Máme v Praze horskou železnici. Přeháním, ale nelžu. Kdo mi nevěří, ať nastoupí na Hlavním nádraží do jiného světa v podobě starého motoráčku vyjíždějícího směrem Zličín.

Pravdou je, že s horskou železnicí protínající rakouské horské sedlo Semmering má česká trať podobný hlavně název. Úsek Pražského Semmeringu je dlouhý zhruba osm kilometrů, ale přesto je z okna hodně k vidění. Trasa totiž protíná několik parků, otvírá panoramatický pohled na Prahu a další do její zeleně. Cesta se liší od běžného přesunu z jednoho místa na druhé. Při jízdě z Hlaváku na Zličín najednou věci vnímám, vidím je detailněji a trochu jinak. Možná za to může také motorový veterán, který je na trati využíván. Jeho obraz by dokreslila už jen teta v šátku a zástěře s kejhající husou v proutěném košíku. Když pak vyjedeme z vinohradského tunelu, dvorky nuselských činžáků, vysloužilá zrezlá klepadla, květináče na oknech a prádlo na šňůrách jakoby ladily s historickým vozem, v němž sedím. To vše mě zkusí přesvědčit, že jsem někde v šedesátých letech minulého století. Po přejetí Vltavy se výjevy plynule mění.

Tak se vezu
Za zády nechám Smíchovské nádraží, pod sebou mám kamenný viadukt a pod ním Dalejské údolí. Tehdy, když se trať blíží k Děvínu, se také nejvíce přibližuje podobě zmíněné rakouské dráhy. Praha-Žvahov. Otevírá se rozhled na metropoli, řeku, Podolí a pankrácké mrakodrapy na horizontu. Výhled je ovšem na kusy sekán vegetací obléhající trať. Podél kolejí se líbí zejména akátům, vidím bezy, planou višeň, sem tam doubek nebo jeřabinu. V místech, kde míjíme několik zahrádek, jsou pak třešně, stříbrné smrčky a túje, záhony, květiny a trávníky. Praha-Jinonice. A další stromy, keře, byliny a plevel. Praha-Cibulka. Zastávka, která se svým názvem mezi tyto věty hodí. Potom se mi všechno to rostlinstvo začne opticky slévat v abstraktní masu neprostupné vegetace. Až mě napadá, že poslední divočina v Čechách je v bezprostřední blízkosti železničních tratí a pak možná na Boubíně. Pomalu se setmí, byť je slunné letní odpoledne. To se vegetace venku ještě víc zahustila. Projíždím Přírodním parkem Košíře-Motol a v podrostu přibyly kopřivy a ostružiníky, vlaštovičník, netýkavka malokvětá a já nevím co ještě. Aby bylo ve vagónu vidět, pomáhají zesláblému dennímu světlu žárovky našroubované ve stropě vozu.

Jízda na kolejích (železničních)
A co fauna? Vyhlížím, ale motoráček zaručeně vyplaší všechny dvounohé a čtyřnohé, beznohé či okřídlené. Vrací se a vylézají až ve chvíli, kdy je červená mašina o kus dál. Beru zavděk skoro klasickým výjevem – mouchou, která vytrvale naráží na vnitřní stranu okna. Je mi jí líto, a tak jako starý flašinetář točím klikou umístěnou pod okýnkem. Tenhle flašinet tóny nevydává, zato okno se sune dolů a moucha, která nastoupila na prašném Hlaváku, teď vylétá do zeleně v Praze-Stodůlkách. Načež mineme geologický úkaz známý jako Motolský ordovik a ve výhledu už probleskne moloch motolské nemocnice, abych třeba nezapomněl, že jsem pořád v Praze. Pak už jen chvíli a jsme na Zličíně. Někdo vystoupí, jiný zůstane a další nastoupí, neboť za chvilku motoráček opět vyjíždí zpět na Hlavní nádraží. Pražský Semmering oceníte, hlavně pokud máte děti nebo jste sami dětmi či milovníky železniční romantiky. ∞