Vlnka ve vlasech, oblak kouře a štiplavá chuť cigaret nebo výborného třešňového koláče. Zneklidňující, pulzující záběry hmyzu. Postavy nakreslené silnými tahy tuší. Fire walk with me. Řeč nemůže být o nikom jiném. Existuje jen pár umělců, jejichž příjmení se promění v přídavné jméno – a to se následně nadužívá. A přesto se pořád dokola ptáme: Co to vlastně znamená, když se řekne, že je něco „lynchovské“?

Procházím místností. Dívám se na obraz. Nic neříká. A přesto už slyším tu hudbu. Jak je to možné? „All I ever wanted to do is paint.“ Proč se z úspěšného filmaře, který se věnuje malbě, stává jen „režisér, jenž občas něco nakreslí“? Jako by nebylo přijatelné, aby umělec vynikal ve více médiích současně. Jako by obsah, který chce světu sdělit, nemohl fungovat skrze různé formy. Anebo právě naopak – díky jejichž různosti začíná všechno dávat větší smysl.

V některých litografických obrazech se mi míhají obrysy městečka Twin Peaks. Skoro slyším úvodní znělku. Zaženu tu myšlenku – přece to není možné. Ale sám David Lynch jen krčí rameny. Proč by ne?

David Lynch původně nestudoval filmovou tvorbu. Chtěl být malířem. Až v posledním ročníku, když se mu obraz začal dle jeho vlastních slov „vlnit před očima“ – a to prý nikdy nebral drogy –, zkusil natočit krátkometrážní smyčku. Vznikl film Six Men Getting Sick, ve kterém šest postav postupně zvrací. Šlo jen o experiment – Lynch neměl v úmyslu pokračovat. Ostatně, celé to stálo dvě stě dolarů, což mu tehdy připadalo absurdně drahé. Zřejmě už tušíte, že David Lynch byl od začátku víc než jen „režisérem, co kreslí“.

Film jako podvědomí

Filmy Davida Lynche na první pohled působí jako sled nahodilých obrazových asociací. Mnoho diváků je tak vnímá. Jenže jejich logika je jiná – fungují jako sen, nebo přesněji: Jako logika podvědomí, která je naplněna potlačenými vzpomínkami a archetypy. Právě na tomhle principu stojí i Městečko Twin Peaks. Navenek je to banální ospalé město s běžným životem. Jenže s každou další vrstvou odhalenou během seriálu se dostáváme blíž k temné síle, která se skrývá pod povrchem. Ale je opravdu jen tam? Kolik městeček Twin Peaks ve skutečnosti existuje?

Transcendetální meditace jako cesta k chytání větších ryb

Přijímáte vstup do světa, kde neplatí naše běžné zákony a hranice? David Lynch vypráví příběhy z temných zákoutí lidské duše – z míst, která si obvykle nechceme ani připustit. Za svůj největší zdroj inspirace a uměleckého růstu opakovaně označuje transcendentální meditaci, jejíž propagaci později zasvětil i svou nadaci. „Nápady jsou jako ryby. Když vám stačí malé, zůstaňte na mělčině. Ale pokud chcete ty velké, musíte do hloubky. Tam plavou ryby silnější, ryzejší. Jsou obrovské, abstraktní. A taky velmi krásné.“ Na YouTube je volně ke zhlédnutí video David Lynch explains Transcendental Meditation. A to je zřejmě poprvé – a naposledy – kdy nám opravdu něco vysvětlil.

Post mortem

Pokaždé, když někdo zemře, získá najednou mnohem větší mediální prostor, než by dostal, kdyby ještě žil. První výstava po jeho smrti. Poslední, na které se ještě sám podílel. Až spolu s tím znovuobnoveným zájmem o jeho osobu mi došla jedna klíčová věc. Došla mi právě ve chvíli, kdy jsem procházela temnými zákoutími Lynchovy mysli v rámci právě probíhající výstavy v pražském Centru současného umění Dox: Tohle je všechno, co od něj máme. A víc už toho nebude. A pak už jen ticho. Ale v tom tichu slyším zvláštní, opakující se zvuk. Jako kdyby někdo zaklepal. Nebo snad spíš… zatleskal?

text: Barbora Pavlů

Slovo interpretace pochází z latinského interpretare, tj. vykládat, tlumočit, překládat, posuzovat. Tento pojem patří k předmětu studia na vysokých školách a odvíjí se od exegeze – výkladu svatého písma.

Jak známo, měla Bible hodně verzí a byla napsána vícero jazyky, a to aramejsky, hebrejsky a starořecky. Byla sestavena z jednotlivých částí. Každá z nich se nejednou přepisovala, anebo dokonce překládala, a každý jednotlivý interpret neváhal do textu dodat svůj vlastní názor nebo původní text nějakým způsobem přetvořit.

Interpretace jako taková je vlastní každému člověku. Každý čtenář je de facto interpretem. Vykládá si písmo po svém, stejně jako jakoukoli knihu. Je to vlastně takové vnímání naším porozuměním a schopnostmi. Používáme při čtení svoje vlastní poznatky a zkušenosti, vžíváme se do autora – známého nebo neznámého. Když je autor pro nás povědomý, je jeho klíč pro nás snadněji k nalezení…

Vlastně cokoli děláme, je postulát. Něco jsme se naučili a pak to opakujeme, žijeme tím. Ať je to skladba, kterou hrajeme, jež je napsaná daným skladatelem, anebo obraz, který malujeme, kdy jsme se inspirovali tvůrci před námi, či kniha, kterou čteme svým dětem, nebo dokonce překládáme. Něco se nám líbí, my si to zapamatujeme a pak předáváme dál svými slovy nebo citací.

Můžeme s tím souznít, nebo to zavrhnout. Můžeme se do toho cele ponořit, anebo se na to dívat z vysoka. Kolik je pohledů, tolik je interpretací.
Zde bych se chtěla zastavit a obrátit pozornost k překladateli. Samo o sobě je to neuvěřitelné umění – předat text s veškerými jeho záhyby a nuancemi, s významy a emocemi, důrazy a jazykovými přesmyčkami do jiného jazyka, obzvlášť když se to týká poezie. Dobrých překladatelů je opravdu málo a je nutno říci, že nejlepší překlady vznikly z lásky k autorovi. Vlastně dochází k jakémusi spojení autora s jeho překladatelem.

K jedněm z výjimečných českých překladatelů dnes, jak se zdá, neprávem zapomenutým, patří Hana Vrbová. Narazila jsem na ni při četbě Anny Achmatovové Vrcholení luny, a byl to vskutku překlad hodný originálu. Během čtení veršů běhal mráz po zádech. Ne, nebyl doslovný, naopak. Nicméně právě tím nesmírně získal.
Hana Vrbová se narodila v Praze 13. února 1929. Kromě překladů poezie, také psala. Právě ona přebásnila ze slovenštiny Kroniku takřečeného Dalimila nebo Slovo o pluku Igorově z ruštiny. Překládala, jak už bylo zmíněno, z ruštiny, ale také z němčiny a angličtiny. Věnovala se převážně poezii Stříbrného věku a Puškinovi, avšak i dětské literatuře.
Hana Vrbová zemřela roku 1995. Teď v únoru si můžeme připomenout výročí jejího narození tím, že si přečteme jeden z jejich skvělých překladů. Výběr je vskutku zajímavý.