Vztah otce a syna v inscenaci _____tati připomíná Lynchův film Mazací hlava. Ale je ještě brutálnější, smutnější. Nenabízí lehkost, spíše utonutí v beznaději. Je flashbackem do častých rodinných vztahů v dobách před rokem 1989, jejichž stín si s sebou stále táhneme.

Kulturní platforma CO.LABS vytváří prostor pro nezávislou scénu a rozšiřuje možnosti experimentálního divadla. Podporuje angažované umění, které se nevejde do kamenných divadel. Reflektuje témata z nezvyklých úhlů pohledu a posouvá hranice žánrů. Jejich autorská inscenace _____tati je citlivá, něžná i syrově krutá a je to jediné skutečné coolness drama na české scéně.

Absence lásky aneb chlad, ve kterém to nejvíc pálí

Režie Alexandry Bolfové společně s perfektní dramaturgií Marka Horoščáka a s neskutečně sehranými herci vytvořila v inscenaci _____tati zoufale bolavou a intimní studii o odcizení. Nabízí se tu hluboký prostor mezi slovy, ve kterém se divák buď ztrácí, nebo naopak okamžitě nachází. Následně pak až do konce svoji emoci silně prožívá. Text je fragmentární, záměrně neúplný. Věty se lámou, herci se přerušují, konverzace se objevuje a zase mizí, stejně jako vztahy mezi postavami. Právě v tomto stylu vyniká Mark Kristián Hochman, jehož herectví je přesné, strohé a sevřené, jindy citlivé a dojemné. V hlavní roli vedle něj přímo exceluje Ondřej Kolín.

Výstižná scénografická metafora

Scénografie Elišky Drastíkové je postavená na site-specific prostoru, odehrává se v soukromém bytě, na adrese Bratislavská 1, v brněnském Bronxu. Místo navozuje civilní atmosféru, návštěvu u otce ve starém bytě, kde jsou neopravená okna, vitríny s nepotřebnými věcmi nebo letité dřevěné židle. Hra se divoce a odvážně pohybuje na pomezí rodinného dramatu a existenciální výpovědi jednotlivce.

Celý ten chaos je přesně namířená myšlenka, dokonale sladěný obsah a forma. Ostatně ani pomlka v názvu není náhodná – je to místo ticha, smutku, nostalgie, mlčení a viny. Věty, která nikdy nebyla dokončena.

_____tati
Laboratoř CO.LABS (Kounicova 20, Brno)
premiéra: 17. června 2023
příští uvedení: podzim 2025

„Tam už nikdy nepojedeme,“ dušuje se máma poté, co se rozbrečela u léčitele, který na ni křičel, že se nemá ráda. Bylo to trochu přísné, ale něco se ve mně zlomilo: Co když měl vlastně pravdu? Ostatně to stejné křičel i na mě, jak tam tak seděl za velkým stolem s kyvadlem v ruce a prstem něco ve vzduchu namotával. Taky jsem brečela, nešlo to udržet. Od té doby uběhl asi rok a půl.

Na tehdejší noc po příjezdu k rodičům nikdy nezapomenu. Ležela jsem v bytě, kde jsem vyrostla, v obýváku, protože sdílený dětský pokoj je už dávno jen bratrův, a přemýšlela nad výsledky testů srdce, které jsem před časem obdržela. Chtěla jsem podstoupit hlubokou introspekci ve formě rituálu s kůrou kořene afrického keře Tabernanthe iboga a trochu se po náročném rozchodu srovnat. Iboga však výrazně snižuje tepovou frekvenci a je tedy dobré srdce předem otestovat. Namísto rituálu, od kterého jsem beztak očekávala, že vyřeší moje bolístky, jsem dostala výsledky testů EKG, které podle spřáteleného srdečního chirurga vypadaly jako testy srdce uživatele amfetaminu po dvaceti letech. Doslova mi napsal: „Srdce by se Ti mohlo kdykoliv zastavit.“

Jak se to stalo, že ve věku 27 let je moje srdce takhle slabé? Hlavou mi běžely vzpomínky na nekonečné noci mezi 18 a 25 lety protančené v extázi a na extázi, litry vína, matéčka, energetických nápojů, jen abych vydržela co nejdéle. Abych konečně mohla na chvíli odhodit zábrany a tančit, jako by mě nikdo neviděl, autenticky projevit to divoké zvíře, které ve mě odmalička potlačovali pro jeho jinakost. A tak jsem začala každý víkend utíkat do jiných světů a nechala se unášet vlnami transcendence a stavy transu vyvolanými tancem. Trvalo to roky. Víkend za víkendem jsem ze sebe touto formou „sundávala“ masky, které jsem si pak přes týden nasazovala zpátky, znovu a znovu. Když jsem nebyla dva týdny tančit, dostavil se absťák, jakoby něco se mnou nebylo dobře. Potřebovala jsem to. Potřebovala jsem to odloučení od reality, která ač se navenek zdála býti šťastnou, vevnitř mě užírala. Nejparadoxnější na tom je, že jsem to nebyla schopná vidět. Celých sedm let jsem si říkala, že jsem fakt šťastná, že se mi daří, a i když se občas něco nepovedlo, zbožňovala jsem svůj život. Přišlo mi cool dát si skleničku vína skoro každý den. Otázkou však zůstává: Milovala jsem se?

Tu noc jsem probděla v slzách a všechno si odpustila. Bylo mi z hloubky duše líto, že jsem to neviděla, že jsem nevnímala, jak si celou dobu ubližuju. Všechno jsem to pustila. Dostala jsem od ibogy jednu z největších lekcí v životě, aniž bych ji bývala byla užila. Lekci uvědomění sebelásky. Jaké pak bylo moje překvapení, když jsem druhý den naběhla do ordinace své praktické doktorky a výsledky EKG neukázaly žádnou výraznou anomálii. Moje srdce se začalo léčit, ale prvně se musela vyléčit mysl a duše.

Ohlížejíc se nazpět, říkám si, že tehdy mě ještě ani nenapadlo, jak moc se sebeláska může prohlubovat. Tančit do víru nočního života už chodím jen velmi ojediněle a pečlivě si vybírám, kam. Potřeba něco ze sebe setřepávat zmizela spolu s prohloubením vztahu k sobě samé. Mít se ráda už neznamená něco si dopřávat, ale spočívá v absolutním přijetí sebe sama, upřímnosti k sobě a celkové zodpovědnosti za sebe a své činy. A k tomu nám žádné berličky nepomůžou.

A co vy, máte se rádi? ∞


text: Eva Césarová

Slam poetry – autentická zpověď aneb performativní ztvárnění své vlastní básně tady a teď. Zatímco diváci mají jasno již po první návštěvě, ve slamerské komunitě to neustále vře a vedou se dohady o tom, co je, a co už není slam poetry. Každý má svůj názor, i když původní záměr a myšlenka se dávno naředila časem i vzdáleností místa vzniku.

Při pátrání, co je vlastně podstatou tohoto žánru a kde jsou jeho hranice, mě má osobní cesta zavedla až do Chicaga, do baru Green Mill. Tam dodnes vystupuje Marc Smith, jenž v roce 1984 s tímto konceptem přišel.

Při rozhovoru se ukázalo, že Marc Smith už jednou v Čechách byl, a to na mezinárodním festivalu Poezie bez hranic v Olomouci v roce 2004. Byl tedy v obraze: „Ten jazyk byl pro mě překážkou, protože čeština je hodně složitá, ale byli tam skvělí lidi, zábavní. Převládalo tam hraní se slovy. To tady v Americe tolik neletí. Třeba v hip hopu se používají slova v zajímavých kombinacích, jinak než normálně, ale pořád nejde o slovní hříčky. Nejde u toho o zábavu, není to takové to HO HO HO ho ho…“

Některá vystoupení u nás mi připadají spíš jako stand-upová slam poetry.
To se stává na mnoha scénách. Důvod je ten, že publikum se chce smát. Nemusíš mít ten nejlepší text, vlastně stačí i celkem průměrná věc. Běžní lidé se prostě rádi zasmějí. Když chceš ale sdělit něco vážnějšího, musíš být opravdu dobrý v samotném provedení. Proto komediální věci fungují dobře nebo jednodušeji. Ve světě slamu je jednodušší být zábavný. Cílem je ale trefit všechny úrovně komunikace: performanci jako takovou, pak úroveň samotných slov a nakonec i to, čemu herci říkají the zone, tu až téměř spirituální mezilidskou oblast, a to není vždycky lehké trefit. Běžní slameři to v sobě nemívají, protože nejsou dostatečně otevření a přístupní. Tak se ptej.

O čem je vlastně slam poetry?
Když někdo vyhraje soutěž, tak to nic neznamená, o tom to není. Správná definice slam poetry zní performing poetry (předváděná poezie), a vůbec nemusí zahrnovat soutěž. Prostě předvádíš poezii na pódiu místo toho, abys ji jenom říkal. Tak jsem vlastně začal, soutěž přišla až později, jako určitá forma show okolo. Ale ta nic neznamená. Jde o to naučit se, jak komunikovat svým tělem, hlasem a tváří tak, aby to bylo efektivní. Já udělal jen to, že jsem přidal k poezii performanci. Někdy je to až moc performativní, takže to zabředne do určitého klišé, ale komunita pořád není dostatečně veliká, takže se to nesetkává s žádnou velkou kritikou. Pořád je to underground, i po třiceti letech. Pořád to není komerčně zajímavé. Třeba dneska večer tam byla asi tak třetina lidí, kteří byli na slam poetry poprvé a nikdy nic podobného neviděli. Uvidí někoho, kdo je OK, ale jenom OK, ani se neblíží těm výtečným. Ale stejně lidé říkají WOW, protože vidí něco nového a je to pro ně skvělé. Spousta věcí je teď na YouTube a ostatní to kopírují, ale to není ono. V začátcích Green Millu chtěl být každý jiný. Lidi nechtěli být jenom OK. Psali nové kousky každý týden, aby to tu totálně zbořili, aby lidi řvali nadšením. Ale to vědí už jen pamětníci, že se to teď nedá srovnávat s tím, jaké to bylo na začátku, a že už to nikdy nebude tak syrové a kreativní jako kdysi.

Už jsi asi viděl hodně show.
Viděl jsem jich asi víc než kdokoliv jiný na světě. (usmívá se) A slyšel jsem víc básní než kdokoliv na světě, těch přednášených tedy.

Překvapí tě ještě někdo?
Tu a tam jo, ale velmi vzácně. Jeden chlápek dneska měl na začátek dobrý fígl, ale pak už to bylo na jedno brdo. Myslím, že je to velká vzácnost, když přijde někdo s něčím novým. Třeba Erika. To je ženská, která chodí do míst, kam nikdo jiný nechodí. A pokaždé, když přijde, má napsané nové věci. Lidi se děsně kopírují. Přicházejí k nám slameři se stylem, který tu byl ještě dřív, než se vůbec narodili, a ani netuší, že někoho kopírují.

To je běžná věc, že nejdřív člověk napodobuje, a až potom možná přijde s něčím novým.
Někdo jen kopíruje styly, ale existuje celá řada slamerů, kteří rozjeli úplně nový směr, třeba Taylor Mali nebo Denice Frohmanová. Nový hlas přichází sám, a když se to pak objeví na YouTube, ostatní to začnou kopírovat.

Znám jednoho komika, který nemá rád, když se jeho věci dávají na YouTube. Diváci pak nejsou překvapení, když jdou na jeho show. Je dobré dávat slam poetry online?
Vždycky jsem byl proti televizi, takže ne, dobré to není. Moje tajemství je, že mám přes dvacet různých stylů, a tím pádem nikdo nemůže kopírovat Marca, protože Marc je vždycky jiný. Už od začátku beru každou báseň jako jedinečnou. Každá má jiná slova a měla by být i jinak předváděná. Někdo může kopírovat určitou báseň, ale nejde kopírovat můj styl. Televize a média a internet korumpují umění. Tahle show byla vymyšlená jako živé umění, jako reakce na masová média. Takže jsem dlouhá léta ani neuvažoval o tom, že bych pořizoval záznamy. Nikdy nejde zachytit, co se vlastně děje. Můžeš se podívat za týden na videozáznam dnešního večera, ale to se ani v nejmenším neblíží tomu, co se tam vlastně dělo.

V Čechách je populární improvizace. Co si myslíš o freestylu, volném stylu?
Když freestyle funguje, je to úžasné. Viděl jsem freestylera, který si vzal věty z celého večera a pak to všechno dal dohromady a bylo to skvělé. Když freestyle nefunguje, je to příšerné. Je to prostě stupidní, ale obdivuju lidi, co to umí. Myslím si, že je to svým způsobem trik. Někteří mají štěstí, umí to popadnout za správný konec, jsou vnímaví. Freestyleři jsou ale podvodníci. Mají v rukávu různé finty a fóry, hodí je tam, když potřebují, a ono to funguje. Jsou to spíš kumštýřské triky než opravdové umění. Být chytrý kumštýř je úžasné. Chytří lidé mají rádi chytré věci. Ale ty věci, které opravdu fungují, které někoho opravdu chytnou, nejsou nikdy chytré. Protože intelektuální kecy nejdou do těch míst, o kterých opravdu potřebujeme slyšet. Nejdou do těch míst, která tě donutí se podívat na svět z jiného úhlu, a tím změní tvoje vnímání světa. Myslím, že freestyle patří mezi takovéto chytré kategorie. Já jsem do poezie dodal performanci. To, co jsem rozjel, v sobě obsahovalo všechny typy performované poezie. Pak se to transformovalo do slamu, ale vlastně každá poezie, která je performovaná, je slam poetry a jako taková je otevřená vůči celému publiku, a to je další důležitá věc. Co se stane na show, lidem mění život. Všichni, kdo tu dneska seděli v publiku, se změnili. Nevědí přesně jak, ale jejich život se změnil. A proto tu máme umělce, aby nám říkali ty tajemné věci, které nám jako lidskému druhu mají pomoci v bytí. V momentě, kdy umělci začnou tvořit za peníze a podílet se na propagaci spotřebního zboží, jde všechno do háje. Umělec je ten, kdo hovoří o těch tajemných věcech.

Takže umělec pojmenovává věci tak, jak normální člověk nedovede.
Přesně tak. A jeho hlas je tu pro nás ostatní. Ne, aby prodával televize, auta a podobně.

Měly by básně fungovat samy o sobě, myslím napsané?
Cílem je dát dohromady co nejlepší text a co nejlepší performanci. Takže ne, psaná slam poetry neexistuje. Básně ve slam poetry jsou performované. Performovaná poezie je svým způsobem vyšší forma poezie než ta psaná, ale to je můj osobní názor. V psané poezii existuje určitý soubor technik a rad, jak psát, ale v té performované máš najednou daleko víc možností, jak se vyjádřit. Záleží na tom, jak to řekneš, a tím můžeš dát slovům jiný význam. Komunikace s posluchačem se zkrátka odehrává na úplně jiné úrovni. Pro mě je každá forma, která dává člověku víc možností a technik, jak se vyjádřit, vyšší formou vyjádření.

Zkoušel jsi ten samý text přednášet různými způsoby?
Já se snažím dělat to pokaždé jinak. Jinak to dílo interpretovat. Podobá se to spíše jazzu. Je to jiné než u vážné hudby, která se snaží reprodukovat dílo v přesně té samé podobě. V jazzu přijde píseň a ty se ji snažíš zahrát pokaždé jinak. A o to se snažím i já. Kdybych to dělal pořád stejně, asi by mě to začalo nudit.

Je něco, co bys rád vzkázal českým slamerům?
Podívejte se, není to o soutěži, ale o performanci. Když jsem chodil do školy, dostali jsme k vyřezávání dýni. Tohle je taky forma dýně. S poezií jsem udělal to, že jsem vzal její formu a rozbil ji. Změnil jsem ji. Pořád je to dýně, možná to není nejlepší umění, ale je teď mnohem zajímavější než v původní podobě. Když posíláme slamery od nás z Green Millu do celonárodních soutěží, tak po nich chceme, aby bořili pravidla. Často jsou pak diskvalifikovaní právě kvůli porušení pravidel. Pro umělce je klíčové, aby soustavně zpochybňovali konvence a nedělali ty samé věci. Jinak se nedostane k tomu, co je opravdové, a jen opakuje, co už tu bylo. Tvoje individuální pravda se přece nemůže projevit ve stejné podobě jako u někoho jiného. Můžeš si půjčit techniky, ale nedostaneš se k tomu, kdo jsi opravdu ty.

Typický přístup zní: „Už jsem soutěžil a vím, co mi fungovalo předtím.“
Když se soutěží o hodně peněz, začne se to brát moc vážně. Já jsem byl vždycky proti vysokým prémiím za výhru. Pak mají soutěžící starost hlavně o to, aby si ten večer vydělali. Což je pochopitelné, protože sem jedou z veliké dálky a chtějí vydělat nějaké peníze, ale o tom slam není. Slam je o boření konvencí a dělání věcí jinak. U nás měníme pravidla každý týden, někdy dokonce i v průběhu soutěže. Pokaždé jsou nová a neotřelá. Ale ne všichni umělci dokážou měnit konvence doby. Kašlete na konvence a pravidla. Riskujte. Když přijde slamer, který zboří pravidla a je za to diskvalifikovaný, o takovém slamu se pak mluví ještě dlouho poté. ∞

text: Ondřej Lidický

Probudil jsem se s absurdně dobrou náladou. Smál jsem se na sebe do zrcadla bez zjevného důvodu – jestli vůbec může existovat zjevný důvod pro to, smát se na sebe do zrcadla. Šel jsem po třídě Tomáše Bati jako každý den. Stála na chodníku před Polívkárnou. „Dáte si zmrzlinu?“ zeptala se. „Já nejím sladké.“ „Pojďte to vyzkoušet.“ Byla profesionální. „Budu o tom uvažovat,“ odpověděl jsem a šel plavat. Pak jsem se vrátil a řekl jí, že zmrzlinu nejím, že je to moc mainstream a že ona je ta zmrzlina.

Hledám vůbec holku? Beran někoho zahrne něhou, ale pak ho nemilosrdně předběhne. Zahraje divadlo, pak se ani nehne, jako mim. Navíc mám ascendent ve Štíru, štkavý afekt svobody. Ona je Štír. A taky Střelec. Narodila se přesně v den, který ta znamení odděluje. „Máte hypnotické oči,“ řekl jsem jí. „Vy taky,“ vrátila mi to. „Díky, vždycky upoutám malé děti.“ „Já taky. A psy.“ „Já taky.“ Strávil jsem tam čtyři hodiny. Navázal jsem vztah hovorem o cestování, které miluje. Byl jsem v Thajsku, Portugalsku a tak. Bylo to jako potkat někoho na cestách a zakecat se s ním, akorát ve známých kulisách. Už chvíli jsem ve svém městě žil výletním stylem. U řeky jsem měl promenádu.

Fascinace
„Vy máte hodně času,“ pozastavila se, když ručička pokročila. „Mám už jít?“ zeptal jsem se. V hovorné fascinaci jejíma očima jsem na čas zapomněl. Měla je modré, moudré. Hleděl jsem do nich jako králík do těch hroznýších, když nevnímá hrozbu svého spolknutí. „Měla bych venku nabízet zmrzlinu, ale na druhou stranu jsem ráda, že tady nejsem sama,“ odpověděla. Když vás něco fascinuje, můžete to popsat leda nějakým klišé. Měla pěkné žluté tričko, vlasy barvy počurané slámy, modrou zástěru a černé kraťásky. „Kolik máte roků?“ zeptala se. „Třicet pět. Můžeme si tykat?“ „Jasně.“ Vstal jsem a ona taky. „Já jsem Adam.“ „Já jsem Eva,“ uculila se a podala mi dlaň. Stiskl jsem ji a ucítil výboj energie. Cvičí aerobik. Je jí dvacet.

„To je úplně jiný pocit, to tykání, co? Staří kámoši,“ poznamenal jsem. „Jenom jeden je starý,“ poznamenala. U bazénu Ráďa říkal, že randí s jednadvacítkou. „Na některé věci je to dobré, ale na vztah málo. Může to mít v hlavě srovnané i v jednadvaceti, ale nemusí,“ říkal. Ráďovi je dvacet sedm. „Takhle jsem nad tím nikdy neuvažoval. Nikdy jsem neuvažoval o vztahu.“ Její oči mě přimrazily k židličce. Při fascinaci všechno mizí. Byla tam jen ona a trochu nepatřičně – já. Přirůstal jsem k židli jako břečťan ke zdi a hledal slovo, kterým bych ji popsal. „Mellow.“ „Co to znamená?“ „Ty nevíš, co znamená mellow? Já vlastně taky ne. Znám to z jedné písničky Boba Marleyho. Mellow mood has got me, darlin’, ooh oooh oooh ohhh…“ „Vážný, zralý, měkký,“ vygooglila to.

Přišla její kámoška, měla pauzu v botárně. „Vy se znáte ze školy?“ zeptal jsem se. „Známe se odjakživa,“ řekla ta kámoška, „ona byla dřív kráva, ale teď je v pohodě. Že, kámo?“ „Neříkej mi kámo,“ ohradila se Eva. Bylo sedm, vyšli jsme na letní slunko. Nasadila si lennonky, šli jsme zlínským zapadákovem, mindrákovem do Pštrosa. Potřeboval jsem jí toho tolik říct. Dala si pivo. Ještě víc ji zmellowilo. Když jsem ztrácel kontakt, stačilo se na ni podívat a něco plácnout. „Napíšeš mi svoje číslo?“ zeptal jsem se. Napsala. „Dík, dlouho jsem nedostal číslo. Kdy tě mám kontaktovat, knockoutovat?“ „Za rok,“ odpověděla. „Pozítří?“ „Jak chceš.“ „Nebo se domluvíme napevno? Vlastně ty se nedomlouváš napevno.“ „Nedomlouvám.“

Nachos
„Půjdeš se mnou na Než přišla bouře v úterý? Já vždycky v úterý chodím do kina.“ „Protože je to levnější. O čem to je?“ „Potkají se kluk a holka, zamilují se a on ji pozve na jachtu a dostanou se do bouře.“ „Na to jsem chtěla jít. Ale nemůžu.“ „A ve středu?“ „To jsem v Polívkárně.“ „Můžu se stavit?“ „Stav se na zmrzlinu.“ Středa je středem mého zájmu. Horská dráha musí jít zase dolů. Z mrazivých výšin ducha, z ideálu dolů do těla, do děla a ven, jinak zhasne den. Co dělám? Dodělám to, nepodělám? Co vlastně chci? Chci ji mít, nebo jen výt jako vlk? A ona? Chce, nebo je jen v pohodě? Nebo neví, a je to na mě? Nebo neví, a je to na ní? Bojím se, že mě vygoogluje. Objevila se tady mezi kořeny s nabídkou zmrzliny, kterou nejím. Ona je ta zmrzlina… Všechny tyhle metafory jen odvádějí od nadějí. Psaní je euforizace beznaděje. Odvádí od podstaty jejího zjevu, toho, na co poukazuje. Potácím se mezi tajemnými pojmy a uniká mi její blízká existence. Motám se do metafor jako do sarkofágu.

Byl jsem na Než přišla bouře. Není nad to sledovat, jak někdo zápasí o život, a chřoupat u toho nachos. Já teda ne, ale týpek vedle mě. Dorazil hned po úvodní splachovací scéně, když jsem se zrovna pohodlně vcítil do hlavní hrdinky. Jaké to asi je, polykat vodu v podpalubí a nevědět, jestli havárii přežil, nebo nepřežil její snoubenec? Nachos je pořád lepší než popkorn. Zvuk jeho borcení je hlubší. Má přijatelnější frekvenci. Týpek si dal nohu přes koleno a nervózně pohupoval chodidlem. To mě teprve vykolejilo. Každé tři minuty hřímavě zakašlal. Ve filmu lilo. Ani bouří stižený pár mi nebyl sympatický. Moc americký.

Dopis
Možná ti to přijde směšné, ale myslím, že mezi námi něco je. Něco nevyřčeného. Já to tady teď nevyříkávám, jenom naříkám. Něco z minulých životů, něco chemického nebo tak něco. Můžeš to samozřejmě odmítnout. Možnás ve mně jen probudila cestu a já se na ni musím vydat sám. Možná to moc dramatizuju. Radši bych s tebou seděl beze slov. Místo toho sedím se slovy sám a cítím se zamilovaně. Co na to říkáš? Možná něco podobného slýcháš pořád. Je to pro tebe běžný provoz.

Už nemůžu chodit ulicemi tohoto osudového města, musím utéct. Asi si říkáš, že tě vůbec neznám. Možná to trochu hroutím. Teda hrotím. Možná je to jen divadlo, abys mě chtěla. Možná je účinek těch slov přesně opačný. Možná tě chce získat jen moje ego. Jasně, že tě chci získat. Jsem do tebe zamilovaný. Je to asi ego. Je to příroda. Je mi s tebou dobře. Napiš mi, prosím, co mám udělat. Co možná nejexplicitněji, jako malému dítěti, kterým se před tebou cítím být se všemi klady i zápory. Tvůj smutně sedící na lavičce mezi Blokem a mrakodrapem – Adam El Chaar.

Rorýs
Hroutím se na Portále, ale má to v sobě určitou příjemnost. Na parapet otevřeného okna, které pokrývají z nějakého důvodu ostny, se napíchl rorýs. Přišel Vrága. „Vypadáš dobře, letně,“ řekl. „Dík. Ty taky vypadáš dobře. Jak se vede?“ „Zabil se mi bratr, takže nic moc.“ „Ty jo. Co se stalo?“ „Pohádal se se starou, vzal lano od auta a odešel do lesa. Bylo mu dvacet čtyři, nic mu nechybělo.“ „Jsem ani nevěděl, že máš bratra.“ „Už nemám,“ pokrčí rameny. „Já jsem se zamiloval.“ „Je to opětované?“ „Opět ne.“

Rorýs žije. Někdo si ho vzal do krabice a odnesl. Seděl jsem s Vrágou, jeho bývalou Domčou a maturantem Václavem. Celý týden s ním zapíjeli žal a vypadali na to. Nejživější byl Vrága, trauma ho nakoplo. Mluvil o ženských a chlastu. Jeho rytmizované, vulgární promluvy připomínaly Bukowského básně. Na dřeň bolesti, která pojí život a smrt v jeden plný tvar.

Strachoval jsem se, že budu moc psát Evě, když neodpovídá. Že ji budu stalkovat. „To nepomůže. Jenom budeš lepit jednu náplast na druhou. Až jich bude deset, tak už to kurva nepůjde strhnout,“ řekl Vrága. „Já se před ní úplně vykuchám,“ řekl jsem odhodlaně „To je marné. Máš tupý nůž. Akorát to bude bolet.“ ∞

Vztah je jakékoli propojení. S tím mezilidským se tento pojem pojí tak snadno, že nestačíme postřehnout, jak jsme se najednou zamotali do sítí, které kolem nás obšili druzí. Hranice mezi vlastním osobním prostorem a osobním prostorem toho druhého – případně dalších – je právě taková, jakou si ji dokážeme nastavit… a udržet. U vztahů s těmi nejbližšími jsme často schopni popustit ji až tam, kde děláme množství kompromisů, a to hlavně sami v sobě, protože druhá strana o ničem – natož pak o tak niterných posunech a pohybech – často neví a ani netuší, kam až ji na úkor sebe samých pouštíme. Stanovit si hranici nelze pevně a neměnně, stále se konfrontujeme s různými kontexty i možnými důsledky, pokud se zachováme nějakým a zrovna tím způsobem. Vztah je vazba někdy natolik pevná, až začíná dusit a taví nás přes hutnost druhého. Vybalancovat toto vzájemné souznění-věznění je zkouška tak bytostná, že někdy až na kolena sklátí její váha. Souznění fyzické neznamená nutně souznění duševní, a ani opačně není pochybu, že převaha jednoho bude přebírat prostor druhému v celku až příliš. Nevyřčený a opakovaný kompromis stává se tak drátem ťatým do vlastního těla, zraňováním, které mělo být dobrotou a vůlí druhému, když on o těchto rádoby darech ani neví. Ustupovat znamená vzdalovat se sám od sebe. A jak kráčet v souladu, když už prvních několik kroků nejde ve stejném rytmu? A tak ve snaze je sladit pak častokrát zapomínáme na vztah nejdůležitější – ten sám k sobě. ∞

Hutný hnus nechutného kouřového oparu. Rozteklost, která se line od baru. Místo, kde nechceš být, protože ti pak druhý den smrdí všechno oblečení. I vlasy. Momenty opilé vínem si proto vybavíš každou chvíli, i když už ses dávno z tohohle nočního deliria probudila. Cítíš včerejšek, i když už jsi daleko za večerem, který ti vlil myšlenky do popelníku a popelník do paměti.

Hráli jsme si na vztah. Psali si lásko a večer se na sebe těšili. Bavilo mě to. Bylo to blouznění v iluzích a představách o tom druhém. Těšila jsem se na svoji představu o Adamovi a ten se zase těšil na svoji představu o Barboře. A vlastně jsme se udržovali oba bezpečně daleko od skutečnosti, která by nám ukázala, že vztah je něco zcela jiného než jen serotonin, dopamin a oxytocin v nejvyšším možném dávkování.

Déšť mě uzavírá v soustředěnosti. Je ohraničením všech těch možností, které jsou za slunečného dne za oknem. Těch deset tisíců kapek mi umožní se na chvilku koncentrovat. Zklidnit se. Teď už se mísí s tmou. Tenhle koktejl si chci vypít v klidu. Sama. Nikam nemuset. Ani nemluvit. Jen potom, po pár hodinách popíjení, úzkostlivě naplnit pračku včerejším večerem.

Doba holduje individualismu. Otevřené možnosti skoro nutí ke zkoušení různých životních cest. Jenom na některé z nich chvíli vydržet. To se nám moc nedaří. Jako bychom vlastně nevěděli, co chceme. Protože chceme všechno. A v podstatě to můžeme mít. A k tomu taky chceme pohodlíčko. Moc se nezamazat od námahy a mít všechno. Pohodlí a zábavu, to dokážeme společně sdílet. Ale když tě probudím v deset dopoledne, abys už šel něco dělat, najednou stojím v půl druhý ráno před svým domem a nechávám tě odejít. Vracíš se zpátky do svého virtuálního světa. Zrychluješ krok a odcházíš z reality. Protože sám nevíš, jak ji uchopit. Jak ji naprogramovat. Utíkáš před svým životem, protože máš pocit, že ještě není, jaký bys ho chtěl. Že tvůj čas teprve přijde. Je ještě čas dospět. Třeba do padesáti.

Poslední společný večer jsme se snad prvně dostali na dřeň. Povídali jsme si upřímně. Bez jakýchkoli vložených očekávání a následných kritik. Přijímala jsem slova, ze kterých mi bylo jasné, že jsem už v začátku zašla moc daleko. Darovala jsem mu takový odraz, který nebyl ochoten přijmout. Byla jsem tvrdá, protože jsem taková i k sobě. Dovedla jsem ho až na hranu, abych zjistila, kam se mnou zvládne zajít. Mohla jsem se na to vykašlat. Mít klid a lásku. A pohodlíčko.

Kdo ale ví, co bude zítra. Plánuju v hrubých skicách a konečná díla mají nakonec stejně jiné obrysy. Flume mi hraje ve sluchátkách a mně se daří nepřemýšlet o utopii kolem, ve které jsem uvězněna svým tělem. Holky hrajou na mobilu nějaký japonský hry a já nechápu proč. Jako bych byla tak nějak napůl. Klenula dobu, která ještě z velký části neznala virtuální svět a sociální sítě a zároveň už nerozuměla večerům, který lidi tráví sami před monitorama. Jdu si taky něco zahrát. Zkouším kompromis mezi virtuálním a skutečným světem a zapínám Tinder. Rozdám několik lajků. Párkrát doleva, párkrát doprava. S tím, se kterým mi vyšla shoda, se sejdu. A pak se probudím a doufám, že tohle byla jen ta hra ve virtualitě. ∞