Jak se dostane nizozemský fotograf k vyrábění „východních“ bio limonád v Berlíně? Nedávno jsme se na to při návštěvě Prahy zeptali Jorise van Velzena, majitele značky Wostok.

Jak se stalo, že ses dostal k výrobě limonád v Berlíně?
Jsem původem z Holandska, ale v roce 1989, když se měnil režim v zemích východního bloku, jsem se sebral a odjel do tehdejšího Sovětského svazu. Jel jsem tam tenkrát jako fotograf pro noviny, ale nakonec jsem v Rusku zůstal dalších devatenáct let.

Po roce 89 jsem se stal v Rusku vlastně jedním z prvních komerčních fotografů a začal jsem fotit reklamy. Po mnoha letech v Moskvě jsem se ale rozhodl přestěhovat se do Berlína. Ten pro mě byl ideálním městem, protože se tam míchal západ s východem…

Pořád tam ale nikde nevidím, proč jsi začal vyrábět limonády…
Za ta léta v Rusku jsem ochutnal spoustu krajových specialit a věcí, které na západě neexistovaly, ale v Rusku byly velmi populární. Mým oblíbeným nápojem se stal „Bajkal“, což byla limonáda s výtažkem z borového jehličí. Rusové v 70. letech tuhle limonádu vytvořili jako východní alternativu k Pepsi Cole a byla trochu podobná československé Kofole. Potom, co jsem se přestěhoval do Berlína, jsem po čase na tuhle limonádu dostal chuť. A s překvapením jsem zjistil, že si ji nikde v Německu nekoupím.

Tak jsem si řekl, že bych mohl začít podobný produkt sám vyrábět. A ideálně ho ještě vylepšit.

A proč jsi tu limonádu nazval Wostok?
Byla v tom ta inspirace Ruskem, tak jsem si řekl, že by to mělo celé vypadat trochu sovětsky. Wostok znamená „východ“ a byl to zároveň název ruského vesmírného programu. Gagarin byl první muž ve vesmíru v raketě Wostok-1. Přišlo mi, že to je ideální název.

Momentálně ale Wostok není jen jedna limonáda, ale šest různých příchutí. Co tě k nim inspirovalo?
Když jsem vytvořil svojí první limonádu, došlo mi, že Wostok nikdy nebude mainstream a že budu muset vytvořit pár dalších příchutí, ideálně takových kombinací, na které by si nikdo jiný netroufnul. Takže dělám švestku s kardamomem nebo hrušku s rozmarýnem. Zní to bizarně, ale chutná to skvěle.

Tvoje limonády jsou k dostání jen ve skleněných lahvích. Jak složité to je v době, kdy se balí do plastu prakticky všechno?
Vyžaduje to docela hodně know-how a trvalo mi dlouho, než jsem vypiloval postup sycení limonád a našel správnou sodovkárnu, kde mi limonády vyrobí.
Naštěstí ale v Německu existuje docela silná tradice skleněných lahví a Němci jsou jedni z nejprogresivnějších ohledně ekologických balení a recyklace.

Takže plastová láhev nebude?
Ta mě nikdy ani nenapadla. Není to estetické a není to ekologické. A navíc to prostě vypadá blbě. Sklo má navíc jednu zásadní výhodu oproti plastovým lahvím. Je to jediný obal, který je hermetický…

A plast není?
Zkus nechat vedle plastové lahve s vodou např. zkažené vajíčko a uvidíš, že není. (smích)

Užíváš si po těch letech stále ještě Berlín?
Jasně. Miluju Kreuzberg, to je taková moje vesnice. Berlín, přes všechny změny za posledních pár let, je pořád hodně bohémský. Navíc mám rád, že každá čtvrť tam má úplně jiný charakter. Nejradši mám, že Berlín je sice metropole, ale vlastně je to takový slepenec malých čtvrtí, které mají svoje vlastní komunity, jež fungují téměř jako jednotlivé vesnice.

I když musím říct, že Praha má taky něco do sebe. º


Jorisovy limonády můžete ochutnat v široké síti kaváren a obchodů. Více informací najdete na biowostok.cz.


autor: Miroslav Valeš

Na květnu mě baví, že už začíná počasí, ve kterém nejlíp osvěží limonáda. A na limonádách mě baví, že se dají ochutnávat pořád nový a nový. A už ne jenom o víkendu v Berlíně.

Jarní měsíce dávají život kavárnám a jejich zahrádkám. V tom je pro mě naprosto konkrétní představou sociálního blahobytu Berlín. Tam jsem chuť jara a dlouhé snídání, tažené přes polední hodiny, pocítila s největší intenzitou. Bylo to spojené i s tím, že Berlín pro mne vždy představoval výletní místo, kde vypnu od běžného stereotypu a načerpám západní atmosféru. A nejlíp v jeho východní části.

Ráda objevuju nové věci. A tohle město se v tom zdálo nevyčerpatelné. Ať nové v podobě věcí z blešáku v Mauerparku nebo neznámá jídla a jejich chutě. Pak to všechno ještě zkombinovat s volbou interiéru a site-specific zážitkový koktejl je k prožití.

Všehochuť nového pro každý z pěti smyslů bylo i ochutnávání limonád. Na ty byl Berlín vždy rozmanitý. Při každé návštěvě jsem objevila nějakou, kterou jsem ještě neochutnala. A protože si tohle město svou nabídkou potrpí na originalitu i kvalitu, vymyslet si chuť a tu pak najít ve skleněné láhvi nebylo nemožné. Zní to absurdně, ale spousta lidí kolem mě se podivovala třeba už nad mrkvovou zmrzlinou, což pro ně byla exotika, kterou mi s radostí přenechali. Banánové pivo ale přivítali skoro s otevřenou pusou ještě před pitím. A když jsem objevila limonády Wostok, jejichž chuť snad nevymyslíš, tak jsem byla hvězdou odpoledne. Vydrželo mi to do večera, protože jsem nosila stále další příchutě. Pili už jste někdy mandle s meruňkou? Nebo švestku s kardamonem? Hrušku s rozmarýnem? Nebo kiwi s chilli? No, tu poslední kombinaci jsem sice ještě neobjevila, ale v jedné kavárně na Kastanienalle jsem ty ostatní příchutě našla. Limonády Wostok oživil holandský kreativec Joris, který při svých cestách po zemích bývalého Sovětského svazu objevil staré a dost extravagantní receptury limonád a vrátil je mezi lid. Mě hned přitáhly svou vinětou. Na několika z nich se skvěl pohledný týpek v čapce. Na některé láhvi si decentně hněte větvičku, na další zas s nedbalou elegancí pohazuje meruňky. Dělá to se sofistikovanou nepodbízivostí, které jednoduše nelze odolat. Asi proto jsem přirozeně nejdřív ochutnala limonády, na kterých byl on. Má pod čepicí, pacholek. Pojmenovala jsem si ho Jan. Vypadá totiž jak jeden můj kamarád. Jan nabízí bio limonádu, která obsahuje víc jak 30 % ovocné šťávy, což je u limonád vidět opravdu zřídka. Většinou je slovo ovoce pouze slovem a nikoli obsahem. U Wostoku to nejsou jenom slova, protože to dokazuje chuť. A vzhledem k tomu, že colu a jiné slazené limonády nepiju, protože jsou prostě extrémně sladké a chuťově chemické, tak jsou moje chuťové senzory docela citlivé na jakoukoli syntetickou lež. Jan nelže. A když už mě v meruňkovo-mandlové příchuti nudil, objevila jsem ho švestkovo-kardamonového. Kardamon už jen tajemně zní a proto ve mne tahle kombinace probouzela zvědavost. Tohle, poměrně vzácné koření z Indie, jsem už ochutnala třeba v kombinaci s kávovým horkým nápojem. Je typický svou kořenitě citrónovou vůní a jeho chuť není invazivní, jako třeba chilli, ale skvěle doplňuje další složky nápoje. Do třetice jsem od Jana ochutnala hrušku s rozmarýnem. Poměrně hodně osvěžující a zároveň intenzivně ovocná chuť hned zapadla na seznam – musíš a znovu! Všechny tři limonády mě příjemně překvapily tím, že prostě nelze říct, která je nejlepší. Protože to není o preferenci jedné složky, která by v chuti dominovala, ale o tak nevšední chuťové kombinaci, že se prostě nedá vybrat nejlepší. Vždycky mě nejvíc bavila chuť, která nešla jasně identifikovat. Chuť, která se stala novou chutí a ne jen konstatováním – pomerančové, jablečné. Asi proto mám dodnes slabost pro modrýho kopečkovýho šmoulu. Ale u něj mě trochu děsí jeho složení. To mě samozřejmě zajímalo u Wostok limonád taky. Na to, že chutnají příjemně sladce, mě překvapilo, že jsou doslazované pouze agávovým sirupem. Žádný aspartam, žádný cukr. Takže opravdu exkluzivní bio limoška.

Když ovoce není jen slovem
Wostok ale nevyrábí jen tři druhy limonád a samozřejmě jsem neodolala ochutnat i další. Nechala jsem si to ale až na následující den, protože jsem nechtěla, aby se mi v žaludku vytvořil jeden velký Wostok mix a chuťové buňky už ani nerozlišily, co je švestka a co hruška. Pomerančové. Další tři druhy limonád nabízí pani v šátku. Tu jsem si nijak nepojmenovala, protože mi nikoho nepřipomíná. Ale i ona na vinětě žmoulá atributy příchutí. Nejprve jsem sáhla po absintově zelené limonádě a očekávala něco jako pelyněk, plyš a medvědí česnek, ale paní překvapila a občerstvila mě estragonem se zázvorem a pomerančovou šťávou. Tahle limonáda má trochu štiplavější chuť a bude zřejmě i hodně zdravá, protože na chutidárné propojení estragonu se sodovkou přišel už v roce 1887 gruzijský lékárník Mitrofan Laghidze. Dávám lajk! Příchuť datlí s granátovým jablkem jsme si dali k cheesecaku. To se naprosto skvěle doplňovalo, protože cheesecake je tvarohový a jemný a aromaticky kořeněná limonáda, ve které výrazně dává najevo svou přítomnost i anýz a bílý čaj, chuťově doplnily jemnost koláče. Na konec jsem si nechala nahnědlou limonádu. Věděla jsem totiž, že pokud mě po těch všech extraordinérních chuťových kombinací může něco překvapit, musí to být jedině tahle. Kardamon, eukalypt, borová silice a teď zůstaňte sedět – kořínky z Tajgy. Tak to jsem ještě nepila! Musím přiznat, že chuť je to opravdu nedefinovatelná a kdybych si nepřečetla složení, nikdy by mě nenapadlo, že budu jednou pít kořínky nebo borovou silici. Jestli se nudíte… Pomerančová… Jablečná… S Wostokem opravdu nebudete. A nemusíte kvůli němu jezdit do Berlína, ochutnáte ho už na spoustě míst v Čechách. º


autor: Alexandra Třešňová