Pátý ročník festivalu pouličního divadla Za dveřmi představil novou programovou linii: performance. Mezinárodní projekt Take care of your square navodil na největším pražském náměstí příjemnou atmosféru letního parku, říznutou uměleckým charakterem hipsterského Berlína. Na 32 m² se grilovalo, hrál badminton, ale také pletlo, spalo, tancovalo, malovalo, rejžovalo, stínovalo…

Václavské náměstí je místo, které většina Pražanů nesnáší a obloukem se mu vyhýbá. Setkání s bezdomovci, feťáky a v noci dokonce s naháněči blízkých nočních klubů neláká nikoho. Vekslácká atmosféra klobás, předraženého piva a kýčovitých stánků s matrjoškami odrazuje všechny kromě turistů, kteří se přijeli podívat na krásy hlavního města.

Pro organizátory projektu Take care of your square však toto prostředí představovalo uměleckou inspiraci a lákavou výzvu, také v souvislosti s plánovanou rekonstrukcí Václavského náměstí.

Festival Za dveřmi již potřetí přivezl do Prahy nejzajímavější pouliční produkce z Čech i zahraničí. Projekt Take care of your square naopak není jen uměleckým zážitkem, ale spíše mezilidským setkáním a určitou uměleckou kolektivní meditací o možné budoucí tváři Václavského náměstí. „Doufáme, že když Pražané zažili, byť jen na malou chvíli, pocit parku na Václavském náměstí, že to může ovlivnit zastupitele v rozhodování o tom, jak bude vypadat náměstí v budoucnu,“ říká Lucia Šimášková, jedna z organizátorek projektu.

Parky o výměře 1 m²
Základem a spojujícím prvkem všech performancí byl jeden metr čtvereční skutečné trávy. „Mohli jsme jít snadnější cestou zeleného koberce, které se dnes již vyrábějí v dokonalé imitaci, takže na první pohled téměř nepoznáte rozdíl od skutečnosti,“ vysvětluje Lucia, „ale protože věříme v autentičnost materiálů, používali jsme skutečnou trávu, travní koberec z pole u Náhořan, který jsme vlastnoručně stříhali a tři dny o něj pečovali na dvorku v Trafačce. Navíc jsme po skončení projektu trávu vysadili na novém dětském dopravním hřišti na Vypichu, kde se o ni budou dobře starat, takže ještě najde využití.“

Zatímco prostor byl jasně vymezený, umělci ve výběru výrazových prostředků nebo žánru nijak omezováni nebyli. Na 32 čtvercích vystoupilo 22 umělců z Čech, Slovenska, Maďarska a Polska, ale také z Francie, Španělska, Řecka, Mexika a Německa. Kurátorkami projektu byly mladé výtvarnice a performerky Anna Viktoria Adler z USA a Linda Mikolášková, zakladatelka divadelní skupiny Amanitas a spolupracovnice umělecké galerie Berlinskej Model na Praze 7. „Na začátku bylo Václavské náměstí. Jak se jednotliví účastníci postupně přihlašovali, pozorovaly jsme, že vzniká něco na způsob performačního parku, kdy každý z vystupujících přináší na Václavské náměstí svůj pocit z tohoto náměstí a konfrontuje ho s ostatními. Záleží pak na povaze umělců, jakou formu a vyjádření zvolili,“ říká kurátorka Anna Viktoria Adler.

Domeček pro elfy, rejžování, stínování a další
Scénografka Kateřina Zemene na svém metru čtverečním stavěla s dětmi domeček z trávy, mechu, klacíků, provázků a kapradí, a ve svých vílovských šatech působila jako zjevení. Překvapení vzbudila také performance Lukáše Války, který si přinesl na Václavské náměstí kýbl a vodu a s heslem „Václavák je rejžovací zóna, vezmu si rejžák a vyrejžuju to taky!“ vydrhnul na chodníku zářivě čistý čtverec. Pohled na úporně pracujícího člověka s rejžákem vyvolával zvědavé otázky kolemjdoucích, především německých turistů. Válka tak vyvažoval performanci vedle sedícího Davida Hřivňackého, jehož „práce stínovaná, málo platná“, odkazovala ke dva roky staré kauze performujících dělníků, kteří místo toho, aby skutečně dálnici opravovali, práci pouze předstírali. Přechodem mezi těmito vtipně politickými performancemi byla poetická akce Lindy Mikoláškové Spící vlajka, kdy blonďatá performerka v bílém tričku ležela v červeném spacáku na modré karimatce a spala, nebo vystoupení Michaely Pixové, která v obrovském kostýmu Mickey Mouse ohlašovala, že se zastupitelé hlavního města po dlouhých diskusích rozhodli přeměnit Václavské náměstí na Disneyland.

Pohled na Václavské náměstí zvenku
Zatímco české performance byly často politicky rýpavé, výstupy zahraničních umělců neusilovaly v prvé řadě o politické vyjádření, ale hravou formou vstupovaly do kontaktu s kolemjdoucími. Byly to jakési miniworkshopy a městské hry, které odkazovaly do krajiny dětství, bojovky. Hra Slípky Heleny Škovierové a Soni Hatalové kombinovala princip Člověče, nezlob se! s pantomimickými výstupy ve slepičích maskách. Soundwalk Anny Adler zas odkazoval ke známým hrám na důvěru, zároveň však nabízel divákům možnost zažít Václavské náměstí z jiné perspektivy. A právě o změnu perspektivy a narušování hranic běžného přeci jde. Třeba se jednou dočkáme momentu, kdy zelený Shrek nebude kazit fotky jednoho z nejkrásnějších prostorů, co v Praze máme, ale který jsme bohužel nechali příliš zarůst plevelem. Performační piknik je jedním z kroků k očistě.


autor: Táňa Švehlová

Petr Boháč je uměleckým šéfem divadelního souboru Spitfire Company a krom jiného i dramaturgem festivalu Za dveřmi je Nultý bod. Ten startuje v pondělí 18. července na Staroměstském náměstí a během sedmí dní přiveze na pražské ulice i do divadel více než 25 představení z jedenácti zemí. O tom co stálo za zrodem unikátního festivalu i o roli divadla ve veřejném prostoru jsem si povídali právě s ním.

Festival dospěl do věku čtyř let, ale už dříve se sbližoval s festivalem Za dveřmi. Proč jste se rozhodli oba dva projekty propojit?
Pouliční divadlo s fyzickým divadlem mají k sobě hodně blízko, takže propojení je přirozené vyústění již započaté cesty, která začala u Nultého bodu a Za dveřmi někdy před dvěma lety. Osobně nemám rád adjektiva jako alternativní nebo nezávislé, ale když odhlédneme od těchto nálepek, uvidíme divadelní tvůrce pracující s jinou poetikou, tělesností, vizuálnem a vztahem mezi mluvou a tichem. V podstatě jde o něco jiného: zasáhnout diváka jinými prostředky než je zvyklý a díky tomu s ním vést jiný rozhovor.

Jakou společenskou důležitost má pro vás pouliční divadlo či obecně umění ve veřejném prostoru? A jak se daří překonávat bariéry, které určitě někteří diváci na ulici mají?
Divadlo podle mého mínění si nemůže, ba nesmí nárokovat společenskou důležitost. Ten vztah musí být opačný. Společnost musí dojít k tomu, že divadlo může pro ni přinést nějaké hodnoty, jež jsou pro ni důležité. Jsem skeptik, takže žádná společnost v současné době neexistuje a jedině jedinec se může nadchnout a zakusit cosi jedinečného a neopakovatelného. Ale znovu může nadejít čas, kdy divadlu bude umožněno mít společenskou důležitost. Ale žádná katastrofa bohudík (bohužel) se neblíží.

Na co v programu se vy osobně nejvíce těšíte?
Samozřejmě na Nolu Rae a ruskou skupinu BlackSKYWhite. Ale mým černým koněm budou The Bladder Cirkus Company. Jsem zvědav, jak zvládnou T. Bernharda v klaunském pojetí. Bude to událost, protože toto představení po několika letech znovu připravili speciálně pro Nultý bod. Oni chtěli přivést jinou, novější hru, ale mě do dramaturgie zapadala právě Musical Catastrophe. Po několika týdnech mailové komunikace nakonec souhlasili. Asi když se dozvěděli, že vystoupí Nola Rae, Paolo Nani a BlackSKYWhite.

Podtitul akce zní Jiný festival, nové divadlo – co se skrývá pod tímto krédem?
To je takový můj vnitřní řev motýla. Ten slogan je jednoduchý, přesný a dostatečné klišé, aby si to všichni zapamatovali (směje se).

Jak je akce jako je festival Za dveřmi je Nultý bod dlouhodobě udržitelná? Daří se shánět prostředky, partnery?
Pokud vydržím já a několik mých spolupracovníku pracovat 12 hodin denně ještě několik let, tak je Nultý bod dlouhodobě udržitelný. Jinak kvalita programu, kterou jsme nastavili, vzhledem k obdrženým dotacím je v budoucích ročnících takřka neudržitelná. Ale možná se stane zázrak. V divadle na ulici i mezi klauny se dost často zázraky dějí.

autor: Adam Ondráček