Když městská galerie PLATO v Ostravě na jaře 2024 poprvé otočila svou pohyblivou stěnu směrem do zahrady a zpřístupnila výstavní prostor rovnou zvenčí, nešlo jen o architektonický experiment. Šlo o gesto. O zkoušku toho, zda instituce, která sídlí v přeměněných jatkách — jedné z nejvýraznějších kulturních architektonických konverzí v Evropě — dokáže být skutečně porézní, otevřená, dýchající s městem a jeho lidmi.

Tím gestem vznikla Klíčová dírka: hybridní prostor na pomezí výstavního sálu, zahradní dílny, dětské herny a komunitního zázemí. Kurátorka Edith Jeřábková jej pojala jako dlouhodobý tvůrčí a výzkumný projekt, který přesahuje běžné galerijní rámce. Dva roky má být Klíčová dírka místem, kde se umění mísí s půdou, kde se znovu přemýšlí o vztahu člověka a prostředí, a kde se galerie vymaňuje z role „pevnosti“, jak o tom mluví sama kurátorka.

Začátek: Tiché aranžmá a tiše mluvící materiály

První výstavou, která v nově vzniklém prostoru proběhla, byla instalace Tiché aranžmá sochařky a floristky Anny Ročňové. Ta dlouhodobě pracuje s napětím mezi organickým a syntetickým, mezi růstem a průmyslovými zásahy. Její objekty, vznikající z komunikace s rostlinami, se v Klíčové dírce usadily jako zvláštní botanické bytosti: krásné, ale zneklidňující, křehké i násilné.

Ročňová zde otevřela silné téma rostlin jako komodity. Řezané květiny ze skleníků, utažené do plastu, chemicky stabilizované, se staly symbolem naší touhy po přírodě, kterou si však domů nosíme v podobě náhražek. Na první pohled dekorativní aranžmá tak ukazovalo hlubší propast — rozchod mezi skutečnou krajinou a jejími umělými reprezentacemi.

Ročňové výstava nastavila tón celému projektu: v Klíčové dírce se nebude jen vystavovat. Bude se tu mluvit o prostředí, o vztazích mezi lidmi a jinými druhy, o materiálech a jejich etice.

Prostor, který žije vlastními cykly

Klíčová dírka je zároveň místem pro pěstování, hru a spontánní setkání. Návštěvníci si mohou zasadit semínka, využít hydroponickou stěnu, hrát si s interaktivními objekty architekta Vojtěcha Radakulana, číst si o permakultuře nebo se účastnit workshopů a společných prací na zahradě.

Toto postupné vrstvení aktivit dává projektu časovou hloubku: některé části rostou, jiné mizí, některé se plní stopami návštěvníků. Galerie tak sleduje, co se stane, když se výstavní prostor otevře dynamice organických procesů.

Druhá kapitola: Lech Wilczek a prales rozdělený zdí

Na Ročňovou navázala výstava o pralesní zahradě fotografa Lecha Wilczeka, který desítky let dokumentoval Bělověžský prales a vytvořil zde i svou soukromou zahradu — dnes už neexistující.

Do Klíčové dírky vstoupila nejen jeho intimní práce, ale také aktuální politický rozměr: zeď vybudovaná na polsko-běloruské hranici, která rozděluje nejen lidi, ale i prales jako živý organismus. Nástěnná malba výtvarníka Jana Hoška, konzultovaná s biologem Janem Albertem Šturmou, se stala vizuálním komentářem k narušení ekologické prostupnosti krajiny.

Zahrada, která byla původně prostorem péče, se tak proměnila v prostor zadržování, dělení a konfliktu — téma, které v prostředí Klíčové dírky silně rezonovalo.

Klíčky: Galerie jako společný hlas

Po výstavách umělců přišla řada na ty, kteří běžně stojí na druhé straně: na návštěvníky. Projekt Klíčky byl od začátku zamýšlen jako demokratizační gesto — vystavit práce těch, kteří po sobě v Klíčové dírce nechali své kresby, obrazy a drobné objekty. Kurátorky vybíraly z anonymních prací, které návštěvníci zanechali na nástěnce. Mnohé z nich vznikly spontánně, některé ve spolupráci dětí a rodičů. Druhé části se navíc ujaly i samotné děti z klubu Ahoj děcka, které připravily vlastní výběr a kurátorský komentář — včetně interpretací v katalogu.

Výsledkem je výstava, která není sentimentálním gestem ani pouhým participativním experimentem. Je to ostrý, někdy až bolestně upřímný obraz toho, co lidé vyjadřují, když dostanou prostor — obraz plný symbolů, srdcí, světů, které by jinde neměly místo.

Klíčová dírka jako model budoucí galerie

Za projektem je jasně patrné myšlení Edith Jeřábkové o galerii jako prostoru pro setkávání různých světů — lidských i nelidských, odborných i laických, naplánovaných i náhodných. Klíčová dírka je laboratoří citlivosti: v tom, jak se zachází s materiály, s půdou, s dětskými kresbami, se stopami návštěvníků, ale i s architekturou samotné budovy.

PLATO zde ukazuje, jak může instituce pracovat napříč disciplínami a komunitami, aniž by slevila z profesionálních standardů. Naopak — projekt staví na odborném kurátorském vedení, silných výtvarných osobnostech a zároveň na přirozené různorodosti těch, kdo galerii obývají.

V době, kdy se v evropských galeriích čím dál víc diskutuje o ekologii, udržitelnosti a otevřenosti, představuje Klíčová dírka konkrétní, hmatatelnou odpověď: nezůstává u pojmů, ale proměňuje je v prostor, kde může růst semínko, vztah i umění. Co nyní, po několika letech růstu tohoto dosud nekončícího projektu, dodává samotná Edith Jeřábková?

V jednom ze svých vyjádření říkáte, že „Klíčová dírka je místo, kterým do pevnosti vniká denní světlo“. Co pro vás osobně tato metafora znamená a jak se v ní odráží vaše dlouhodobé uvažování o instituci galerie?

Galerie jsou instituce, ve kterých je pod umělým osvětlením ukazován umělý/ecký svět. Je to laboratoř metafor, reprezentací a vyprávění. Laboratoře nejsou vždy bezpečná prostředí, i když se tak tváří. Nevytváří se v nich trvalé ekosystémy, které by vznikaly v dlouhém čase postupnou adaptací a ve vzájemném propojení. Jsou to homogenní místa, která nepodléhají střídání cyklického času dne nebo ročních období. Když je otevřeno, galerie je osvětlena stejnou intenzitou celý den. A snadno se stane, že ten umělý svět přestane být konfrontován s tím, co je venku, co ještě nepodléhá reprezentaci a lidskému zobrazení. Dříve se mluvilo o přirozeném světě, ale dnes už si takové pojmy nemůžeme z mnoha důvodů dovolit. My v PLATO usilujeme o to, aby se do instituce dostávaly radosti i problémy také přímo, nejen přes expertní filtr umělců a umělkyň a kurátorů a kurátorek. V Klíčové dírce lidé – a někdy i více-než-lidské bytosti – mohou přímo být a tvořit v prostoru, který jinak bývá vyhrazen jen potvrzeným a vyvoleným, a vtahovat do něj témata, která sami vyhledávají nebo která potkávají. Tím vším ale nechci říct pojďme zavřít galerie. Umělci a umělkyně a veřejnost je potřebují. Umění má ve společnosti důležitou roli, daleko důležitější, než jaká je mu dnešní společností přisuzována. Jen si myslím, že je třeba uvažovat o tom místě pro současné umění (a možná i pro to minulé) jinak, aby se nestalo křehkým a náchylným a odpojeným od zbytku světa.

Projekt fyzicky i symbolicky propojuje galerijní prostor s okolní zahradou. Jak se podle vás mění vnímání umění, když ztratí ochrannou „skořápku“ institucionálního white cube prostoru a stane se součástí živého, proměnlivého prostředí?

Není to ani poprvé, ani podruhé, kdy se galerijní stěny otřásají. My sice umění nevyháníme na denní světlo, spíše se snažíme okolní svět, který představuje zahrada, dostávat do těsné blízkosti umění a někdy jej i prolínat se situací uvnitř. Nebo naopak přizvat umělce a umělkyně do zahrady, aby vytvořili místa pečující o lidi i jiné organismy. Například tomu tak bude ve výstavě Půda a přátelé, kterou připravujeme na jarní sezonu, kde propojení zahrady, světa půdy a vnitřku galerie bude vyslovené. Ale abych vám trochu odpověděla na otázku po vnímání umění mimo prostředí galerie – to má spoustu podob. Někdy se umění propojí s přírodním ekosystémem, jindy s kontextem města, ulice, a ještě jindy s nějakým interdisciplinárním rámcem a výzkumem, takže se to nedá úplně zobecnit. Ale každopádně mimo ono institucionální hájemství je to dílo daleko více otevřené interpretacím, které mohou dokonce zcela zcizit jeho původní záměr, může být také zcela zcizeno fyzicky nebo může být přístupnější diváctvu, může působit na nejen lidskou mysl a smysly, může zaniknout různými vnějšími vlivy, může mít náhodné diváctvo, může se stát součástí nějakého ekosystému a změnit tvar, může se oslabit jeho vlastnění nebo naopak se může stát ještě větší komoditou. Přesunem mimo kontrolované prostředí galerie se obklopí větší nejistotou, tepem a to zjitření jej většinou obohatí. Ale samozřejmě ten akt není tak jednoduchý, jako když přibijeme obraz hřebíkem na strom.

V Klíčové dírce může veřejnost nejen pozorovat, ale i tvořit – sázet, hrát si, navrhovat vlastní aktivity. Jaké výzvy a radosti přináší tato otevřenost vůči spontánnímu jednání lidí a proč je tato možnost důležitá?

Myslím si, že tam, kde se díváme na uzavřené kreativní procesy – umělecká díla –, je dobré nepřerušit to přijímání a otevření se návštěvnictva umění. Je naopak žádoucí prodloužit ten proces tím, že tu situaci obrátíme a naopak spustíme kreativitu u něj. Je důležité, abychom jako návštěvníci a návštěvnice galerií nejen přijímali informace, ale abychom prožívali komplexně témata současnosti a zkusili je sami rozvinout, prozkoumat a pochopit a k tomu potřebujeme ten tvořivý přístup, kdy se člověk úplně jinak oddá světu, než když se kouká na film a pak si dá zákusek. Hezky to funguje i mezigeneračně, kdy děti po vstupu do Klíčové dírky „nutí“ rodiče a prarodiče setrvat v tom prostoru déle a hrát si, protože ony tu výzvu chápou. Byli bychom rádi, kdyby lidé, kteří naše výstavy navštíví, jen tak neprolétli galerií, ale aby je nějak zachytila, aby tady strávili víc času, a mohli se tak vytrhnout z každodenního zavedeného rytmu, projít si určitou regenerací a sdílet to s ostatními, kteří do galerie vstoupí po nich nebo s nimi.

Mnoho institucí dnes mluví o udržitelnosti, ale zůstává u slov. Jakým způsobem se podle vás daří Klíčové dírce ekologii skutečně „žít“ – v materiálech, provozu nebo v přemýšlení o čase a růstu?

Samozřejmě se nám to daří i nedaří. Samotný prostor navrhl architekt a umělec Vojtěch Radakulan z velké části z recyklátů předchozí výstavy. Je to těžký úkol, protože lidé touží po nových a nečekaných situacích, po originálech. To v nás ukotvil mimo jiné modernismus. Když jsme tedy některé materiály i předměty přetavili do designu Klíčové dírky z tzv. redakční místnosti zvířecího zpravodajství, trochu jsme tím oslabili ten originální efekt, a to zcela záměrně. Bylo to vzdělávací gesto a také vzkaz, že to, co se dělo ve zvířecím zpravodajství, kde lidé zapisovali, kreslili, natáčeli a jinak sdíleli své mezidruhové zážitky s ostatními, pokračuje v tomto novém prostoru PLATO. Někdy mě už nebaví to přerušované a produktové střídání jedné výstavy za druhou, a tak hledám způsoby organičtějších přechodů.

Klíčová dírka je plná témat, výzev a her, které se udržitelnosti týkají. Některé hry navrhuje samo návštěvnictvo a edukační oddělení tyto návrhy zpracovává. Návštěvnictvo se může zasadit také o rozrůstání se zahrady a vysadit například slunečnice nebo měsíček. Nejen tím zkrášlí a obohatí zahradu, ale semena těchto rostlin nakrmí na podzim nebo v zimě například ptactvo. Navíc je to akt spolupráce – když si návštěvník nebo návštěvnice zasadí semínko, nemůže s ním hned běžet do zahrady, potřebuje k tomu již vzrostlou sazenici. Ale návštěvnictvo před nimi jim k tomu účelu už rostlinku připravilo stejným způsobem. Takže tento akt má několikerý užitek – což je jeden z pilířů udržitelnosti: to, co děláte, by nemělo mít jen jednorázový prospěch, ale mělo by sloužit více účelům a více organismům. Samozřejmě v prostoru Klíčové dírky probíhají také výstavy umělců a umělkyň, které vybírám s ohledem na témata blízká zahradám. A tam se ne vždy mohou vyjádřit nebo vyjádří materiálově ekologicky. Ale udržitelnost není jen o recyklaci, naším velkým současným tématem v PLATO je udržitelná práce. Máme tady skvělý tým napříč všemi profesemi a učíme se spolu dobře pracovat a šetřit energie tak, abychom nevyhořeli, protože je nás na tu práci docela málo. A to se musíme učit jak v galerii, tak na zahradě, kdy každé prostředí má svůj specifický rytmus, který se musí udržet, ale my to musíme také ve zdraví prožít.

V tomto projektu se prolíná vaše kurátorská práce s péčí o zahradu i komunitu. Cítíte, že se vám zde daří proměnit roli kurátorky v něco blízkého zahradnici – v práci s prostředím, procesem a cykly? Jaké paralely mezi těmito dvěma kulturními prostory, galerijním a zahradním, pozorujete?

Já to prolínám již delší dobu. Současné umění je z velké části uměním péče a tím se ty oba světy hodně sblížily. Já ani tak neproměňuji roli kurátorky v galerii s rolí zahradnice v zahradě, jako je spíše spojuji. Myslím, že ty dvě oblasti se skvěle doplňují. Když skoro celý den sedím u počítače – což je bohužel většinová práce kurátorky –, tak si pak nepotřebuji nutně lehnout a přestat pracovat, ale spíše změnit typ práce. A to střídání prací byl pro mě velký osobní objev, když jsem zjistila, že únava z monotónního vykonávání úkolů jde potlačit diverzitou práce. Takže já neustále odbíhám od počítače do zahrady a za zvířaty a zase se vracím. Můj den má spíše podobu cyklů než začátku a konce, je víc kudrnatý. V zahradě se dá spousta věcí, které jsou platné pro práci v galerii, okoukat a platí to i naopak. Hodně nám pomáhají permakulturní principy, které jsou jednoduše formulované a dobře odpozorované z přírody a také se lehce sdílejí. Mohu uvést třeba jeden příklad: v zahradě můžete místo rytí, které je nežádoucí, použít práci zvířat, kterou vykonávají dobrovolně a ráda. Například slepice skvěle prokypří záhon, zbaví jej škůdců, a ještě pohnojí a ušetří vám práci. Když chceme v Klíčové dírce, aby se lidi uvolnili a otevřeli se tvoření, nemusíme je nutně zapojovat do edukativních programů, které jsou samozřejmě důležité, ale energeticky náročné. Místo toho můžeme jednoduše zavěsit na zeď pastelky a pak už nemusíme lidem vůbec vysvětlovat, co s nimi mají dělat, je to jasné a splní to dvojí funkci: uleví to našim edukátorkám a otevře to zcela svobodný prostor návštěvnictvu. A ty pomalované zdi vypadají krásně a také podávají zprávu o životě v jiných skupinách, než jsou ty naše!

Galerie PLATO mluví o komunitní zahradě jako o dlouhodobém výhledu. Jaké proměny si pro Klíčovou dírku představujete za další rok či dva? A co byste si přála, aby si z ní lidé odnesli – zážitek, poznání, nebo třeba semínko?

Já si nedělám představy na dlouho dopředu, ale co bych si moc přála, by byla nějaká forma komunitního fungování v zahradě PLATO. Aby se radosti, ale i zodpovědnosti rozšířily do většího okruhu lidí i mimo galerii. Tak jako PLATO spolupracuje s různými komunitami, spolky a organizacemi, tak by bylo hezké, aby se zahrada podobně otevřela. Ona totiž není dílem jedné designérky, Denisy Tomáškové, ale je společným dílem týmu PLATO, který se naučil základy permakulturního designu a pod vedením permakulturní expertky zahradu navrhoval. V zahradě nespěcháme; čekáme, až vzklíčí různá semena do ní vysetá, vytvoří se ekosystémy, propojí se různé druhy rostlin, hub a živočichů a uchytí se mladé sazenice stromů. My postupně otevíráme jednotlivé možnosti zahrady podle toho, jak se nabízejí, a reagujeme na přicházející potřeby a výzvy. Reagovat musíme i na malé neúspěchy – například letos jsme použili kompost z veřejné kompostárny plný herbicidů, které nám zničily nově vysazený jedlý les. V permakultuře platí, že problémy se musí obracet ve výzvy, proto nyní hledáme cestu, jak se obejít bez veřejných kompostáren, které nejsou důvěryhodné. Je to neustálý proces hledání, do kterého bychom chtěli pozvat co nejvíce lidí. Zahrada přítomnosti by měla sloužit stejně tak odpočinku a zdraví, jako poznání a pocitu sounáležitosti, ať už s lidskými, ale také více-než-lidskými tvory, a vytvořit skutečnou mezidruhovou společnost. A je jedno, jestli zahradou „jen“ procházíte, ležíte v trávě a něco pozorujete, nebo v ní pěstujete salát – to napojení se může stát jakkoliv.

Tím, že miluji pole, se netajím. Táhlé lány modelované podvečerním sluncem. Chvíle, kterou lze spatřit jen na okamžik, je tak pomíjivá. Při vidině těchto impresivních momentů si uvědomuji krásu míst za městem. Narodila jsem se ve městě, žiji tady a ani jej nechci opustit. Vyhovuje mi jeho dynamika a možnosti. Ale každou buňkou svého těla cítím, že pobyt v nepřírodě mě deformuje. Městské parky jako přírodu prostě vnímat nedokážu. Je stále lemovaná betonem a ticho tady přehluší nedaleký šum ze silnic. Všímám si, že beton unavuje mnoho lidí a ti se od něho snaží vzdalovat, třeba i do divoké přírody. Město je pro silné povahy. A právě ono se proměňuje v divočinu, která je pro žití ještě strastiplnější, než divočina skutečná. V té naopak fungují bazální principy přežití a je nám svými přístupy vlastně prvotním vzorem. Od něho jsme se postupem dob oprostili a odešli do měst, která oddělují přírodu – to nám nejvlastnější – a tvoří vlastní divočinu, ve které není tak těžké přežít, jako žít. My chceme v zářijovém čísle přírodu opěvovat, protože si uvědomujeme její hodnotu. A jestli máte kousek srdce v těle, tak to musíte cítit.

V pondělí zase pršelo. Přesto jsem vyrazila na tanečně-divadelní představení. Na projekt, který tvůrci hodlali zrealizovat v exteriéru prvorepublikové zahrady v Karlíně. Nenadchlo by vás to? Mě teda ohromně. A déšť – ten přece vždycky přejde.

Pražské naplavenině, jako jsem já, se opravdu vyplatí mít založený Facebook. Protože jinak vážně nevím, jak jste se před pár lety vy, již zdomácnělí imigranti, dozvídali o zajímavých alternativních projektech. Výjimkou nebylo ani Rozárium, představení, které mne svojí charakteristikou nadchlo natolik, že jsem se i přes nepřízeň počasí vydala napříč Prahou.

První projekt byl Zah(r)adou
Kamarádka Šárka, tedy ta, co mne pozvala na Rozárium, mi i zároveň sdělila, že se jedná již o druhé představení pěti mladých lidí (Adélie Petákové, Lucie Plaché, Johany Matouškové, Radima Kláska, Davida Rysky). Lucie Plachá, dlouholetá kamarádka Šárky, je absolventkou konzervatoře Duncan Centre v Praze a studentkou HAMU (obor taneční pedagogika). Šárka, stejně jako mnoho z nás kulturně žijících a 2–3 akce za den stihnout toužících, má u sebe vždy diář a jeho přední stranu zdobí citáty z nejrůznějších divadelních představení. Některé z citátů patřily právě k prvnímu tanečně divadelnímu projektu pojmenovaném Zah(r)ada. Protože ty mě zaujaly, po přijetí pozvánky jsem bez dlouhého rozmýšlení odklikla „zúčastním se“.

Neměla jsem to štěstí Zah(r)adu vidět, ale Lucie byla sdílná: „Byl to náš první pokus vytvořit představení, které bylo inspirováno samotným prostorem, překrásnou prvorepublikovou zahradou. Diváci jí procházeli a zahrada díky nám ožívala – na různých místech jsme vystupovali jako přeludy či obrazy, o kterých se nám zdává a které můžeme vídat jen v noci. Putování diváků skončilo v momentě, kdy se všechny fantaskní bytosti shromáždily v největším architektonickém prvku zahrady, v Altánu. Bylo to snové představení, které vizualizovalo naše nejrůznější představy o zjeveních vystupujících ze tmy.“ Vážně jsem litovala, že tohle první představení jsem neviděla. Naštěstí ale za pár minut začínalo to druhé….

Rozárium
Jak jsem řekla, pršelo. Ale když jsme se s ostatními sešli u stanice metra Florenc, spadlo jen pár kapek. Všichni jsme tak nakonec téměř suchou nohou došli k velkým dřevěným dveřím vedoucím do nádvoří. Opravdu vybízely kolemjdoucí k návštěvě. Na dveřích visel plakátek „ROZÁRIUM“ a já okamžitě vyhlížela nějaký ten citát podobný tomu v Šarčině diáři, abych měla taky takový podobný, krásný, k zamyšlení uchovaný alespoň v paměti. A byl tam: „Přizpůsobivost za účelem prospěchářství, ovládání uměle vytvořeného jazyka postrádajícího obsah a následná ztráta vlastní identity v proudu společenských norem a trendů… to je příběh Huga Pludka… Co se stane s »Hugem«, který je v každém z nás?“ Přiznávám, že bez nápovědy bych si Huga nespojila se slavnou Zahradní slavností od Václava Havla, ale bylo to příjemné zjištění, protože Zahradní slavnost jsem viděla a líbila se mi. (Ano, patřím mezi ty, kteří Havlově tvorbě fandí.) Tušila jsem, že pojetí představení Rozárium bude naprosto odlišné, a nemohla jsem se dočkat, jak to tvůrci uchopí. Zaplatili jsme jako studenti pár korun a dostali do kelímku trochu vínka, snad pro otevřenější a čistší hlavu, snad pro uvolnění atmosféry či zahřátí těla, snad jen tak, jako milou pozornost.

Představení začalo zcela spontánně ještě před vstupem do avizované prvorepublikové zahrady. Jakýsi mladý muž vyskočil na stůl a všechny nás srdečně přivítal. Publikum usrkávalo z kelímku zbytek vína a v očích všech bylo vidět očekávání. Když se otevřela další velká dřevěná vrata, neobjevil se hned před námi prostor prvorepublikové zahrady, jak asi mnozí očekávali. Jednak byla naprostá tma, nic jsme tudíž dlouho neviděli, a za druhé jsme museli k „místu činu“ teprve dojít. Pěkně za sebou, mezi keři po blátivé cestičce až k připravenému malému hledišti sestavenému z plastových židliček ve vyšší trávě. A ano, v tu chvíli jsme si ji mohli díky jemnému osvětlení prohlédnout. Byla tam, krásná zahrada, které krom fontánky dominoval altánek porostlý pnoucí se rostlinou. Kolem nás se ze šera objevovaly stěny starého domu s vysokými okny s truhlíky muškátů.

Představení začínalo. V altánku, ke kterému jsme seděli čelem, se začaly objevovat a zase mizet postavy. Zprvu jsem nedokázala vnímat jakoukoli logičnost. Později mi přišlo, jakoby se postavy navzájem stíhaly, jakoby toužily objevit se přesně tam, kde stál před chvíli ten druhý. Vypadalo to kouzelně. Vše budilo dojem, že altánek snad ani nemá podlahu z pevné půdy. Představovala jsem si, že podlahu tvoří hmota, do které se ti lidé vnořují, a náhle, jenom na okamžik, zase vystupují. Pousmála jsem se vlastním úvahám. Najednou mě ze snění vytrhla nečekaná změna, jeden z tanečníků se objevil mimo osvícený altánek. Přibližoval se k nám, divákům a samozřejmě ho následovali další. Vzájemně neustále napodobovali pohyby toho předchozího a vkládali do nich kus osobitého vyjádření. Ten první z nich byl v mých očích nejoriginálnější a pořád o krok napřed – tak už to bývá. Stále zrychlující se pohyb náhle přerušila jedna z dívek, vyskočila na vyvýšenou plochu a vedla krátký monolog. Pro nás? Pro ně? Sama pro sebe? O tom, že my, oni i vy a všichni stále dokola. I v publiku byla cítit změna. Všudypřítomná energie z pohybu se usazovala. Ještě než se však stačila dotknout stébla nejvyšší trávy, tanečníci ji znovu rozproudili po celém prostoru zahrady, až si nakonec každý našel svůj prostor, kde se usadil, uklidnil a vydýchal. Představení končilo.

Následně se nikdo nerozprchl, naopak samotní herci – tanečníci přišli mezi publikum pozdravit své známé a seznámit se s neznámými. Můj pohled už znáte, ale jak to zamýšleli samotní tvůrci? Lucka se rozpovídala: „V Rozáriu jsme si na paškál vzali téma odrazu společnosti v jedinci a jedince ve společnosti. Absurdní situace, jejichž absurditu si však už ani neuvědomujeme. Ve hře Václava Havla se objevuje hlavní postava Huga a v našem představení se tento Hugo projeví v každém z nás, vždy v jiné situaci a je na divácích, zda jej odhalí. Není pro nás ale důležité, aby naše představení bylo divákem racionálně uchopeno. Chceme diváka přimět, aby odcházel s otazníky, které po skončení zůstávají viset ve vzduchu. A druhým, nikoliv nepodstatným cílem pak je upozornit na krásu zákoutí, která jsou na první pohled běžná a přitom nepostrádají mystičnost. Vycházíme z možností, které nám nabízí sám prostor, a proměňujeme je v místa svátečních událostí.“

A to je vše, přátelé?
Celý projekt získal z řad diváků velmi pozitivní ohlas. I já jsem si celý ten večer říkala, že přesně takhle bych chtěla nejméně jednou měsíčně (ideálně i týdně) snít na čerstvém vzduchu, na krásném místě s krásnými mladými talentovanými lidmi.

Snad potěším také vás informací, že Rozárium bude s největší pravděpodobností reprízováno v září tohoto roku. „Rozhodli jsme se udělat tradici zahradních představení, tudíž, pokud to bude jen trochu možné, budeme každý rok v červnu uvádět představení v tomto prostoru,“ dodává Lucie Plachá. A já ji utvrzuji, že určitě přijdu a dám vědět dalším náhodným kolemjdoucím, neboť tento snový zážitek budu moc ráda sdílet s dalšími. Přijdete?

Rozárium – repríza
18. 10. 20.00 – ZMĚNA DATA
Vítkova 6, Praha 8