O umění se říká, že povznáší a rozvíjí lidského ducha. Nicméně poslední dobou je umění využíváno také ve jménu velkého byznysu, aniž si to část umělců uvědomuje.

Pojem artwashing je poměrně nový. Přichází ruku v ruce s gentrifikací, a to především velkých západních měst. Definovat artwashing je lehce problematické, jelikož má mnoho podob, ale v podstatě se dá říct, že je to využívání umění a uměleckých institucí za účelem zisku třetí strany. Umění a peníze sice vedle sebe existují už odpradávna, avšak částky, které se dnes kolem umění pohybují, se jen těžko dají srovnávat s minulostí.

Klasickým příkladem artwashingu je podporování galerií velkými nadnárodními společnostmi jako je Shell, či BP. Tyto společnosti si skrze peníze darované kulturním institucím kupují pozitivní PR. Slavná Tate Modern byla 26 let financována společností BP, jež je odpovědná za havárii plošiny Deep­water Horizon v Mexickém zálivu v roce 2010. Exploze na vrtné plošině způsobila masivní únik ropy do oceánu a vedla k jedné z největších ekologických katastrof v poslední době. Vše se změnilo v roce 2016, kdy galerie pod nátlakem protestů (i když to sama Tate Modern nepřiznává) rozvázala s britskou ropnou společností obchodní vztahy.

Dalším typem artwashingu, je developerský artwashing, který lze vidět především v kulturních metropolích, jako je Londýn, New York nebo Berlín. Téměř pokaždé, když se v některé z dělnických nebo industriálních čtvrtí otevře galerie, přitáhne to s sebou nejen kulturu, ale také lidi, kteří jsou na umění navázáni. Kolem galerie se začnou stahovat mladí umělci a s nimi začnou přicházet kavárny a kluby. Toho si všimnou developeři a začnou masivně investovat do blízkého okolí, čímž nejen enormně zvýší zájem o byty v dané lokalitě, ale také vytvoří tlak na místní obyvatele prostřednictvím zvyšujících se nájmů. Ti to mnohdy neustojí a jsou nuceni se vystěhovat. V některých městech dosáhlo vystěhovávání původních obyvatel takové míry, že začala vznikat protestní hnutí proti artwashingu. Jedním z těchto míst je čtvrť Boyle Heights v Los Angeles, kde aliance Boyle Heigh Allience Against Artwashing and Displacement (BHAAAD) požaduje, aby se galerie přesunuly do bohatších čtvrtí. Boyle Heights je tradiční dělnická latinskoamerická komunita, jenž se začala radikálně měnit právě kvůli finančním tlakům doprovázející otevírání nových galerií.

Boj „zespoda“ se různí. Jedni využívají protestní hnutí a aliance, druzí zase – paradoxně – umění. Newyorská aktivistická skupina Mi Casa No Es Su Casa využívá umění, aby upozornila na problematiku gentrifikace Bushwicku ve spolupráci s NYC Light Brigade tvoří neonové nápisy. Tabule s hesly Gentrification in progress anebo Not 4 Sale si pak lidé, kteří nesouhlasí s aktuálním děním, dávají do svých obchodů nebo je vyvěšují z oken. Pokud se podíváme na naše hlavní město, takto viditelný příklad artwashingu bychom hledali stěží. Jediná čtvrť, která připadá v úvahu, je Karlín. Developeři po povodních v roce 2002 zahájili jeho rozsáhlou přeměnu, a dnes je Karlín jedním z center pražského byznysu. Proměna této tradičně průmyslové čtvrti je v médiích prezentována pozitivně a je brána jako příklad moderního města, jejž by mělo celé hlavní město následovat. O radikální demografické proměně Karlína se naopak dočteme jen málo. Nicméně artwashing se na Karlíně podepsal minimálně, jestli vůbec. V Praze se spíše setkáme s příkladem, kdy developer na brownfieldu vybuduje kulturní instituci, která zvedne cenu okolních pozemků, a poté kolem vybuduje byty a kanceláře. Tyto objekty následně začnou způsobovat tu pravou gentrifikaci. K takovémuto projektu dochází na pražské Kolbence, kde se některé byty už dokončují a další desítky jsou ještě před výstavbou.

Sami umělci se často jako nástroj změn necítí. Připadají si spíše jako pionýři kultury a umění pro komunitu kolem nich. Řešení artwashingu je složité a bez zásahu města se nejspíše neobejde. Co tedy mohou dělat galerie, které jsou samy často znepokojené situací, již tak trochu způsobily? Mohou se stát otevřeným místem pro diskuzi a zároveň může přispět k pozitivnímu rozvoji komunity prostřednictvím workshopů, či festivalů. Tím mohou ukázat, že nepřišly čtvrť zničit, ale naopak se chtějí stát její pevnou a důležitou součástí. ∞

Než jsme spolu spali, než se se mnou vyspala, párkrát jsme poseděli v čajovně. Objednal jsem ženšen. Podíval jsem se jí do očí a prožil zvláštní věc. Viděl jsem tam vesmír. Čas se zastavil. Byl jsem mimo něj, skrz ni, jen s ní. Řekl jsem jí to. Nenuceně se usmála, jako by to bylo něco běžného, snad polichoceně. Bylo to intenzivní a trochu strašidelné, protože se zdálo, že si to přivlastňuje. Mě. Řekl jsem jí to ne proto, abych ji dostal do postele, ani abych jí polichotil, ale protože se to prostě dělo a bylo to zajímavé. Jako by na obloze vzplanul meteorit, takové obyčejně úžasné. Intimita, líbání a sex byly prvotřídní. Vždycky se přesně tak jako v té čajovně zastavil čas a zmizely pochyby. Pochyby šly na ryby, hned po vyvrcholení se ale vrátily. Pak mě to s ní až tak nebavilo. Byla to taková mlčenlivá víla. Měla tu vytrhující sílu, ale já jsem kromě fyzického taky hodně psychoanalytický a v neposlední řadě i duchovní člověk. Trochu neobratně mi psala na fejsbuku, trochu moc se mi svěřovala a občas pronesla větu, kterou úplně nejvíc nesnáším: „To si děláš srandu.“

Když balím holku, balím ji tak nějak psychoanalyticky. Je známá věc, že když dojde na dotyky a city, psychoanalýza jde do háje. Nebo do ráje. Pacient lékaře nelítostně vcucne do svého světa, přenese na něj svoje stíny. Začne brát jako samozřejmost jeho služby, uzurpuje si je. Ne že bych si za ně nechával platit, ale určitě je nerozdávám jako samozřejmost. Vystavila mě svým mindrákům, vyšťavila svěrákem komplexů. Namíchala radioaktivní dryják, jehož kalich jsem nechtěl pít. Jsem abstinent. Nechtěl jsem s ní už nic mít, mlít na téma její hry, téma tmy, téma My. „Jsme v pohodě?“ psala mi třeba, když jsem hned neodepsal, důvěrná jako smrt. To mě plašilo, chtěl jsem pryč. Co nejdál, zase se otevřít světu. Bylo to ambivalentní, protože v pozadí, v podtónu pořád zelo lákadlo šuku, fyzický ekvivalent té psychické těsnoty. Jedno asi nešlo bez druhého. Aby člověk něco získal, musí něco jiného ztratit, jak se říká.

Pornografický vztah
Za sex svobodu a za svobodu sex. Napřed kývla na pornografický vztah. Vysvětlil jsem jí, že to znamená jen se setkat za jediným účelem bez dalšího. Pak ale chtěla být kámoška, jako by to bylo něco běžného. Jako by za ten sex. Ale kámoška plus pornografický vztah rovná se vztah. Bylo to vydírání. Nenechal jsem si to líbit, nechal jsem to být. Nějak jsem pak nemohl najet obvyklou flow. Říkala, že mě obdivuje pro to, jak jsem nenucený při seznamování. Slíbil jsem, že ji to naučím. Ona se to ale nechtěla učit, chtěla to zničit. Něco zničit je podle Sartra nejsnadnější způsob, jak se toho zmocnit. Sex dva lidi spojí, ne že ne. I v tom duchovním. Odpojí od Boha.

Používal jsem kondom, ale trpěl iracionálním strachem, že otěhotní. A bude po ftákách. Představoval jsem si, jak jsem nucený režimem, systémem se s ní spříznit, spřáhnout, být s ní zadobře. Aktivoval by se ve mně rodinný princip a mohl bych zapomenout na nezúčastněně vědecký průzkum života. Nebo by šla na potrat a já bych žil s pocitem ztraceného dítěte. Jestli mi něco jde, tak trápit se. Občas jsem dostal nezvladatelně bezuzdné puzení s ní okamžitě být a všechno si vyříkat, vystříkat. Když jsem to vydržel, byl jsem rád. Vznikly nové, jiné, zajímavé situace. Napsal jsem jí, až když jsem na ni zapomněl. Jestli se nechce zajet někam vykoupat. Jednou jsem jí řekl: „Škoda, že není léto, mohli jsme se zajet vykoupat.“ „Tak můžeme, až bude,“ řekla ona. „Dobře.“ Rád plním sliby, rád dělám věci doslova, kladu slova nad reálné události. (Rád předstírám lásku. Snad proto, že mi tak chybí. Snad proto, že není.) „Asi jo,“ odpověděla bezvolně. „Nepřijedeš do Zlína?“ zeptal jsem se a myslel, že odmítne. Má nějakou hrdost, drzost, ne? „Dobře,“ odpověděla.

Chodili jsme po městě. Přemýšlel jsem, jak se jí zbavit, pak jsme si ale sedli na lavičku a začali se bavit. Rozproudila to zmínka o Bětě. Holka, která se mi líbila. Napsal jsem jí na fejsbuku, že se mi líbí, jak se rozhlíží po světě, že to taky dělám. Vyšlo najevo, že je to její kámoška. Běta jí tu mou zprávu dala přečíst se slovy, že jsem psychopat. „Nešlo by s ní jít do trojky?“ zeptal jsem se. „S Bětou asi ne.“ „Proč?“ „Nevím, protože je to Běta.“ Zmínka o Bětě vzbudila můj zájem o ni. I to je příroda. Proprcat se skrz někoho k někomu jinému. Sami jste na suchu, mimo systém. I to je slast, když si ji dovedete vychutnat. Přišla řeč na to, že někteří lidi spolu spí jen tak a setkávají se jen kvůli sexu. „Chceš sex?“ řekl jsem napůl v žertu. „Kde?“ zvedla rukavici.

Sex
Šli jsme do auta, sáhl jsem jí pod podprsenku. „Proč to děláš?“ zeptala se. „Protože…“ „Já vím, protože jsi nadržený.“ „Protože chci,“ ospravedlnil jsem se obvyklou výmluvou. Políbili jsme se. Bylo to tam. Zastavil se čas. Naše jazyky se olízly. Splynuly, jako by se do sebe zasekly, ale v pohybu. Sedly si. Sliny se slily, těla zesílila vylitými hormony, spontánní silou, která byla podivně vypočítaná. Předtím jsem se jí nechtěl ani dotknout, ale teď jsem se v ní rochnil. Pusu chtělo hned následovat to druhé. Nebo spíš první, základní, nejnižší. To nejdůležitější hned po hlavě, pohlaví. Něžně dlaně hladí všude. „Sundej si podprsenku,“ instruoval jsem ji a zastavil, když si sundávala riflovou bundu a tričko. „To si nech.“ Tričko bylo tenoučké a prsa pod ním poddajná. Pod krytem mobilu nosila kondom, který nám zbyl z minula. Nám… Vysvobodil jsem z trenek svou erekci. „Sundej si kalhotky,“ řekl jsem jí. Odfrkla si, co jako rozkazuju, ale poslechla. Byl to sexuální soulad, souhlad. To je něco trochu jiného než láska. Souhlad drah. (Možná si jen myslím, že vím, co je láska. Jen si vím.)

Civím, co to se mnou dělá, tohle tělesné nic. Je to krásné. Pak to zhasne. Zase se oblékáme, každý zpátky na své dráze. Nejsem moc domazlovací typ. „Vypadáš jako po sexu,“ usměju se na ni. Je celá červená. Hodím ji na nádraží. Druhý den příjemně naladěný píšu nějaké e-maily, když mi od ní přijde zpráva: „Nemůžu z toho otěhotnět?“ Tohle přesně myslím. Nedá mi klid, nenechá to vypěnit, dokvasit. Nemůže. Viděl jsem ten kondom a ona taky. Iracionálně ale stejně zapochybuju. Už se s ní nikdy nevyspím. Proto. V sázce je příliš mnoho. „Neotravuj,“ napíšu jí, ale je mi z toho ještě hůř. Omlouvám se, že nechci nikoho blokovat. Sklouzne to do příjemného chatu. Je mi dobře, když se jí otevřu, ale nejde to snadno. Moje přízeň má své dno. Víc než ji chci ven z toho vězení podprahových závazků. Jsem vlastně hodný, nechci ji korumpovat svou milostí, i když to vypadá jako zlo. Zpět do svobody samoty, distrakce. Tam je moje místo.

„Jestli tě blokuju od jiných kluků, tak se na mě vykašli,“ píšu jí. „Neblokuješ,“ nedá se, „zrovna když jsem na tebe skoro zapomínala, tak ses ozval.“ A smajlík. „Hodně štěstí v tom zapomínání.“ „Tobě taky.“ „Já na sebe nechci zapomenout.“ Právě. „Proč se mnou chceš šukat?“ píše po chvilce klidu. To je na mě moc statement. „Včera jsem třeba chtěl, ale to neznamená, že budu chtít i příště,“ vysvětluju logicky, filosoficky. Neví, že je to drtivě pravděpodobné. Nemá tu ženskou sebejistotu a tím to vlastně zbourá. Ani ji nenapodobuje, což je dojemné, ale nestačí to. „Mě to hrozně trápí. Proč se takhle chováš? Už mi radši nepiš,“ oboří se. „Dobře, měj se dobře,“ beru ji za slovo, bruslím z toho. „Ty se o to taky pokus, Vlku.“ Ta ironie mě irituje. Cítím z toho náhlého úniku úlevu. ∞

Zájem je magnet, který chce přitáhnout do našeho zorného pole něco nového. Pnutí, které nás vede k vytouženému. Směřování za ideálem. Nebo plnění života něčím konkrétním. Pak je tu ještě další zájem: každý jsme zodpovědný sám za sebe, za své činy a konání. Za vztahování se k okolí a k blízkým. Zájem pouze o sebe sama uzavírá člověka v kleci, v železných kamnech, ze kterých se těžko dostává ven. Člověk – netvor – je vzdálen pocitům sounáležitosti, cítění blízkosti a prožitkům společenství. Zájem je ošemetnost. Může jednoho klamat a pak zklamat. Zájem může být zbraní. Míň dávání než braní. Teatrálním dramatem o páté nebo dogmatem. Automatem na vtipy. Nezvládnutou etudou s následky. Zájem trvá určitou dobu. Jakou má spotřební lhůtu? Kdy se zkazí? Snad pak jen zájem zakonzervovat. Sardinky v konzervě nebo leguán s karibskou omáčkou. Pochutná si konzervativní člověk? Člověk z masa a kostí, s povahou, s cností. Lstivý zájem člověka o člověka. Zájem o maso a kosti. Oko bere. Zub za zub. Belzebub. Nebo blb. Bullerbyn. Dítě z Bullerbynu. Amorfní bytost mezi dítětem a starcem. Dozraje dítě z Bullerbynu věku starce? Stařec z Bullerbynu. Dítě a Baltské moře. Hoře. Oře. Ora et labora. ∞