Většinou za tebou můžu přijít a říct ti vše bez jakékoli hranice. Poslední dobou ale mám pocit, že neslyšíš. Asi moc mluvím, a proto mě přestáváš poslouchat. Ale já už spíš šeptám. Postrádám důvod sdílet. Poslouchám cizí životy. Smích ve večerech, který slyším, protože si místo zapnutí rádia otevírám okno. Mám ráda autenticitu. Jsou to ale vlastně takový kratochvíle, když tady nejsi. To ti ale neřeknu, zakazuju si to. Není pro to teď vhodná doba, to cítím. Dam si kafe a k tomu budu přemýšlet nad něčím smysluplným. Jak jinak ostatně. Wish you were here. Mám pořád to otevřený okno a díky teplýmu večeru vyndala partička místních kytaru a žlutý zpěvník. Tenkrát jsi řekl, že je to jedna z nejkrásnějších písní. Od tý doby jí takovou slyším. Ale i ta se oposlouchá. Zvlášť v tomhle podání. Něco o tom víš.

Vidím, že hranice mezi vším a ničím není. Je to jedno a totéž, pouze v protikladu. Tak, jak by měla přirozeně existovat ta první, která nás sbližuje, zrcadlí důvěru, tak stejně přirozeně je tu i ta druhá, která mi k tobě zcela zavírá dveře. Tenkou krustu mění v led, který neroztaje. Dokážu si v hlavě leccos vymyslet, ale neexistující vzduch dýchat neumím. A vlastně – ani nechci. Zakazuju si čím dál více slov a přestávám s tebou pomalu komunikovat. Mám pocit, že jsi tak daleko, jak jen můžeš být. I když jsme si dost podobní, jsme zároveň úplný opak. Ale ne ten, který se doplňuje. Opak, který se vzájemně vylučuje. Nepřekvapuje mě to. Jsi těžkopádný a přesně tak tě odráží i tvé hutné kroky. Jeden den to hezké zrcadlo přinášíš, druhý den ho rozbíjíš. Jak se ti chce. A strašně mě tím štveš. Neukazuješ mi jen to, co vidět chci, ale v dost velké míře přesně to, co vidět nechci. Stránky sama sebe, které bych z té své knihy nejraději vytrhala. Ale nechám tě to dělat jen tak dlouho, jak sama budu potřebovat. Vlastně ti za to děkuju. Dobrého učitele bychom měli nesnášet. Právě proto, že ukazuje to, co nechceme vidět. A poper se s tim. Každý, koho necháme vstoupit do našeho života hlouběji, nás něčemu naučí. A my jeho. Je to vlastně takový výměnný obchod. Bez cenovek. I když cena za to může být vysoká, hodnota je přesto nevyčíslitelná. Pak už nebudeme stejnou bytostí. Žádné brnění v tomhle světě o dvou lidech neexistuje. Zranitelnost nade vše. Nebo důvěra? Vyhnout se tomu a zachovat svou desku nepopsanou je stejně nemožné. Leda se izolovat od života. Nechat se zavřít do vakua a pak raději nežít, než muset život pozorovat skrze skleněné stěny. Pak bych jen chtěla mít fixu a celé je popsat proudem pocitů, které by taková místnost spustila. Zajímavý, že mě nenapadlo chtít spíš předmět, kterým bych sklo rozbila.

Procházeli jsme parkem a mně děsila těžkost tvých slov. Jakobys byl o stovky let starší. Smířený se vším, odevzdaný osudu, smrti nastavující dlaň. Bez entuziasmu, který by k tvému věku patřil. Probouzel jsi ve mně úzkost a spustil množství představ v mé hlavě o tvé samotě, životě sdíleném sám se sebou. Jako bychom vůbec nešli spolu tady a teď, ale spíš na přítomnost koukali jako kostry porostlé mechem za slunného dne, idylického. Povídali si v hrobě. Jenom víno k tomu dialogu už nikdo nenosil.

Stejně to nejde změnit. Nemůžeme se izolovat a uchovat si tak svou identitu před jediným šrámem po celý život. Pak by to ani život nebyl. Bylo by to čekání na něj. Nic by nás neposunulo. Osobnost utváří zkušenosti. A ty můžou přijít jen s vlivem okolního světa a lidí v něm. Někdo s námi bude kráčet déle, jiný se odpojí, protože už ho třeba budou bolet nohy. Co já vim. Stejně bych ale chtěla, abychom stále měli před sebou stejný cíl. Právě ten cíl, který je cesta. Je zajímavý pozorovat, jak okolnosti a poznání průběžně mění pohled na lidi, kteří se díky nim najednou stali blízkými. Nebo je to právě jen iluze, protože blízkými se mohou stát jen s dlouhodobě vkládaným časem a tvořením vzájemného vztahu? Je to iluze. A ta, když odezní, vypaří se jako voda, co už se vaří příliš dlouho. Tak se spíš ptám, proč zrovna ty jsi v mém životě zaplnil tohle podstatné místo. I když s omezenou dobou trvanlivosti. I láska se jednou zkazí. Pokud v ní byla pouze chemie. ∞

Lidská nátura přirozeně tíhne k pohodlnosti. Kýženým stavem je pro ni režim „stand by“: sladká dřímota, ze které se aktivuje jen stisknutím tlačítka. Všechno, co člověk má dostatečně dlouho, se postupem času archivuje a ukládá mezi samozřejmosti. Tento proces je základní součástí našeho mentálního, duševního a tělesného zdraví a zajišťuje, abychom nezešíleli z přebytku vjemů a informací. Bohužel jeho vedlejším účinkem bývá snížená pocitová hodnota věcí – mezi nimi i těch ve skutečnosti nejdražších: zdraví, blízkých, svobody aj. Člověk je jednoduše přehlíží a bere jako danost. Teprve pokud je mu něco z toho odebráno, nabývá to znovu na síle a důležitosti.

Blahodárné represe
Tento princip funguje stejně jak na úrovni vnitřních pochodů, tak i u společenských vztahů a zřízení. Negativní impulsy ve výsledku mívají pozitivní efekt: přitahují pozornost k problémovým místům a podněcují činorodost a aktivitu. Tím pádem čím více lidí se dostává do nepříznivých situací, tím větší pravděpodobnost, že se k něčemu rozhoupou. Toto, spolu s neodmlouvajícím principem akce a reakce, pravděpodobně způsobuje, že většina nejkvalitnějších uměleckých děl vyrůstá na neklidné půdě diktatur, válek a revolucí.

Kultura potlačovaná, oklešťovaná a naháněná do klecí se vyvíjí aktivněji, s větším nábojem a intenzitou. Tvůrci se svým způsobem nabízí jednodušší cesta než v režimech demokratických. Ať už totiž zplodí cokoliv, je bedlivě sledován ze shora a ihned perzekvován pro jakýkoliv projev alespoň zdánlivé svobodomyslnosti. Dostává se mu tak minimálně vnějšího pocitu zadostiučinění a významnosti jeho práce.

Dále pak má vždy po ruce téma hodné zpracování a vcelku zaručený zájem publika. Divák je totiž přitahován již rizikovostí svého počínání: z čtení zakázané knížky nebo poslechnutí pronásledované kapely se stává určitý vzdor a rebelie proti systému. Tvorba, která by jinak pro svou specifičnost nejspíše zůstala pochoutkou pro fajnšmekry, může paradoxně v diktatuře nabýt jisté masovosti a popularity. Viz intelektuální hry Václava Havla nebo experimentální běsnění Plastic People, jež za normálních okolností nejsou příliš stravitelné většinovou populací.

Jen blázen, jen básník
Umění a kreativita plynou z vnitřního neklidu člověka, z duševního přetlaku, který ho nutí překračovat hranice vlastní osobnosti. To ale vyžaduje duševní práci a citlivost. Schopnost a ochotu vystoupit z pohodlnosti zaběhnutých představ a oddat se nejistotě chaosu, který nás neustále obklopuje a před nímž utíkáme do chatrných zdí myšlenkových konstruktů. Procítit hrůzu neznáma a propadající se půdu pod nohama, zřítit se do temné propasti nesmyslnosti. Jediné, co takový pád přežije, je pevné jádro někde hluboko uvnitř, identita, jež není založená na vnějších podnětech a zkostnatělých konceptech.

Ovšem toto je proces bolestivý a vyvolávající instinktivní strach. Většina lidí se mu raději snaží vyhnout obloukem. Jen vzácní básníci duší, takzvaně lidé bez kůže, by i rádi zakusili ukolébávající spokojenost se životem, ale ta jim jednoduše není dostupná. Takoví lidé jsou svou konstitucí k tvorbě přímo odsouzení, nehledě na vnější okolnosti.

Pak je tu ale celá řada existencí, které se nacházejí někde na pomezí. Ti, co z nějakého důvodu, ač nechtěně, vyčnívají z davu. Ať už divným jménem, původem, fyzickou stránkou, sexualitou nebo jinak. Každodenně jsou vystaveni tlaku nivelizující společnosti, nepasující hrany jejich personality neustále dřou o rámce konvenčního života a křesají jiskry, které můžou zažehnout touhu po poznání.

Sůl nad zlato
A co má mezi tím vším počít úplně obyčejný člověk? Za totality alespoň byl postaven před jasnou volbu, jestli bude na té či oné straně. Jestli se zhlédne v relativní spokojenosti a přistoupí na množství menších či větších kompromisů. Co se týče názorů a kultury, bylo mu jasně sděleno, co je hodno odsouzení a co pochvaly. Pokud se vzbouřil, stačilo prohodit znaménko. Jak ale má nahmatat své ideály a hodnoty v bezbřehé svobodě, kde, zdá se, spolehlivě funguje pouze imperativ peněz?

Měli bychom tedy truchlit nad koncem éry jasných podnětů? I když by to bylo nasnadě, nesmíme zapomínat, že diktátorské režimy spolu s potlačením osobnosti rády eliminují i fyzické životy, a dlouhodobý pocit nemožnosti změny a beznaděje mysl spíše dusí a nutí člověka k rezignaci a uchýlení se místo vnitřního života k malichernostem.

Ano, demokracie, za kterou již tolik generací bojujeme, svou benevolentností a neomezeností bohužel kulturu často rozmělňuje a komercionalizuje. V nefiltrovaném toku informací dílo snadno zapadne a k tomu, aby se vyplavilo na povrch, potřebuje notnou dávku štěstí a silný apel. Ovšem ve společnosti, kde každý řeší své osobní záležitosti, se takové poselství těžce hledá. Kreativita v podmínkách politické svobody tak vyžaduje ještě větší míru vnitřní svobody jak na straně tvůrce, tak recipienta. Život samotný se stává uměleckým dílem, jež musíme svou vůlí vysekat z neforemného balvanu.

Dejme tedy trochu pozitivního vyznění Raskolnikovovu zvolání „zda jsem ubohý hmyz, nebo zda mám právo“. Nemyslím tím mordování stařenek, ale nalezení vlastní důstojnosti. Koneckonců, opravdu potřebujeme neustále být zaháněni do úzkých, abychom si vážili sama sebe a byli schopní objevit sílu a motivaci k pohybu a růstu? Abychom uměli převzít zodpovědnost za vlastní život, setřást usazený prach pohodlnosti a cítit se živí?

Nikdo neříká, že to bude lehké, ale to přece neznamená, že musíme podlehnout netečnosti a nečinnosti. Svoboda a demokracie neselhaly, selháváme my, každý z nás, kdo nenašel svobodu v sobě. ∞

Ona se rozmile usmívala, rozplývala se. Teď jsem já v kapuci a ona na celé lavici sama a vypadá moc, moc smutně. Kruhy pod očima, jako by jí někdo umřel. Tipoval bych to na rozchod, na rozkrok nad propastí mezi minulostí a budoucností, kterou nedokázala uhlídat. Nedokázala uhlídat svůj rozkrok nebo jeho? Rok 2014 byl rokem rozchodů podobně jako 2008. Takové dvě vlny tsunami, a my teď plujeme na krách.

Mě smetla ta první, v roce osm. Prožil jsem to rozpolcení, bol lásky, bolásky a teď, teď už nechci nic. To neznamená, že bych nic necítil, naopak. Čím víc nechci, tím víc cítím. Vlastně chci, akorát to nedělám. Její blonďatý zjev prostupuje celou mou osobností, cítím ji až v morku kostí, ale nemůžu nic dělat. Muselo by to přijít spontánně, opatrně, muselo by to být prolito pouhou nepatrnou zmínkou, nejlépe sérií indicií, zázračných náhod a nepochopitelných pochopení nových skutečností, jako je její tělo a světlo, které jí čiší z tváře.

Prvotní propojení pohledem rozhostí prolnutí pozornosti, původní buňka zájmu se okamžitě, opakovaně množí, bublá, víří a vře ve hře paměti a snů, vzpomínek a představ reality, která je tak neskonale po(d)vědomá jako ona. Asi teď cítím nějaký její pach, o kterém vědomě nevím. Myslím, že se mi líbí, a přitom jen visím na nějakém vjemu jako Jerry na čedaru. Marné hormony se hromadí v němém příslibu štěstí. Noradrenalin, serotonin, dopamin a trošičku, jen tak pro esenci, ten hormon soucitu, který se u žen jmenuje oxytocin a u mužů nějak jinak.

Jsem obyčejný sviňák, který si chce udělat další Vánoce. Ale možná to zas takový hřích není. Vždyť ona se na mě taky dívá, jako by něco potřebovala, chtěla – bytostně, nevědomě, pudově, vždyť i ona je to chtivé zvíře jako každý z nás. I ona je jím v jednom těle s bohem, před kterým se stydí, i ona cítí nevědomý ostych a nedokáže se sama v sobě utkat sama se sebou. Stydí se teď přede mnou a já před ní a z toho studu nás vysvobozuje smutek. Stydíme se před sebou samými a zároveň před sebou navzájem, projektujeme do sebe navzájem své smutky a zbavujeme se jich v touze toho druhého utišit. Spojujeme se skrz své smutky, učíme se ty smutky milovat a stáváme se tak celými osobnostmi před sebou, před bohem.

Přicházím domů tak sám se vzpomínkou na její stesk. V nic nedoufám. Kdyby se to odehrálo znova, odehrálo by se to úplně stejně. Zase bych jen čuměl. To, jak se to odehrálo tady a teď, tedy tam a tehdy, byla jediná možná interpretace té události v tomto vesmíru. Tady a teď je se mnou, intenzivně ve mně doznívá a vím, že já v ní taky. Je to naše teplé, telepatické a trochu terapeutické tajemství, které sdílíme navzdory všemu tomu materialismu doby a zachováváme si ho díky tomu, že jsme odolali jeho vyřknutí. Nebo možná díky tomu, že jsme se ho vyřknout neodvážili. Hýčkejme v sobě tu zdravou dávku strachu, díky níž ještě pořád máme nějaká ta tajemství a dokážeme se radovat ze života, aniž bychom museli pořád všechno vyslovovat.

Láska
Smutně se dívám do (ze)mě. Většinou ho vytěsním, ten smutek, snažím se tvářit příjemně, snažím se tvářit se nějak, teď to ale nechávám plavat a začínám se třepat, tak dětsky a přirozeně, kopat nohama, tetelit se, protože vím, že komunikujeme, že ona taky něco cítí, podupávám si a říkám si, ať se to vznítí, zaříkávám to a tvářím se. Něco se vzpříčí v proudu pouhým pohledem a ty moje fyzické projevy bůhvíčeho, rozpačitost, nadrženost, už to nechci škatulkovat, už to dospělo moc daleko, nechci vůbec nic, protože vím, že nemůžu chtít a ty moje fyzické projevy jsou beztak cennější, než co bych dokázal spáchat nějakým snem, oslovením, nastolením. Bylo by to jen tvoření další karmy, není-liž pravda? Nechám se radši sám vyvolit bohem, vyslovit. Příliš dlouho jsem se o něco pořád snažil, pořád někam, pořád jsem utíkal. Když utíkám, tak utíkám těm druhým, těm, kteří by třeba ztratili slovo.

Hledím do (ze)mě a bezděčně v tom pohybu, o kterém opravdu upřímně nevíte, že ho děláte, se na ni podívám a zjistím, že ona se na mě taky dívá. Už to funguje, stačí projevit nezájem, neprojevit ten každodenní smutek a ono to funguje samo, přitažlivost vědomí. Vědomí se vždycky rádo rozptýlí od svého ega observací jiného ega a magickým tušením dalšího vědomí. Aktivuje se tak ten šestý smysl, ta duše, která je za tím vším, za hmotou, která právě není vším, je ničím ve srovnání s tím, co cítím, když vidím, že mě vidí ta bloncka. Radikálně se akceleruje to přirozené procitání do vyšších sfér, které je nevědomou náplní našich dní. Odblokovávají se různé systémy, vědomí dozrává do distinkce, vlak zrychluje, zase se zpomaluje, zastavuje, do naší pohádky přistupují lidé a tady to všechno začíná narážet na přirozené limity.

Smutek
„Funguje to!“ vykřiknu a v tom to ztratím. Fungovalo něco, co jsem vlastně nechtěl. Vykřikl jsem to v touze si to přivlastnit a v tom objetí se to rozplynulo. Vzniklo to nechtěně a zaniklo to taky nechtěně, ale chtěním. Podíval jsem se na ni a necítil soucit. Nemohl jsem jí být ničím. Každé moje slovo k ní by zákonitě lhalo. Mohl jsem se jen přinutit nebo čekat na zázrak, že ona sama mě osloví, ale ona byla zvadlá, i když bylo vidět, že by ráda zase rostla, že by pila a kvetla a že bude při nejbližší příležitosti zase zářit, že ten smutek procítí, vyčerpá ho, vypije kalich hořkosti do dna a bude zase hodná.

Brzy bude pryč, pletu na sebe bič, když ulpívám na té pomíjivosti. Stagnace je rozkoš. Co má člověk dělat v metru, když nemá co číst? Číst reklamy. Přímo nad ní stojí nápis: „Co může být větší záhadou než láska?“ A ona s tím tragickým výrazem, jde z ní strach, až šílenství, takové to, když vás něco vězní v sobě samém a vy začnete chřadnout, taková ta deprese. Zvenku ta labyrintová zamotanost vypadá směšně, absurdně, až dobrovolně, ale uvnitř ten člověk tápe mezi významy a nemá už energii zkoušet další dveře. („Vždycky jsem míval deprese, ale teď mě nic neobtěžovalo. Zpráva o mé smrti byla dokonalým vyléčením. Kéž bych se to jen dozvěděl dřív.“) Nemůžu od ní odpoutat myšlenky, vidím ji v zrcadle. Byla mi podobná, ale to si myslím vždycky. Když jsem na Lužinách vystupoval, mrkla po mě a já po ní.

„Ty už jdeš?“ „Jo, já tady vystupuju. Nejsem žádný úchyl, který tě bude sledovat a zvát na víno.“ Luka, Stodůlky, Zličín. Měl jsem zůstat sedět a vystoupit až s ní? Bylo by to úchylné, ale není úchylnější o ní teď psát? Nedokázal jsem to. Chtěl jsem to vůbec? Lásku právě nesmíš chtít, proto se tak málo stává. Je to vyvolení bohem. Když ho najednou nějakou blbostí zaujmeš a on na tebe ukáže prstem. Vtělí se do kundy a ty máš cíl. V lásce je pokora, nejde vynutit. Na holce, na bohu ani na sobě. You can’t hurry love, no, you just have to wait. Ale co když právě tohle byla ona? („Jestli je to osud, potkáš ji znova.“) Litovat něčeho je nejlepší způsob, jak se v tom uzamknout.

Když jsem tam seděl a díval se na ni, nejspíš jsem beztak něčeho litoval. A ona to měla pofoukat. Chtělo ji moje ego, vědomí si jí jen užívalo. Užívat si znamená žít v přítomnosti. Chtít znamená vlastnit znamená ulpívat znamená zneužívat. Ztrácet. Už se nechci řídit kázáním ega. Všechno je to moc zamotané, latentně zamilované a musí to vybřednout. Láska se nemůže řídit racionálními pohnutkami. Musí vyvstat okamžitě a nekompromisně jako ze-mě-třesení. Je tu, ale musí se zjevit. Ona je tu, jako jsi tu ty, ale musíš se vtělit. Jak? To ti nikdo neřekne. ∞

Pokud byste hledali někoho, kdo se mimo jiné proslavil používáním „zakázaných slov“, asi byste narazili na jeho jméno. Nejdřív se to stalo na sociálních sítích politiků a teď v politice samotné. Občas klame nebo přehání, ale nikdy to nedělá kvůli svému osobnímu prospěchu. Výrazné osobnosti mají vždy svoje příznivce i odpůrce. Brnu se dá jenom popřát, aby si ho omylem nenechalo odvolat kvůli banalitám, protože jeho zvolení je ekvivalentem zázraku. Řeč je o Matěji Hollanovi.

S přezdívkou náměstek pro lajky, s energií Janis Joplin a vybroušeným ostrovtipem už přes půl roku surfuje na vlnách komunální politiky. A docela úspěšně: Brno má Rok smíření, nově otevřenou aktualizaci územního plánování, místo herny nahrávací studio, novou ředitelku TIC, nově upravený stadion za Lužánkami, místa ve školkách a zablokovalo průchod „náckům“. Na dalších projektech se pracuje: sociální bydlení, koncertní sál nebo sociální inkluze brněnských menšin, v divadle Radost vznikne nová pozice uměleckého šéfa a tím to zdaleka nekončí. Mistr nadsázky si našel čas mi odpovědět na několik otázek.

Co tě fascinuje v poslední době, ať už v pozitivním, nebo negativním slova smyslu?
Fascinuje mě moje práce náměstka. Měl jsem určitou představu, do čeho půjdu, ale nečekal jsem, že mě to bude takhle bavit. Po několika letech občanského aktivismu, kdy mě nikdo neposlouchal, mě najednou musí poslouchat všichni. Je to strašně příjemné, už chápu, co na tom Václav Klaus a Miloš Zeman vidí. Přijdu ráno do kanceláře a řeknu, že chci kávu. A opravdu tu kávu za pár hodin dostanu. Pak jdu na poradu s primátorem a řeknu, že chci postavit koncertní sál. A on mi na to řekne „Tak určitě.“ Odevšad tu cítím silnou podporu pro své nápady, někdy se dokonce stane, že se musím až krotit, abych si všechny nevyplýtval. Neměl bych pak další čtyři roky co dělat.

Jsou na tebe v nové práci hodní?
Ano, mám s nimi harmonický vztah. Občas mě škádlí a říkají, že něco nejde, tak jim s žertem říkám, že to nevadí, a všichni se pak tomu společně zasmějeme. Jsme na úřadě jedna velká rodina.

Která slova jsou v politice zakázaná?
První den náměstkování jsem dostal tři centimetry tlustou brožurku zakázaných slov, frází, vět a témat, co tu nechali moji předchůdci. Je to seřazeno abecedně, zatím jsem u C, čtu jen velmi pomalu. Třeba nesmíme používat slovo citrón, ale „takové to žluté, jak se mačká do čaje“.

Proč si lidé idealizují nově zvolené politiky a přeceňují jejich síly, jejich možnosti? Copak je už zkušenost nepoučila, že nemají věřit na zázraky?
Lidé jsou nepoučitelní, to je stará známá věc. Žít Brno stačilo udělat obří kampaň za desítky miliónů korun a představit lidem skvělého lídra – mě –, a hlasy se jen hrnuly. Nemyslím však, že si nově zvolené politiky někdo idealizuje, možná tak naposledy Havla. Od té doby je to vždycky jen volba menšího zla. Mnoha lidem jsem přišel jako menší zlo, což mě těší. Je to lepší, než kdyby vás volili jako větší zlo, jako Hitlera.

Jak jdou nejhůř utratit peníze?
Asi každý čeká, že řeknu, když je naházíte do matů, ale to neřeknu, protože v Brně díky nám za pár měsíců žádné maty nebudou. Takže nejhůř už peníze utratit nepůjde. Už je půjde utrácet jen dobře. A o jiných městech se nemá cenu bavit, každý by chtěl žít v Brně. Většina lidí už tu žije a mají se tu moc dobře, také díky mě, protože jsem zakázal ty maty.


Do hokny šalinó

Vypadáš, že toho sneseš hodně, většinou neztrácíš glanc a náladu. Co děláš pro svoje duševní zdraví?
Každý den sportuji, několik hodin dřu ve fitku, žiju zdravě, nepiju alkohol, omezil jsem rekreační drogy a naplňuje mě práce náměstka. Vstávám denně ve čtyři ráno, jedu do kanceláře, zadám úkoly, scházím se s lidmi a řeším s nimi jejich nápady a stížnosti. Sem tam jdu přestřihnout nějakou pásku, vyfotit se s nějakými dětmi nebo jinými lidmi. Odpověď tkví možná právě v tom, že jsem tak vytížený, že nemám ani možnost myslet na duševní zdraví. Čas od času se přistihnu, že bych si rád zašel do hospody a odcházel za ranního svítání, jako to dělává Miroslav Kalousek, ale pak si uvědomím, že nemůžu, že na mě lidé spoléhají a potřebují, aby se alespoň jeden jejich politik neopíjel do němoty. Vzal jsem proto toto břímě vděčně na sebe.

Prý jezdíš do práce tramvají, je to pravda?
Ano, je to pravda. Nejdříve jsem to zamýšlel jen jako populistické gesto, abych se ukázal v lepším světle, a pak jsem chtěl jezdit do práce služební limuzínou jako každý normální politik. Ale nepřišel žádný novinář, aby o tom napsal. Tak jsem to zkusil ještě druhý den a doufal, že se nějaký objeví. Neobjevil. Tak jsem to zkusil třetí den. Zase nic. Tak jezdím už půl roku každý den a čekám a čekám.

Čeho chceš v životě dosáhnout?
V životě, nebo v Brně?

V životě.
V životě chci zasadit ještě několik stromů a opečovávat je tak dlouho, dokud to po mně nepřevezme můj syn. A pak jeho syn. A pak syn syna mého syna. A pak syn syna syna mého syna. A všichni budou říkat – „To je přece Hollanův strom.“ A ostatní budou přikyvovat: „Ano, ano, to je Hollanův strom, ten je ale majestátní.“

A v Brně?
Nevím, další otázku.

Žít Brno bylo proslulé smyšlenými rozhovory s politiky, které byly k nerozeznání od pravých. Jak jste je vytvářeli?
To bylo velice jednoduché. Já a mí kolegové jsme vyznavači Stanislavského metody, kterou vymyslel brněnský sociolog Stanislav Biler. Prvním klíčem k úspěchu je proniknout do myšlení vybraného člověka. Chovat se, mluvit, dýchat a hlavně přemýšlet jako někdo jiný. Nemusíte se pak ani snažit o nějaký humor, ten z toho vyplyne naprosto přirozeně. Kupříkladu při tomhle rozhovoru – jak si může být čtenář jistý, že jsem to opravdu já, Matěj Hollan a ne třeba Bára Antonová, za kterou se vydává Robin Kvapil? To prostě nikdo nemůže odhadnout, a v tom je ta krása. ∞

Jsou momenty, které bychom nejraději vrátili o pár chvil zpět a změnili jejich podobu. Slova, která bychom raději neřekli. Nebo slova, která říct nemůžeme, protože nám to daný kontext nedovoluje. Přestože se dnešní doba tváří svobodně, každý jsme pod určitým tlakem okolností, který nás nutí být korektní. Komplikovaná je například rasová otázka. Ačkoli se názor může lišit, jeho oficiální podoba je pevně daná. Málokdo vysloví svůj postoj k věcem v jeho pravdivé formě z obav, že bude vytržen z kontextu. Charakter lidí v naší zemi je stále spíš pokrytecký, ohebný a inklinuje k bulvarismu. Český národ má stále rád spíš neštěstí druhého, než že by přál hojnost. Měli bychom toto myšlení změnit. Když jsme spokojeni, nemáme důvod nepřát druhému být také spokojen. Ale spousta lidí neví, jak spokojenosti a harmonie ve svém životě dosáhnout. Zásadním uvědoměním si je, že svůj život a jeho celkovou podobu máme ve svých rukou a jen my sami ji můžeme ovlivňovat. Jsou samozřejmě určité konvence, kterým se nevyhneme, ale pokud jsme s nimi v souladu a chápeme, proč bychom neměli vždy nutně vybočovat, nemusíme v sobě vyvolávat vnitřní neklid. I zdánlivé neštěstí například v podobě krádeže cenné věci nám může otevřít oči a ukázat, kde jsou naše hodnoty, jestli nám daná věc skutečně chybí a jak si poradíme bez ní. Řešení situace existuje vždy. Vědomí tohoto faktu nám přinese vnitřní klid. Celý život se točí kolem o hledání řešení v nových situacích. Rozmanitost života se skládá z nových situací, které zažijeme, které nás samotné posunou dál. Když jsme sami spokojeni, přitahujeme k sobě i takové lidi a chceme s nimi spokojenost sdílet. Bohužel je častokrát evidentní až patologická touha po destrukci stabilního stavu, protože stagnace je frustrující. Tvořme svůj život vědomě a přejme dobré i ostatním. Co dáváme, bude se nám i vracet. Protože je tolik zakázaných slov v naší společnosti, nezakazujme si ta hezká a naučme se je ve svém okolí říkat. Život je příliš krátký na jejich nepředávání. Když někomu uděláte radost hezkým slovem, sami uvidíte, jak se vám vzápětí váš dárek vrátí. Zkuste to třeba právě teď. Přeji inspirativní čtení květnového Artiklu s tématem Zakázaná slova. ∞