V období renesance a baroka obzvlášť se z divadelního umění stal rozmanitý žánr, který v sobě zahrnoval nejen umění herecké a pěvecké, ale také malířské a architektonické.

Mezi nebem a zemí
Kdybyste nahlédli do zákulisí renesančního nebo barokního divadla, budete jistě překvapeni množstvím provazů, cívek a dalších strojů, jež se tam skrývalo. Všechny byly určeny k pohybu kulis a světel po pódiu během představení a ovládány lidmi. V dnešní době, kdy se změny na scéně řeší prostřednictvím počítačové techniky, je těžko představitelná souhra tolika lidí, která se musela vyznačovat přesností na sekundu.

Nejznámější podobou kulis jsou postranní párové kulisy doplněné o sufity – kulisy podobné postranním, které rámovaly scénu zeshora a představovaly nebesa. S pomocí promyšleného systému kulis se během jednoho představení scénické prostředí mohlo rázem proměnit ze zámecké zahrady v chodbu královského paláce díky kolejím, pomocí kterých byly postranní kulisy vysunuty před zraky diváků, nebo naopak před nimi skryty. Avšak scéna nevypadala jako maňáskové divadlo s orámováním v prvním plánu, jak by se mohlo zdát. Postranní kulisy se s jemnými rozdíly v malbě opakovaly několikrát – vždy o něco menší směrem do hloubi jeviště. Tak se vytvářela iluze perspektivy, jak ji známe z malířství. Nabízí se otázka, jak divadelníci řešili nepoměr herce a vzdálených kulis. Odpověď je nasnadě: v dáli se vynořilo dítě převlečené za herce z prvního plánu.

Mnoho vynálezů vymyšlených a vylepšených v době baroka se dodnes používá v divadelním a filmovém umění k tvorbě zvláštních efektů. V minulém díle zmiňovaný deus ex machina, skládající se ze sloupu se zavěšenou cívkou a provazem, dovolil hercům nejen snášet se z nebes, ale také létat ve všech směrech. Z útrob scény se zas mohli zjevovat díky plošině, kterou dobře známe i dnes.

Hořlavá krása
Světlo hořícího ohně je známo svou magickou přitažlivostí. Třepotání plamínku ozařujícího jen předměty v bezprostřední blízkosti zklidňuje mysl a podněcuje představivost. Kvůli protipožárním předpisům se nám dnes jen málokdy poštěstí vidět divadlo plné svíček. Jednou z mála možností byla v roce 2009 a 2010 reprízovaná barokní opera Rinaldo v produkci Národního divadla, která však nebyla uvedena v barokních kulisách.

Jemné světlo svíček hrálo v barokním divadle dležitou roli, neboť dotvářelo plasticitu malovaných kulis. Kdyby se takové kulisy nasvítily umělým bílým světlem, které se používá dnes, veškeré kouzlo by bylo ztraceno – malba by se zploštila a na pódiu by zůstaly pouze vybledlé obrázky. Přitom ve správném osvětlení dokonale vytváří prostor, jenž mi připomíná tajemné prostředí pohádky.

V době renesance a baroka se k osvětlení používaly nejen svíčky, ale ve střední Evropě rovněž tukové lampy a na jihu a severu lampy olejové. Svíčky a svíce byly rozmístěny na centrálním lustru, který se nacházel nad hledištěm. Dále na přední straně scény, za kulisami a samozřejmě v orchestřišti. K nejkrásnějším patřilo průsvitové osvětlení, jehož podstatou bylo prosvítání detailů přes tenký barevný papír přímo v kulisách. Takovým způsobem se zvýrazňovaly oči zvířat, ovoce, okna a další. K manipulaci se světlem se používala stínidla ke zmenšení intenzity světla, zrcadla k odrážení světla a také různé typy ramp k jejich přemisťování.

Podívaná to tehdy byla krásná, ale také vznětlivá. Požáry divadel nebyly nic neobvyklého, a proto se na světě dochovalo jen málo původních renesančních a barokních divadelních prostorů.

V České republice se však nachází ojedinělé Zámecké divadlo v Českém Krumlově, kde stojí nejen původní budova, ale v jeho fondech jsou také uloženy barokní kulisy, kostýmy a dobová protipožární technika. Dnes slouží Zámecké divadlo nejen jako muzeum, kulturní centrum a fungující divadlo, i když zatím ve zkušebním provozu, ale také jako výzkumné centrum pro badatele zabývající se obdobím baroka.