Často stačí špatný krůček, aby se spokojený život proměnil v peklo na zemi. Sandřin neplánový výlet z rodné Británie do Thajska na první pohled vypadal jako vzrušující dobrodružství. Počáteční dva roky v této asijské zemi pro ni byly pestré. Strávila nějaký čas v oblasti hojně navštěvované pro opiovou turistiku, bydlela a vypomáhala v malém penzionu v horách, kde se místní obyvatelé živili převážně rýží a všemožnými brouky. Když jí docházely peníze, vrátila se zpět do Bangkoku, podařilo se jí najít přítele i zaměstnání učitelky.

Pohádka se ale postupně měnila v horor. Ztráta zaměstnání, partnera, vážná nemoc, osamělost a nedostatek peněz. Sandra se rozhodla pro návrat domů. Půjčovat si od rodičů peníze na letenku ale nechtěla. Jak je rychle vydělat? Brzy přišel její známý Robert s nápadem – propašovat heroin do Japonska. Očividně to však nebylo tak snadné, jak se zdálo.

Rychlý pád
Zadržení a oficiální nálepka pašeračky drog. V Thajsku se tohle provinění považuje za hodně závažné. Jak Sandra později píše: „Podle Thajců byl můj zločin namířen proti celému lidstvu, ne proti jednomu člověku, a proto jsem měla menší právo na královu shovívavost než vrahové.“ (str. 163) Na ortel pětadvacet let za mřížemi si musela počkat do vynesení rozsudku.

Zpočátku podléhala iluzím, že její trest nebude tak vysoký. Postupně však naděje ztrácela.

Ve věznici LardYao strávila Sandra čtyři a půl roku. Den za dnem si postupně přivykala na tamější nelidské podmínky. Musela se smiřovat se stísněnými prostory, nepoživatelnou stravou i fyzickou brutalitou, kterou viděla všude kolem sebe. Byla dokonce svědkem krutých smrtí několika obyvatelek věznice.

Na černé listině
Na přesun do Británie se těšila jako na smilování. Tam si odpykala tři roky v několika dalších věznicích, včetně jednoho nejobávanějšího s nejvyšší ostrahou. V Durhamu se setkala i s mnoha vražedkyněmi odsouzenými na doživotí. Co vše prožila, popisuje jako jedno obrovské peklo. V britských věznicích sice nedostávala poštu jen sporadicky, mohla číst noviny, studovat, poslouchat rádio i sledovat televizi, ale pocity frustrace se přesto násobily. Nemohla pochopit, proč ji od návratu do její rodné země stále z něčeho podezřívají a obviňují.

Sandřino vyprávění je skutečně sugestivní. I přes hrozivé zážitky z věznic a pocity beznaděje si dokázala zachovat zdravý rozum i vlastní důstojnost. Kniha je napsána poutavě, skoro jsem se od ní nemohla odtrhnout. Neobsahovala ani jedinou pasáž, kterou bych měla chuť přeskočit. Ba naopak jsem dychtivě listovala dopředu s nedočkavostí, co se ještě odehraje a jak se jednotlivé situace vyvinou. Od začátku si mě podmanila a věřím, že toto mrazivé čtení je k dlouhým zimním večerům jako dělané.

Sandra Gregoryová, Michael Tierney:
Zapomeňte, že jste měli dceru
Přeložil Zdeněk Hnilička
Jota, Brno, 2003, 262 stran