Žár, výheň, ale také záře, září. Hvězda jasná nezhasla, ale naopak se rozsvítila na své cestě a koupe se v paprscích slunce, vyzařuje energii, teplo až spalující, a zároveň blahodárné, když se u ohně chceme zahřát. Ohniště, žhavé uhlíky, na kterých připravujeme pokrm, sálají a připravují potravu o šťávu a mízu. Prvotní instinkt zažehnání hladu na daru, který u bohů pro nás ukradl Prométheus a vedle nějž se můžeme zotavit, jímž jsme ale schopni i zničit.

Požár pro les nemusí představovat zničení, ale obrodu. Stejně tak vyvěrající láva pro přírodu jako takovou neznamená zhoubu, ale po čase se mění v úrodnou půdu. Katastrofa je to pro danou generaci – lidí, zvířat, stromů, bylin, ptáků. Pro naše blízké. To, co je z dlouhodobého hlediska blahodárné, zdaleka nemusí být překonatelné v daný okamžik, a jak se v poslední době často říká, nemusí být slučitelné se životem. Takže po živelné katastrofě můžeme tančit v popelu svých předků a pěstovat obilí a ovoce.

Přemýšlím, jak dalece jsme v posledních desetiletích odtrženi od reality, bytí, jsoucna. V jaké chvíli se přetrhla pupeční šňůra s pramatkou světa, kořenem veškerého stvoření, duchem svatým, přírodou…

Vracím se ze vsi kolem nekonečných lánů řepky a skromných obilných políček s tu a tam stojícími ovocnými stařičkými stromy, které rok co rok odhodlaně, navzdory všemu, plodí. Procházím se lesem s pokácenými kmeny buků, dubů, olší, které zřejmě padly při jednom v boji s kůrovcem. Na venkově v zahradnictvích jsou i znavené sazeničky zeleniny ihned pryč.

Ale Praha je ještě pořád krásná, kvetoucí, v záplavě šeříků a třešní, s pěknými fasádami starých domů, alespoň na hlavních ulicích centra. Jen občas je možné zahlédnout opuštěný secesní dům s vytlučenými okny a vzdouvající se podlahou, kterému sebrali jeho zaběhlý život s jeho obyvateli pod záminkou rekonstrukce, která se ovšem nikdy nekonala. Jen zapomenutý květináč za oknem připomíná, že nějaká paní tam zřejmě pěstovala muškáty, kochala se výhledem na staré ulice, přijímala návštěvy na šálek kávy ze vzácného porcelánu a skleničku domácího likéru.

Stali jsme se inertními, co je nám po tom, co bývávalo kdysi. My jdeme pořád vstříc budoucnosti pod vlajkou změny, technické „suprarevoluce“, domnělé spravedlnosti a hyperkorektnosti – to ovšem pouze ve slovních obratech, v psaném jazyce, nikoli v činech. Považujeme se snad za vrcholně spravedlivé a spravedlivě rozhořčené? Máme pocit, že na to nám bylo dáno právo, a to námi samými. My se cítíme dostatečně silní v kramflecích, abychom měli připomínky k názoru každého jednotlivce na sociálních sítích, protože právě tam spočívá tep našeho života, naších myšlenek, názorů, práva. Zpečetíme svou vzpomínku na rozkvetlou jabloň umným selfie a za rohem si koupíme CBD, abychom se nezbláznili, abychom to ustáli, alespoň do té doby, než je zakážou z důvodu, že to je příliš levná výroba pro farmaceutický průmysl.

Ostrý a břitký humor, jízlivost, kritika, jasný nesouhlas, odpor, to už se nenosí, není to kulantní, není to ohleduplné a může to být i napadnutelné. Je dovoleno obdivovat, dávat lajky, souhlasně přikyvovat, anebo si prostě ničeho nevšímat – zahrát si hru v příručním mobilu a jít spát se spokojeným pocitem, že jsem správný člověk a dobrý občan.

Říkám si, kolikrát si ještě lidé dohodnou schůzku měsíc dopředu a opravdu na ni beze změn a komentářů přijdou a kolik z nás si pamatuje právě tu naši jedinou růži, anebo první dárek. Možná, že si všichni potřebujeme jen odpočinout. Dlouho, dlouho spát, pozvolna snídat a pak se vydat na cestu a jen se dívat.

Člověk, kterého si vážím, mi po přečtení tohoto mého výlevu napsal, že mu uniká smysl napsaného. Smysl tedy spočívá právě v tom nesmyslu. Je to výkřik do tmy, úlek nad tím, kam spějeme, kam se řítíme a že otěže nám dávno vypadly z rukou. Nikoli naši předci nebo rodiče zavinili tuto situaci, to my sami. Pro veliké nadšení nad maličkostmi a v boji za malichernostmi ztrácíme svou soudnost, sebe sama. Jsme ochotni se soudit i kvůli inspiraci. Jsme ochotni vložit svou mysl do rukou umělé inteligenci z obavy, že bychom mohli pochopit něco sami, protože myšlení je zkrátka občas bolestivé. Jsme líní si vzít do ruky štětec a raději to svěříme Al. Protože každý chce být za každou cenu geniální, nebo alespoň takový dojem vzbuzovat. Nejsem žádnou výjimkou, to co mne dříve těšilo, se stává zadaným úkolem, který je nutno splnit. To potěšení, ta píseň zmlkla. Jen lístky odkvétajících sakur tiše krouží ve vzduchu.

V rohu cukruje pár, tak prvák. On má mikinu se smajlíkem Nirvana a baťoh s hashtagem Yeah. Ona je Zlatovláska. Dělají všechno kromě líbání.

„Lechtání se považuje za ubližování, když je to hodně lechtivé,“ horlí on. Ona vypráví o nějakém lechtivém zvířátku. „To je něco pro tebe, co?“ „Nedám.“ „Dáš.“ Ona jde na záchod, on vytahuje mobil. Jdu na záchod. Cestu mi zastoupí dvě holky ready na taneční. „Omlouvám se,“ řekne jedna vznešeně. „Taky,“ odpovím ležérně.

„Vy tady jen tak sedíte?“ ptá se hipmaturantka, zástupce šéfredaktora Truňku a jeho holky. Dělají to samé jako Yeah Nirvana a Zlatovláska, akorát se líbají. Líbání sbližuje zvláštním způsobem. Sbližuje i vzdaluje. Zadarmo. Když není, o čem mluvit, dá se líbat. Drobnější něžnosti jsou dražší. Je zřejmé, co dělají. Dotaz hipmaturantky je jedním z šílených spinů, kterými budí úsměvy nebo úšklebky. Sama má na tváři něco mezi tím.
„Anebo už vím, víš co? Moliére…,“ vybalí nonšalantně na líbací pár. Bohorovný zástupce ji bere. On rozhoduje. Ta jeho mi jednou dala na slamu desítku. Pak jsem jí děkoval. „V pohodě, bylo to super,“ odpověděl on. Nepustil ji ke slovu. Chilli cukrouš, drsnej fotřík. Čelí streamu hipmaturantky, kterému rozumím i ve vedlejší místnosti.

Yeah Nirvana čte Zlatovlásce z ruky. „Tobě se fakt nelíbí vousy?“ ptá se jí. Ona ho obejme. Zazvoní jí mobil. „Ahoj, mami. Nejsem.“ On se kření, ona mu mačká líčka. Položí telefon a mačká mu je oběma rukama. Ready na taneční staví na odiv nahá záda a naondulované lokny. Yeah Nirvana se Zlatovláskou si prolínají prsty. V záchvěvu únavy mu ona položí hlavu na rameno, on svou hlavou pln pochopení přirazí. Zvlní ji k novému vzepětí. Nasype si na dlaň cukr, ona melatonin zahání ajfounem.

Moře příležitostí
Jdu na záchod, líbací pár se obléká. „Je to streptokokní tolerance chtíčů,“ loučí se hipmaturnatka. Cestou zpět nechám dveře otevřené dvěma umprumačkám. Jedna mě chce zdravit. Ajfounový úvod. Hodí do placu cíga. Vyčadí mě, vyřadí. Sedí naproti mně. K hlavě jí na stěně visí cancour z plechu, do kterého je všitý nápis Nic. Čumím na ni, jako bych musel. Musím na ni čumět, ale ona nečumí vůbec. Jsem borec, který píše, že musí čumět na buchtu, která nečumí vůbec.
Podívá se na můj uražený obličej pohledem, který o mně nevěděl. Nemyslela to tak. Myslím na její vlasy. Její vlasy myslí mnou. Jejím vlasům je to jedno. Dotkne se jich. Umravní je. Komiksově. A pak zase. Střih. Hipmaturantka má další oběť, obětavě hovoří. Koukám na televizi. Nikdo mě nevidí. Asi to tak chcu. Chcu to. Chcu se bavit.
Impozantní áčtverka je moře příležitostí, ve kterém jsem jedinou příležitostí. Je to moje zrcadlové bludiště, ve kterém hledám algoritmus, jak dávat smysl. Jdou čadit. „Dej si šálu nebo zmrzneš,“ varuje ta, která mě chce zdravit. „Usměj se,“ šeptá Yeah Nirvana Zlatovlásce s tíhou boje za světový mír v očích.

Obecní Anglán Andy shání tabasco. „Dej mu Mad Dog,“ prohodím k vrchnímu Martinovi. „Mad Dog je doufám v kleci,“ ujišťoval jsem se, když jsem přišel. Minule jsem zhřešil, Mad Dog mě řešil. Vleze do tebe, stane se tebou, bude se ti smát jak ostnatý drát. Nikdo tě nebude chápat.

Neupřímné dekórum
Yeah Nirvana a Zlatovláska si dál hrají. Nahrávají si. Možná právě to je láska. Nebo i to. Aby to nějak vypadalo. Nejen ty bre­jkdauny. Upřímné dekórum. Na tom to troskotá. Buď to není upřímné, nebo to není dekórum. Zlatovláska se zarputile mračí, když se zvedají. Z toho se strmě rozesměje. Rozlad, paradise lost.

Střídají je archetypální sedmnáctky načančané do tanečních. „Byla jsem nasraná, pak smutná. Teď kdyby došel, tak by dostal takovou ránu, že by se posral,“ pointuje jedna svou recentní love story. Ťuknou si. Čekuje se v zrcadle ajfounu. Normálně jí to sluší víc. Moc to nevychytala, je z ní tuctovka.

Účastně se mračí, jako by to tušila. Normálně má brýle, image školačky. Jednou jsem kolem ní přešlapoval. Ta druhá vypadá normálně, zmalovaná vždycky. Přisedla jednou a ani jednou se na mě nepodívala. To mě vypsychlo, musel jsem odejít. Pak jsem jí fejsl.

Andy se snaží vyslovit Ostrožská Nová Ves a jde mu to. Má Slovácko projeté skrz košty. Kolem obchází stín mého nepřítomného těla. Těla, o kterém nevím, ale tuším ho. Je to přece jenom moje tělo. „It’s pretty heavy.“
Holky se noří do ajfounů. „Cítím, že vidím hůř, ale nedělá mi to zle,“ poznamená ta jedna na konto kontaktních čoček. Banálním tónem řeší odvoz. Kill me. Kill the child, who made thee. „Teď mě pozval na nějakou událost.“ „Ježíš, mě to tak sere.“

Využít zvrat
„Žena není na zámek. Nebo je, ale ke každému zámku se dávají tři klíče. Když ho získáš, další se dá udělat za třicet korun,“ perlí týpek v páře. Možná chci, aby byla na zámek. Radši se do ní nikdy nedostat, než aby se tam mohl dostat i někdo jiný. Ať je zazděná, nebo ve sklepě a jen mi vypráví o samotě a já jí. Ale na to jsem málo sdílný, moc nedochvilný.

Možná by byla možnost dostat se do ní jako nikdo jiný. To zní schůdněji. Ale jak se do ní ještě nikdo nedostal? Kudy? Ještě nikdo se do ní nedostal jako já. Ale já jsem se do ní nikdy nedostal.
Rád se před ní zmenšuju a zmenšuju, až jsem malý, malinkatý jako kapka deště, která jí spadne na tvář a ona si ji v záplavě starostí neuvědomí. Pak na chvíli jo a ve mně zatrne, vzápětí ale, thank God, zapomene. Steču po rameni a lechtám, pak na dlaň. Zapálí si. Ulpím na pysku, jsem tam, nepolevím ve stisku.

Celý svět zapomene, protože jsme voda. Jsem voda v její vodě. Ve mně navždy zůstává tvoje voda lživá. Hrůzná pointa hodná dementa zhypnotizovaného svou láskou.
Chce to šém, šok, skok, který to napraví, ale přežít ve zdraví. Ona ví, jak je sen voňavý. Není to nic konkrétního, jak by se mohlo zdát. Nic, co by mu mohla ona nebo on jí dát. Nic, čeho bych se mohl ve prospěch něčeho jiného vzdát. Nic, co bych mohl dostat nebo dát na oplátku nebo zavřít na zátku.

Není to nic materiálního ani nic, co by mohlo něco materiálního symbolizovat. To už jsem zkoušel. Nenastal zvrat. Vlastně se to děje pořád. Cítím ho, toužím uspěchat, materializovat, jak mi velí společenský pat, využít, vyždímat. Cítím povinnost ho radostně obejmout na pomezí deprese.

„Neměl jste pás,“ všimne se policista stavějící moje auto ke krajnici mávátkem s červeným kolečkem krátce před přeškrtnutou cedulí Uherské Hradiště. „Jsem si ho zrovna sundal.“ „Kdy?“ „Když jsem viděl, že mě stavíte.“ „Ale pás se sundává až…“ „Po zastavení.“ „Tak aspoň na tom se shodneme. Chtěl jsem vám to dát za stovku, ale když vy takhle, bude to za pět set. Máte hotovost?“>
> „Nešlo by to ještě za tu stovku?“ „Nešlo. Musel byste přiznat, že pás jste…“ „Neměl.“ „Neměl. Dobře. Máte hotovost?“ „Jasně.“ „Ale teď už víte, že když vás zastaví policie, tak, jak vás to učili doma? Lhát…“ „Se nemá.“ Dávám si pás. „Jaké to je, být připoutaný?“ „Super.“ „Tak se mějte.“ „Vy taky.“

Pustím si zase Vltavu, přerušili mi pořad o písmu. Mluví tam nějaká pražská umprumačka sexy hlasem o různých fontech a co všechno písmo skrývá. Nějaký starší týpek, který tomu rozumí, se jí suprovně vyptává. Nevím, jestli je to tím očistcem od fízla, ale přijde mi to geniální.

V Šarových mě zase staví příslušníci. Vběhnou do cesty a jen tak rukou mě neohroženě stopnou. Naštěstí jsem si nechal pás. „Provedeme dechovou zkoušku.“ „Už jsem jednu dělal v Hradišti.“ „Ukažte tu pokutu.“ „Neměl jsem pás. Ale teď ho mám.“ „Jenom stovka, to jste dopadl dobře.“ „Pán byl hodný.“ „To budou ty Velikonoce. Tak foukněte. Odkud jedete, z práce?“ „Z kavárny.“ „Tak ať se daří.“ „Vám taky.“

Skrz hmotu
Týpek říká, že písmo dokáže sdělit emoce. V Ádvojce psali, že písmo je paměť. Když je písmo paměť a dokáže sdělit emoce, jde o unikátní typ paměti, protože normální paměť neumí napočítat do pěti, emocionálně. Zazní taky, že rukopis má každý svůj vlastní jako otisky prstů. Každý má svou vlastní cestu. Parkuju na Sadové. Prší růžové lístečky, hraje instrumentální Život je jen náhoda. O dvě auta dál něco řeší policajti, menší náraz pro pojišťovnu. Nebo mě sledují? Hraje dobrý jazz, ideál­­ní mix basy, kytary a metliček. Spěchá pomalu. Miluju život. Divím se, že to kdy bylo jinak. Že jsem chtěl unikat na oběžnou dráhu k masivním, ale chladným výhledům. Před Březolupama jsem si v devadesátce (rychleji nemá smysl nikdy jet) uvědomil, jak hmota mate, dálka klame, jak tě unese a vyplivne v pustině, když je tvým jediným cílem, a taky prostě nevím, jak to říct, prostě že nic nikam nevede, ne, že bych byl nihilista, jen že, když to tak blbě řeknu, hmota nikam nevede, aspoň ne, když chceš do ní, do hmoty, skrz hmotu vede jen nějaký vyšší cíl, nehmotný, třeba já nevím, něco velkorysého.

Jen pouhé slovo žár nenechává při jeho zaznění chladný prostor. Takto funguje imaginace a jaké přineslo asociace našim redaktorům, jenž k žáru, jako k tématu, směřovali své texty? Už titulní strana červnového vydání je žhnoucí a koresponduje tak s žárem, který může být jak vysokou teplotou, tak vášní, energií. Ostatně, ty nejlepší projekty vznikají ze zápalu a vášně – o tom přesvědčuje Julie Dítětová, mnohokrát oceněná autorka výrazného projektu, který propojuje epochy, původní estetiku rukodělné práce a současný fenomén AI. V rozhovoru s ní se o žáru jejích projektů dozvíte více. Další rozhovor v tomto vydání vám přinášíme s chilským umělcem známým jako Ingrato. Se zápalem vytváří pletené masky, které skrývají mnohé aspekty – od exprese hlubinných procesů až k politickým postojům. K úvaze přímo k tématu Žár se pak další text dostává na pomezí skepse a kritiky k dnešní době, přestože s vědomím veškeré její široké nabídky. Mezi výstavami vaši pozornost tentokrát upoutáme k projektu Logika růstu, která je k vidění v benešovském Muzeu umění a designu. Skrze vybraná díla rozkrývá ideu nerůstu jako východisko z dnešních kapitalistických muk. Nabízíme vám ještě jeden rozhovor a to s polským choreografem Pawłem Sakowiczem, který zazářil na festivalu Norma s nadupanou choreografií Jumpcore. Nyní zve k prozkoumání noci jako mystéria v novém projektu Fatamorgana. Na vnitřní dvoustraně pak naleznete grafickou mapu k letošnímu ročníku Prague Quadriennale, jehož je Artikl hrdým mediálním partnerem. Nepřehlédněte ani další články a já přeji, ať vás toto číslo nenechá chladnými a Artiklu, ať stále žhavě žhne, ale nepopálí vás.