Tiše, prosím.
Šeptej.

Punčošky tvé ať slyším padat,
když svlékají se z hada.
Chci slyšet jejich dech:
(– kov o kov kůže o kůži hedváb o hedváb –)
jak cinkají (prsten můj o sponku na podvazku),
jak třou se (tvé lýtko o lýtko mé a jamku),
jak hladí se (šál můj o tvé punčochy),
chci naslouchat, když omámeny klesají
poslušně do tmy koberce…

I potom mlč,
ať ten hadí pád nepřeslechnu.


Rtoma naslouchati

Nakonec jen sešít víčka a: viset krev hlavou dolů z mostu a: viset v mraze s očima navrch hlavy a: trápit si ploutve v povětří a: drát šupiny si z křídel a: cumlat ostny z dlaní tvých – jenže:
ocasem nikomu neobejmeš!
ušima nikomu nepohladíš!
srstí se nikomu nepolíbíš!
smrtí se nikomu nezažiješ – a:
a přesto rtoma zbýt až do dna vševidoucí.

A mlčím:
tentokrát pád nepřeslechnu.

Nevyléčitelný marxista, kritik kapitalismu, jedna z nejvýznamnějších postav českého undergroundu, geniální básník a prozaik. Erich Fromm o něm v knize Mít, nebo být napsal, že byl jedním z nejvýznamnějších, leč málo známých českých filosofů. Autor mnoha básnických sbírek, nespočtu prozaických děl a monumentálního souboru dějin filosofie. Nebál se vybudovat vlastní kult už za svého života. Egon Bondy.

O Bondym (vlastním jménem Zbyněk Fišer) se toho napsalo, nafilmovalo a namluvilo dost a dost. Důvod, proč o něm psát zrovna teď, spočívá v něčem jiném, než v omílání jeho přínosu pro alternativní uměleckou scénu či hodnocení jeho filosofických názorů. A ačkoli by svým způsobem života do dubnového tématu našeho časopisu zapadl lépe než kdo jiný, ani o to zde nejde. Pokud totiž dubnový Artikl otevřete včas, máte jedinečnou možnost oslavit svátek, který se zatím netěší všeobecné známosti.

Svátek všech invalidů
V knize Invalidní sourozenci Bondy popisuje, jakým způsobem tento svátek slavit. Děj knihy je situován do smyšlené společnosti budoucnosti s postapokalyptickým nádechem, ve které není nikterak těžké najít paralelu s naší zemí z dob bolševické totality. Egon Bondy zde vystupuje v podobě mrtvého básníka toho jména.

Za svého klasika ho považují „invalidní důchodci“ – individua, která se společnosti k ničemu nehodí. Žijí ve vlastním světě, toho oficiálního si, až na občasné výsměšky policajtům, moc nevšímají. Mezi jejich největší záliby patří to, že se vzájemně často navštěvují a pořádají nejrůznější akce jako koncerty, výstavy, výlety apod.

Smrt básníka invalidé slaví jako státní svátek, který však není oficiálně uznán. Byl stanoven na den jeho pohřbu na základě dopisu, jež napsal jistému občanu Lopatkovi několik dní před smrtí (která musela logicky následovat poté, co si nevědomky sedl v teplé cele na studený kámen, což mu způsobilo komplikace hemeroidů).

Na život a smrt se vyser
V dopise básník instruuje pana Lopatku, jak zařídit velkou slavnost. Mimo jiné ho také zapřísahá, aby mu na náhrobní kámen zařídil epitaf:
„Na život a smrt se vyser
tady leží Zbyněk Fišer“

Z města i venkova je potřeba důrazným dopisem sezvat tolik lidu, kolik bude jen možno. Má být vydána výzva k vlasatcům ze všech pražských hospod a každý si má na ten den vzít volno. Obřad mají hudebně doprovázet Plastičtí lidé (pokud by se jim nedovolilo hrát na hřbitově, stoupnou si za zeď), čímž se pohřeb spojí s kulturní akcí. Plastičtí lidé nesmí při muzicírování zapomenout na to, že ve stejném okamžiku řvou nadšením všichni vikingové, básníci a filosofové na nebesích v čele s brankářem známého fotbalového klubu Arsenal Karlem Marxem… atd., atd. Zkrátka, rámus musí být co největší a prostupovat mnoho dimenzí. A v tu chvíli prý upadne knoflík od poklopce všem policajtům, ouřadové si budou na hlavu nasazovat nočníky a všichni ministrové dostanou migrénu, takže se nebude moci úřadovat a z pohřbu se stane skutečný státní svátek.

Básník se domníval, že jeho výročí budou ponejprv slavit jen rozptýlené obce vzpomínajících. Časem pak ale stále více a více lidí. Devátého dubna tomu bude sedm let, co zemřel skutečný Egon Bondy. Takže: když nebudete ten den mít nic na práci, můžete si s klidným svědomím říct: „Hovno!“. Nebo sezvat známé a společně oslavit svátek tohoto klasika a udržovat tak tradici A. a B., hlavních hrdinů Invalidních sourozenců. Věřte nebo ne, jsou místa, kde tento odkaz žije a bujaře se slaví. ∞