Ženy představovaly v uměleckém světě vždy menšinu, i když ani zdaleka nejsou menšinou v naší populaci. Díky tomu, co historička umění Linda Nochlin začala a v čem feminismus pokračoval, umělkyně již nejsou neviditelné.

Diskriminaci na základě pohlaví lze vidět nejen v oblasti umění, ale také v jiných oblastech, kde je život těžší pro lidi, kteří nepochází ze střední třídy a nejsou bělochy. Feministky, jako je skupina Guerilla Girls, se pokusily odhalit zapomenuté nebo skryté umělkyně, jež nebyly dostatečně oceněny v době, kdy jejich umění vznikalo. Dalo by se říci, že poslední dobou nastala změna k lepšímu? Dokud Linda Nochlin nenapsala svou esej „Why have there been no great women artists?“ roku 1971, bylo mnoho žen z uměleckého kánonu vynecháno.

V současné době to ženy také nemají snadné. Guerilla Girls upozorňují na stále přítomný sexismus ve světě umění. Na jednom ze svých plakátů z roku 2012 připomínají, že méně než 4 % umělců, jejichž díla jsou vystavena v sekci moderního umění Metropolitního muzea, jsou ženy, ale 76 % nahých postav zobrazených ve vystaveném umění jsou také ženy. Guerilla Girls se tedy v rámci plakátu ptají, jestli žena musí být nahá, aby se dostala do Metropolitního muzea.

Všudypřítomnost těchto obrazů přispívá k objektivizaci žen, jelikož umění si stále drží svůj vysoký status. Nebezpečí zobrazování nahé ženy spočívá v tom, že stojí v centru klasického umění a je součástí kánonu, tudíž jsou diváci vyzýváni, aby tento obraz esteticky obdivovali. Tohle onu objektivizaci žen tvoří krásnou a přijatelnou.

Snaha uznat ženu
Guerilla Girls se pokouší získat ženám uznání v umělecko-historických knihách a galeriích. Když se dnes projdete po ulici, je stále těžké přimět kolemjdoucí, aby si vzpomněli na jména pěti ženských umělkyň. Stává se to proto, že v slavnějších uměleckých kruzích jsou dosud menšinou.

Ženy musely čelit jiným překážkám než muži, a tak bychom jejich umění měli posuzovat jinak kvůli sexismu a diskriminaci vůči jejich pohlaví. Mnoho lidí a galerií sdílelo konzervativní názor, že pouze muži jsou schopni estetické velikosti. Linda Nochlin ale vysvětluje, jak je důležité přihlížet ke kontextu při hodnocení uměleckého díla. Tvrdí, že sociální kontext, ve kterém bylo umění vytvořeno, je velmi podstatný. Například mužští umělci často pocházeli z rodin, kde jejich otcové byli sami umělci a kariéry svých synů v uměleckém světě podporovali. Otcové tímto způsobem ovšem podporovali méně své dcery, protože bylo považováno za nevhodné, aby se žena stala umělkyní anebo se obecně věnovala nějaké kariéře.

Některé z umělkyň nicméně pocházely z rodinného prostředí, ve kterém je jejich otcové podporovali při vytváření umění. To ale ukazuje, že za úspěchem ženy musela často stát mužská postava. A díky tomu, že muži měli jinou představu o tom, jak by ženská úloha měla vypadat, nešlo takovou podporu získat snadno. Problém se pojil se sociálním očekáváním, jaké by měly ženy být. Předpokládalo se, že se budou starat o dům a rodinu. Jejich povinnosti byly soustředěné kolem domácnosti, což mělo dopad na mnoho talentovaných žen, jež musely vlastní tvorbu vnímat spíše jako koníček.

Někdy jejich smysl pro to, co je správné pro jejich vlastní pohlaví, nebyl přímo omezen společností, avšak jejich vlastním vnímáním toho, co je pro ně vhodné. Ukazuje se tak, že ženy byly často silně odrazovány od umělecké dráhy.

Pokud člověk chtěl mít kariéru na plný úvazek v uměleckém světě, potřeboval patronáž. Pro muže samotné bylo velmi těžké ji získat, a pro ženy téměř nemožné. Potřeba podpory mohla představovat velkou překážku.

Ne nahé, jen částečně oblečené
Od 18. století se na umělce nahlíželo jako na génia, který svým uměním vyjadřoval něco neuchopitelného pramenícího z hloubi duše. Kvůli myšlence, že ženy nejsou schopny produkovat velké umění na úrovni svých mužských kolegů, byly jejich práce často považovány za provedené muži, jako se to stalo s prací Artemisii Gentileschiové, která byla malířkou v 17. století. V současné době je málo výzkumu, který by přisoudil práci ženám, jimž to bylo odepřeno. Takže když historici vidí báječný obraz, mají tendenci přisuzovat ho známému muži.

Linda Nochlin považuje za racionální vysvětlení toho, proč neexistují žádné umělkyně na úrovni Picassa fakt, že neměly možnost učit se specifickým dovednostem. Kreslením nahého těla umělci cvičili své dovednosti a ostření realismu, zatímco ženy tuto příležitost dlouhou dobu neměly. Například i v roce 1893 v Královské akademii v Londýně ženy mohly kreslit modely jen částečně oblečené, ne nahé.

Nochlin bere na vědomí sarkasmus skutečnosti, že bylo v pořádku vidět ženy nahé v galerii, ale ony samotné nemohly spatřit nahé modely. Omezily se proto na to, co bylo považováno za menší umění, a často tedy kreslily květiny, krajiny anebo portréty.

Později ženy tento stereotyp samozřejmě narušily. Ale přesto byla například umělkyně Helen Frankenthaler, patřící k abstraktním expresionistům, kritizována za to, že maluje „hezké“ dívčí obrazy, a nikdy se neproslavila tolik jako například její protějšek Jackson Pollock. Je smutné, že ač byla velmi vlivnou a dobrou umělkyní, která inspirovala mnoho jiných umělců, nebyla ve své době brána příliš vážně především proto, že byla ženou.

Délka ženských kroků
V současné době lze říci, že ženy díky feminismu udělaly velký pokrok, staly se rovnocennější s muži a výstavy – jako nedávné „Tajemné dálky, symbolismus v českých zemích“ v Anežském klášteře, kde jsem si nevšimla ani jedné ženské autorky – jsou snad jen připomínkou bodu, od kterého se jsme schopni odrazit a posunout někam dál. Ale i dnes ženy bohužel cítí tlak ze strany společnosti, aby se vzdaly své kariéry pro rodinu. Ty, jež se snaží budovat kariéru a zároveň být matkami, často nejsou dostatečně podporovány a jsou nuceny učinit rozhodnutí, jestli se věnovat práci, nebo mít děti. Pokud chtějí obojí, jsou pro mnoho lidí sobecké. Uváznutí ženy v domácnosti je ztvárněno například francouzskou umělkyní Louise Bourgeois v sérii jejích obrazů „Femme Maison“ (1945–1947). Dnes ženám není odepřeno, aby volně trénovaly svou techniku na nahých modelech. Feminismus jim také otevřel cestu k tomu, aby se zabývaly otevřeně otázkou ženství – mnoho umělkyň například používá vlastní menstruační krev při vytváření uměleckých děl anebo utváří obtisky svých vagin a obecně se tak zabývají otázkou, která po mnoho let byla stavěna do pozadí, tedy jaké to je být ženou.

Ženy ovšem stále nejsou s muži zcela rovnocenné, ač k oné rovnocennosti pomalu míří. Guerilla Girls nám ve svých plakátech ukazují, k jak malému vývoji došlo mezi lety 1985–2014, resp. 2015. Mužští autoři mají stále větší obsazení v galerii než ženy, a to i z hlediska počtu samostatných výstav. Řeč je přitom o New Yorku. Česká republika má jeden z nejnižších Gender Gap indexů z celé Evropy, kdy pozice žen v porovnání s muži velmi zaostává. Až kolem roku 2014, dle mého názoru, začíná mít laik díky výstavě „Někdy v sukni“ určité ponětí o tom, jak to vlastně s ženami v českém umění vypadá. Před pár měsíci jsme v Praze mohli narazit na výstavu skupiny slovenských feministek Kundy Crew, která vystavovala v galerii Artwall; známe je například pod výšivkami ve folklorním stylu, bojujícími nejen proti sexismu se slogany jako „Ženy majú gule!“. Obecně lze cítit, že ženy čím dál tím více nabývají na sebevědomí. ∞

Co nás přitahuje na popových hvězdách? Je to ztotožnění se s interprety skrze texty, jež nám „mluví z duše“, nebo je to sexy obal, který se leckdy snaží zakrýt bezobsažnost? Nebo jde jen o dobře cílený marketing, jako když vám v reklamě nabízí nové boty?

Majitelé nahrávacích společností se snaží o kombinaci všeho výše zmíněného. A i když je pochopitelně rozdíl v idolech rockových a popových, „image“ bude vždy to, co bude daného umělce prodávat. U rockových hudebníků (ne, to nejsou Nickelback) je navíc, díky odkazu bluesových muzikantů, značná míra autenticity jednou z podmínek úspěchu. Syrovost či uvěřitelnost je vlastní jak starým bluesovým nahrávkám, tak skupinám a interpretům od Elvise přes Led Zeppelin a Nirvanu k White Stripes.

Proti tomu stojí populární mainstreamová hudba. Její tvůrci a lidé, kteří se na vývoji populární kultury podílejí, se snaží vyvolat v lidech pocit, že jejich pop-produkt, v tomto případě zpěvák či zpěvačka, má jistý punc jedinečnosti. Člověk se snaží si věci usnadňovat a to platí i pro hledání svého místa ve společnosti. Pokud nám někdo nabídne alternativu a zjednodušeně nám řekne, že tahle kapela, zpěvačka nebo kabát jsou to nejlepší, co můžeme dostat, snadno to odkýváme. Z populární hudby je produkt, jejž si idealizujeme. Snažíme se ho vidět světlejší, než ve skutečnosti je. Dokonalý odraz naší společnosti, v níž si čisté svědomí kupujeme na koncertě Live 8.

Ve skutečnosti jsou v tomto světě hudba a s ní spojené aktivity chápány jako zdroj značných příjmů, o nic víc nejde. Kdo se stane budoucí velkou hvězdou a kdo ne, čím dál častěji rozhodují moderní technologie. Aplikace Shazam, jež dokáže rozpoznat právě hranou skladbu během několika vteřin, v tom hraje značnou roli – jak uvádí Derek Thompson ve svém článku The Shazam Effect. Ve Spojených státech se zmíněný program začal používat při pokusech s novými písněmi v lokálních rádiích. Hudební vydavatelství nasadí do menšího rádia píseň od dosud neznámého hudebníka a čeká, jak na potenciální hit zareagují posluchači – rozuměj: v jaké míře tu danou píseň vyhledávají právě přes Shazam. I podle toho se poté ve vydavatelství rozhodnou, jaké písni dají šanci v celostátní relaci a jaké ne. Hudební podnikatelé se tak snaží, alespoň částečně, vykompenzovat ušlé zisky z klesajícího prodeje desek. Moderní technologie mohou být samozřejmě i prospěšné. Například Lorde by se zřejmě bez jejich pomoci nestala takovou globální hvězdou, jakou v současnosti je.

Příklad Lorde či zpěvačky Adele ukazuje navíc na zajímavý fakt, kdy se do popředí zájmu dostávají i interpretky, které nejsou považovány za klasické divy typu Rihanny či Kate Perry. Přesto právě Lorde i Adele jsou ty, jež zachraňují tvář současné mainstreamové hudby právě proto, že se s nimi může, díky jejich „obyčejnosti“, ztotožnit široká část posluchaček.

V poslední době lze rovněž sledovat zajímavou skutečnost: nejzářivějšími popovými hvězdami jsou takřka bez výjimky právě ženy. Jejich dominanci ve světě popu potvrdila loni na podzim skutečnost, že v americkém žebříčku Billboard (zahrnuje 200 nejprodávanějších alb ve Spojených státech) obsadily na několik týdnů ženské interpretky prvních pět míst. Nic podobného se za šedesátiletou historii hitparády nestalo. Jde o určitou formu emancipace, kdy se celospolečenské tendence odrážejí v pop kultuře jako celku. Hlavním cílem marketingových oddělení se tak díky tomuto stávají ženy, které budou svou zvyšující se finanční nezávislostí a celkově svým společenským postavením určovat, co v mainstreamu bude považováno za ideální.

Bude zajímavé sledovat, co přinese další vývoj populární kultury, jak se budou měnit naše představy o hudebních ikonách i v návaznosti na sílící ženský faktor. Již nyní to bezesporu přináší větší zájem o hudebnice, které jsou pro svou originalitu brány za budoucnost popové i rockové hudby. ∞

Se scénografkou Marií Černíkovou alias Bio Mashou jsem se sešla den před konáním zimní slam poetry exhibice v Rock Café, kam byla tradičně pozvaná jako jedna ze špiček české scény. Oslovila jsem ji hlavně kvůli tematické „ženské lince“, která se spolu s fascinací popkulturou táhne celou její tvorbou od divadla, slamu, rapu až po komiks.

Při rozhovoru se někdy až zalykala, jak mluvila rychle a v několika proudech. Rozhodně nepůsobí klidně nebo distingovaně, pořád si kroutila vlasy, skákala mi do řeči, chvílema krabatila čelo, jak usilovně přemýšlela, pak se zase smála a já s ní.

Ve slam poetry působí více mužů než žen, což se vykládá různými způsoby. Jak si to vykládáš ty?
Nechci to nijak hloupě rozdělovat – že kluci jsou takoví, holky takový.

Když to beru podle sebe, tak si myslim, že ženskejm trochu trvá, než vylezou. Ženská strašně potřebuje nějak vypadat, zabere jí to hroznej čas, kdežto chlapovi je to jedno, ten prostě něco chce říct, tak vyleze ven. Takovejhle jako chlapskejch ženskejch asi není tolik, aby se nebály a něco řekly. Většinou i ty holky, co tam jsou, tak spíš než že by mluvily o politice, mluvěj o sobě. Řekla bych, že jsou intimnější.

Holek už je teď ve slamu hodně. Ale jsou furt jiný než kluci. I když kluci taky nejsou všichni stejní, politický. Ale ono to nejdřív tak vypadalo, že člověk musí bejt trochu silnej, aby před publikum vlez. A možná že holkám víc záleží, co si o nich kdo myslí, nejsou tak obrněný. Já jsem se vždycky především bála, aby se mi nesmáli, že jsem tlustá, nebo jak vypadám.

Německá slamerka Nadja Schlüter se k danému tématu vyjádřila ve smyslu, že ženy jsou mnohem rychleji zaškatulkovány, hluboký výstřih může být vnímán jako kalkul atd. Vnímáš něco takového?
Rozhodně je u ženskejch hodnocenej vzhled. Protože na holku se kouká.

Říká se – a to je takovej paradox – že ženský, který jsou hezký, jsou postavený před to, že si vypomohly tou svojí krásou tam, kde jsou. Když je člověk vošklivej, tak musí bejt strašně chytrej. Bejt ošklivá holka je strašně těžký.

Ve svých slamech jsi dlouho držela linku „čistě ženskýho slamu“, jak jsi ji sama nazvala. Mohla bys popsat její těžiště? Co je pro tebe „čistě ženský“?
Já bych nerada, abych tim urazila ostatní ženský, který normálně přemýšlí o politice a sportu. Ale já stejně vždycky řešim jenom sebe – teda teď už se mi to téma omílá, strašně se vykrádám, protože už to dělám hrozně dlouho, ale vždycky jsem dokázala improvizovat rychlejc o tom, co prožívám a jak je to ve vztazích. Kdysi, ještě na škole, jsem dělala s kámoškou takový divadlo, jmenovalo se to Pud a zkušenost, a bylo to celý postavený na Jane Austenový a podobných. Bylo to o tom, že celou dobu si ženský pořád vymýšlej, jaký by ti chlapi měli bejt. Mám takovej pocit, že chlap vztah nepotřebuje. To si vymyslely ženský. Ale zase je jasný, že když máš dítě, tak zkrátka potřebuješ, aby ti někdo pomohl, a tak bez toho chlapa to určitou dobu nejde. A proto ho ženský sháněj, proto ony furt dělaj ty vztahy. A to mně na tom vždycky vadilo – balit ho, a pak máš zase dva, a pak ho vlastně nechceš, a on ti nerozumí, a pořád dokola, to je nevyčerpatelný. Vychází o tom tolik časáků, furt se tam píše to samý, ale pořád to sype, už přes sto, dvě stě let.

Zdá se mi to, nebo tohle téma už ve slamech tolik nezdůrazňuješ?
Protože musim hledat dál. Vadí mi, že jsem furt stejná. Když improvizuješ, párkrát tě stejnej vtip baví, tak ho použiješ jinde, ale samotný ti vadí, že se opakuješ, že samu sebe vykrádáš. Ještě jak mám teď ty kapely a všechno, tak když jsem to zpívala, už jsem to nechtěla ve slamu použít. Potřebuju si hledat další témata. I aby mě to bavilo. Já jsem se slamem už teďka hrozně trápila, protože najednou jsem měla pocit, že nemám co říct, a nevim. Na slamu je důležitý, aby to všichni pochopili hned, musí to bejt trochu jednodušší.

A máš teda teď nějaké konkrétní téma?
Včera mě napadla Klausova knihovna, že to bude strašně legrační instituce. Říkala jsem si, tam budou snad jenom jeho knížky, a možná sem tam ňáký další, jestli se tam vejdou, a chce mu to zaplatit Petr Kellner. Ale proč to chce platit, takovou blbost? To mi přišlo hrozně směšný.

A vůbec tohle mě hrozně baví – takoví ti rozumbradové… Jsem strašně závislá na facebooku, baví mě, jak se člověk tváří, že má názor, je hrozně důležitý se vymezit vůči všem, všem se vysmát, a to co nejrychleji. Bejt strašně vtipnej. Tohle mě na tom zajímá, jak člověk potřebuje uznání ostatních. To je asi teďka téma, co mám.

Otázka podobného rázu – v těchto slamech, ale i v dalších svých uměleckých projektech (Urpop, DiaKritika) jsi vytvořila jakýsi konstrukt „normální holky“ – jaká podle tebe normální holka je? A jaký je normální kluk?
Právě že jakej je normální kluk, to já vůbec nevim, na to se snažim hrozně přijít. Pro mě byli vždycky chlapi zajímavější než ženský, ale zase jim aspoň trochu rozumim, kdežto chlapům vůbec.

Ale jaká je normální holka? Já právě ženský nemám moc ráda. Myslim si, že normální holka je něco jako já, strašně by chtěla, aby byla zároveň krásná a zároveň chytrá, aby byla tak chytrá, že by se nemusela zabývat tim, jak vypadá. To by mě strašně bavilo.

Normální holka něco dělá a přitom ještě musí furt přemejšlet o sobě, což jí zabírá čas. … Jo, to je dobrá definice: normální holka něco dělá a přemýšlí o sobě. A snaží se toho dělat co nejvíc, aby o sobě nemusela tolik přemýšlet.

Letos ve slamovém finále nebyla ani jedna žena. Ty, nebo třeba Taktika, jste se do regionálních kol vůbec nehlásily, nebo jste nepostoupily?
Já jsem byla jako host v Hradci, tam byly asi tři holky. A v Plzni jsem byla druhá. Pak už jsem se nehlásila do Prahy, protože v tý Plzni mi přišlo, že jsem dala svůj výkon, že jsem to řekla nejlíp, jak jsem mohla. A nestačilo to. Byla jsem spokojená, už jsem pak hrozně nechtěla pokoušet se někde jinde.

Často jsem si říkala, jak je možné, že jsi nikdy nevyhrála národní finále, protože jsi na to podle mě určitě měla. Myslíš si, že to souvisí s tím, že jsi holka, nebo třeba s tím, že tvé slamy jsou hodně do rapu?
Myslim, že ne. Na to, abych vyhrála, bych musela bejt trochu hezčí. A ještě zároveň – nikdy nebudu vyhovovat všem.

Ti, co vyhrávají, taky přece všem nevyhovují.
Ale nějak asi spíš vyhovujou těm, co hlasujou. Nevim, nedokážu to nijak specifikovat.

Já nedokážu podat konstantně dobrej výkon – něco se mi strašně povede, a pak je toho zase hrozně moc blbýho.

Jak se díváš na až agresivní vyčleňování ženského principu na umělecké scéně? Například se mluví o ženské literatuře, ale není žádná mužská literatura atd.
Ženský kategorie mi zní jako: „promiňte, je to takový horší, kratší, měkčí, menší… ale myslíme to upřímně a děláme to s láskou“. Já jsem chtěla bejt jediná žena mezi mužema, vždycky jsem chtěla klučičí kapelu, proto jsem i šla do toho slamu, že tam nebyly ženský.

Bavíme se o tom, že ve slamu je ženskejch málo. Ale proč by jich tam mělo bejt hodně? To neni jako s kvótama pro ženský v politice.

Považuješ zavedení kvót za nesmyslné?
Navopak, právě politika je první místo, kde se kvóty vyzkoušet daj, protože už to tam může bejt jenom lepší. V politice určitě. A rychle. Řekla mi to moje kámoška Václava Parkánová, myslim, že je to její myšlenka, ale nevim, jestli by souhlasila s mojí interpretací. Takle, jak to říkám, si to myslim, zkazit se tam tolik nedá.

Na slamové scéně působíš už několik let (od roku 2008 – pozn. red.). Vnímáš tam nějakou změnu, posun, vývoj?
Myslim, že se to strašně mění. Třeba těch holek je tam čím dál tím víc. Taky je to čím dál víc populární, a opravdu tam chodí hodně lidí-bavičů. Hodně lidí se to i učí. Je to takovej styl, kterej se tam vytříbil – napíšou si to dopředu a maj to propracovaný, dělaj slovní humory. Třeba kromě Honzy Jílka má takovej styl Míra Kynčl a myslim, že to vítězí. Třeba ten, co vyhrál (Martin Fillipi – pozn. red.), se taky hrozně chystá, má to všechno připravený. Je kladen důraz na humor, rychlej humor, na takzvanej – to je takovej debilní název – „inteligentní humor“. Já tomu říkám středoškolskej level. Jakože pochopíš primitivní vtip na politiku. Aby to bylo rychlý, aby se člověk dokázal hned zasmát. Protože když tam člověk na tom pódiu stojí, je sám, potřebuje, aby se lidi smáli, takže to musí bejt takhle promakaný. Proto já jsem byla nešťastná, když jsem tam šla s něčím vážným. Lidi ti pak nepomůžou.

Ale vždyť ty máš často vážná témata, akorát že jsou zpracovávána s nadhledem.
Musíš mít sebeironii. Nebo můžeš jim tam plakat – já jsem ošklivá a nikoho nemám… To ti všichni řeknou: běž domů a zhubni.

Zdá se mi, že je teď nějaké intenzivnější pronikání rapu do slamu – Metoděj Constantin, Taktika…
Určitě. Protože u rapu, nebo konkrétně u freestylu, tam musíš strašně bystře reagovat. Musíš poskládat rýmy, což je docela básnický, akorát že tam to jde tak strašně rychle do tý hudby, že už se nestihne vymakat téma. Když někdo vymyslí něco lepšího než „hulim trávu a mám svoji partu“, tak všichni čumí. A většinou to nikdo nepochopí.

Pro mě je to zase super, reagovat rychle a bystře, a zároveň aby to mělo hlavu a patu, to se málokdy takhle podaří. Myslim si, že spíš vyhraje ten, co reaguje jenom rychle a bystře.

Ale třeba Bohdanu Bláhovcovi se daří obojí, ne? Reaguje na předchozí výstupy i na to, co se děje v publiku a zároveň je to velmi chytré. To si asi myslí i diváci, když mu dávají pořád desítky. I když to je otázka – jestli mu je nedávají, protože ho znají, jestli si neříkají, jo, Bohdana, toho my máme rádi…
Já myslim, že ne, že jsou rádi, že se tam objeví něco chytrýho. Je jim samozřejmě líto, že tolik vítězí ti zábavní – a přitom jim daj nejvíc bodů…

Čeho chceš ve slamu dosáhnout – máš nějakou metu, případně ideál, jak by tvé slamy měly vypadat? Jako třeba Bohdan Bláhovec to někde popsal v tom smyslu, že slam vnímá jako možnost být veřejným člověkem, být společensky angažovaný a je tam sám za sebe, na rozdíl od toho, když například točí dokumenty a ustupuje do pozadí.
Mám ráda pocit, když se mi stane, že se to přímo na jevišti vyloupne – najednou jsem přítomná přímo v tom momentu, taková superimprovizace, kdy víš, že tě to tam baví a jenom si užíváš, že v tý chvíli jseš přítomná a nějak trošku nad tím.

A to je dialogické jednání, ne?
Jo, a toho bych tam chtěla dosáhnout. A pak už je mi vlastně trošku jedno, jestli se něčeho dotknu nebo ne. Super by bylo, když by to něčemu pomohlo, kdyby to na něco zajímavýho, co je třeba říct, upozornilo. Já jsem si vždycky říkala, že by bylo super, aby v tom bylo něco jako v Respektu to shrnutí na konci, že bych to takhle frkala za sebe, a pak jsem si zase říkala, že to si každej ten Respekt může přečíst, že to nemusí slyšet ode mě.

Mně přijde, že se ti – nebo vám, společně s MC Taktikou v DIAkritice – v té ženské lince na něco důležitého upozornit podařilo. Třeba konkrétně píseň Nedostupná, která je hrozně pravdivá a zároveň je to podané takovou formou, že my ženy si uvědomíme, že se nás to týká, ale zasmějeme se tomu a tím dojde k něčemu jako katarzi a uvědomění problému. A to mi přijde super, že to není žádné, že bychom se naštvaly, co nám to tady ta Masha podsouvá.
To je hezký. Takhle má asi fungovat umění – že to uděláš tak, aby si v tom divák něco našel. Když si tam něco najde, tak je to v pohodě. Nemusí to bejt to, cos tam dala ty.

Co tě na slamu baví – hra s jazykem? Interakce s publikem? Improvizace?
Když se to povede, to jsem odpověděla v tý otázce předtím. Jinak já tam nejsem moc šťastná. Ani v šatně, já se tam docela trápim. Ale nějak to nedokážu odříct, takže tam stejně jdu. Pak je samozřejmě příjemný, když někdo řekne, že mu to sedlo.

Takže jsi před výstupem nervózní?
Strašně.

Z čeho konkrétně?
Že mě tam nic nenapadne, nebo že si tam budu připadat hrozně trapná. Což se někdy fakt stane.

Mnohdy tematizuješ situace, které jsou s pocitem trapnosti spojené (posílám klukovi x zpráv za den, on mi vůbec neodpoví, připadám si jako kráva; chodím kolem jeho baráku jako že náhodou, půjčila jsem si kvůli tomu psa, protože ho chci potkat, jak jde na procházku se svým psem, a on skutečně na tu procházku jde, ale má s sebou jinou holku; pořád si vymýšlím, co bys mohl v mé domácnosti spravit atd.) – je to způsob, jak se s trapností vyrovnat? Nebo tě takové situace fascinují? Pohrdáš jimi?
Jo, tak to je, snažim se s tim vyrovnat, protože vim, že jsem trapná a hrozně mi to vadí. Chtěla bych se od toho nějak očistit. Musim to ventilovat.

Jaký máš vztah k improvizaci a k předem danému, nazkoušenému vystoupení? Ty preferuješ částečnou improvizaci, je to tak?
Určitě. Čím víc improvizace, tím víc super. Ale já nejsem taková jako třeba Jakub Foll – že bych přišla s ničim, to vim, že mě nefunguje, zalykala bych se v tý trapnosti. Mám pocit, že jsem oprávněná jít na jeviště jenom tehdy, když mám co říct, že musim chtít něco říct. Proč tam chodit jen tak, proč bych lidi měla jen tak zajímat? Okrádala bych je o čas. Tak proto si připravuju ty témata, musí mě něco pálit, aby mi to pak improvizovalo.

Záleží, jakej k sobě má kdo přístup. Jakub je strašně jinej člověk než já, on nemá vůči lidem problém. On to má vyřešený – oni by se na něj měli koukat, protože je prostě dobrej. Tím nechci říct, že je nějakej narcis, ale tohle zkrátka ví – jsem dobrej a přijel jsem vás pobavit. Takže jestli se vám to nelíbí…

U slamu je otázka, jestli má bejt jenom zábavnej, nebo ne. Všichni, co o něm teoretizujou, tak říkaj, že by to jenom zábavný bejt nemělo, že to je něco chytřejšího. Že to není Partička.

Podle mě by to zábavné být mělo, ale v tom smyslu, že to udrží tvoji pozornost. Ale nejen. Je to důležité proto, že to reflektuje současná témata, považuju to za nejživější proud v současné literatuře.
To určitě. U slamu je strašně zajímavý, že spousta těch věcí napsaných fakt ani nemůže fungovat. Ani když jsou nahraný – to Bohdanovi vždycky vadí, když je někde nějaká nahrávka s jeho vystoupením, říká, že to funguje jenom autenticky. Mě zase baví se tim trápit. Když to někdo doma pustí – hele, to seš ty! Osypávám se, je to pro mě velkej hnus se vidět a slyšet. Ale dobrý sebemrskačství vědět, že to někde na internetu je. A dobrý taky vědět, že když někdo takhle vystupuje, že to může kdokoli natočit, protože pak to člověka nutí se připravit.

Čteš si pod videi komentáře?
To jo, strašně. Ty komentáře sleduju víc než samotný videa. I u DIAkritiky. Já jsem hodně na zprávy na internetu. Obecně komentáře jsou vždycky hrozně zajímavý. Komentáře komentářů.

V Rock Café bude zimní slam poetry exhibice (proběhla 7. 2. – pozn. red.), kde rovněž vystoupíš. Už víš, alespoň rámcově, o čem budeš slamovat?
Zkusím nějaký tyhle komentáře komentářů. Ještě je zajímavý téma – kampaň, jak to bylo hnusný. To ale bude mít asi hodně lidí. Jak to bylo šílený, všichni nosili ty nálepky. Strašně mi ta kampaň vadila. Asi něco takovýho, nevim přesně ještě, jak to pojmu. Ale nemám k tomu žádnej refrén, nic připraveno.

A ten si připravuješ jak, kdy?
Mám vždycky radost, když se mi to seběhne tak, že si řeknu: jo, tohle téma a k tomu se mi hodí, co jsem kdysi říkala v tomhle a tady z toho tohle a když se mi pak stane na jevišti, že mi to nabíhá, skládá se to do takový mozaiky. To je pro mě super. Ale naopak když si řeknu: musím strašně říct tohle a teď třeba nějakou větu, tak to neřeknu nikdy. Čím víc mám jasno do těch slov, co mám říct, tak to nikdy neřeknu… Ale někdy místo myšlenky, co jsem chtěla říct, řeknu úplně jinou. To nevadí. Takže takovýhle improvizování. Příprava má ale význam pro psychiku.

Jsi členkou několika hudebních projektů – Urpop, DIAkritika, Chodská Junta – co v současné době či brzké budoucnosti chystáte? Plánujete vystoupení, vydání desky?
Chodská Junta už nefunguje. Z tý kapely jsme zbyli dva, já a Luděk Kazda, a teď spolu hrajem a jmenuje se to Debbi Love. Nahráváme desku. Máme dvě verze vystupování – já jsem chtěla vždycky hrát disco, normálně večer pro lidi, bejt zábavová kapela, ale ten spoluhráč nechce bejt zábavová kapela, že ho štve, že by musel hrát Kabáty. Já bych chtěla, že bychom hráli tak, aby lidi ani nenapadlo, že Kabáty neslyšej. Ty písničky by vypadaly třeba jako Kabáti, ale přitom bychom si zpívali úplně něco jinýho. Ne, že bysme jim vykradli tu hudbu, ale použili ten styl. Tak jsem udělala písničku jako Vondráčková, a tak dál, aby to vypadalo jako jukebox, ale přitom aby to bylo úplně jiný. Aby se to dalo hrát celou noc. Takže máme elektrickej program, ty písničky natahujem a jedeme to dlouho. A pak máme normální akustickej, kterej hrajem po kavárnách, abychom si vyhráli, protože nemáme na to desku vydat.

A kde budeš teď v blízké budoucnosti hrát?
V březnu s Debbi Love po pražskejch kavárnách asi každej tejden, například 20. 3. v Café Sladkovsky, další termíny jsou na bandzone.

Potom ještě hraju s Nikolou Braskem, to je kluk s kytarou, já dělám Olgu Blechovou, krasavu od Matušky, divnou stopařku, zpívám oooo, eee… a něco tam rapuju. On říká – na pop jsem moc alternativní a na alternativu jsem moc popovej.

S DIAkritikou chystáme CD. Naše nahrávky jsou hodně poslouchaný. Na bandzone třeba. Ale nemaj moc kvalitu, takže my nahrajeme písničky, který hrajem dlouho, nějak líp, aby se to dalo poslouchat úplně normálně, bez šumů. Luděk, se kterým jsem v Debbi Love, nám na koncertech hraje veškerou hudbu, různý nástroje, a my tak máme živou hudbu. Vypadá to jinak než nahrávka.

A Urpop ještě trochu funguje. Po tom, co jsme měli to ženský divadlo, tak jsme udělali mužský. Tam jsme dělali s celou Juntou na jevišti – protože i k tomu ženskýmu představení nám Junta dělala hudbu. Bylo to takový hudební představení. Jenomže pak jsme se u toho mužskýho začli strašně hádat. To představení chci obnovit a hrát, ale trvá to, protože dělám v současnosti doktorát. Chtěla jsem, abychom to hráli jako dvoják – ženský a mužský. Ženský je o vztazích a lásce, a mužský o práci a úspěchu.

Laktační psychóza, Vylitá, Gangsta matka, Autostimulace, Etapy v životě ženy, Sebevražda, Perioda, Třídní sraz, Kráva, Nedostupná, Soft love. To jsou názvy písní, jež už nějaký ten pátek vyplouvají z napuštěného dřezu českých kuchyní. Témata, která mužskou část publika při sledování fotbalu a pití piva jen těžko napadnou, tak nakonec přece jen dorazí k jejich uším. Jedná se o boom, který má ještě co říct, nebo se již vyčerpal?

Emancipace je legrace, maminky musí být feministky a holky nám to řeknou natvrdo. Samozřejmě nemám rád šuplíkaření a nemíním strkat někoho do jedné přihrádky. Kubistická Žena s mandolínou z obrazu Juana Grise je pro mne ženou složenou z více úhlů pohledu tak, jako pojem „dívčí kapela“ a texty našich zpívajících dam. Jednotlivé hudební performance jsou výtvorem množství různorodých tvůrců, proto se neuškodí podívat, co se právě propírá pod gumovou rukavicí české hudební scény. Stereotypní přirovnání mi, prosím, omluvte, jsem totiž jen muž.

Snažím-li se dohledat aktuální a minulá česká dívčí hudební uskupení ventilující problémy života něžnějším pohledem, nacházím populární proud hudebních projektů typu K2, Holki, Black Milk, 5Angels, Diamond Cats, Pytel Blech, The Apples či LuŠteLa, které produkují velmi kvalitativně rozdílné hudební interpretace.

Jiným a pro mne mnohem zajímavějším bigbíto-pankově alternativním směrem se vydávají uskupení Panika, Dybbuk, Zuby Nehty, Papírové panenky a například V(|)bezdud (Pět pičí bez dud). Nejmladším proudem se pak jeví emancipující kuchyňský hop skupin Čokovoko a DIAkritika nebo zpěvaček Barbora Poláková či Léňa a Bára z Yellow Sisters.

Už zde ale narážím na problém, pojmy „dívčí kapela“ a „ženský pohled“ nejsou tak jednoznačné, jak jsou samy o sobě prezentovány. Do tvorby se totiž až podezřele často zaplétají muži. Pánové píšící texty nejen svým ratolestem, vytvářející podkresové sety či přímo držící hudební nástroje! Nemá proto smysl se uzavírat do zjednodušujících kategorií, a mnohem přínosnější se jeví odhalovat sdělení, která kapely skrze svá vystoupení a texty přinášejí.

Čokoláda není dia
Boom hnědooček, které sázejí na jednoduchou rytmiku a úderné glosy nejen o životě ženy, postihl snad každého, kdo tráví volné chvíle v sociálních pavučinách. Člověk se u toho baví, na koncertech zkontroluje holky na pódiu, dá si pár piv a odejde příjemně omámen domů. Některé chvilky jsou trapnější, jiné trefnější, ale s kamarády je nakonec dobře všude. O hudbu tu vlastně ani tak nejde, hlasový přednes je sporný, a tak zbývají jen texty. Naštěstí projekt dvou členek Yellow Sisters začíná dodávat i technickou kvalitu celkovému projevu tohoto trendu. Rýmy, asociace, narážky, příběhy a problémy ze života se objevují jako výstřely, jež napoprvé zasáhnou, vyloudí pobavený úsměv či donutí k rozvlnění svalů pod tlakem performativního koncertu zpěvaček. Každá další rána však pomalu směřuje k vyčerpání celého zásobníku. Dámy nechť si představí přirovnání s trháním lístků kopretiny. Vnímám-li tedy texty jako hlavní lákadlo, které mne má uspokojit, musím přiznat, že vlivem stylu dochází k určitému zacyklení. Ve svém důsledku si pak odnáším pocit slovních rytmických montáží. Princip kontrastu drsného zpěvu žen sice funguje jako spolehlivý magnet na obě pohlaví a rapování o těhotenství působí určitě cool, ale vlastně je smutné, že až tento přístup je schopen vynést problematiku takovýchto témat více na povrch. Na druhou stranu, kdo se někdy nesamouspokojoval, kdo nemyslel na sebevraždu nebo nebyl na třídním srazu?! Ne všechno jsou už tabu, o kterých se nemluví, a některé banality jsou spíše jen excentrická zábava. Což ovšem není někdy na škodu, že?! Je však dobré nezaleknout se stigmatických názvů a zaposlouchat se občas pořádně. Skrz řinčení nádobí je pak možné zaslechnout velmi zajímavé životní reálie, co na tom, že některé jsou dohnány do zbytečných krajností. Díky tomu se ocitám před pastelovým zrcadlem, které něco křiví, přebarvuje, ale i naprosto skvěle odráží. Z tohoto pohledu vnímám pro mne nejzajímavější tracky typu Laktační psychóza či Etapy v životě ženy, které mi pootevírají alespoň něco z toho, co nikdy nepoznám.

Divoké šroubky nebo matky?
Za povšimnutí stojí samotný styl, který se předhání v drsňáckých projevech, jistou agresivitou, parodující naivitou okořeněnou cizím slovem. Být hustá máma je tedy asi nejspíš moderní. Tak se projevuje boj proti stereotypu, jež se opět stává stereotypním. Dejme těm ušmudlaným fousáčům co proto, ať vidí, že nejsme žádná ořezávátka! Naprosto souhlasím, jenže pokud nejsem zrovna platonicky zamilován do hlavních hrdinek, tak si tuto hudbu doma bez podpůrných prostředků jen tak nepustím. Jedině snad v pokročilejším čase nějaké domácí youtube párty. Návštěva několika koncertů mne uspokojí natolik, že nemám potřebu v tom pokračovat.

Mám-li být upřímný, chápu touhu ukázat témata, která jsou potlačována, ale jako muž naprosto nedokážu zachytit jejich podstatu, vnímám je tedy hlavně jako nekonformní zábavu (což už možná taky není dávno pravda), která mne sice pobaví, ale nějakým hlubším způsobem neosloví. Působí to spíše jako ženský komunikační kanál, od kterého nevlastním požadovaný přijímač.

Ukazuje se, že mít zcela nespoutané, anebo naopak těsně sevřené poprsí má své výhody i nevýhody. A podprsenka je zatím nejlepším kompromisem.

Potřeba zahalovat, formovat a „uklidit“ prsa je pravděpodobně velmi stará, i když se těžko dokládá, protože tkaniny podléhají zkáze a málokdy se dochovají. Některé prameny uvádějí, že první podpory ňader, zhotovené z látky či zvířecích kůží, používaly před více než 5000 lety ženy některých germánských kmenů. Jak je doloženo v soudobém umění, ve starém Řecku ženy nosily mastodeton, neboli strofion. Mastodeton byl pruh látky, jenž se ovíjel přes prsa, aby zabránil jejich přílišnému a potenciálně nepříjemnému pohybu, například při sportu. Vedle toho strofion se upevňoval pod ňadra a měl za úkol především tvarovat. Ve starém Římě nosily ženy strophium, odvozené ze strofionu. Říkalo se mu také fascia pectoralis, tedy hrudní nebo prsní stuha, nebo fascia mamillaris.

Není jasné, zda podobný kus oděvu existoval ve středověku. Nosilo se především prádlo košilového typu. Je pravděpodobné, že i tehdy se ovazování praktikovalo, neboť některé oděvy z 2. pol. 12. století jsou tak úzce střiženy, že možná vyžadovaly těsné ovázání hrudníku a pasu. Nejranější zmínky o korzetu pocházejí ze 13. a 14. století, například v zápisech z anglického královského dvora z roku 1299 a záznamech o majetku francouzské královny z roku 1387. Siluety, které měl korzet vytvářet, se v průběhu dějin měnily – někdy se prsa zplošťovala, někdy zvýrazňovala, někdy sahal korzet do pasu, někdy až na stehna. V 17. století korzet dokonce nosili i muži (vosí pasy byly tehdy univerzální módou). Vždy ale šlo o součást garderóby, která stahovala hrudník a měnila tvar těla. Od 17. století se objevují první kritici korzetu poukazující na to, že škodí zdraví – svalstvo ochabuje a není schopno bez pomoci korzetu udržet páteř ve správné poloze, vnitřní orgány nejsou dostatečně okysličované a jsou náchylnější k onemocněním (například TBC).

Vývojové mezičlánky
Koncem 19. století dosahuje deformace ženského těla vrcholu. Vznikají sice stále nové druhy korzetů pro speciální účely, včetně těhotenských, jezdeckých a koupacích. Stejně ale stahují a neskýtají možnost přirozeného pohybu.

Ženské emancipační hnutí v té době sílí a brzy slaví významné úspěchy v boji za aktivnější roli žen ve společnosti. Větší činorodost vyžaduje pohodlnější, méně svazující oblečení. Korzet se stává překážkou v naplňování nového životního stylu.

Na přelomu 19. a 20. století se začíná na obzoru rýsovat podprsenka. Proti korzetu se staví stále více lékařů i někteří módní návrháři, třeba Paul Poiret, významný designér, který oblékal třeba Sarah Bernhardt či Isadoru Duncan. Ten sám sebe označoval za „osvoboditele ženského poprsí“. Jeho modely byly na svou dobu neobvykle uvolněné a nevyžadovaly nošení stahujícího prádla. Možná podprsenku navzdory svým prohlášením nevynalezl, ale určitě výrazně přispěl k jejímu vývoji.

Předchůdců podprsenky se v této době nezávisle na sobě objevuje celá řada, a to na obou stranách Atlantiku. Na Světové výstavě v roce 1900 v Paříži představuje mladá korzetiérka Herminie Cadolle poprvé vynález jménem corselet-gorge.

Současně se objevuje tzv. soutien-gorge, tedy v překladu „podpěra krku“ (obr. 11). Tento výraz se ve francouzštině pro podprsenku používá dodnes. V českém módním časopise Bazar z 16. 12. 1892 je zmínka o „prsospínce Sappfo“, snad první předzvěsti podprsenky v českých zemích. U nás vzniká hned několik zajímavých výrazů pro nový kus oblečení – kromě „prsospínky“ například „poprsní živůtek“ nebo „náprsní držadlo“. Roku 1904 řady proto-podprsenek rozšiřuje americká „brassière“. Tento výraz je trvale převzat do angličtiny, většinou se používá hovorové „bra“.

Zlatá léta
Jednoho večera roku 1913 mladá žena jménem Mary Phelps Jakob při přípravě do společnosti zavrhne obvyklý večerní korzet a s pomocí služebné si zhotoví lehkou, pohodlnou a pod šaty nenápadnou podprsenku ze dvou hedvábných kapesníků a stuhy. Vynálezem vzbudí zájem mezi svými přítelkyněmi. Rozhodne se tedy nápad zpeněžit a nechává si jej v roce 1914 patentovat (obr. 13). Po neúspěšné snaze prosadit se na trhu patent výhodně prodává americké firmě jménem Warner Bros Company (jde o pouhou shodu jmen se společností, která působí ve filmovém, televizním a hudebním průmyslu). Vzniká podprsenka, jakou známe dnes. V průběhu první světové války posílila pozice podprsenky v ženském šatníku – ženy musely zastat práci mužů povolaných do zbraně a korzet by jim v tom spíše překážel. Navíc ocel, z níž se dělaly vyztužovací prvky do korzetů, byla strategická surovina. Po vstupu USA do války roku 1917 apelovali američtí představitelé obrany a zbrojního průmyslu na ženy, aby si nekupovaly nové korzety, díky čemuž se ušetřilo 28 000 tun oceli.

Po válce bylo jednou z funkcí podprsenky hrudník zplošťovat, neboť byl v módě chlapecký tvar postavy. V roce 1927 přichází společnost Maidenform s podprsenkou, která poprsí podporuje, ale neomezuje, a zavádí systém rozlišení velikosti košíčků (označené písmeny A, B, C, D). Ve 30. letech jsou objemnější hrudníky opět v módě. Ženám s menšími prsy pomáhají vycpávky.

Nedlouho před druhou světovou válkou přichází vynález nylonu, ale jeho produkce je brzy rezervována pro válečné účely. Přírodní i umělé textilie, ocel a guma jsou nedostatkovým zbožím – padáky, zbraně a informační technologie mají přednost. Výrobci se soustředí na armádní zakázky, například společnost Maidenform vyrábí vestičky pro poštovní holuby.

Po válce přichází renesance odvětví. Ideálem krásy jsou plné tvary. Móda výrazného poprsí kuželovitého tvaru, která začala již před válkou, dosahuje bizarního vrcholu, nosí se „torpédovité“ podprsenky, v nichž každý prs vypadá jako „projektil nachystaný k výstřelu“.

V 60. letech se zrodila „push-upka“, která se ale stala populární až v 90. letech. Roku 1966 se stává známou modelka Twiggy se svou hubeností a dětskými rysy postavy a zakládá nový trend. V 60. letech se také můžeme setkat s tzv. „ne-podprsenkou“ („no-bra“), která je z pružného a průsvitného materiálu, takže vytváří provokativní dojem, že žena na sobě žádnou podprsenku nemá.

Mýtus ženské krásy
Koncem 60. let je v určitých kruzích módní podprsenku nenosit. Podprsenka se stává spolu s dalšími předměty, například podvazky, symbolem ponížení ženy. V bouřlivé atmosféře 60. let probíhají manifestace za práva žen. V roce 1968 při protestu během volby Miss Ameriky v Atlantic City v New Jersey dochází k vytvoření mýtu tzv. pálení podprsenek. Prádlo ve skutečnosti nebylo páleno, jen odhazováno na zem a do odpadkových košů. Známý mýtus byl vytvořen a stimulován médii jako silná a symbolicky nosná asociace na pálení povolávacích rozkazů při protestech proti válce ve Vietnamu. Bez ohledu na realitu se nálepka „paliček podprsenek“ stala častým označením aktivistek za ženská práva.

V průběhu dalších let byla řada snah o změnu vnímání a postavení ženy úspěšná. Přesto ale v roce 1991 vydává americká novinářka Susan Faludi knihu s názvem Backlash: The Undeclared War Against American Women (Zpětný úder: Nevyhlášená válka proti americkým ženám), kde tvrdí, že úspěchy v oblasti rovnoprávnosti pohlaví ze 70. a 80. let vyvolaly „protiúder“ patriarchální společnosti. Ta se snaží proces emancipace žen brzdit třeba tím, že v médiích šíří a podporuje negativní stereotypy spojené se ženami budujícími kariéru. Naomi Wolf ve své knize The Beauty Myth (Mýtus krásy) z roku 1990 vidí jako hlavní zbraň proti emancipující se ženě tzv. mýtus krásy. Muži a principem konzumu ovládaná společnost předkládá ženám nereálný obraz dokonalé ženy a vyžaduje, aby jej přijaly jako svůj vzor. Mýtus krásy v ženě vyvolá pochybnosti o vlastních kvalitách a negativní vztah ke svému tělu. Stává se jakýmsi náboženstvím, v jehož jménu je mnoho žen schopno koupit či podstoupit v podstatě cokoli. V 80. a 90. letech roste počet žen, které se rozhodnou pro zvětšení poprsí pomocí silikonových implantátů. Postupně vychází najevo, že tyto zákroky mohou být zdraví nebezpečné. Přestože v této oblasti došlo k velkým změnám a její bezpečnost vzrostla, je plastická operace prsou závažný zásah do organismu a může být provázena komplikacemi a zanechat trvalé následky. I když není podprsenka přímo jmenována, můžeme ji brát jako prostředek, který žena může využít k přetvoření svého vzhledu podle kritérií mýtu krásy. Konkrétním příkladem může být podprsenka Wonderbra. Ta je znovuobjevena v roce 1991 a brzy se stává hitem. Dodnes jde o jednu ze stálic na trhu. Určitě je její nošení menším zlem než rizika spojená s plastikami. Jednoznačně se ale podílí na procesu remodelace skutečné, přirozené a většinou nedokonalé ženy ve více či méně věrnou kopii současného tělesného ideálu. Stejně jako o plastických operacích, i o podprsence se říká, že spolu s ňadry pozvedává i sebevědomí. Nabízí se potom námitka, jestli není špatně, že je sebevědomí se vzhledem tak úzce propojeno, a postoj aktivistek, které odhazují podprsenku v symbolickém gestu nesouhlasu s tím, co reprezentuje, se může jevit jako stále aktuální. To je teorie. Jak ale vypadá praxe?

Výzkum na téma „Proč ženy nosí podprsenky?“

V rámci svého vysokoškolského studia jsem provedla výzkum, kterým jsem chtěla zjistit, jak vnímají podprsenku české ženy. Šlo o výzkum kvalitativní, tedy takový, který na malém vzorku zkoumá věc více do hloubky, nejde o žádné „sčítání lidu“. Ptala jsem se 21 žen věku 21–66 let (průměrný věk byl 33 let). Dvacet z těchto žen nosí podprsenku pravidelně, na druhou stranu dvě donedávna dokonce žádnou podprsenku nevlastnily (jedna ji nosí jen opravdu výjimečně). Třináct dotázaných uvedlo, že si nedovedou představit, že by podprsenku nenosily.

Jednou z věcí, jež mě zajímaly, bylo, jak jsou dotazované ženy spokojené s tím, co trh s podprsenkami nabízí. Při známkování jako ve škole byla průměrná známka 1,84. Dvě respondentky výslovně zmínily, že pozorují zlepšení nabídky trhu, a to v porovnání s obdobím před rokem 1989 i s 90. léty minulého století. Nejčastější stížností bylo, že většina podprsenek má vycpávky, často nepochopitelně velké, a to i ve velikostech C a D. „Kdo by chtěl mít prsa dvakrát tak velká, než má, když má navíc od přírody trojky nebo čtyřky?“, ptají se některé respondentky. Polovina respondentek vůbec vycpané podprsenky nenosí. Souvisí to s „mýtem krásy“?

Paradox puberty
Zajímavým a trochu smutným jevem, který jsem očekávala a empiricky se mi potvrdil, je to, co jsem nazvala paradox puberty. Nemůžu samozřejmě tvrdit, že platí univerzálně (kvalitativní výzkum má tu nevýhodu, že zobecnitelnost jeho výsledků je poměrně malá), ale zdá se, že ty dívky, co neměly v pubertě „vůbec žádný prsa a všechny holky ve třídě je už měly“ (což byl pravděpodobně pouhý dojem dotyčné), byly nešťastné, že prsa nemají a záviděly svým vyvinutějším spolužačkám. Ty, co prsa měly, byly nešťastné, že je mají, a nesvé, že se jim dostává takové pozornosti okolí, a naštvané, že musí nosit podprsenku.

V určitém smyslu se situace nemění – ženy s velkými prsy odpovídaly ve výzkumu, že kdyby měly prsa menší, tak by podprsenku nenosily. Na otázku, jaké jsou důvody žen, které podprsenku nenosí, často uvedly, že ty ženy asi mají malá prsa a nepotřebují ji. Ale většina žen s malými prsy, jichž jsem se ptala, podprsenku často nosí, aby zamaskovaly, že „žádná prsa nemají“, stydí se a připadají si „méněcenné jako ženy“. Navíc ani jedna z respondentek, které podprsenku ve svém dosavadním životě spíš nenosily, než nosily, malá prsa nemá. Obě dvě „nenositelky“ zmínily pro mě zcela novou a zajímavou skutečnost – uvedly, že reakce mužského okolí občas naznačovaly, že se o nich ono okolí domnívá, že jsou „svolné ke styku“. Ale takovýto signál dotyčné vysílat nechtěly. Jen jim podprsenka nepřišla pohodlná a v ničem užitečná. Zdá se, že jde o jedno z nedorozumění mezi pohlavími. Jiná respondentka totiž uvedla, že by chlapa nikdy nesváděla tím, že by si nevzala podprsenku, protože si bez podprsenky připadala nesvá a se svými malými prsy nepřipadala sexuálně přitažlivá, spíš naopak.

Nosit, či nenosit?
Proč ženy tedy podprsenku nosí? Některé uvádějí zdravotní důvody – aby se jim prsa „nevytahala“. Některé říkají, že je pro ně pohodlnější podprsenku nosit, než nenosit, jiné, že jde v podstatě jen o zvyk. Opakovaně zazněla odpověď, že je společensky nevhodné ji nenosit. Častý byl i argument, že prsa vypadají v podprsence lépe. Dalšími funkcemi podprsenky jsou, že ženám zvedá sebevědomí, v zimě zahřívá (vážně! Tato odpověď padla hned ve třech případech), je praktická (prsa nám nepřekáží při mytí oken či dobíhání tramvaje) a pomáhá nám svádět muže (i když několik respondentek – nutno podotknout, že s jistým zklamáním v hlase – uvedlo, že mají dojem, že muži hezké prádlo neocení a jsou mnohem radši, když už je podprsenka dole). Nikdo se ani slovem nezmínil o tom, že berou podprsenku jako symbol útlaku žen. Zdá se, že tuto funkci podprsenka již ztratila.


Kateřina Reichelová
Autorka je vystudovaná kulturoložka, problematice podprsenek se věnovala ve své magisterské práci, kterou teď výzkumem rozšiřuje na rigorózní.

„Jasně, v kolik kde?“ Hlavní je být lakonická a nedat tu radost znát. Jakože nic. Jakože je to jedno.

„Tak v sedm u Národního, jo?“ Skvělé, pomyslela si, to budu mít po práci ještě hrozně času – stihnu si skočit koupit hezký boty a možná i nějakou sukni a… No vůbec, co si teda vezmu na sebe?

Zbytek pracovního času byl přirozeně věnován debatám s kamarádkou o ideálním oblečení a úvahám, co by od toho měla nebo neměla čekat. Udusit v sobě hned v zárodku naději na kytici růží a romantické šampaňské u Vltavy, morálně se připravit na hospodu. Nečekat moc. Ale zase nečekat málo a oholit si nohy, přece se sám ozval. V břiše měla plno motýlků, oběd s kolegy proto vynechala – možná by se jí mohlo do večera podařit i něco málo shodit.

O čtvrté s nadšením zaklapla počítač. Tak, teď bude tři hodiny něco smysluplného dělat, vůbec se nebude stresovat, ani na tu schůzku myslet. Prostě to vezme s klidem, jako by na tom nezáleželo… nezáleželo… Hele, kadeřnictví! Ignorovala fakt, že stav jejího účtu je žalostný a výplata v nedohlednu, a zaplula do prosklených dveří. Ano, trochu zkrátit. Vyfoukat do objemu, víte co, mám večer něco důležitého. Sakra, pomyslela si. Přece si říkala, že to nebude brát vážně. Ale tak co, tak jako tak potřebovala s vlasy něco udělat.

Stejně si vysvětlila i nákup voňavky, předražené pleťové masky, nových lodiček, sukně, náušnic, řasenky a dvou odstínů laku na nehty. Poté s hrůzou zjistila, že už jí zbývá jen čtyřicet minut na vytvoření svého krásnějšího já. Stihla to tak tak. Se správným čtvrthodinovým zpožděním se nesla na místo schůzky na mírně krkolomných podpatcích a v plné výbavě – stylové, sexy, ale zároveň něžné. Variantu toho, že by chtěl vyrazit na romantickou procházku, se rozhodla potlačit hned v zárodku sdělením, že má hlad.

On na místě ještě nebyl. To jí výrazně zkazilo plánovaný efektní příchod, na druhou stranu měla čas se alespoň efektně postavit. Než přiběhl v půl, celý udýchaný, stihla už vystřídat přes deset efektních pozic doporučených v časopise, žádná však zřejmě nepočítala s nikdy nenošenými lodičkami. Au. Dal jí letmou pusu na tvář:

„Promiň za to zpoždění, dneska hrozně nestíhám. Budu právě muset zase za chviličku běžet…“

„…?“

„No tady je ten foťák, už ho nebudu potřebovat, tak vracím. Nezlobíš se, že jsem ho měl tak dlouho, viď? Promiň, už budu muset fakt jít. Tak se měj krásně, rád jsem tě viděl.“

Poodběhl už několik metrů, když se otočil přes rameno, prohlédl si její vzhled a než naskočil do tramvaje, stihl se na ni usmát: „Ty jdeš pak ještě někam na rande, viď?“