Postavte se v noci na ulici jakékoliv evropské metropole a zjistíte, že kromě počasí a převládajícího jazyka se vlastně nijak neliší. V Barceloně, Londýně nebo Praze potkáte skupinky dlouhonohých krásek v maxi podpatcích a minisukních, osamělé lovce smutných duší, podivíny i uspěchané kravaťáky na cestě od milenky k manželce. Nebo poznáte, které z měst fotografka Třešeň ze Sadu navštívila?

1, 4, 9 – Barcelona
2, 5, 7 – Praha
3, 6, 8 – Londýn

Přijme ji stařičká paní v zástěře, zapíše do žloutnocích listů velké knihy, kterou se skřípěním vydal první šuplík odshora. Kolem žárovky líně bzučí moucha a víří prach, který si také nikdo nevyzvedl. Ztráty a nálezy. Místo, které může existovat jen v městě tak velkém, kde se lidé navzájem neznají. Místo, které by na vsi zelo prázdnotou.

Skutečnost je ale jiná. Přísná paní s brýlemí zvedá telefon, který téměř neutichne a za pootevřenými dveřmi do skladu mohu jen tušit tajemství zapomenutých a odložených věcí, které čekají na svého majitele.

Kdy vznikly Ztráty a nálezy?
Ztráty a nálezy existovaly již při vzniku Československé republiky. Nyní je toto pracoviště součástí odboru živnostenského a občanskosprávního Magistrátu hlavního města Prahy. Na adrese v ulici Karolíny Světlé 5 jsou více než dvacet let. Adresa pracoviště se ale v minulosti dvakrát změnila – kancelář se nacházela v Bolzanově ulici a předtím v Kaprově ulici.

Jakým způsobem se zachází s nalezenými věmi?
Nakládání se ztracenými a opuštěnými věcmi se řídí ustanovením § 135 občanského zákoníku. Podle cit. ustanovení je každý, kdo najde ztracenou věc, povinen ji vydat vlastníkovi. Není-li vlastník znám, je nálezce povinen věc odevzdat obci, na jejímž území k nálezu došlo. Věci nalezené na území hlavního města Prahy je nálezce povinen odevzdat Magistrátu hlavního města Prahy. Pracoviště ztrát a nálezů v ulici Karoliny Světlé 5 přijímá nalezené věci s výjimkou nalezených zvířat a motorových a přípojných vozidel.

Co se stane s věcmi, které si nikdo nevyzvedne?
Nalezená věc je u Magistrátu hl. m. Prahy uložena po dobu 6 měsíců ode dne jejího odevzdání. Nepřihlásí-li se o ni v této lhůtě vlastník, připadá věc do vlastnictví hlavního města Prahy. Hlavní město Praha může ponechat věc ve svém majetku nebo ji využít pro potřeby organizací, které zřídilo (např. dětské domovy, ústavy sociální péče). Věci, které nelze využít pro potřeby hlavního města Prahy, jsou nabídnuty k odkupu fyzickým a právnickým osobám.

Existuje typ předmětů, které nepřijímáte?
Věci podléhající rychlé zkáze (potraviny), věci silně znečištěné a poškozené a dále nalezené věci, u nichž je odlišný způsob nakládání stanoven zvláštním právním předpisem (zbraně, střelivo, výbušniny, archeologické nálezy). V rámci hlavního města Prahy je samostatně řešena problematika nalezených zvířat a nalezených motorových a přípojných vozidel.

Kolik lidí využije tuto službu?
Ročně je na pracoviště ztrát a nálezů odevzdáno průměrně 8 500 nalezených věcí a 4 300 nalezených osobních dokladů. Z toho se cca 5 000 nálezených věcí vrací zpět jejich původním majitelům. Pracoviště ztrát a nálezů zodpovídá denně desítky telefonických i písemných dotazů. Ztracené věci nám také pravidelně předává Dopravní podnik hl. m. Prahy, České dráhy, Letiště Praha, Autobusové nádraží Florenc i některé hotely a sportovní a kulturní zařízení.

Nejčastěji se hledají a nalézají asi klíče nebo peněženky nebo máte jinou zkušenost?
Většinu odevzdaných věcí tvoří ztracená zavazadla, peněženky, doklady nebo klíče. Některé nálezy jsou méně obvyklé např. sprchový kout, kanoe, atrapa výbušniny, urna i s obsahem, přední nárazník automobilu, pěchovadlo, invalidní vozík, barové stoličky nebo zubní náhrady.

Jsou Pražáci skutečně tak nesnesitelní, jak se to celému zbytku republiky zdá? Mají všichni vesničané hlínu za nehty a ve skříni jediný oblek hodící se na svatbu i na pohřeb? Jsou všichni lidé ve vsi příbuzní? Myslí si městské děti, že kráva je fialová? Jaká další klišé se váží k životu ve městě a na vsi? A kolik z nich je vlastně pravda?

Taková typická ukázka vzájemného škatulkování lidí podle místa jejich bydliště vypadá obvykle nějak takto: Život ve městě pro mnohé vesničany představuje děsuplnou honičku a neustávající stres. Věčně uspěchané a nabroušené obyvatele velkoměst mají za omezence, kteří na sebe za volantem agresivně troubí, zběsile se předjíždějí, lepí se na kufr pomalejšího vozidla a zuřivě u toho gestikulují pomocí prostředníčků.

Obyvatelé městských džunglí si naopak nedokážou představit život na venkově. Ospalou atmosféru rozčeří maximálně hlouček velikonočních koledníků a volby do místního zastupitelstva. Zvuk místního rozhlasu je vyleká a nevědí, co po nich pán vyvolávající z dodávky „výkup kůží“ vlastně chce.

Úsměvným faktem zůstává, že velké množství zástupců obou geodemografických skupin je promícháno – lidé se stěhují za prací do měst anebo za klidným bydlením na samotu.

Z kanclu se slepicemi
S životem na venkově si ti, kteří tam nežijí, spojují specifický biorytmus, který se od toho městského liší v řádech hodin. Neříkám, že se všude musí chodit spát a vstávat „se slepicemi“. Zřetelný rozdíl je patrný například v otevírací době obchodů nebo běžné pracovní době. Není žádnou zvláštností, když se rozespalí pracovníci scházejí v Praze u svých počítačů kolem desáté dopolední. Na druhou stranu leckdy i v pátek bývají u toho samého počítače k zastižení ještě kolem šesté večerní.

V menších městech a na venkově by nad ranním zahálením a nočním nakupováním kroutili hlavou, protože přece musí vše běžet jak na drátkách už v sedm ráno a po setmění se chodí na kutě. Chovatelé a pěstitelé jsou stejně na nohou už od pěti, takže před nástupem na pracoviště stihnou ještě zalít zahradu a nakrmit zvířata. Na druhou stranu už kolem čtvrté odpolední zdobí ulice městeček a vesnic zatažené rolety obchodů a zamčené dveře kanceláří. V pátek je zvykem končit i dříve po poledni. Statek přece volá. A pak šup do hospody za ostatními.

Rozdíl lze pozorovat nejen v otevírací době obchodů, ale také v nabízeném sortimentu. Často se sice suroviny dovážejí z výroben, které obvykle paradoxně sídlí právě v oněch menších městech (mnohdy pak nesou označení „domácí“, „tradiční“ nebo „bio“). Každopádně šance sehnat sebevětší kravinu jako by byla přímo úměrná velikosti města.

V podzemce jako v dobytčáku
Každý, kdo vyrůstal ve větším městě ve spleti městské hromadné dopravy, bude mé vzpomínce z následujících řádků dobře rozumět. Děti se rychle učí a mají výbornou paměť. A taky se začnou snadno nudit. Například během únavné cesty hromadnou dopravou, kde se člověk nemůže ani pohnout a může jen zpoza okénka sledovat v lepším případě ubíhající fasády domů a v horším jen dráty v temném tunelu podzemky. Jak se zabavit? Snadno. Každou chvíli tu přece pán nebo paní z reproduktoru hlásí jména zastávek se slavným dovětkem „ukončete, prosím, výstup a nástup, dveře se zavírají“. Jako dítě jsem nejen znala jména všech zastávek cestou ze školy domů, od rodičů z práce domů a od babičky domů, ale ještě jsem trochu těžila z jejich významu. Dám příklad: trasa tramvaje k našemu sídlišti vede přes zastávky Ke Stírce, Střelničná, Líbeznická až do Vozovny Kobylisy. Když se mnou coby malou holčičkou jeli rodiče domů (musela jsem vždycky sedět na červené sedačce), už byli připraveni na následující divadlo: na každé zastávce jsem zahlásila její název a předvedla patřičnou pantomimu. Ke Stírce znamenalo dlouhý tah otevřenou dlaní po obličeji (většinou to schytali naši, málokdy jsem stírala sama sebe), na Střelničné jsem napodobovala výstřel z luku nebo pušky (podle nálady) a Líbeznická odsoudila jednoho z rodičů k nemilosrdnému dešti uslintaných polibků. No co? Hlásili to? Hlásili.

Na vesnici sice hromadnou dopravu nemají a autobus jede párkrát za den nebo dokonce za týden, zato tu ale mají blíž k přírodě. Může to znít jako klišé, ale městské děti bez možnosti strávit prázdniny u babičky na vesnici vidí často první živé zvíře až v ZOO. Jistou představu o fungování živočišné říše mohou suplovat domácí zvířata, nicméně setkání s „opravdickou“ krávou tváří v tvář nic nenahradí. Já sama jsem například dosud nikdy nebyla přítomna zabíjačce a říká se, že moderní a především městští lidé mají zdeformovaný pohled na konzumaci masa. I ti, kteří proces zpracování živočicha až na jednotlivé porce masa znají, na něj začnou pozapomínat nebo jej zatlačovat do podvědomí. Čisté řízečky zatavené do folie přece vypadají jako vyrobené v továrně. Když mě nedávno míjelo nákladní auto nacpané zoufale chrochtajícími pašíky, na pár dní jsem se stala vegetariánkou. Jenže šunka přece tak neodolatelně voní!

Kecy, drby, hárání
Soužití s čtyřnohými kamarády je vůbec diametrálně odlišné ve městě a mimo něj. Pejskaři v městské populaci tvoří specifickou skupinu, která se řídí řadou nepsaných pravidel a jejíž příslušníci vykazují shodné rysy. Se svými zážitky z provozování této aktivity se se mnou podělil Jiří Vejvoda, někdejší ředitel ČRo2 – Praha:

„Jedním ze způsobů, jak se ve velkoměstě nenásilně seznámit s lidmi, je venčení psa. Obdobnou činnost totiž provozují v okolí desítky a možná stovky ostatních majitelů domácích čtyřnožců. Některé potkáváte denně a zlepší vám náladu, když se pozdravíte a prohodíte pár slov. Úsměvné bývají dámy s fenkami na vodítku a varovným pokřikem: „Pozor, my (!) háráme…“ A notoričtí svůdníci nikdy nezapomenou vyzkoušet legendární větu: „Slečno, vy ale máte hezkého psa, můžu si vás pohladit?“

Petra Šafářová žije v malé vsi v západních Čechách, a tak ví, že „jít se psem na procházku na vesnici znamená vysloužit si celou plejádu nechápajících pohledů. Pes má přece být uvázaný u boudy a hlídat. Procházky v mysli venkovských neexistují. Do lesa se chodí na houby, na maliny nebo pytlačit dřevo. A kromě toho, v lese žijí úchyláci, takže není dobré se od vsi moc vzdalovat. Dodneška nechápu, proč se místní lesa tak bojí, víc podivínů jsem potkala za jeden den na Václaváku než za celý rok na vsi.“

Pro mnohé obyvatele města představuje pražská anonymita jednu z největších výhod života v metropoli. Ovšem onen pocit, že člověk není stále pod drobnohledem, je jen relativní. Dříve či později totiž člověk zjistí, že i v Praze už zná tolik lidí, že každou chvíli potká známého a že bloudit ulicemi bez jediného dohlížejícího oka vlastně není možné ani tady. Na vsi samozřejmě dochází k druhému extrému. Lidé tu o sobě vědí vše, sousedky si špitají, co měl kdo k obědu a s kým se kdo na rynku zastavil na kus řeči. I tato noční můra měšťáků má ovšem svá nezpochybnitelná pozitiva. Jakmile se od sousedů v době jejich dovolené ozývají podivné zvuky, nebo se tam dokonce svítí, vědí všichni v okolí, že tam neúřadují domácí a proti narušiteli neváhají podniknout náležité kroky. Jak to tak bývá, někdy si lidé udělají unáhlený obrázek na věc nebo situaci i bez dostatku informací, a pak se překvapená dcera zalévající dovolenkujícím rodičům květiny diví příjezdu policie. Podobnou zkušenost má i Anna Mothejlová z Kolče: „Stali jsme se aktéry menšího davového pomlouvacího šílenství. Důvodem je kupodivu naše jízdárna. Jak je již na vesnicích zvykem, veškeré novoty se zavrhují dříve, než se lidé seznámí s tím, o co vůbec kráčí. Tak byla zavrhnuta i jízdárna pro čtrnáct koní na okraji vesnice, kde není nikomu na očích. Po Kolči kolují zvěsti o obří jízdárně, kde se bude platit za ustájení 12 000 korun za měsíc a podobně. To je ale jen slabý odvar proti tomu, co se kvůli naší jízdárně strhlo ve vedlejší vesnici. V Zákolanech se sešla komise, která sepisuje petici proti mega jízdárně pro 150 koní. S mámou jsme si řekly, že jim tu petici také podepíšeme, protože ani my tu tak velkou jízdárnu nechceme. Pro místní obyvatele je prostě jednodušší vymýšlet drby a pomluvy, než se zvednout od piva, ujít 50 metrů a jít se podívat, o co se vlastně jedná.“

Vůně domova
Zvláštní shodou okolností jsou lidé původem ze stejného městečka po přestěhování do většího města vzájemně přitahování jakousi silou a znovu se setkávají. Srocují se ale i rodáci ze stejné vísky, kteří se tam předtím neznali a poznávají se až v místě nového bydliště. Jako by všichni na dálku voněli svým rodným městem. Potvrzuje mi to i Bolek Homolek, který se odstěhoval z jihočeského města do Prahy, a velkou část jeho přátel a známých i tady tvoří lidé z onoho města. Některé z nich znal už předtím a znovu na sebe narazili, s mnohými se ale seznámil až v Praze a svůj společný jihočeský původ si vzájemně odhalili až po čase. „Lidi, co se odtamtud odstěhovali do Prahy, byli vždycky tak nějak jiní, odlišní. Prostě to na nich bylo znát, že to chtějí jinak. Vyčnívali vždycky, a proto odešli.“

Naplaveniny ve městech
Nechci, aby z článku jednoznačně vyplývalo, že lepší je život ve městě a každý vesničan by se měl přestěhovat či naopak. Sama na věc nemám jednoznačný názor a coby rodačka z menšího města už od dětství žiji v Praze. Místo shrnutí uvedu závěrem dva příspěvky kamarádů Pražáků. Dokládají, jak typicky pražský sklon k nabubřelosti, tak i ochotu pomoci. Ani Pražáci totiž nejsou úplné zrůdy. Končit by se mělo zvesela.

„Jel jsem nedávno do Počátků na návštěvu. Danému člověku jsem měl zavolat, až se budu blížit kvůli navigování do cíle. GPS mě dovedla přímo na místo, tak volám, že jsem to asi našel. „Fajn. Jeďte dál rovně kolem autobusového nádraží…“ Jedu, koukám, vedle silnice stojí malá budka s nápisem ČSAD. Nádraží? No, jsme na vesnici, nesmím se divit. Asi tady tomu říkají nádraží. „Jo jo, míjím nádraží…“ „Dobře, pokračujte dál a budete míjet takový větší rybník.“ Popis sedí jen částečně. Jedná se o velkou kaluž, pravděpodobně hasičskou nádrž. Komentář si ale nechávám pro sebe, abych se hostitele nedotkl ještě před příjezdem. Jen si v duchu říkám, jak ti chudáci na vesnici všechno fakt vidí asi 10x větší… „A teď sjedete na vedlejší silnici.“ Už to nevydržím: „Myslíte do pole? Na tu polní cestu?“ „Ne. Na asfaltku.“ Zkrátím to. Jsem idiot a zajel jsem do úplně jiných Počátků, zhruba devadesát kilometrů vzdálených od těch správných.“ (Michal Reynaud)

„Na 16. června nachystali odborářští kápové happening, který paralyzoval celou republiku. Lidé se do práce dopravovali různě. Já, vybaven automobilem, jsem měl v Praze způsob přepravy do kanceláře jasný. Protest proti stávce jsem ale pojal jako službu bezplatného taxi. Cestou do práce jsem na mostě bez požádání zastavil neznámé slečně, která táhla notebook a kabelku. Trasu jsme měli stejnou, tak proč nepomoci. Slečna byla evidentně překvapena, pořád děkovala a říkala, že tohle nikdy nezažila. Cestou z práce jsem vzal ještě dvě dámy, jedna mi chtěla zaplatit a pořád děkovala, druhá mi řekla, že místo ve škole byla celý den u bazénu a že moc děkuje za svezení, že nemusí jít pěšky. Jak říká klasická reklama, benzín do práce a zpět, sto korun. Opotřebení brzd při nastupování a vystupování lidí, pět korun. Pocit vysmát se odborům a pomoct lidem v nouzi, k nezaplacení.“ (Matyáš Vitík)