Mít domov, místo, kde jste v bezpečí a s blízkými lidmi, chápu jako jednu z nejpodstatnějších hodnot v životě. Ale cesta k takovému usazení chvíli trvá, někdo má nestálou povahu, která ho bude nutit k potulování pořád. Ostatně kdekdo občas přemýšlí, jaké by to bylo žít někde jinde, nějak jinak.

Cestování rozšiřuje lidem představy o světě, ve kterém žijí, usnadňuje jednotlivci sebedefinování jako příslušníka určitého národa. A kromě toho veškeré přemisťování, ubytování, stravování a další nezbytnosti na cestách často předpokládají jistou dávku fikanosti a výmluvnosti.

Na stopu
Nejlevnějším způsobem přepravy je bezpochyby autostop. Někdy si „dopravce“ na stopu řekne o finanční příspěvek – stane-li se tak před nástupem, je možné nechat jej uhánět vstříc dálavám bez vás. Při výstupu pak může fungovat metoda „nerozumím, nemám“. Kamarádi se jednou v takové situaci ocitli a vybruslili bez problému.

Záleží ale zejména na cestujícím. Někdy je potřeba řidiče přemlouvat, osobně to moc rád nemám – když mě svézt nechce, asi pro to má nějaký důvod. Na druhou stranu často je tím důvodem jenom lenost nebo nezájem o druhého. Pokud o takové konfrontace nestojíte, nechoďte se ptát lidí na benzinky. Jedná se sice o efektivní způsob, lidé mají možnost si vás blíže prohlédnout a přímo si s vámi popovídat, aktivita je to nicméně vysilující. Ve chvíli, kdy vám někdo otevřeně zalže, třeba ve smyslu, že nemá volné místo nebo nejede požadovaným směrem, od dalších pokusů vás to spíše odradí. Rozhodně si myslím, že nabírání stopařů je šlechetné gesto, ne povinnost. Ale i stopaři jsou lidé a při styku s nimi by řidiči neměli zapomínat na pravidla slušného chování. Existují pochopitelně také stopaři, které by chtěl svézt asi málokdo, podle mě ale převládají ti slušní. Analogicky je tomu u většiny řidičů, kteří někoho naberou.

„Klasičtější“ postávání se zdviženým palcem má také své výhody a nevýhody. Počkáte si nejspíš trochu déle, ale jeden zase nikdy neví. Navíc si můžete zpívat, toulat se v myšlenkách. Výhodné je použití stopovací cedule, se kterou se dá krásně vyhrát. Jak ji udělat skladnou, jak velká by měla být, jaká psací potřeba je nejlepší? Rád se později k názvům jednotlivých míst na cedulích vracím, vzpomínám na jednotlivá místa. Nutno ale podotknout, že každému vyhovuje něco jiného. I stopování bez ukazatele může v důsledku fungovat lépe.
Za fenomén a pro mě značně obohacující zkušenost považuji přemisťování kamionem. Až na stopu jsem se do těchto kolosů posadil poprvé. Cesta ubíhá nekonečně pomalu, stopař se na celý svět dálnic a legračních osobních aut dívá s patřičným nadhledem. Řidič občas prohodí něco polsky nebo rusky, cestující jen ospale mžourá do krajiny a třeba usíná. Časový rozdíl kamion / osobní auto je značný, mnohdy však nezbývá jiná možnost. Navíc profesionální řidiči berou stopaře často a podřimování v autě jim většinou nevadí. Což člověk na stopu jistě leckdy ocení.

Ve městě
Pokud necestujete cíleně po klidnějších oblastech, pravděpodobně zavítáte do větších měst. Doprava pomocí MHD může být drahý špás, pokud jste poctiví a kupujete si jízdenky, i pokud spoléháte na štěstí. Mezi mými přáteli stopaři převažuje zejména druhý přístup. Je to proto, že v cizině se vám nemůže nic stát. Zní to divně, však já vím. Chci tím říct, že nad cizinci se daleko víc lidí slituje, kolikrát jsou i ti policajti hodnější. Punkové výlety do zahraničí jsou pro mě spojeny s imaginárním pocitem neomezené svobody. Protože vykecat se dá ze všeho. Většinou. Jednoduchá finta je například vyjmutí občanky z peněženky. Při kontrole totožnosti tak můžete směle tvrdit, že skutečně žádné peníze nemáte, kdybyste měli, samozřejmě byste si jízdenku koupili. Málokomu se chce protokolovat něco s vandrákem bůhví odkud.

Dostane-li se vám možnosti zapůjčit si kolo, neváhejte! Poznáte lépe město, problém s MHD odpadá docela. Není to samozřejmě tak jednoduché, ale vzhledem k tomu, že v jiných metropolích je pohyb po městě na kole daleko rozšířenější, pravděpodobnost zapůjčení je podstatně vyšší než třeba v Praze. Taková projížďka se pak může stát příjemnou záležitostí, a na rozdíl od cyklistiky v pražských ulicích se ani nemusíte tolik bát o zdraví.

Pokud se vám celkově zdá, že se jedná o cestování nepohodlné a nejisté (a teď nemyslím jízdu na kole), máte jistě pravdu. Ale zároveň taky dobrodružné, neplánované a samozřejmě levné.

Jo a když už někam vyrážíte, nezapomeňte na tři základní potřeby! A sice spacák a vařič a taky čínské polívky. A jak na ně? Nechte se obdarovat.

Na podzim 2011 jsem se díky studijnímu pobytu ocitla ve Worcesteru, depresivním postindustriálním městě v americkém státě Massachusetts a brzy odhalila tamní alternativní skupiny a jejich kolektivní způsob bydlení. K tradiční praxi kolektivu patří samosprávné rozhodování o jeho existenci, péče o budovu (kterou si kolektivy pronajímají, nebo dokonce vlastní) či obstarávání potravin, včetně jejich přípravy. Stala jsem se součástí devítičlenné radikální skupinky Starship, kterou kromě zapřisáhlého antikapitalismu definovalo především radikální pojetí obstarávání a konzumace potravin. Většina z nás jsou vegetariány a vegany bojkotujícími korporátní potravinový průmysl, usilovně podporujeme alternativní produkci potravin místních, občas pomáháme místním Food Not Bombs s vařením pro bezdomovce a nezanedbatelný díl této filozofie tvoří i vlastnoručně vypěstovaná zelenina a ovoce.

K běžné praxi patřily také návštěvy kontejnerů a hledání poživatelných potravin odsouzených k proplýtvání – takzvaný dumpsterdiving či dumpstering (v překladu doslova „potápění se do kontejneru“). Celý zde popsaný způsob boje proti nadprodukci potravin, týrání zvířat, destrukci životního prostředí, vykořisťování drobných zemědělců a plýtvání lze souhrnně nazvat jedinou formulkou – „freeganismus“. Ostatně přečtěte si názory Jenny (27 let, farmářka) a Shanea (23 let, sociální pracovník), absolventy studijního oboru „mezinárodní rozvoj a společenské změny“ na Clark University ve městě Worcester, Massachusetts. Jako freegani se živí už několik let.

Jaká je vaše osobní definice freeganismu?
Jenny: Jedná se o kombinaci veganství a dumpsterdivingu, která se nezaměřuje jen na shánění potravin, ale také na vegetariánskou etiku. Pokud jím nějaký živočišný produkt, pak jedině z kontejneru a zadarmo.

Shane: Freeganismus znamená, že i vegani nebo vegetariáni sní cokoli, co najdou, zadarmo – a to i v případě, že tím poruší pravidlo „nejím maso, nejím mléčné produkty“. Není totiž podporován kapitalistický prvek potravinového systému, tedy zbytečná naprodukce a nesmyslný konzum. Ale lidé se tak často mohou dostat na šikmou plochu, kdy si řeknou: „Jo, tohle je zadarmo, to prostě sním.“ Myslím si, že když morálně nesouhlasíš s konzumací masa a pak jíš maso každou chvíli jen proto, že ti ho někdo dal zadarmo, tak to postrádá smysl. Třeba když maso někdo koupil a pak ti ho dal… to už snad není freeganské, ne?

Pro vás freeganismus znamená hlavně vyhýbání se kapitalistické potravinové produkci. Sledujete tímto snažením i něco jiného?
S: Vím, že někteří lidé jsou morálně proti jezení masa, ale je větším mrháním zvířecího života, když jeho maso necháš nesnězené? Pokud si maso nekupuješ, je lepší, aby i ten ukončený život byl alespoň k něčemu, hlavně když tím nepodporuješ jatkovou mašinérii.

Jak definici freeganismu naplňujete vy sami?
J: Sním cokoli, co je freeganské, dokonce i z velkochovu, protože jinak by to propadlo zkáze. Jím to také proto, že nemám tolik peněz, abych mohla podporovat farmáře bojující proti velkým potravinovým korporacím. Protože nejsem vegan, někteří lidé by řekli, že nezapadám do freeganské škatulky. Občas kupuju třeba organickou fairtrade čokoládu nebo zeleninu a vajíčka z rodinné farmy, finančně tak podporuji alternativní potravinové systémy.

S: Já jsem vegetarián od roku 2007 a hodně našeho jídla pochází z kontejneru, díky čemuž máme jídlo fakt levný (smích). Ale souhlasím s Jen, že peníze, které takto ušetříme, pak můžeme použít na ty složky v rámci potravinového systému, které podporovat skutečně chceme. Jako je třeba CSA (Community Supported Agriculture – síť propojující místní farmáře se zákazníky, kteří si ve farmě kupují svůj podíl a poté pravidelně dostávají její výpěstky – v Česku na podobné bázi funguje systém „bedýnek“). Co se masa týče, tak vím, že někteří lidé měli hroznou radost, že si mohou dát nalezené maso, ale ve většině případů jim pak bylo špatně. Takže já maso z kontejneru zas tak moc nejím, ale pro některé vegany je to snadný způsob, jak se dostat k živočišným produktům, které by jinak nesnědli. Protože kromě vegetariánství jsem také straight edge (pozn. odnož punkové subkultury, která se vyhýbá konzumaci tabáku, alkoholu a drog), tak nalezený alkohol nepiju a někomu ho dám. Samotné naplňování definice záleží na každém.

Jaké jídlo z kontejneru byste nikdy nesnědli?
S: Někdo přečte obal a řekne: „Tohle má v sobě hromadu nebezpečné chemie, jako je třeba glutaman sodný, tak to tam necháme.“ Ale jiní lidé si smlsnou. Hodně freeganů si myslí, že jídlem zadarmo doplní svůj jídelníček, protože tak nepodporují systém. Nakonec ale snědí spoustu koláčků a pamlsků, který by jinak nejedli. Když jíš jako freegan, je občas hodně těžké vyhnout se všemu tomu špatnému jídlu. Co se týče politického přístupu: kdybychom třeba našli v kontejneru něco z Izraele, stejně bychom to snědli. Je to o bojkotu, tedy o aktivním nepřispívání finančními prostředky systému, se kterým nesouhlasím.

J: Já pořád jím hodně chemie. Vyrostla jsem na americkém fast foodu, pila jsem hodně limonád, celkově jsem nikdy nejedla moc čerstvé zeleniny, z ovoce jsme měli jen jablka a banány. Z kontejneru jím například drahé sýry, ovoce nebo cokoli, co najdu, ale to mi nevadí, protože bych si třeba některé nezdravé věci sama nikdy nekoupila. Někdy je to hezká nostalgie, takže občas si dám i ten glutaman.

Jak jste se dozvěděli o freeganismu?
S: Já jsem začal prohledávat kontejnery dřív, než jsem se o freeganismu vůbec dozvěděl. Vedle obchodu s hudbou byl kontejner plný desek, pro které jsem si chodil. Ale já to nevnímal jako kulturu, pochopil jsem to až skrze punk. Písničky o bagelech z konťáku… (smích). A to je další součást alternativních potravinových systémů. Je jednoduché se vyžívat, jak moc stojíš mimo potravinový systém, ale to není pravda, protože jídlo bylo v polovině případů vyrobené nějakou továrnou. Freeganismus byl v mém životě institucionalizován až v kolektivním způsobu života.

J: Já vyrostla v rodině v malém městě a v kontejneru byla spousta věcí, které ještě pořád šlo použít. Všechny moje spotřebiče a nábytek táta přinesl z kontejneru. Vyrostla jsem v rodině, kde myšlenka, že zadarmo se dá sehnat hromada věcí, které bohatší lidé vyhodili, nebyla ničím neobvyklým. Ale jídlo z kontejneru jsem začala jíst, až když jsem byla na vysoké škole – na Clark University a ve Worcesteru jsem začala chodit prohledávat kontejnery. Lidi mi říkali, kolik je v kontejneru jídla a já si pomyslela, že to je úžasné. A samozřejmě jakmile se to dozvěděl táta, hned se zhrozil a chtěl mi poslat peníze na jídlo. A já mu říkala: „Ne tati, ne, tohle je skvělé.“

S: Jo, rodiče to berou jako ostudu – „Proboha, ty máš hlad? My ti peníze dáme, můžeš se najíst.“

Jak vypadá vybírání kontejneru?
S: Ke kontejneru chodíme, když nám dojdou určité věci – například chleba. Protože chleba v kontejneru najdeš vždycky. V noci chodíme ke dvěma kontejnerům, někdy jich obejdeme víc. Chodíme kolem půlnoci, když obchody zavírají a zaměstnanci jsou většinou už doma. Prohrabeme a co vypadá chutně, hodíme do tašky a strčíme do auta. Chodíme k obchodům s potravinami, ale někdy chodíme i k papírnictví a tam najdeme šanony a další kancelářské potřeby. Další kontejnerová praxe je na konci semestru, když vysokoškoláci odjíždějí a vyhodí veškerý majetek. Projdeš koleje a prohledáš odpadkové koše. Můžeš najít fakt neuvěřitelné věci, třeba laptopy…

J: Myslím, že za posledních pět let jsem si ve skutečném obchodě koupila tak možná tři kousky oblečení nebo mám oblečení ze sekáče.

Někteří lidi si myslí, že freegani jen parazitují na kapitalistickém systému. Co byste takovým lidem vzkázali?
J: Jakákoli radikální alternativní subkultura vyvažuje zatím stále ještě existující systém, který se tak snaží dotlačit k zániku, a přitom uspokojit své potřeby. Potkala jsem lidi, kteří třeba už nikdy nechtěli kupovat jídlo, ale já myslím, že je důležité vytvářet alternativy, pěstovat své vlastní jídlo nebo podporovat ty, kteří ho pěstují a kteří nejsou součástí systému.

S: Myslím, že protiargumentem by mohlo být zužitkování kapitalistického odpadu, který je vlastně stále součástí produkčního cyklu. V některých případech se jedná o přerozdělování zdrojů. Znám třeba knihkupectví, která vyhazují hodně knížek. Knihy můžeš použít pro redistribuci, což v kapitalismu, kde profit je důležitější než samotný produkt, nedává smysl.

Jsou v okolí lepší místa pro dumpstering než Worcester?
J: Myslím, že velká města jsou lepší, hodně míst je ale pod zámkem nebo za vysokým plotem nebo je odpad ve stroji a nemůžeš se do něj dostat. Jiné obchody na odpadky lejou žíravinu. U každého kontejneru je to jiné. Stejně jako v některých kontejnerech nenajdeš nic, v jiných jen pochutiny, což je to nejhorší, když najdeš kontejner plný chipsů… Také se to mění. Jeden čas všechny kolektivy ve Worcesteru chodily do kontejnerů na směny, každý týden jiný kolektiv a pak se vše přerozdělilo mezi ostatní kolektivy. V současné době tu je pět kolektivů, které do kontejnerů chodí opravdu intenzivně.

S: Třeba v Providence je to docela fajn, ale musíš odjet za město, abys něco našla. Myslím, že tady máme štěstí, že tu je pár dobrých kontejnerů, a ne moc lidí, co na ně spoléhají. Slyšel jsem, že třeba v Bostonu nebo v New Yorku je to fakt přetahovačka, lidi se i poperou o kontejner plný pizzy. Myslím, že okolo freeganismu a dumpsterdivingu je hodně tajnůstkaření (šeptá): „Jé, ty jsi našel náš kontejner, nikomu o něm neříkej.“ Známe třeba dvě místa, kde se dá sehnat džus, a to je to největší tajemství, jede se tam asi hodinu…