Zrovna jsem dopsala zprávu „Jak se máš, lásko?“, když mi pár okamžiků před jejím odesláním ta stejná přišla. Telepatie, napadlo by tě. Ale nebyla od tebe. Nějaký momenty jsou prostě absurdní. Jako bys to kafe osladil, ale stejně chutnalo pořád stejně. Hořce. Já jsem doteď neodepsala. Ty mně jo. Ale spíš aby se neřeklo. Zpráva, za kterou bylo zbytečný utratit korunu. A možná tě ani nic nestála, jestli máš neomezený tarif.

Říkal jsi mi – dávej víc, než dáváš. Nedávej proto, abys dostávala. Dávej, abys změnila lidi okolo sebe. Musí jednou dojít k té hraně, která jim ukáže, že dostávají víc, že je to prostě nějaký divný. Chtěla bych tomuhle modelu věřit. Pokouším se, protože věřím tobě. Ale lidi berou vše, co dostanou, jako samozřejmost. Nevidí tu druhou stranu. Jako by ji někdo zhasl. Brát je totiž férovější potmě – není vidět, že jeden bere až moc.

Dnešní den je hodně zatěžkaný. Tunama slunečních paprsků z ocelových trubek. Každý z nich praští do očí. Potuluju se kolem cizí městské hranice bytí a nebytí a nechávám kroky, ať mě někam zavedou. Nechci nad nima přemýšlet. Už takhle těžknou pod nohama. Mozaiky na chodníku se slévají v nekonečný obrazec. Světlo občas zvýrazní nějaký vybraný objekt. Těžko říct, proč zrovna na něj poutá pozornost. Ale vše v něm vypadá tak nějak podstatněji. Sedím a čekám. Než se rozjedu. Máš taky divné nic v očích. Proč se nám to tam objevuje, když je tak krásný den? Sundej to závaží z mýho čela, ať se mi nedělaj vrásky.

Zhodnocuju, jestli jsem správně. Nikdy jsem nedokázala dešifrovat, proč mě vlastně máš. Jestli to celé dává smysl. Jestli ne, je možná tím smyslem právě to. Taková vzájemná utopie. Absurdní propojení, které se každým setkáním pouze cuchá a vzniká tak lano, na kterém se ale nedá udělat smyčka, aby vše ukončilo. Chtěla bych ti ukázat, jaké myšlenky mám v hlavě. Nemusela bych pro ně pak hledat slova. Sňala bych ji z krku a sama bych se na ně podívala. Vypadaly by asi jako miliony hemžících se písmen natažených na provázcích, které se občas protnou, ale ta rychlost je od sebe brzy roztrhne. Chodila bych ulicí a celá radostná je všem ukazovala. Protože to viditelné se nemusí popisovat. A dlouhé hledání slov, které častokrát vůbec nekončí a pořád jen pokračuje dlouhým hledáním, by nebylo potřeba. Stačilo by jen ukázat. Snad by nezačalo pršet, aby mi ze vší té euforie pak nenateklo do krku.

Čekala nás dlouhá cesta. Čas je v takových chvílích relativní. S tebou tu relativitu miluju a ještě ji natahuju. Celou jsme ji propovídali. Od povšechných témat jsme s přicházejícím stmíváním, které vytvořilo intimní atmosféru, došli až k těm soukromým. Jsou témata, pro která se denní světlo prostě nehodí. Známe se už docela dost a dlouho. Stále kráčíme po stejné cestě, věci vnímáme stejně. Slovy to vždy jen potvrdíš. Nebo já. Občas mě překvapuje, že k některým zjištěním docházíš až moc pozdě. Ale co je to pozdě? Možná já moc přemýšlím a ty víc žiješ. Když žiješ, není tolik času na přemýšlení. Inspirativní. Potřebovala bych častěji propíchnout tu svou myšlenkovou bublinu a ponořit se do života jako do ledový vody po sauně. Míň přemýšlet, jak moc asi studí, a prostě se namočit.

Lidi jsou všude, a zároveň nikde. Taková dvojakost žití, ale ne prožívání. To je naopak minimálně poloviční. Lidi prahnou po emocích, protože ty chladný displeje jim je nemůžou dát. Už je ke stažení aplikace na obejmutí? Není důležité přijít, ale zúčastnit se. Heslo dneška. Mnozí se zúčastňují událostí jen ve virtuálním světě, stačí k tomu dostatečně obskurní název akce na Facebooku. Stejně tak nevěřím, že by se na náplavce chtělo v jeden den mačkat čtrnáct tisíc lidí. Generace Like se rozděluje na tu žijící v realitě a na tu ve virtuálním světě. Už mě nepřekvapuje, že na akcích konaných v reálném prostředí potkávám jen zlomek přihlášených na sociálních sítích. Tvoříme o sobě nějaký obraz. Tím, jak vypadáme, jak se chováme, kam chodíme. A ten je potřeba mít i v monitorovém světě. Mohla už by to být sociální schizofrenie.

Na večírku vedle sebe stáli dva kluci, oba evidentně nezadaní volnomyšlenkáři. Chvíli jsem je pozorovala. Upoutalo mě, jak jsou si podobní. Zajímalo mě, jaký k sobě mají vztah. Obal od stejný značky, ale vlastně každý z jiného těsta. Moji domněnku o jejich nevázanosti potvrdilo, když jejich dialog jeden završil větou „A proč nemáš holku?“. Jakákoli odpověď by mi nepřišla víc absurdní, kdybych neviděla u vedlejšího stolu brunetu, která evidentně znala velmi dobře oba. Druhý odpověděl „Protože ji nemáš ty.“ a asi ani netušil, jak toho prvního setřel.

Vlastně mě absurdita dost baví. Život má smysl. Pro humor. A i když je to čekání už hodně dlouhý, na něco stojí za to počkat. Čas je relativní. ∞

Registrací souhlasíte s pravidly hry a zavazujete se je dodržovat. Po registraci každý z hráčů obdrží rodné číslo – a může se zařadit do hry. Poté, co se hráč osvědčil, získává po osmnácti letech oprávnění k samostatné verzi hry. Hra smrtí končit nemusí.

Pravidla jsou všude kolem a zejména jsou uvnitř každého člověka. Jsou tím, co mně dává tvar, co určuje strukturu, hranice. Díky pravidlům jsem schopná existovat nejen jako víceméně samostatná bytost, ale zejména jako bytost sociální. Bez pravidel slušného chování, silničního provozu a těch, která určují statiku domů, bych na světě příliš dlouho nepobyla. Skončila bych velmi rychle po registraci.

Hra versus život
Abych mohla hrát hru, musím ji vydělit z každodenního, běžného života. Musím stanovit hřiště, ve kterém platí jiná pravidla než v životě. Jen tak může být hra hrou a život životem. Jedině tak se pro-hra nebo vý-hra v životě nepočítá. Protože kdo začne směšovat hru a život, stane se každodenním gamblerem, závislém na úspěchu a ocenění. Začne hrát jak o život, ale protože ten vsadil, přijde o něj, aniž by jej shrábnul někdo jiný. Smutné game over.

Není nakonec i život hrou na pozadí střídání ročních cyklů, období zvaného mladší čtvrtohory a na jednom z ramen Sluneční soustavy? Pravidla se určují horizontem, který volím. Může být časový i prostorový, ale může i zahrnovat či nezahrnovat určité skupiny lidí, typ chování a reakci na dané situace. A protože jsem to já, kdo určuje pravidla, jsem to i já, kdo se může rozhodnout je hacknout a nastavit si „god mode“, modus neomezených možností.

Pravidla ale stanoví systém, mohl by někdo namítnout. Kontruji otázkou – kdo tvoří systém? Onen nepřítel, nezbytná součást všech konspiračních teorií je jen ten, koho si každý z členů společnosti vytvořil a neustále vytváří svým jednáním a chováním. Stejně jako si mohu vědomě vybrat reakci v danou situaci, i všem kolem sebe jasně nastavuji hranici, kam mohou a kam již ne. Díky pravidlům jazykové gramatiky a stylistiky jsem schopna tuto zprávu předat a věřit, že ji pochopí.

Strategie se počítá
Mám ráda počítačové hry a z těch nejraději takové, u kterých hraje významnou roli strategie nebo rozvíjení charakteru (role-playing games). Možná je to tím, že nejvěrněji kopírují skutečný život, respektive ten, který jsem si za skutečný zvykla považovat. Jenže – není skutečným ale právě to, co právě prožívám? A není právě toto zcela první a zásadní pravidlo, podle kterého se řídí všechny hry?

Plně se ponořit do hry a přestat vnímat rozdíl mezi hrou a ne-hrou je ale porušením pravidel. V takový moment se hra stává životem, přestává být hrou, hřištěm s pravidly, která umožňují únik. Z toho, kdo pravidla určuje, je ten, který je poslouchá, bez naděje na změnu. Ztráta horizontu znamená ztrátu nadhledu a klubko, které mě mělo z labyrintu vyvést, je ztraceno. A přitom stačí tak málo, aby se člověk do hry vrátil.