Žižkovský Musictown se za necelých pět let existence vepsal na kulturní mapu Prahy. Obchod s nahrávkami nebyl pouhým obchodem. Byl místem, ze kterého jeho majitel Jakub Sedláček udělal prostor, v němž se střetávali lidé během koncertů i netradičních podpisových akcí.

Několik metrů od Žižkovské věže tak vzniklo místo, které propojovalo, ale i vytvářelo komunity. Nebylo proto divu, že když se na jeho facebookové stránce objevila zpráva, že se zavírá, objevily se emotivní ohlasy i spekulace, co bude dál. Dnes už ale s Jakubem sedím v novém prostoru, který si vzal pod svá křídla…

„Ve vší stručnosti: Já se vůbec nemám potřebu dojemně loučit s Musictownem, protože jsem si víc než jistej, že dřív než tenhle text stačíte otisknout, bude už otevřená jeho nová pobočka Cafe Time Music v Karmelitské ulici. Takže čau tam <3“ Komentuje situaci Kuba Kaifosz aka Lazer Viking, který si pod vysílačem mezi vinyly zahrál pár koncertů. Budoucnost je tedy Cafe Time Music – jednou tak velký prostor a kavárna, spojené s Českým muzeem hudby, mezi Kampou a Petřínem. Když jsem přišel, akorát se vybalovaly nové desky od Run the Jewels nebo limitované edice Dirty Projectors. Zároveň se řešily velké vitríny v podchodu vedoucím kolem tramvajových kolejí, který by zanedlouho měly zdobit velké stříbrné plakáty kapely The XX. Loučíme se s posledními zákazníky i staršími dámami u šatny a usedáme spolu s Jakubem ke stolu. Namísto mě se ale ptá on: „Myslíš, že to vůbec někdo bude číst? Myslíš, že jsem tak důležitej?“

Vždyť Musictown byl pro hodně lidí kultovním místem.
To asi jo…

Tak proč by to lidi nemělo zajímat?
Já jsem na tohle docela skromný. Asi si neuvědomuji, co pro některé lidi Musictown mohl znamenat. Mně přijde, že pořád dělám věci, které plynou a baví mě. Rád bych zašel do obchodu na koncert, ale nebylo kam, tak jsem jej udělal v tom mém.

Takže dneska k tomu, abys prodával desku, už vlastně ani nepotřebuješ obchod.
No možná… To ne, lidé mají rádi, když si pro desku mohou přijít. Rádi si během toho pokecají.

Kdo je vlastně tvůj nejčastější zákazník?
Hlavně to jsou lidé, kteří mají hodně peněz. Desky totiž nejsou úplně levné. A věkově tak nad pětadvacet. Ale mám i zákazníky, kteří jsou starší, nakupují hodně desek a někdy přijdou a nechají si ode mě poradit, protože se už docela známe a já vím, co jsem jim už prodával a co mají rádi. Já jim to tam hned sázel a oni byli nadšení. Pak mi třeba i říkali, že jim ty doporučené vinyly zabavila manželka, protože se jí to líbilo. Možná to tedy bude i o mně, protože s lidmi dokážu komunikovat a tak.

Tak se dostáváme na začátek, že za úspěchem Musictownu stojí tvoje osobnost.
Možná i jo. Třeba to bylo i tím, že jsme dělali netradiční věci jako brunche, blešáky a různé podpisovky s release party. To se pak z toho obchodu stane multifunkční prostor a je už na tobě, čím ho naplníš. Nejde jenom o prodej. V tomhle mi hodně pomohla i moje lokalita. No asi jo, tak uvidíme, co teď tady pod Petřínem. Snad se to sem posune. Hlavně tady je přidaná hodnota kavárny. To je to, co mi tam vrtalo celou dobu hlavou, když byl koncert, tak to fungovalo, ale jinak moc ne.

A taky asi noční klid, co?
S tím problém nikdy nebyl, já s lidmi umím komunikovat. Před každým koncertem jsem totiž vždycky napsal dopis a popsal v něm, co se bude dít a od kdy do kdy to bude. Zároveň jsem všechny z baráku pozval. Někteří sousedé byli jenom zvědaví, ale někteří chodili docela často. Není to jenom o štěstí, ale hlavně o komunikaci, a když jim vyložíš karty na stůl, tak je to pokaždé nakonec v pohodě.

Tady asi takové starosti odpadají…
To nevím, určitě se něco objeví. Alespoň se nestane, že by někdo z baráku dostal záchvat a chtěl přerušit akci a volat policii. Zatím jsem na začátku. Podle mě tady nic takového ještě nezažili, tak se uvidí. V Českém muzeu hudby by měla být hudba, samozřejmě živá hudba, takže když je tohle hudební kavárna, tak tady musí hrát kapely nebo DJové. Česká hudba není jenom o klasice. Za těch pár dnů, co mám otevřeno, vidím, kolik sem chodí turistů a ti jsou určitě zvyklí na něco živějšího.

Takže tady bude nakonec ještě více koncertů…
To záleží. Samozřejmě bych chtěl každý měsíc udělat aspoň jednu akci v kavárně, kdyby se ale poštěstilo, mohli bychom dělat i ve velkém sálu, kde je tři sta míst na sezení. Všechno ale postupně, nechci tady ze sebe udělat nějakého gaunera. Je to o domluvě a budování dobrých vztahů. Já mám v hlavě milion nápadů, třeba jak tady budu dělat vinylové bazary nebo blešáky.

Jak jsou na tom vůbec české vinyly?
Já zas tak úplně nesleduji všechny velké vydavatele. Ale vím, že hodně dělají staré desky, třeba Čechomor nebo prostě věci, které byly populární a teď se je snaží oprášit. Když vydává nějaké velké české jméno, automaticky k tomu udělají i desku. Mladší to moc nedělají. Podle mě všichni chtějí, ale radši ty peníze dají jinam. Je to drahá záležitost. Proto je řešení kazeta, která je třeba desetkrát levnější. Když vydávali Himalayan Dalai Lama, prodal jsem jich hodně, dokonce i do Brna, odkud pochází.

Cédéčka jsou mrtvá a vrátily se kazety?
Desky kolísají pořád stejně. Teď je to trochu slabší, protože jejich cena šla hrozně nahoru. Mám trochu strach, aby to vydavatelé nepřepískli a lidi to ve finále neodradilo. Kdo dneska má na to, aby si každý měsíc za tisícovku koupil novou desku? Kazety jsou teď zase trendy, protože jsou levné a jsou fajn. Někdo mi dokonce říkal, že kazeta je nový vinyl. Ale na kazetách vychází spíše indie hudba, i když i větší společnosti začaly dělat menší náklady kazet. Třeba na podzim vyšla celá reedice REM nebo Bon Iver. Ale já nevím, najednou jsem hodně v centru a třeba se tady budou prodávat jiné věci.

Vlastně v tom úplně nejturističtějším.
Tady jich projde denně fakt milion, hodně jich skončí v Jezulátku, tak proč je nepřitáhnout i sem. Já jsem takový, že se přizpůsobím. Rád udělám během dne příjemnou atmosféru starším lidem a večer sem zase pozvu mladší na koncert. Ti, co si přijdou pro desku, se také určitě rádi zdrží.

Nebo lidi, co přijdou na výstavu. To musí být hrozně zajímavé, být součástí galerie…
Důležité je, aby vedení muzea pochopilo, o co nám jde, a aby se to tady celé osvěžilo. Impulzy můžou vycházet od nás i od muzea a vzájemně se tak můžeme dobře doplňovat. Tady na tomhle místě byla stejná kavárna, ale teď se udělal velký refresh. Možná se ale bude dělat další, záleží na zákaznících. Kolem je celkem málo normálních podniků. Je to tady samá turistická past a pivo za sedmdesát, to je odradí. Co lidé budou chtít, to můžou mít. Za ty roky jsem se naučil, že každý vinyl má svého kupce. ∞


Cafe Time Music
Karmelitská 2, Praha 1
otevřeno po—pá 10:00—18:00


autor: Jakub Béreš

V budově husitského sboru na žižkovském náměstí Barikád vyrostl během loňského podzimu pozoruhodný experiment. Nových divadelních prostorů se rodí hodně, Panoptikon Barikáda ale není jen tak ledajaké divadlo: je to divadlo kruhové.

Diváci sedí na vyřazených kancelářských židlích, na nichž se mohou otáčet, aby pohledem obsáhli celý divadelní prostor. Je to potřeba, jeviště je totiž obepíná ze všech stran. Pro publikum je to originální zážitek, pro divadelní tvůrce především výzva: výzva k novému tvaru inscenace, ale také k novému způsobu komunikace s publikem. S Jakubem Rálkem jsme mluvili o motivacích a velkých plánech týmu kolem Panoptikonu Barikády.

Jakube, jaký byl první impuls založit Panoptikon – mělo to být místo, kde byste vy mohli hrát, nebo má spíše sloužit jiným souborům?
Václav (Šindelář, pozn. red.) dlouho přemýšlel nad různými možnostmi komunikace diváka s hercem. Nic takového jako Panoptikon Barikáda dosud neexistovalo. Chceme lidem přinést neobvykle pojatý prostor a dokázat, že je možné tam dělat i představení původně hraná tradičně na kukátku, v aréně, na ulici… A ukázat, že je to jiný zážitek. Chceme hrát i klasiky, Ibsena, Čechova. Sami jsme zvědaví, jak to bude fungovat.

Má někdo z vás zkušenosti s vedením něčeho jako divadelní prostor, nebo je to pro vás úplně nová věc?
S vedením přímo ne. Ale já studuji na DAMU produkci, Václav je zaměřený na uměleckou stránku – vedl divadelní soubor v Plzni, jeho autorské představení Sakra Hamlet mělo asi pětadvacet repríz, takže má nějaké zkušenosti principálské. Já navíc můžu konzultovat s pedagogy z DAMU. Pro nás je to hlavně experiment, velká škola, hodně jsme se díky tomu naučili.

Říkal jsi, že chcete v Panoptikonu klasická dramata. Jaké jsou reakce, když to někomu navrhnete?
První reakce jsou vždycky hodně nadšené, pak přijde druhá fáze, kdy mají všichni problém představit si, jak by měli svou inscenaci realizovat. Tam nejde nic přenést – všechno musí vznikat na míru prostoru, protože komunikace s hledištěm je opravdu dost jiná. Ještě se mi ale nestalo, že by někdo řekl, že je to vyloženě hloupé. Ale už jsem se setkal třeba se strachem, že divákům nebude příjemné, že se hraje kolem nich, nebudou se chtít otáčet na židlích. Ale zatím si nikdo z diváků nestěžoval.

Celý prostor zatím vypadá dost punkově, ale chápu, že už je v tom spousta práce. Jste tam spokojeni?
Jsme v kostele v pronájmu. Je to vzájemná symbióza, majitelé ten prostor nevyužívali, mají tam jen menší modlitebnu, která funguje, je tam komunitní centrum, zahrada. My jsme se rozhodli pro tenhle velký sál, protože je bez sloupů. Jeviště má v průměru třináct metrů – není úplně jednoduché sehnat v Praze v centru takový zastřešený prostor.

Jak moc vám majitel zasahuje do dramaturgie? Máte třeba pokyn, co nesmíte hrát?
Máme v obsahu úplně volnou ruku, náš vztah stojí na vzájemné důvěře. Oni mají možnost udělat tam i svoje akce – jeden z lednových koncertů byl úplně v jejich režii, my jsme dělali jen techniku.

Předpokládám, že máte v plánu ten prostor dál zvelebovat?
Původně jsme ho měli přislíbený do půlky března – do Žižkovské noci. Teď to vypadá, že tam budeme i dál, dokud nevymyslíme, kam se přesunout. Rádi bychom se domluvili s Jatky 78 a přestěhovali se někam k nim, třeba do sousední haly. O tom teď jednáme. Část herců ze souboru BodyVoiceBand, který hraje na Jatkách, má v úmyslu dělat i jeden projekt pro Panoptikon, takže by bylo logické nás přiblížit i fyzicky, když jsme si blízko obsahově.

To jsou velké plány. Kolik lidí teď aktivně na Panoptikonu dělá?
Nárazově asi pět lidí, to je ten nezákladnější tým. Plus se objevovali a zase mizeli nějací herci. Já, Václav Šindelář a Honza Kára děláme úplné jádro – technické zajištění, propagaci a tak dále.

A zbytek týmu, třeba obsluha za barem?
Zrovna bar je pod správou kostela, oni z něj mají příjmy a my máme lepší nájem. Zbytek lidí je náš širší tým, dělají spoustu dobročinné práce, pomáhají Panoptikon rozvíjet a zvelebovat a příležitostně tam mají taky svoje kulturní vyžití.

Viditelně je teď hodně věcí vyráběna tak říkajíc na koleně. Kdybyste se stěhovali do Holešovic, asi by bylo nutné všechno trochu zprofesionalizovat?
Určitě. Chce to pevnější dramaturgii, lidi, kteří se divadlem zabývají dlouhodobě a mají zkušenosti.

My nechceme jenom dát prostor do pléna, nových divadel vzniká spousta, ale chceme celému projektu dát nějakou jednotnou tvář. Teď je všechno v přípravné fázi, my teprve hledáme, co tam možné je a co není. Máme spoustu nečekaných pozitivních ohlasů, původně jsme vůbec nezamýšleli, že tam budou koncerty, ale nakonec z nich mají lidi dobré zážitky, protože se daří s tím prostorem dobře pracovat. Zároveň se snažíme vnímat všechny podněty z vnějšku: chceme fungovat dlouhodobě. Ne aby se divák přišel jednou podívat na nějaký experiment a sbohem, ale abychom přinášeli něco nového v oblasti divadla.

Takže teď nemáme nijak pevně danou dramaturgii, hledáme možnosti lidí a prostoru a z toho do příští sezóny chceme poskládat pevnější linku.

Jaké máte nejbližší plány?
Původně jsme se měli účastnit Plzně 2015, ale v době, kdy se dělala výběrová řízení, jsme ještě neměli prostor hotový. To nám bohužel trochu proteklo mezi prsty. Rádi bychom využili možnosti Pražského Quadriennale v červnu a zapojili se do programu – budeme v létě stát někde venku a hrát.

Musí být hrozně náročné přesunout celou scénu někam ven, ne?
Ono se zdá, že je to kolos a že bude náročná na přesun, nicméně ten prostor je poměrně variabilní. Je složený jenom z palet a OSB desek a z pár trámů, takže se jenom rozebere a pak zase složí. Navíc má výhodu, že kdybychom jeli na druhý konec Evropy, nakoupíme tam europalety a můžeme s nimi fungovat, s sebou vezeme jen židle. Do budoucna určitě stojí za úvahu variabilní konstrukce z kovových komponentů, ta ovšem pravděpodobně jen tak hned nevznikne. ∞

Celkově je koncept Noci přitažlivý, propojuje smysly i různé druhy uměleckého vyjádření. Každé čtení je jedinečné – textem, přednesem i prostorem. Přesto, či právě proto při poslechu některých z nich může hlavně literáty napadnout, kolik okusili z textu samotného a kolik do něho vložil přednášející herec. Tanec obočí Simony Babčákové je sice svérázný, ovšem přebíjel gradaci už i tak anekdoticky vystavěného příběhu polské autorky Silwie Chutnikové, naproti tomu střízlivé a suché čtení Jiřího Vyorálka bylo osobité, k textu izraelského spisovatele Etgara Kereta však přátelské a skvěle korespondovalo se sarkasmem, kterým jsou jeho povídky nabité. Vcelku byla žižkovská noc inspirativním zážitkem. A už teď se můžeme těšit zase za rok. ∞