Dítě nemá pocit, že všemu rozumí, a každému novému objektu věnuje veškerou svoji pozornost. Vnímá jenom a pouze to, co zkoumá, bezprostředně a nezkresleně. Všechno si musí nejdřív prohlédnout, osahat, vyzkoušet, nejlépe i ochutnat. Postupně si ale na základě jednotlivých zkušeností vyvíjí schopnost označování a zobecňování. Učí se, že tráva je zelená, nebe je modré a všechny kočky dělají „mňau“. Díky tomu pak má zpětnou možnost identifikace neznámého objektu – když potká něco mňoukajícího o čtyřech nohách, pravděpodobně to vyhodnotí jako kočku, a nejspíš se nebude mýlit. Čím víc má zkušeností, tím méně potřebuje k zařazování – stačí pár charakteristických prvků a zbytek se domyslí.

Člověk si tak neustále vytváří určité myšlenkové řetězce, které časem filtruje a krátí: všechny nepotřebné částky zkomprimuje a uloží do zálohy na externí disk. V aktivním použití ve spoustě případů ponechá jen vstupní informaci a blikající žárovku reakce. Stejně jako se nejdřív učíme číst po slabikách a později bez prolbémů přetčeme i slvoa s zpřezáhýnemi písnekmy, stačí, aby začátek a konec byly na správném místě.

Průzkumné práce
Jenomže tato vlastnost je kromě čtení šikovná jen pro dílčí každodenní záležitosti: kdybychom měli každé ráno studovat, jak funguje kávovar, nikdy bychom nedošli do práce. Něco jiného je zkracování v mezilidské komunikaci, zvlášť při seznamování. Když se člověk setkává s neznámým objektem, cítí se znejistěn, proto je jeho přirozenou touhou co nejrychleji toho druhého odhadnout a zařadit.

Jako obvykle si nově příchozího nejdřív prohlédne, především zhodnotí oblečení. Všechno, od barvy košile a délky sukně po účes a špičky bot, by mu v nejlepším případě mělo prozradit charakter, ale i určité místo jejich nositele. Rozevláté onáramkované dredaté etno slečny, manšestrákově dlouhovlasé intelektuály, cákaně potetované brejlaté hipstery, vyfénovaně oblůzované úřednice s modrými stíny – všichni ti lidé se snaží o sobě něco říct. Na základě předchozích zkušenosti s „podobnými“ lidmi je pak člověk zasadí do určitého rámce.

Pak nastává fáze vyptávání. Jak rádi odpovídáte na otázky typu „co děláš?“, „jakou hudbu posloucháš?“, „co tě baví?“. Míváte pohotové odpovědi, schopné vystihnout vaši osobnost? O sobě člověk přece ví, jak hluboká a široká duše je, a že se nedá vměstnat do konverzačních rámců, vystihnout zálibou v kolečkových bruslích. Na druhou stranu, od ostatních očekává právě stručné a jasné předložení své podstaty v několika záchytných bodech. To, co mu u něj přijde osekané a povrchní, je u toho druhého naprosto dostačující a mnohdy i směrodatné.

A mám tě
Pokud ho ten druhý náhle nezaujme neotřelou odpovědí, spokojí se člověk s tím, co zjistil, a uloží si ho do příslušné přihrádky. Potom už si může vyskakovat, jak chce, jen tak se z toho šuplíku nedostane: mnohem pohodlnější je vysvětlit vybočující činy neupřímností nebo je úplně ignorovat, než si měnit ustálenou představu.
Ovšem, škatulkování je značně pejorativní slovo, a málokdo se bez mučení přizná, že ho aplikuje dnes a denně. Jenomže je natolik přirozené, že mu skoro nejde předcházet. Funguje na obou stranách – třídíme ostatní a zároveň se jim snažíme prozradit něco na sebe. I naše nejhlubší touha po sebevyjádření plyne totiž z potřeby komunikace, nikoho by přece nebavilo projevovat se někde na samotě u lesa. Přitom nám ani tolik nejde o krystalicky čisté vyjádření své podstaty, jako o to, aby si nás ostatní správně interpretovali, případně nedej bože nezařadili chybně mezi „cizí“.

Hnutí, která člověka přimějí projevovat se tím či oním způsobem, mohou být nesmírně komplexní, vyjadřovací prostředky jsou však v podstatě omezené. A tak se i ten největší individualista ve skutečnosti jen výrazněji hlásí k určité užší skupince. Každý pankáč je rebel, ale pankáčů jsou na světě tisíce. Paradoxně i tato výrazně anarchistická skupina má řadu pevně daných konvenčních příznaků, které musí každý adept splňovat.

V jednoduchosti je zkáza
Zkracování je tedy základní kognitivní funkcí člověka. Umožňuje mu nezadrhávat na drobnostech a vidět smysl: rychleji, výše, silněji. Opravdu? Není tento skvělý life hack občas tak trochu moc invazivní a ošemetný? Jako poblázněný imunitní systém napadající vlastní organismus tato přirozená schopnost při neřízeném použití devastuje naše uvažování a chování. Potom se ušetřený čas a síly na nic nespotřebují a člověk akorát zakrní či zkostnatí v sebejistotě. Z přemíry pohodlí generalizace degeneruje do předsudků, kategorizace do škatulkování a živá mysl do zautomatizovaných pochodů.

Člověk přece není kávovar, nejde jednou provždy pochopit, jak funguje, a jen mačkat se slepenýma očima správný čudlík. Čím víc si snažíme usnadnit chápání ostatních, tím víc se jim vzdalujeme. Nerozumíme většinou ani sami sobě, tak proč si nalhávat, že nás obklopují dvourozměrné figurky? Člověk je bytost iracionální, je klubko myšlenek, zkušeností, emocí, zájmů a zážitků. Slova, činy, zevnějšek – to všechno jsou jen nápovědy, jen kousíčky nití, vedoucích hluboko do lidské duše. Není třeba se na takovou cestu dlouho balit – jen si vzít více otevřenosti a méně očekávání. ∞

Velmi krátká účast na kapitalistické mašinerii mi kupodivu dala mnoho skvělých zkušeností. V call centru jsem pracoval téměř dva měsíce. Zjistil jsem, že s lidmi je to marné. Nadávají, když nemáte práci, nadávají, když ji máte (když jim voláte). V naší každodennosti nepřemýšlíme, jak se systém udržuje v chodu. Prostě žijeme, nakupujeme, bavíme se, nadáváme, souvislosti řeší málokdo. Tak si neuvědomujeme, že mnoho z toho, za co jsme vděční, že na světě je, tu je jen díky tomu, že mimo náš dohled se děje obrovská spousta sviňáren.

Lhát lidem a cpát jim půjčky a kreditky mi skutečně nešlo přes pysky. Nemluvě o vědomém lhaní zamaskovaném do obchodnických formulí a pohrdání managementem, stupidním motivačním programem a neustálými kecy o úspěchu, úsměvech a podobně. Bylo mi hodně líto těch, kteří na trhu práce nemají moc jiných šancí a musejí za 50 Kč základního platu na takových pozicích podávat maximální výkony. Na druhou stranu, několik lidí to žralo a chtěli být dobří v tom, co dělají. Hlavně mladí supervizoři si podle mě připadali jako lidé z katalogu „The best life style ever“ a myslím, že tomu opravdu věřili a žili svůj americký sen. Koneckonců schopnost vydělat prachy se dost cení, no ne? Několik šikovných lidí si tam chodilo přivydělávat, ačkoli věděli, že se podílí na svinstvu, ale co, „…lidi jsou svině, musíš být taky. Když budeš přemýšlet, nic si nevyděláš,“ řekla mi jedna z nich – fotografka, která se s tím „nesrala“ a prodala neuvěřitelné množství kreditek za den. Nepřemýšlet mi ale nikdy moc nešlo.

Dluh jako nová forma moci
Velikou legrací je snaha vyvážet západní štěstí do zemí třetího světa. Když se bývalé kolonie zbavily přímé nadvlády kolonizátorů, začala se postupně prosazovat daleko účinnější a efektivnější forma moci – ekonomická nadvláda v plném rozsahu. Modernizace venkova, štěstí v nově budovaných továrnách, které vyvážejí levné výrobky do našich krajin. Při úvahách o modernizaci zemí třetího světa byly ze stolu smeteny návrhy, které by podporovaly jejich soběstačnost. Prosadila se agresivní politika půjček a radikální modernizace. Snahou je implantovat jim západní vzor života a ekonomiky. Nefunguje to, chudoba narůstá. Jenže cílem není pomoci, ale vládnout. Takže vlastně funguje. Štěstí se tam nekoná, jen manažeři západních nadnárodek si mnou ruce. A mnozí se jim chtějí podobat. A tak se každý snaží vydělávat peníze a nechápe, kde že je ta jeho vila s bazénem a kozatou buchtou. Velké peníze se totiž už netvoří prací, ale vznikají z jiných peněz.

Rozvojové země naprosto nejsou schopny dluhy splatit, platí jen úroky z úroků. Jsou jim stále poskytovány další půjčky na další modernizaci, která jistě vše vyřeší – tvrdí se. Přitom jen pěstujeme armádu otroků a žijeme konzumní životy. Podmínkou dalších půjček je zeštíhlování výdajů na školství, zdravotnictví a další důležité věci. Takže spirála se točí (víme kam) a nadvláda je dokonalá. Na západě si pak jen hýčkáme svoje životy a bojíme se, kdy dojde i na nás. Nebo spíš nebojíme, což je mnohem nebezpečnější. Doufáme, že se posuneme nahoru, budeme mít domy, auta, obří televize a dovolené minimálně na druhé straně modrozelené koule. Někdo jo, většina ne!

Bez peněz se nezavděčíš?
Chceme víc, než máme. Srovnáváme se s „úspěšnými“ – tj. těmi, kdo vydělávají hodně peněz, mají bezva cool práci, jsou in, fresh a happy. Chceme, aby se naše rodiny měly dobře, chceme se zavděčit ženám, mít vysoké sebevědomí – a často si myslíme, že k tomu jsou potřeba peníze. Často jsou, ale jen pokud podléháme iluzi, kterou kolem nás tvoří reklamy a média. Současný svět je mnohem víc zaměřen navenek než dovnitř. To znamená, že štěstí hledáme ve vnější realitě, často ve věcech, jejichž prostřednictvím vyjadřujeme své postavení a podle kterých hodnotíme ostatní a oni nás. Nejhorší je tahle situace pro ty, kdo si peníze vydělat nemohou. A že každý může být bohatý, zkrátka není pravda.

Proto si mnoho lidí půjčuje peníze. Některé půjčky jsou míň zavrženíhodné než jiné. Jde ještě pochopit, pokud si někdo půjčí na byt a splácí hypotéku namísto placení nájmu – jenže z toho bohatnou banky a banky jsou zlo. Půjčit si na nějakou investici, kterou později zhodnotíme ve své kariéře, také dává docela smysl. Jiné půjčky, jako například půjčit si peníze na vánoce, abych rodině a přátelům ukázal, že já na to mám, jsou víc než směšné. Bohužel si dost lidí myslí, že jedině s penězi ho ostatní ocení. I kdyby, tohle ještě není zásadní průser. Zásadní průser je, když si to skutečně začneme myslet sami o sobě a jsme v depresi z toho, že si nemůžeme dovolit všechen ten katalogový „luxus“. Když neumíme ukočírovat svoje touhy a potřebujeme to, na co si nevyděláme. Když na sobě neumíme ocenit svoje vnitřní kvality (a že je to těžké, o tom není sporu). Pak si jsou lidé schopni napůjčovat na naprosté kraviny. Dostat se do dluhové spirály je mnohem snazší, než si na začátku mnoho lidí připustí. A štěstí trvá vzhledem k pozdějším problémům neúměrně kratší chvíli. Bankéři jsou spokojení. Zkratka ke štěstí se mnohdy změní ve zkratku k oprátce. Je to blíž a cesta je snadnější. Náročnější je pracovat s tím, kde jsem a na co mám. ∞

Zkracuji si cestu do obchodu přeběhnutím čtyřproudé silnice. Vyhnu se tím dlouhému treku k páchnoucímu podchodu a následné procházce skrz parkoviště u hypermarketu. Nedávno byl provoz tak hustý, že by silnici přebíhal jen sebevrah. Vydal jsem se pro rohlíky delší cestou, během níž se mi vybavila esej Deprese jako pandemie od Václava Cílka.

Cílek v ní parafrázuje několik tezí amerického psychologa a profesora Martina Seligmana. Mimo jiné tvrdí, že spousta činností, které rádi vykonáváme, je pouhou zkratkou ke štěstí. Přestože se lidem v západní společnosti zlepšuje materiální zabezpečení, stále častěji a snáze podléhají depresím. Naše zhoršující se psychické zdraví nám připomíná kdekdo. Všímám si třeba rozhovorů s různými cestovateli. Často srovnávají život nás Evropanů a zástupců jiné než západní kultury. Třeba Křováci tráví čas především obstaráváním jídla, jsou ale vstřícní, otevření a velikou váhu přikládají udržování vzájemných vztahů ve své komunitě. Naproti tomu my jsme obklopeni materiálním dostatkem, máme tedy tu nejdůležitější starost vyřešenou, můžeme se scházet, radovat, tančit a zpívat. Místo toho se zavíráme do soukromých světů a absenci společenských vztahů klidně nahrazujeme virtuální realitou. Je to zobecňování, ale lidé, kteří byli v některých domorodých komunitách, to interpretují podobně.

Zkratkou ke ztrátě
Navzdory materiálnímu dostatku není spousta z nás šťastná. Cílek uvádí několik příčin a důsledků depresí. Zajímavé jsou zkratky ke štěstí. Rád se každý pátek opíjím do němoty, někdo rozbije cestou z fotbalu skleněnou výlohu, další se tváří oduševněle na výstavě moderního umění. Jenže to je trávení času. K dokonalému a hlavně trvalejšímu štěstí nám pořád něco chybí. Otázka je co. Víte, já bych byl opravdu nekonečně šťastný, kdybych měl velikánskou vilu. Ještě mi vlastně schází zdraví, trápí mě dna, cholesterol a cukrovka. Mezi námi, manželka by přeci jen mohla mít větší prsa, alespoň jako ta sousedova. Projektuji své štěstí do kdečeho. Jenže mezi řádky tohoto odstavce už vykukují zmiňované zkratky ke štěstí, jež často nemáme pořádně definované. Navíc k němu ani nechceme normálně dojít, chceme jej ideálně hned. A z nedostatku energie nebo netrpělivosti volíme to, co se nám zdá být nejkratší cestou. Jsou to zejména takové ty „malé“, celkem snadno dostupné, „radosti“, které v nás vyvolávají pocity krátkodobého uspokojení. Někoho naplňuje nakupování, jiného sledování sportovních zápasů nebo televizních seriálů, návštěva oblíbeného fastfoodového řetězce, ale také kultura.

Dejte mi prachy, budu šťastný
Samy o sobě nejsou zkratky ke štěstí nebezpečné, ale jak píše Cílek, pocit takto dosaženého „štěstí“ velice rychle vyprchává. Tehdy se objevuje prostor pro depresi. Řekl bych navíc, že zkratky ke štěstí mohou, stejně jako fatamorgána, šikovně deformovat naše obzory. Důkazů jsou plné internetové diskuse. Dokonalí šťastlivci, kteří se našli v komentování kdečeho, mají často podivné hodnoty. Tleskají vybagrování archeologicky cenné lokality, neboť je přeci správné, když chce majitel pozemku postavit skladovou halu. Stejně tak je fajn preventivní kácení vzrostlých stromů podél parkovišť, protože padající větve by mohly poškodit naše plechové miláčky. Já například nechápu, proč bych si nemohl koupit popelník ze sloní nohy a afrodiziaka z vorvaního penisu, když na to sakra mám prachy, ne? Že podobný přístup vede alejemi tlustých pařezů k horizontům z hromad odpadků, vidíme všichni.

Kdo se nenajde, jako by nebyl
Hledání štěstí je cesta, kterou je nutné projít bez podvodu. Cíl máme všichni podobný, ale putování k němu se pochopitelně liší. Společné úseky různých cest však najít lze. Eckhart Tolle tvrdí, že k intenzivnímu bytí stačí pouze přijmout přítomný okamžik a neztotožňovat se s naší egoistickou myslí. Anthony de Mello vyzdvihuje duchovní růst člověka a varuje před podléháním sebeklamům a mylným iluzím. Osho prohlásil, že přijde okamžik, kdy už vás bude vašich devadesát Rolls Royců nudit a koupí dalšího nic zásadního nezměníte. Český filosof a mystik Eduard Tomáš řekl, že není trvalého štěstí v žádném z předmětů tohoto světa, je v nás. Výčet podobných filosofií by mohl mít sílu telefonního seznamu a konečně, s učením mystiků se stejně nemusíme ztotožnit. Ale i psycholog Seligman se snaží v lidech prohlubovat vnitřní hodnoty, pocity sebeuvědomění i zdravého sebevědomí a sílu charakteru. Nepřijímejme proto každou zkratku ke štěstí, která se nám sama nabízí. Vyhnout se některým z nich je v našem zájmu. Pro mě z toho plyne minimálně jedno ponaučení. Není vždy nejlepší přebíhat přes dálnici. Už bych pro ty rohlíky nemusel dojít. ∞

Nemám čas. Slyším to neustále. Také to i říkám. A zároveň sama sobě oponuji – čas je otázkou priorit. První i poslední je nám usnadněno pomocí bezkontaktních karet, vysokorychlostního připojení nebo dodejce jídla až do domu. Přesto nikdo nemáme čas. Kam se ztrácí a proč nic nestíháme? Emoce redukujeme na tři znaky v podobě smajlíků a stejně tak pokračujeme ve zkracování slov. V konverzaci se nám místo češtiny, kterou mám tak ráda pro její barevnost a možnost vystihnout danou věc co nejpřesněji a ještě navíc malebně, objevují tři písmena wtf a asap – zkratky vystihující současnou dobu. Co to sakra je a jak nejrychleji můžeš. Všechno potřebujeme mít hned a zároveň nemáme čas. Proč dobrovolně propojujeme tyhle protichůdné věci a stejně nejsme spokojeni, ačkoli máme většinou všechno asap? Možná z nedostatku intenzivních prožitků, které také nestíháme, protože nemáme čas. Zkratky, téma červencového Artiklu, nás potkávají nejen v komunikaci, ale i v prezentaci. Všechno se musí říct rychle, hned; zredukovat na esenci. Pro balast nemáme čas. Je skutečně to, co rozvíjí podstatu, zbytečností? Není to spíš rozšířením, které nám přináší právě tu hloubku pro naše jednotlivé vjemy, které náš těžce vertikální životní styl rozšiřuje i v jeho horizontu? Nemáme čas zastavit se, nemáme čas. A co z toho máme? Samé zkratky. ∞