Letošní vítězná inscenace Cen Alfréda Radoka Zlatá šedesátá budila zvědavost ještě před svou premiérou v brněnské Redutě. Nejen odbornou veřejností byla oceňována snaha zdramatizovat deníkovou látku – totiž paměti scenáristy a režiséra Pavla Juráčka. Málokdo si přitom všimnul, že Deník 1959–1974 už jedno divadelní ztvárnění má – s podtitulem Bláznova kronika jej v Praze uvádí spolek mladých divadelníků Tygr v tísni.

Zkraje je nutné podotknout, že inscenace tvůrčího týmu Viceníková–Mikulášek Zlatá šedesátá (ať už ta původní brněnská nebo přestěhovaná pražská s přidaným …aneb Deník Pavla J.) si všechnu pozornost i ocenění zaslouží. Podařená syntéza originálních režijních nápadů, nadprůměrných hereckých výkonů a pro mě především velmi promyšlené scénografie zaručuje skutečně silný divadelní zážitek. V těchto aspektech jsou inscenační možnosti mladých tvůrců Tygra v tísni, co do zkušeností a patrně i finanční stránky, nesrovnatelné. Polemizovat by bylo možné alespoň o celkové sdělnosti obou dramatizací. I tak ale zůstanou „Brňáci“ o krok napřed.

Není všechno zlato, co se třpytí
V mnoha ohledech jsou si obě inscenace vlastně podobné. Zaujme už název, který v podstatě odkazuje k témuž – titul Zlatá šedesátá stejně jako podtitul Bláznova kronika naznačuje, že se bude referovat o určité epoše. Jak se ukáže po zhlédnutí obou, s ironickým podtextem.

Seškrtat tisícistránkový text na divadelních 90 minut a zachovat přitom smysluplné sdělení není snadná věc. Výpověď Zlatých šedesátých je ale ve výsledku mnohem komplexnější. Pokud se na jeviště přenáší deníková zpověď, nelze se pochopitelně zbavit jejího tvůrce. Ani to není žádoucí. Mikulášek a Viceníková ovšem podávají i svědectví o prostředí a době, byť Juráčkovou optikou. Juráčkova složitá povaha, soukromé i profesní vzestupy a pády přitom nejenže nezůstávají stranou, ale rozpohybovávají sled obrazů, narážek a metafor. Celek je pak velmi dynamický. Oproti tomu režisér Ivo Kristián Kubák a dramaturgyně Marie Nováková se mnohem více soustředí na Juráčkův komplikovaný vnitřní svět. To samozřejmě nevadí, respektive nevadilo by, kdyby nebyl „jejich“ Juráček rozervaný od první do poslední minuty pořád stejně. Navzdory slibnému začátku se tak představení ke svému konci vleče jen velmi pomalu.

Druhé, třetí a čtvrté Já
Za zmínku také stojí, že mnohostrannost Juráčkovy osobnosti zřejmě inspirovala oba tvůrčí tandemy k podobnému způsobu, jak ji vystihnout – vícero herců, přičemž každý představuje trochu jiného Juráčka. Mikulášek ale toto provedení dovedl do důsledku. Inscenaci zcela zbavil dialogu, přesto se všech pět představitelů navzájem doplňuje tak (napomáhá tomu i kostýmní řešení – pět stejných pánských obleků), že divák skutečně vnímá jediného Juráčka – jako ústředního a hlavního protagonistu jednoho smutného života, což naprosto odpovídá žánru deníku. Naproti tomu u Tygra v tísni jsou tři Juráčkova Já propojena tím, že na sebe občas reagují, komentují slova druhého (a třetího). Kubák s Novákovou taky zásadně akcentují ženský prvek (důležité ženy Juráčkova života ztvárňuje Marie Švestková) – v jejich pojetí má tento postup své místo, ale také je další příčinou toho, proč výsledek není tak kompaktní jako u Mikuláška.

Interpersonální kronika
Moje poslední glosa bude směřovat k hudbě. Ve Zlatých šedesátých je integrální součástí celé koncepce – Mikulášek promyšleně pracuje s různými hypertexty (tehdejšími reklamami, útržky Juráčkova díla…) a hudební výběr je také proveden tak, aby skladby a jejich úryvky byly dobovými referencemi. Rovněž v inscenaci Deník 1959–1974 je hudba důležitým komponentem. Odhaduji, že i tím, který na diváka zapůsobí nejintenzivněji. Kubák využil obrovský potenciál a schopnosti talentovaného pianisty Jana Hovorky, jehož vlastní tvorba nejenže dokresluje dění na scéně, ona jej utváří. I tato složka ale postupně ztrácí na intenzitě.

Je trochu škoda, že když Kubák s Novákovou sáhli po tak bohatém materiálu, jakým jsou Juráčkovy deníky, nevytěžili z nich více pro onu „kroniku“. Přese všechny výhrady je ale třeba říci, že byl-li inscenační tým Reduty chválen za odvahu převést na jeviště žánr korespondence či deníku, není fér ignorovat tutéž snahu začínajících tvůrců, kteří se navíc nemohou opřít o zázemí stálé scény. Zvlášť když své zavedené kolegy předběhli. ∞


Pavel Juráček, Dora Viceníková, Jan Mikulášek: Zlatá šedesátá (aneb Deník Pavla J.)
dříve Národní divadlo Brno: Divadlo Reduta, nyní Divadlo Na zábradlí (Anenské nám. 5, Praha 1)
premiéra 5. 4. 2013 (psáno z reprízy v DnZ 20. 1. 2014)
režie a výběr hudby Jan Mikulášek • dramaturgie Dora Viceníková • výprava Marek Cpin

Pavel Juráček: Deník (1959–1974)
Národní filmový archiv
Praha, 2003, 1075 stran

Od roku 1992 pořádá časopis Svět a divadlo anketu, na jejímž základě Nadační fond cen Alfréda Radoka uděluje českým divadelníkům svá ocenění. V anketě hlasují oslovení relevantní kritici, letos jich bylo osmasedmdesát. A právě toto velké plénum se Nadačnímu fondu nezamlouvalo; ten by rád, aby hlasovalo jen několik pečlivě vybraných kritiků. Zároveň se měly změnit i kategorie, v nichž se ceny udělují, a některé další drobnosti. Můžeme se dohadovat, který způsob hlasování je lepší, demokratičtější, průhlednější a podobně. Jednoznačnou odpověď nejspíš nikdo z nás nedá. Nesmíme se ale bránit debatě a tvrdošíjně si stát za svou „pravdou“, za svým přesvědčením.

V tom pitomém roce…
A právě to nejspíš tak úplně nefungovalo: Nadační fond věděl, že pro letošek už se změny nestihnou, tak chtěl 22. ročník raději úplně zrušit, než aby vše proběhlo ještě podle starého schématu. Oficiálně prý proto, aby se nemuselo nikam spěchat, aby byl čas všechno pěkně divákovi, a hlavně dotčeným kritikům vysvětlit.

Slavnostně by se tak udělovala Cena Alfréda Radoka jen v dramatické části soutěže (za nejlepší původní dramatický text), z inscenační části by zůstala jen anketa v SaDu, ale už bez oficiálních ocenění. Jak se říká, „koza by se nažrala a zelí zůstalo celý“. Jen chudáci divadelníci by se možná proklínali, proč jenom nebyli nejlepší o rok dříve, o rok později. „Já blbec musel být nejlepší divadelní herec zrovna v tom pitomém roce 2013,“ vyprávěl by Karel Dobrý vnoučatům, proč že zrovna on nedostal nejprestižnější českou divadelní cenu své doby.

Nakonec se SaD s Nadačním fondem na začátku letošního roku dohodli a divadelníci si tak mohli své Ceny Alfréda Radoka 2013 převzít 8. března ještě pěkně postaru. „Krize“ ale není zcela zažehnána, o nové podobě cen se chystá velká debata. Můžeme jen doufat, že se ji podaří včas dovést k nějakým smysluplným závěrům.

Vítězem v dobré společnosti
A kdo že si to letos v pražském Studiu Hrdinů svou Cenu Alfréda Radoka převzal? Nejlepší inscenací roku jsou podle hodnotitelů Zlatá šedesátá, která si režisér Jan Mikulášek přinesl z brněnské Reduty do Prahy Na zábradlí. Inscenace hojně skloňovaná, v poslední době mimo jiné také v souvislosti se svým sequelem, Šedými sedmdesátými. Ta jsou totiž podle mnohých relativním zklamáním. Cenu za ženský herecký výkon si odnesla Tereza Vilišová za Amy v Mém romantickém příběhu Divadla Petra Bezruče. Ano, v ostravském Divadle Petra Bezruče. To aby se nezapomínalo, že divadlo není jen záležitost matičky Prahy, ale i jinde vyrůstají kvalitní a sledováníhodné počiny. Mužskou hereckou cenu pak dostal Karel Dobrý za svou roli ve Dni opričníka pražského Studia Hrdinů. Zvítězil v silné konkurenci Vladimíra Javorského (Ferda Plzák v Pařízkově Havlově Zahradní slavnosti) a Miroslava Krobota (Sorin ve Vajdičkově Čechovově Rackovi), ale rozhodně jeho vítězství nikoho nepřekvapilo. Den opričníka je totiž opravdu výjimečná podívaná. Nejlepší původní českou hrou byl vyhlášen Plejtvák Milana Šotka, uvedený pražským Cabaretem Calembour. Že zvítězil ve společnosti Havelkovy–Tománkovy Dechovky a Lagronové hry Z prachu hvězd, mluví o kvalitách hry více než jasně. Cabaret Calembour zaznamenal letos ještě jeden úspěch: jejich herec a textař Jiří Suchý z Tábora obdržel za hru Řečiště zvláštní cenu Českého rozhlasu. Může se tak těšit na inscenaci svého dramatu na Vltavě. Divadlem roku se stala ostravská Komorní scéna Aréna, cenu za scénografii si převzal Martin Chocholoušek za svůj vizuál Drábkova Jedenáctého přikázání v Národním divadle Praha, Emil Viklický si pak odnesl cenu za hudbu ke Kabaretu Shakespeare, uvedenému v pražském studiu Damúza. První místo v dramatické soutěži získal Miloslav Vojtíšek za text Duchovní smrt v Benátkách.

Hamlet nadčasový
V redakci jsme s napětím sledovali zejména „objevitelskou“ kategorii Talent roku, v níž se utkali původně ústecký herec a režisér Marek Němec a Ivo Kristián Kubák, režisér a umělecký vedoucí souboru Tygr v tísni, který na sebe na podzim výrazně upozornil ojedinělým projektem Golem na Štvanici. Cenu si nakonec příznačně odnesl třetí nominovaný – herec Patrik Děrgel ze Švandova divadla. Mladý Hamlet se svou věčnou otázkou o (ne)bytí jako by symbolicky rámoval celý letošní ročník Cen Alfréda Radoka – cen, které neměly být a nakonec přece byly. Jak to bude příště, není ale ještě vůbec jisté. ∞


autoři: Ondra Dominik Horník, Tereza Hýsková