Dva fotografické cykly, jedno místo a odstup čtyř dekád. Výstava HOMO FABER v galerii G18 ve Zlíně přináší pohled na proměny společnosti, motorismu a vizuální kultury mezi lety 1985 a 2025.

Za vznikem souborů stojí Jan Jindra, fotograf a pedagog, který představuje celkem čtyřicet snímků pořízených během pátečního odpoledne na jediném místě v Praze – u křižovatky Mezibranská a Žitná. Konceptuální přístup fotografa spočívá především v pevně zvoleném místě a úhlu pohledu, s vědomou rezignací na klasickou estetiku fotografie.

První soubor vznikl v rámci projektu Chalupáři na FAMU v roce 1985. Zachycuje vylidňování Prahy v okamžiku, kdy obyvatelstvo odjíždělo z ruchu hlavního města a hledalo útočiště na svých chalupách a chatách. Černobílé fotografie dokumentují nejen tehdejší automobily, ale také reakce posádek na přítomnost fotoaparátu.

Po téměř čtyřiceti letech se autor vrací se souborem barevných digitálních fotografií, které zachycují nový obraz – proměnu města, automobilů i jejich významu. Zatímco dříve auta sloužila jako prostředek k úniku z města, dnes jsou symbolem statusu, konzumu a osobní identity. Reklamní nápisy a sdělení na vozidlech odrážejí dnešní dobu plnou paradoxů i neklidu.

Dle kurátora výstavy Víta Jakubíčka jsou fotografické soubory také pozoruhodným svědkem doby, v níž vznikly. Ukazují proměnu reakcí lidí, kteří se neplánovaně ocitli před aparátem – od jeho ignorace až po neskrývaný úlek, který je nezřídka patrný na tvářích portrétovaných v 80. letech.

text: Karin Dugasová

HOMO FABER
Galerie G18 (Štefánikova 5670, Zlín)
25. 9. – 25. 11.

Jak může umění obohatit proces učení? „Hra je práce převlečená za radost,” napsal Robert Čapek ve své knize Uč jako umělec. A festival umění a kreativity ve vzdělávání toto heslo přetavuje ve skutečnost. Festival se zaměřuje na propojení teorie s praxí a nabízí inspirativní program pro pedagogy, rodiče i děti. Bude se konat od 4. do 16. dubna ve Zlíně a stejně tak ve všech ostatní regionech ČR.

Učení nemusí být jen o nudných poučkách a výkladu! Festival umění a kreativity ve vzdělávání (FUK) je iniciativou platformy uMĚNÍM ve spolupráci s Kanceláří Kreativní Evropa a desítkami dalších kulturních a vzdělávacích institucí. Propojuje pedagogy, kulturní profesionály, rodiče i děti a ukazuje, jak lze kreativní vzdělávání využít v praxi. Jeho cílem je podporovat inovativní přístupy k výuce, přinášet inspiraci napříč vzdělávacími institucemi a širší veřejností a taky ukázat, jak využít umění, hru a tvořivost tak, aby výuka byla zajímavější a přirozenější. Ukažte, že vám to není FUK a zapojte se do festivalu také vy. Festival umění a kreativity ve vzdělávání (FUK) je celorepubliková iniciativa, která propojuje školy, kulturní organizace, umělce a odborníky na vzdělávání. Jeho cílem je přiblížit kreativní přístupy k výuce široké veřejnosti a ukázat, jak může umění obohatit proces učení. „Díky spolupráci s místními institucemi přináší FUK jedinečné možnosti, jak objevovat nové vzdělávací metody a rozvíjet kreativní myšlení napříč generacemi,” řekla Jitka Honsová, výkonná manažerka kreativního centra ROBOTA a koordinátorka festivalu FUK pro Zlínský kraj.

Jak festival funguje?
Festival FUK přináší širokou škálu aktivit – workshopy, přednášky, diskuse, divadelní a hudební performance i interaktivní vzdělávací programy. Díky propojení umění a vzdělávání si účastníci mohou vyzkoušet, jak kreativní přístupy přispívají k rozvoji dětí i dospělých. Program je určen nejen pedagogům a kulturním profesionálům, ale i rodičům a všem, kdo se zajímají o inovace ve vzdělávání. Více informací se dozvíte na webu https://fuk.education.

Kreativní vzdělávání pomáhá dětem objevovat svět hravou a zážitkovou formou. Podporuje jejich schopnost kritického myšlení, spolupráci a hledání vlastních řešení. Festival FUK ukazuje, že učení může být radostné, inspirativní a přizpůsobené individuálním potřebám každého dítěte. Díky zapojení škol, institucí i odborníků z různých oblastí se festival stává místem, kde vznikají nové nápady a kde se propojují ti, kteří chtějí měnit vzdělávání k lepšímu.

Na co se můžete těšit?
Účastníci programu se mohou těšit na pestrou kombinaci kreativních a vzdělávacích zážitků. Děti se ponoří do historie prostřednictvím interaktivních aktivit, jako je zkoumání historických fotografií, dobových předmětů a tiskových výstřižků. V prostorách Památníku Tomáše Bati se seznámí s unikátní funkcionalistickou architekturou a kreativně budou pracovat s geometrickými tvary. Program zahrnuje také technologické workshopy, kde se žáci naučí programovat roboty, pracovat s 3D tiskem, laserovým řezáním a vytvářet vlastní designy. Do programu se zapojí také instituce jako kreativní dílna ROBOTA při Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně, univerzitní Galerie G18, spolek Zvěřinec, Památník Tomáše Bati, Slovácké divadlo Uherské Hradiště, Slovácké muzeum v Uherském Hradišti či Krajská knihovna Františka Bartoše ve Zlíně.

Není garáž jako garáž. Tahle má skleněná vrata a jede v ní art místo aut. Sedmdesátý čin, jak se v showroomu na okraji Zlína říká výstavám – má na starost slovenský umělec Marek Kvetan. Čtvrtého listopadu po poledni přijíždí z Bratislavy dieselovou audinou, nainstaluje svůj fakáč a vyráží do ulic koupit si boty.

Fakáč je jednoduchým symbolem. Stejně tak je symbolem i samotná Garáž, kterou vede akademický malíř Vojta Skácel. Den před Kvetanovým činem se v jiném zlínském výstavním prostoru Photogether Gallery konala vernisáž exhibice Satelitní městečko, která problematizuje necitlivou moderní zástavbu českých vesnic. Autorka Anna Poubová na developery pozdvihla fakáč strohými katalogovými fotografiemi. Skácel ve Phtotogether Gallery přesně před deseti lety vykonal výstavu Land(e)scape. Čilý ruch, který ji provázel, ho rozdmýchal k založení vlastního výstavního prostoru, ve kterém od té doby přetavuje běžné pojetí galerie v čirý chill.

Umění představuje v nekulturním environmentu rozsáhlé zástavby garáží na kopci Burešov pod velkým zeleným Domovem důchodců, za kterým už je jenom les. Na odlehlém místě nabízí návštěvníkům vydechnutí od městské pózy, zastavení a klid k zamyšlení. Ukázal městu fakáč – nejdřív frustrovaný, časem sebevědomější. Kvalitu nejdřív dotoval sám, později požádal o podporu grantový systém a systém mu vyhověl. Nadšeneckou volnočasovou prací svou aktivitu dotuje nadále. Dnes je GaG nedílnou tradiční i trendy součástí zlínské galerijní scény, aniž by ustupovala od kréda, že zadarmo neznamená nadarmo.

Respektovat zákonitosti
Kolem šesté zatúruje Kvetanovo auto u Garáže. Na nohách má lehké plátěnky, ve kterých přijel. Stěžuje si, že čekal více ševcovských start-upů. A bohatější obchody na univerzitě a v krajské galerii. Lidé se tu prý vůbec neumějí prodat. Zajímá se, jestli v baťovských domcích mívají originální nábytek. No spíš ne. Ano, Zlín si jeho fakáč plně zaslouží. Z Garáže na bývalý Gottwaldow výmluvně trčí a Kvetan stojí venku v nočním chladu a větru oblečený pomálu. Skácel táhne ze své jiné garáže sud a dřevo. Za chvíli už noc prosvětlí vatra hodná newyorské bezdomovecké čtvrti.

Kvetan vypráví o vesnicích ve středním Japonsku, kde nejsou žádní lidé, jen galerie. Příští týden zamíří vystavovat do Petrohradu a Moskvy. Během tohoto prestižního programu si lízl Zlín. Okrajovému krajskému městu to dodává světovou auru. „V Rusku je to teď hodně špatné. Chtělo by to nějaký občanský protest, co?“ poznamenám. Kvetan spustí o čínském Pekingu. Tam je to prý opravdu špatné. Galerie mizejí jedna za druhou.

„Co ten tvůj fakáč vlastně znamená?“ zajímám se o explanaci instalace v art vitríně za námi. Jde o odlitek jeho vlastní dlaně, proto název Self portrait. Ukazovák je zavěšený v průniku dvou ocelových lanek, které u střechy místnosti rýsují úhlopříčky. Třetí lanko je svislé a ukotvuje předmět ke kulatému zrcadlu na zemi. Lanka symbolizují nepřetrhnutelné zákonitosti prostoru, které musejí respektovat architekti. Přeneseně každý člověk musí ku svému vlastnímu prospěchu respektovat zákonitosti života. Snad proto jim někdy ukáže fakáč.

Gesto na pokračování
Přicházejí první návštěvníci. Skácel rozlévá slivovici, sám je už posilněný do společenské bohorovnosti. Vatra plápolá, jako by se plameny valily z jícnu sopky. Násobí se diagonály přírodních sil. Vítr rozdmýchává oheň, oheň zviditelňuje vítr. Kolem sudu se rozhořuje debata o restrikcích. Kvetan je zastáncem očkování, přesto trpělivě naslouchá. Antivaxerské Garáži fakáč neukazuje. Polarita názorů půl na půl kolem kteréhokoli společenského tématu je další obojakou silou. Definuje veřejný prostor, na jehož styčných plochách se fakáči také daří.

Fakáč však nemusí znamenat jen válku. Může být i gestem uvolňujícím napětí. Spíš než o postoj jde o náhlý emoční výboj na způsob erupce sopky. Může napáchat škody, ale v zásadě se mu nejde vyhnout. Někudy to ven musí. Prsty vzápětí mohou posloužit k uchopení štamprle a připití na zdraví. Upřímně vyjádřený fakáč nemusí být jen kamenem úrazu, ale i počátkem usmíření. Gesta nevisí ve vzduchoprázdnu, mají vždy pokračování. Jako umělecké předměty mohou ožívat v představivosti.

Dobrá obora
Umění dává člověku příležitost k zastavení. K promyšlení všech možností, ze kterých je pak třeba vybřednout k činu. Bude to pěst, která nesmiřitelného soupeře zničí, nebo roztažená dlaň vztahující se k potřesení rukou? Umění tvoří. Věci a hlavně dialogy. K tomu skýtá Garáž provětraná mezi městem a lesem dobrou oporu. Zapomenutá i nalezená. Skoro nehmotná nenásilně tvoří podmínky pro činy tvůrců. Na dosah je zaměstnanost města i přesah přírody.

Příští čin bude už jednasedmdesátý. Ani tato dekáda nejspíš nepřinese normalizaci. Výstavy, instalace, autorská čtení, performance, divadlo – všechno bude jinak. Kvetanova dlaň v Garáži na rozhraní minulosti a budoucnosti rozjitří během listopadu představivost několika náhodných kolemjdoucích, kteří svými těly uvědomí fotobuňku a rozsvítí její neúprosný reflektor.

Galerie Garáž
(Burešov 2354, Zlín)
http://galeriegaraz.cz/

„Svoje psaní nejdřív označoval za privátní nesmysl, nesmyslný pomníček. Vůbec netušil, že z něj vyjde nejvlivnější literární dílo dvacátého století,“ říká za sobotního soumraku 15. září o „Džejáru“ Tolkienovi – který tvrdil, že svou bájnou Středozem nevymyslel, ale objevil – religionista a pedagog Pavel Hošek na 61. Zlín Film Festivalu, jehož tématem je letos Literatura ve filmu.

Po městě jsou rozmístěné tabule představující slavné autory, jejichž díla se dočkala filmové adaptace. Před městským zámkem narazíme na Kinga, Vančuru, Andersena a Christieovou, na náměstí Míru číhají Kafka, Hašek, May, Tolstoj nebo Verne. Každá tabule je opatřená reproduktorem napájeným malým solárním panelem. Legrační je, že když si stoupnete před tabuli a začnete si v duchu číst, začne vám do toho nahlas deklamovat z reproduktoru ten samý text nějaký fundovaný hlas.

Octnete se ve vzduchoprázdnu mezi čtením a poslechem. Zkoušíte to jedním směrem, pak druhým – a pak se ozve ještě další hlas, který začne předčítat z vedlejší tabule. Nakonec je jedinou možností všímat si toho, jak prezentér přistupuje k textu – nahlédnout diametrální odlišnost přenosu informací mezi soukromým a zprostředkovaným čtením. Psané slovo oživuje sám čtenář, který si ho v duchu čte, zatímco to čtené komunikuje spolu s textem i osobnost čtenáře, který hovoří.

Milovník slov
Pavel Hošek stojí na pódiu s jedinou rekvizitou, kterou je kniha od Tolkie­na – podobá se kufříku obchodního cestujícího. S robustním knírem, brýlemi a zaníceným projevem muž-mrož opravdu působí jako podomní prodejce (a trochu jako písničkář Jaroslav Uhlíř). Na obrazovce nad ním probíhá slide show fotografií z filmu Pán Prstenů od režiséra Petera Jacksona. Nedávno se mimochodem objevila zpráva, že se budou točit další čtyři díly. Na přání pozůstalých to ale tentokrát bude v kulisách, které autora k jeho tvorbě přímo inspirovaly – v Anglii. Pro spoustu fanoušků je to zklamáním. A hlavně pro Nový Zéland, který neuspěl ani s astronomickými natáčecími pobídkami. Filmová trilogie k návštěvě země zlákala houfy turistů.

V Sadu svobody sedí na molitanových poduškách asi padesát posluchačů. „Můj pradědeček byl švagr Hermíny Týrlové, takže se cítím, jako bych se vracel domů,“ pochlubí se Hošek na úvod spřízněností s animátorkou, která se proslavila prací ve zlínském Filmovém studiu. „Byl to filolog, to znamená milovník slov,“ přejde k předmětu svého zájmu. „První, co spatřil, bylo jméno. Podle něj pak vymyslel postavu. Příběh zaslechl, když se zaposlouchal do názvu místa. Odhaloval příběh, jak se utvářel ze zřetězování jmen – vyháněl šlahouny a kořeny. Příběhy se větvily, jako když roste křoví,“ vypráví zapáleně.

Přihrbený ustupuje dozadu a zase vykračuje vpřed. Když chce dodat důraz na nějaké slovo, dřepne si tak bleskově, že by se za to nemusel stydět ani Glum. Na tohoto učitele se studenti nechodí nudit. „Vrcholným výkonem fantazie je světotvorba. Může začít povídkou, ale když se nechá fantazie pracovat, vznikne celý nový svět. Není prostor pro nahodilost, jde o vystupňovanou vnímavost. Fantazie tíhne k celistvosti,“ horuje.

Baťa vs. Tolkien
Na město padá tma. Nad Obchodním domem vychází srpek Měsíce. Obchodní dům byl nedávno zrekonstruovaný přesně do podoby, v jaké ho roku 1931 představil světu obuvník Tomáš Baťa. Po rekonstrukci je pro obchody vyhrazeno jen přízemí, zbytek tvoří kanceláře k soukromému pronájmu a impozantně prosklené střešní patro pro kongresy. Co by tomu řekl Baťa? Park, ve kterém právě sedíme, za nadhodnocenou cenu odkoupil od šlechtického rodu Hauptů, aby ho prodal městu za korunu a dal tak k užívání pro všechny Zlíňany.
„Proč je ta celistovat světa a paralelního vesmíru důležitá? Podle Tolkiena je člověk malým stvořitelem. Proč dává smysl ten svět vysedět a vyčekat? Poté, co vznikne, čtenář může na pozvání spisovatele vejít dovnitř. Důležité je, že jakmile je uvnitř, ten pobyt je pro něj proměňující. Něco se s námi děje, k něčemu došlo uvnitř toho literárního světa. Tolkien pro to užívá sousloví čarovná říše, došlo k očarování. Když si dvanáctiletý chlapec dává hovězí a pod vlivem knihy si představuje, že zvíře sám skolil, chutná mu pak mnohem víc. Tomu Tolkien říká enchantment.“

Ze střechy Obchodního domu rozčesávají nebe reflektory, koná se tam právě VIP festivalová party. Na terase na sebe lidé míří chytrými telefony. Hošek sumarizuje: „Za prvé: fantazie je nástrojem vnímání. Za druhé: fantazie tíhne k celistvosti, ke vzniku celého nového světa. Za třetí: kniha přináší čtenáři proměňující zkušenost. A za čtvrté: jedním z hlavních účinků četby je setkání s krásou, která v srdci člověka probouzí touhu. Mám na mysli krásu jako rajskou kvalitu, kterou čtenář poznává, když se ocitne v příběhu, a která probouzí touhu, jež nic z tohoto světa nedokáže naplnit.“

Těžko říct, jak by se na Tolkiena díval Baťa, který z Ameriky importoval filozofii pragmatismu a jen takové dílo pro něj bylo dobré, které bylo prospěšné. Z nejvyššího zlínského kopce Tlusté hory, kterou Baťa také odkoupil od Hauptů, aby ji věnoval Zlíňanům k procházkám, červeně bliká dominanta vysílací věže, jíž se tu říká maják. „Šedesát let pracoval, nimral se v každé větě. Tolkienovi nejlépe odpovídá jeho postava Nimrala. Náš svět by byl chudší, kdyby nebylo Středozemě. Nebo Narnie, chtělo by se dodat, ale to neřekl Tolkien, ten zemřel v roce 1963.“

Fikce vs. alegorie
Proud přednášejícího občas naruší projíždějící motorka nebo vytuněné auto, se kterými se navzdory blížící se elektrifikaci v poslední době roztrhl pytel. Park je z obou stran rámovaný hlavními silničními tahy. Dálnici už měl Baťa naprojektovanou, ale nestihl ji postavit. V roce 1932 zahynul při leteckém neštěstí, když trval na odletu i přes hustou mlhu. „Krása je kvalita ráje, krása je kousek nebe na zemi. Vzbuzuje v člověku touhu, kterou nic na světě nedokáže naplnit. Přivádí ho až na práh duchovního snažení,“ zakončuje Hošek a dává prostor otázkám.
Nějaký muž avizuje dva dotazy. Prvním je, do jaké míry čerpal Tolkien z reálných kulis a do jaké si vymýšlel. Druhý zapomněl. Hošek odpovídá, že on zatím zapomněl ten první. Potom už vážně zdůrazňuje, že Tolkien se vždycky bránil označování svého díla za alegorii, i když mu to podsouvali. „V totalitním Československu byl zakázaný, protože komunisté ztotožňovali Mordor se Sovětským Svazem. To byl ale nesmysl,“ upozorňuje Hošek. Vyzve k další otázce, ale já už spěchám na film. Od osmi dávají Žert podle stejnojmenné knihy Milana Kundery. Poměr fikce a alegorie v ní byl v posledních letech předmětem vleklé diskuse.

Dalším důkazem, že kultura nemá karanténu a rozhodně ji neplánuje, je nový projekt Studentského filmového klubu při Creative Hill College ve Zlíně – Festival karanténních filmů. Každému dávají možnost vytvořit krátký snímek a přihlásit ho do festivalu, který se bude konat online 15. května 2020. O podrobnostech a vzniku festivalu jsme hovořili s organizátorem Petrem Chromčákem.

Jak vznikla myšlenka vytvořit festival karanténních filmů? Nebude první ročník zároveň i posledním?
Osobně doufám, že bude! Ne, že bych snad nechtěl festival dělat znovu, ale doufám, že napřesrok už budeme na karanténu jen vzpomínat.
Myšlenka na festival karanténních filmů vznikla docela náhodou. Velmi mě inspiroval španělský Stop Virus Film Festival, který se rozhodl dělat podobnou činnost. My to ale děláme v mnoha směrech jinak. Zároveň jsem měl to štěstí, že jsem zrovna natočil svůj vlastní karanténní film jako cvičení do školy. To mi docela jasně ukázalo, že se to jde, a zároveň musím zpětně říct, že takto točit je velmi obohacující. Někdy prostě není potřeba za ty filmy utrácet majlant, o tom to přeci není. S rušením kulturních akcí přišla taková vlna smutku a negativity, že jsem cítil potřebu vytvořit něco pozitivního. Žádný klasický festival se konat nesmí a mně přišlo jako fajn nápad prostě nějaký udělat.

Chcete lidem umožnit tvořit filmy doma v karanténě. Může se tedy přihlásit kdokoli? Proč by měl?
Může se přihlásit naprosto kdokoli. Míříme více na amatéry a studenty než na profesionální filmaře, každopádně i ti se mohou zapojit. K vybraným filmům se budou v rámci online živého vysílání vyjadřovat profesionálové z oboru, což je skvělá možnost pro amatéry i studenty.
Důvodů pro přihlášení může být několik, ale musím říct, že mým cílem je udělat z festivalu místo, kam se tyto filmy mohou dostat, a trošku doufám, že lidé je budou chtít tvořit z vlastní iniciativy a z vlastní vnitřní motivace. Já jim vlastně jen dávám možnost filmy hned ukázat. Snažím se vytvořit místo pro tyto filmy. Na druhé straně dobrou motivací může být právě zmíněný feedback od profesionálů, protože ten je k nezaplacení. A to nejen pro studenty filmu, ale i pro amatéry, které film třeba zajímá jen okrajově.

Nebojíte se, že témata přihlášených filmů a jejich ladění bude pouze depresivní?
Nebojím. Musím říct, že to tak není – zatím přihlášené filmy depresivní nejsou. Každopádně je to možné, a když to tak bude, tak ať, ono to vlastně není špatně. Ač se jedná o film natočený za doby karantény, vůbec ji nemusí nijak tematizovat. Věřím, že zajímavější budou filmy, kde bude téma karantény cítit jen podprahově, ne-li vůbec. Ale to už jsou osobní preference.

Na co se mohou diváci těšit v rámci festivalu karanténních filmů?
Doufám, že na spoustu zajímavých filmů. Tyto filmy jsou hlavně o myšlence a nějakém kreativním zpracování, prostě o nápadu. Také doufám, že uvidíme několik velmi odlišných filmů. Přístupy k nim mohou být samy o sobě velmi inspirativní. V neposlední řadě se diváci mohou těšit také na feedback od profesionálů. I když se nebude rozebírat přímo váš film, feedback od profesionála k jakémukoli snímku je vždy velmi přínosný. Skrze něj totiž můžete zkoumat, jak se dívá na filmy ten daný profesionál a případně to porovnat se svým názorem. Vždycky je nutné se na filmy dívat kriticky, vytvářet si na ně vlastní názor a poté naslouchat názorům ostatních.

Je festival také soutěžní? Mohou diváci rozhodovat o nejlepším snímku?
Nejde o soutěžní festival, takže diváci nemohou nijak hlasovat. Mým cílem nikdy nebylo ty filmy mezi sebou porovnávat, ale spíše jim dát prostor se ukázat. To hlavně proto, že divácký vkus se liší divák od diváka. Není potřeba vyhlašovat nějaké pořadí. Výhrou je natočený vlastní karanténní film. Navíc nechci případné zájemce motivovat vidinou nějaké výhry, věřím, že ta motivace musí jít odjinud.

Tvoříte i vy sám karanténní film? Jaká jsou jeho specifika? Může se z karanténního filmu stát nový filmový žánr?
Tvořím, jasně. K dnešku mám natočené dva, jeden dokumentární snímek, který jsem dělal jako školní cvičení, a jeden hraný, který jsem si udělal jen tak pro radost.
Specifika karanténního filmu je docela složité definovat. Vymezuje se jen tím, že je natočený v karanténě, popřípadě za jakéhokoli omezujícího opatření. My si k tomu ještě přidali pětiminutovou stopáž. Obecně bych přirovnal karanténní filmy k filmům bytovým. Příkladem bytového filmu je třeba film Lucie režiséra Bohdana Karáska. Nejdůležitějším aspektem karanténního filmu je to, že nehledí na technologické nedostatky. Stejně tak nehledí ani na takové ty „blbé“ chyby, jako odraz mikrofonu v zrcadle apod. Soustředí se na obsah, nápad a na kreativní zpracování. Vše ostatní jde stranou. Troufám si říct, že jde většinou o filmy velmi nízkorozpočtové, kde jsou většinou obsazeni neherci. Každopádně nějaké přesné hranice určeny nejsou, snad jen to, že film musí být vytvořen v karanténě.
Nevím, jestli vzniká nový žánr, každopádně bych byl rád, kdyby tento koncept přetrval. Není to ale tak, že by doposud neexistoval. Jsou lidé, kteří si tyhle karanténní filmy točili již dříve bez karantény. Jestli tomuto kreativnímu odvětví amatérské filmové tvorby karanténa nějak pomůže nebo ne, to můžeme jen hádat. Každopádně já osobně bych velice přivítal více takových filmů. Jsou skvělé.

Když byste laikovi měl dát návod, jak vytvořit karanténní film, co byste mu poradil?
Vezmi papír a tužku, napiš si scénář, pokud nevíš jak, tak tohle přeskoč. Vezmi do ruky kameru nebo mobil a běž točit. Něco z toho bude. No, možná jsem to trochu přehnal. Důležité je zapomenout na vlastní nedostatky a nebát se to prostě zkusit. Nic horšího, než špatný karanténní film z toho vzniknout nemůže, a to přece není žádný problém, natočit špatný karanténní film. Stačí si promyslet záběry, nezapomenout na to, že ve filmu většinou nic není náhodou, vzít mobil a jít točit. Když nebude herec, tak vymyslím film bez herce. Jde to. Stačí to prostě zkusit. Já osobně jsem u toho svého druhého karanténního filmu postupoval tak, že jsem večer dostal nápad, rovnou jsem si šel napsat scénář a den na to jsem to prostě celé natočil. Důležité je moc nečekat. U karanténního filmu nezdarem neztratím spoustu peněz ani čas. Když se to nepovede, tak se nic neděje.

Vzkažte cokoli našim čtenářům – kde hledat informace o festivalu a o vás?
Zkuste to, je třeba se toho nebát. Všechny informace o festivalu a přihlašovací formulář je
k nalezení na webu filmfreeway (http://www.filmfreeway.com/festivalkarantennichfilmu), případně na Facebooku Studentského filmového klubu, pod kterým ten festival jede. Jakékoli dotazy lze směřovat právě tam nebo případně na mail filmovy.klub@post.cz.

Pohltila zlínskou hudební scénu melancholie? Běžný pohled na scenérii neživého veřejného prostoru tento dojem může vzbudit. Jak se ale pomaličku opar zvedá, tóny se linou a barevné paprsky se promítají nejen na cihlové budovy.

Přemýšlíme o výletě do Zlína na koncert. Jo, fakt? „Dneska tam hraje Aid Kid, to bude skvělý, jedem!“ dohodli se dva brňáci a vydali se na cestu. Čekala je hodinová cesta a skončili pod zemí.

Sklepní bar využitý jako místo k hudebnímu eventu je zvyklostí. Za pár měsíců se na koncert vydali znovu, odehrával se ale jinde, než předpokládali. V podloubí zlínského zámku. Počátkem října zde odehráli jeden z koncertů evropské tour Wild Arrows a Ette Enaka. Akce proběhla pod taktovkou promotérské trojice Patti Zóna, za podpory iniciativy Živý Zlín. Oheň, vánoční světýlka, krásní lidé a především výborná hudba utvořily zapamatování hodný zážitek.

Místo najednou nezelo prázdnotou, i kolemjdoucí se na moment zvědavě zastavili. Důvodů proč oživit veřejný prostor, je spousta. Nadšení měnit situaci, zasáhnout do běžného dění, nebo se jen pobavit se sousedy. Každopádně je to aktuální téma, kterým se (nejen) ve Zlíně zabývá, nezávisle na sobě, několik skupin lidí. Jednou z nich je právě Patti Zóna. Ta vznikla teprve před rokem seskupením tří studentů. Pořádala akce každý týden, přes léto nabírala inspiraci za hranicemi a konečně na podzim se vrátila do svého rodného města. Z klubu se přesunula do veřejného prostoru, kde plánuje ve slunečných dnech působit dál.

Kam s tím?
Opuštěné koupaliště, staré kostely, větrný mlýn, lesy v kopcích a typické cihlové stavby. Místa, která již neslouží svému původnímu účelu. Jejich třpyt se dávno rozplynul v pomíjivosti času. Zdá se, že koncept využívání prostor, které nejsou primárně určeny pro hudební performance, se osvědčil. Důkazem je například Chee chaak, ostravský hudební festival. Jedním z pódií byla kašna. Uprostřed industriálního areálu. Přidáme-li k tomu trochu odvahy a hodně dobré hudby, vznikne blaho.

Pelhřimovy nejsou jen vesnice uprostřed ničeho, ale především místo, které se proměnilo v dějiště nevídaných událostí. Sešlost mezi tajemnými stromy v opuštěném kostele. Hudební svátek, pečlivě opečovávaný kolektivem Noir Voir. Přesahy a spojitosti jsou zřetelné. Poselství dobra se šíří i do města obuvi.

Směry se přibližují
Zdali se ze záblesků stane halogenové světlo, je ve hvězdách. Na každý pád je už nyní jasné, že cesta je otevřená. Projekty se propojují, směry přibližují. Po vzoru dobře fungujících iniciativ se i ty zlínské soustředí na publikum, snaží se hledat alternativní řešení. Melancholie se stává odrazovým můstkem a kreativita předlétá ustrnulost. Délka dopadu na zem je individuální. ∞


autorka: Marie Ligocká