Dnes v postinformační době je digitalizace čehokoli téměř samozřejmostí. Je až znepokojující, co vše za informace se k nám v elektronické podobě dostane, a možná již nemáme schopnost racionálně tento tlak přefiltrovat. Jak se ale změna hodnot a vnímání staví k našemu fyzickému prostředí, a tudíž i architektuře, která je nedílnou součástí měst a prostoru, který nás obklopuje? Architektura není jen o hmotě, ale i o vývoji lidského myšlení. A proto tuto otázku zkoumají také teoretici architektury.

Mediální invaze
Peter Eisenman, americký architekt, teoretik a pedagog ve své eseji Vision Unfolding: Architecture in the Age of Eletronic Media uvádí, že od doby 2. světové války prošla společnost základním posunem od paradigmatu mechanického k elektronickému. Zjednodušeně to můžeme vysvětlit jako změnu vlivu člověka na primární způsob reprodukování materiálu. Například fotografie je závislá na kontrolované interakci mezi fotografem a foceným objektem. Je zde spousta parametrů, které interpret kontroluje, upravuje, nastavuje a výsledkem je jistý originál, který je případně následně pracně kopírován. Následná reprodukce je ale vždy brána již jen pouze jako kopie. Zatímco například u faxu už není vyžadována lidská interpretace. Rozmnožování faxem není nijak závislé na kontrole či specifických úpravách autorem. Fax přímo zpochybňuje hodnotu reprodukce, jako předávání specifické a jedinečné informace. Invaze médií do každodenního života zpochybňuje celé naše interpretační vnímání.

Přístřeší, bezpečí, orientace a sebeidentifikace
Architektura je již tradičně brána jako hmotné prostředí, které utváří realitu. Celý vývoj člověka i jeho kultury je úzce svázán s požadavky na přístřeší, bezpeční, orientaci a jistou sebeidentifikaci jak v prostředí, které obývá, tak v kultuře jako takové. I proto si získala přezdívku zrcadlo společnosti. A proto je tak pozoruhodné, že architektura stále odolává tlaku elektronického paradigmatu. Tento mentální vzor definuje svět v termínech simulace a nových médií, přeceňuje obraz před fyzickou existencí, o hmotnosti (ve smyslu hmoty ne váhy) ani nemluvě. Architektura svou podstatou toto pojetí zpochybňuje. Podstatou definující její vlastnosti a vztahy, jež jsou manipulace a utváření prostoru.

Perspektiva a její nabourání
Společně se zavedením monokulární (jednooké) perspektivy začala architektura racionalizovat svou vlastní podstatu. Díky tomuto zobrazení lze všechny projekce v architektuře rozložit na jeden plochý dvoudimenzionální povrch. Z toho důvodu byl prostor konstruován srozumitelnými prostředky, jako jsou osy nebo symetrie.

Čas od času se architektura snažila překonat svou racionalizaci, například když přejala kubismus nebo konstruktivismus, které se snaží objekt zobrazit z několika pohledů zároveň. Žádná důsledná změna se však nakonec nekonala, protože subjekt zůstal zhmotněním stability stálosti. Tím se nezdařilo objekt sledování rozpohybovat. Dalo by se říci, že architektura zůstala v rámci koncepce předmětu a čtyř stěn, a proto se jí nikdy nepodařilo přeměnit celkový náhled na ni. Hierarchie a struktura percepce, které jsou architektuře vlastní jako základní principy, vždy budou závislé na našem porozumění. Protože pokud se ztratí interiorita architektury a možnost identifikace v ní, pak je to silný útok na základní lidské požadavky spojené s prostředím, které formujeme pro naše žití. ∞

Coworkingové centrum Creative Gate chystá na konec února již třetí panelovou diskuzi. Tentokrát pokládá otázku: „Existuje u mladých lidí víra?“

Na diskuzích, které proběhly v roce 2013, hosté probírali, zda ještě existuje v dnešním světě původní tvorba a zda subkultury a mainstream jsou dva odlišné nebo propojené světy. Obě akce se setkaly s příznivým ohlasem veřejnosti, a tak se organizátoři nebáli vrhnout na další nesnadné téma.

Je víra přežitkem minulosti, nebo neměnnou existenciální potřebou člověka? Má ještě pro mladé lidi, zahrnuté technikou a informacemi, smysl něco tak neuchopitelného jako víra? Jaké priority určuje jednotlivcům moderní společnost?

Platforma Úhel pohledu se vždycky snaží položit netriviální otázku a dostat na ni odpověď od lidí z nejrůznějších oborů. Tak, aby vzniklá mozaika pohledů a názorů ilustrovala dané téma co nejcelistvěji. Předchozích diskuzí se zúčastnili například tak odlišné osobnosti jako režisér Zdeněk Suchý, publicista Mario Kubaš, malířka Alena Kupčíková anebo akademický punkáč Štěpán Málek, rapper Vladimir 518 a romská aktivistka Ivana Čonková.

Tentokrát bude pořad moderovat katolický kněz, farář, publicista a dokumentarista Jan Hanák. „Jan Hanák je člověk, který přirozeným způsobem spojuje náboženství s komunitním fungováním společnosti a s moderním životním stylem a přemýšlením. Zároveň je to milý a vtipný člověk, který je pro tuto diskusi jakožto moderátor ideální,“ říká Zdeňka Brychtová, produkční Creative Gate. Jako hosté byli pozváni například Leila Abhaya Lee, žena, jejíž život proměnil zážitek klinické smrti, farář a rektor Tomáš Halík a Ewa Farna, populární zpěvačka z tradičně katolické země.

Pokud vás tato otázka zaujala a chcete se na diskuzi podívat z vlastního úhlu pohledu, přijďte 26. února v 19 hodin do prostoru Era svět na Jungmannovo náměstí. º


Diskuzní pořad Existuje u mladých lidí víra?
Era Svět (Jungmannovo náměstí 6, Praha 1)
26. 2. 19:00 • vstup zdarma • nutná rezervace místa na recepce@creativegate.cz

Více informací na www.creativegate.cz nebo stránce centra na Facebooku.

„Takhle jsem si život nepředstavoval/a.“ Většina lidí někdy tuhle větu pronese. Vinit lze možná ony růžové představy, které se však snícímu růžově nejeví. On sám je považuje za reálné a dosažitelné. Očekávání a realita však zpravidla stojí na opačné straně barikády.

Možná je příliš brzy pro čtrnáctiletého žáka základní školy volit si obor, jemuž by se v budoucnu věnoval. Někteří nemají jasno ani po vystudování té střední. Ale i ti, co odmalička vědí, kam přesně chtějí směřovat, se jednou dostanou na konec řádku. A nastává zlom. Okamžik, kdy se představy získané během studia přetaví ve vysněné povolání, nebo naopak dojde k velkému rozčarování. Pravděpodobnější je druhá možnost.

Že dnes vysoké školy chrlí jednoho inženýra a magistra za druhým, není žádnou novinkou. Proč se tedy mnozí hlásí na obory, u nichž mohou předpokládat minimální šanci na uplatnění? Naivita, sebejistota nebo jaký motor pohání mladého člověka, jenž podává přihlášku, ačkoliv si je vědom, že získat zaměstnání v daném odvětví se podaří pouze pár vyvoleným? A tak stráví léta přípravou na povolání, které ve skutečnosti nikdy vykonávat nebude. Uvažovat logicky, čistě rozumově a ne podle vlastní touhy už ale člověka zbavuje té opravdové svobodné volby se seberealizovat a nutí přijmout nastavená pravidla společnosti.

Ukončení studií a nástup do prvního zaměstnání patří mezi největší životní zlomy. Málokomu se podaří najít práci ve svém oboru. A zároveň mnozí narážejí na odlišné platové představy. Diví se, když objeví mnohem lépe placené pozice, jež může vykonávat klidně i trochu lépe vycvičená opice, a znalosti, které léta pilovali, se nakonec jeví absolutně nepotřebné. Čekat, až se uvolní místo, na něž si děláte zálusk, si dnes sotva někdo dovolí. Je potřeba platit nájem a celý kolotoč poplatků, téměř srovnatelných s nabízeným platem. Mnozí tak studium dále a dále protahují, jen aby toto rozčarování alespoň o kousek oddálili. Škola však málokoho připraví na skutečný život. Neukazuje cestu, jak se porvat s každodenními starostmi, učí jen vědomostem, které častokrát rychle upadnou v zapomnění. Poslední dobou mám dojem, že by mnohým pomohl například předmět s názvem Finanční gramotnost aneb jak se neutopit ve zbytečných dluzích.

Kdo hledá, nenajde
Tématem střetnutí ideálů s realitou se aktuálně zabývá například slovenský dokumentární film Absolventi – Sloboda nie je zadarmo, jehož česká premiéra proběhla začátkem ledna v kině Světozor. Snímek sleduje tři absolventy umělecké školy a jejich život po dokončení studií. Kolik vystudovaných umělců se skutečně bude ve svém zaměstnání umění věnovat? Minimum. Většina bude dělat úplně něco jiného. Tento snímek nepřináší nic objevného, spíše je výpovědí dnešní doby, přináší vhled do pocitů a myšlenek mladých, kteří prohrávají svůj boj o iluze. Pro názornost se na plátně několikrát objeví momenty, kdy jeden z absolventů, pracující v rodinném obchodě s chovatelskými potřebami, vhazuje hadům do terária myši či holuby. Jako by režisér Tomáš Krupa chtěl divákům podsunout myšlenku, že oni sami jsou také takovými oběťmi, jež svádějí marný a předem prohraný zápas ve snaze zvítězit nad nekompromisní realitou. Nástin nějakého východiska byste v tomto pesimistickém dokumentu hledali zbytečně. Ono vymyslet funkční řešení pro globální problém rostoucí nezaměstnanosti a ztrátu životních ideálů není snadné pro leckteré sociology, natož pro dokumentaristu nebo redaktorku. Někdy však stačí na skutečnosti alespoň upozorňovat a snažit se tak vyslat impuls kompetentním osobám. Věřím, že tímto směrem režisér Krupa míří.

Ukazuje se, že se mladý člověk často při snaze o zařazení do produktivní fáze života stává nesvobodným, pouhým rukojmím peněz, jež jsou jedinou nadějí na získání životních jistot. Umožňují mu zbavit se strachu o vlastní zabezpečení. Strachu, který mu nedovoluje riskovat, vystoupit z koloběhu a jít za svými sny. Vždyť možnosti dnešní doby jsou skoro neomezené. Nic vám nebrání cestovat, kam si vzpomenete. Téměř. Jen zmiňované finance často nedostačují k uskutečňování vytyčených cílů. Z toho vzniká další vlna frustrace. Obzvlášť v době, kdy mnohý zaměstnavatel rád pokřikuje, že na vaše místo už čeká padesát dalších. I já jsem tuhle větu párkrát zaslechla na vlastní uši. Stejně tak jsem byla konfrontována s prohlášením, že o stejnou pozici má spolu se mnou zájem i dalších pět set uchazečů. I na méně kvalitní místa bývá těžké se probojovat. Jak to tedy s tou proklamovanou a často do úst branou svobodou vlastně vypadá? Zdá se, že člověk se může stát svobodným, jen pokud dokáže pružně splývat s životem tak, jak přichází, a odolá touze vzpírat se jeho toku a vymiňovat si věci takové či onaké. ∞

Počátek zvuku či barvy na plátně je už nenávratně pohřben v propadlišti kinematografických dějin. Leč poslední dobou se všichni tváří, že budoucnost patří třetímu rozměru. Že bychom konečně stáli u zrodu nové éry? Naplní hollywoodská produkce naše ploché životy? A dočkáme se uvedení Pelíšků v 3D s ještě plastičtější plastikovou lžičkou?

Když moudří filmovědci srazí hlavy dohromady a dumají, který že snímek je ze všech snímků nejkrásnější, bývá Kmotr horkým kandidátem. Mafiánský epos je totiž označován za jeden z nejvlivnějších, nejkvalitnějších a nejvýdělečnějších filmových počinů. Jeden by se mohl domnívat, že jako finančně nejvýnosnější dílo své doby udá Kmotr nový trend. Ale netrvalo dlouho a producenti zjistili, že nemusí vsázet na herecké výkony, promyšlené dialogy, obrazovou kompozici a psychologii postav. Dva roky po úspěchu Kmotra se totiž vynořil film, který astronomický výdělek ságy zdvojnásobil. Tím trhákem byl film o velice nevydařené dovolené. Čelisti.

Po uvedení Čelistí se svět změnil. Obyčejní lidé ztratili důvěru ve vlastní vanu. A filmoví producenti naopak získali důvěru ve filozofii blockbusterů. Toto mystické učení hlásá, že čím více peněz se vydá na filmové efekty a propagaci, tím výše bude sahat výdělek. Princip kasovních trháků vykresluje v živých barvách historka samotného Spielberga, který prý zaslechl ve frontě na zmrzlinu „Čelisti? No to je ti příšernej film, už sem na tom byl snad šestkrát!“

Popcornové naděje
Ale navzdory Rambům, Rockyům a Conanům začalo velkým filmovým studiím ke konci osmdesátých let povážlivě téct do bot. Kvůli technickému pokroku se kinu začala vyrovnávat televize. A tak se stalo, že v průběhu devadesátých let na místě oprýskaných biografů vyrostly naleštěná multikina. Několik promítacích sálů, v koberci zašlapaná pražená kukuřice a umístění často přímo v srdci nákupního centra – malé oázy idylického konzumu. Tržby filmového průmyslu byly spaseny nebo alespoň nahnány pod jednu střechu.

S počátkem jednadvacátého století se ale ve vlnách filmového průmyslu vyskytlo pirátství. Snadné stahování filmů ve spojení s prodejem popcornu do mikrovlnné trouby tvoří vražednou kombinaci i pro nejplyšovější multikino. Jen u nás hlásí Dušínova Protipirátská Unie přímý růst procenta „kradeného“ hudebního a filmového materiálu z 10 % na 60 % v průběhu posledních deseti let. A vskutku, počet kin od sedmdesátých let zhubnul na čtvrtinu a návštěvnost je desetkrát menší. Vládci filmových studií si dál rvou vlasy.

Samozvaný mesiáš na zem ale opravdu sestoupil. Jeho barva byla modrá a jeho jméno bylo Avatar. „Tak tohle je teda ta budoucnost!“ rozplývali se všichni po zhlédnutí filmu u hepymílu s avataří figurkou zdarma. Paradoxní je, že veselá dobrodružství z planety Brambora vůbec nezapadají do lineárního vývoje filmového média. Naopak, Avatar je nejvíc ze všeho podoben nejranějším filmům, jako byla třeba Cesta na Měsíc (1902). Cameron stejně jako Meliés vytvořil exhibici nejoslnivějších filmových triků své doby, kterou poslepoval nekomplikovaným pohádkovým příběhem. Ani onen třetí rozměr na plátně není tak žhavou novinkou. První patenty a pokusy provázely vývoj filmu od jeho úplného počátku. Jedním z předcházejících boomů byla takzvaná „zlatá éra 3D filmu“ v padesátých letech.

Přišel, zaplatil, zvítězil
Cameronovo prvenství spočívá v masivní investici do pokročilejší technologie, která v kombinaci s originálním vizuálem, publikum opravdu oslnila. Jenže lze beztrestně použít 3D i jinde? Další rozměr si krom samoúčelné výpravnosti nárokuje dlouhé, kompozičně jednoduché záběry. Dynamika, která se dělala rychlým pohybem kamery a ostrými střihy je zcela passé kvůli vynucenému ostření (na objekty v „popředí“). Avataří technika je jen doplňkem, nemůže vystřídat původní kameru, protože ta v „čistokrevných“ 3D snímcích stále obstarává asi polovinu záběrů. Nemluvě o tom, že iluze 3D je pro 30 % lidí nepříjemná až nemožná, kvůli vzdálenosti očí od sebe a vadám zraku.

3D se tváří všelijak, ale spíše než o revoluci se jedná o znouzecnost. „Našli jsme způsob, jak dostat diváky zpátky do kina a bojovat s internetovým pirátstvím,“ juchal James Cameron. „Koukat na film, který není ve 3D, je jako sledovat ho černobíle!“ dodával jedním dechem George Lucas. Velká studia si mnula ruce, protože kdyby se 3D skutečně stalo standardem, všechny menší subjekty by (kvůli finanční náročnosti) šly z kola ven. Filmotvorba by se stala výsadou oligarchů.

Stokrát 3D umořilo osla
Avatar se stal novým nejvýdělečnějším snímkem historie, ale samotná návštěvnost kin se o moc nezvýšila. Cameronův triumf se zoufale snažili napodobit všichni, kteří na to alespoň trochu měli. Neplacaté filmy (mnoho z nich konvertováno až v postprodukci), uvedené v roce 2010, publikum ještě jakž takž zabavily. Ale následující rok se nesl v duchu bolestného střízlivění – divácké přesycení, naprostý propad v návštěvnosti. Filmová studia hlásala pokles tržeb o půl miliardy dolarů.

A jak to všechno dopadlo? Avatarizace výrazně zamíchala současnou filmovou produkcí. Cameron dobře vydělal, a ještě všechny přesvědčil, že 3D filmy jsou jediná možná cesta. Tím ochromil konkurenci. Připravuje si půdu pro závěrečný triumf? Úspěšný režisér již pracuje na druhém, třetím i čtvrtém dílu. Ale bude na to v roce 2018 ještě někdo zvědavý? Třeba se vrátíme zpátky na stromy a zase se budou točit placaté filmy. A nebo s dosud netušenou novou technologií tentokrát přijde opravdový zlom. ∞

Zlomem v životě člověka může být pouhý detail. Takový, o kterém sám v danou chvíli vůbec netuší, jak zásadní bude. Nedávno jsem se zeptala – co jsi ve svém životě udělala špatně? Sama otázka je ale chybná – pokud známe jen jednu stranu mince, těžko můžeme hodnotit tu druhou a natož ji pokládat za špatnou. A priori tedy nelze cokoli udělat špatně. Spíš jde o úhel pohledu na vlastní konání. A umění přijmout a řešit důsledky. Často věřím v nemožné. A díky tomu se pak stává skutečným. Nemožnost je pouhý předsudek. Téma únorového Artiklu je zlom. Myslela jsem, že zlomem pro naši redakci byl přelom roku. Ne z důvodu změny číslice na čtyřku, ale protože vyšel první Artikl. Ukazuje se, že zlomem jste se ale stali vy. Ve čtvrtek 23. ledna jsme v našem oblíbeném knihkupectví Page Five pokřtili první číslo Artiklu. Catering zajistili samotní redaktoři a příjemnou atmosféru vy čtenáři. O den později jsme si křtění zopakovali. A taky trochu protáhli. Celý večer, noc a ráno jsme v nedávno otevřeném prostoru Basement baru užívali release party Artiklu. Ukázalo se, že máte o selekci toho nejvýraznějšího z kulturní scény opravdu zájem. Přišlo vás více, než byla kapacita klubu schopna pojmout. Čtyři sta kulturychtivých hostů je pěkné číslo. A mě jen mrzí, že jste se tam nemohli dostat všichni. Budeme si to pro příště pamatovat. Večírky s vámi nás totiž baví! Dopředu stanoveným Zlomem únorového Artiklu jsme tedy opravdu avizovali, že se něco stane. Vítám ty krásné zlomy. Přeji vám, ať je jich také váš život plný. A čtěte Artikl. ∞