Červnový horký podvečer, vše ztichlo, blíží se letní slunovrat a magická svatojanská noc. Zpívají cikády a chrousty přitahuje světlo ze zapomenuté lucerny. Pouliční lampy se už na noc zhasínají. Nalévám si víno do toho medového klidu, voní lípy. Dnes asi budu ponocovat.

Zatím ale panuje teplý máj a ten červnový večer se jen rýsuje v mých představách. Nevím, co budu v tu chvíli cítit a jak se do té doby promění realita. Zatím tady na venkově v noci nad hlavou létají stíhačky, které se stahují k ukrajinským hranicím, a tak i kdyby člověk vůbec nezapínal televizi, rádio nebo počítač, chápe, že někde blízko se odehrává válka, ostrý a nebezpečný konflikt, hrozící přerůst do ještě větších rozměrů.

Nejsem politolog ani znalec politiky. Pro mne to představuje jednoduše něco hrozivého, jakýsi Damoklův meč, který se s léty stále přibližuje víc a víc k našim hlavám a někdy je již i stíná. V mých očích válka ze své podstaty nemůže být nikdy spravedlivá ani korektní. Nevěřím publikacím, které označují válku za přirozenost. Dle mého názoru je to naprosté vybočení z normálu, kdy vždy trpí hlavně nevinní. Ostatně není to tak dávno, kdy se odehrávala válka v bývalé Jugoslávii, mezi Srbskem a Chorvatskem. Teď je to Rusko s Ukrajinou.

Ne, opravdu nehodlám psát politický pamflet. Jen uvažuji nad proměnlivostí života, nad tím, jak bezstarostní jsme kdysi bývali, nevědouce, co nás čeká. Najednou mi připadají tvrzení o tom, co bychom vše udělali a jak se zachovali, kdybychom věděli to, co dnes, zcela nesmyslná. Kdybychom to totiž věděli, asi bychom bývali nesvedli vůbec nic. Někdy je nebezpečné předjímat, protože pak neuděláme právě tu podstatnou drobnost, kterou ve své nevědomosti činíme.

Procházíme životem a pěstujeme svoje zahrady. Tak, aby od brzkého jara do pozdního podzimu kvetly a voněly květiny a zrály plody, a v zimě, když je vše pod sněhem, bychom mohli rozjímat a odpočívat. Tak to ostatně plánoval i Karel IV., který udělil dokonce výsadní postavení všem, kdo v Praze zahradu vytvořili. „Starat se o zahradu znamená doufat v budoucnost.“ Alespoň tak nějak to říkávala moje milovaná herečka Audrey Hepburnová. V tom s ní naprosto souhlasím. My teď v naší české kotlině ani nic jiného dělat nemůžeme…

Po parném dni si dávám U Jelínků malé pivo a matesy. Sedím u stolu vedle okna v sousedství dvou starších pánů, kteří mi laskavě nabídli volné místo. Jeden z nich vypadá jako Paganini – nos skobou, černé pronikavé oči, šedivé dlouhé vlasy spadají na ramena, vysoké čelo zbrázděné vráskami, dlouhé prsty svírají ucho půllitru. Rozhovor se ale točí okolo drahoty a běžných trampot všedního dne. Do této legendární hospůdky občas také zavítají muzikanti po hraní, a někdy se dokonce stane, že rozbalí nástroje a něco zahrají. Je to však velká vzácnost.

Teď možná dříve než jindy přehodnocujeme stále dokola veškeré situace, ve kterých jsme se kdy v našem životě ocitli. V hlavě se motají stále táž předsevzetí – za stejných i odlišných okolností. Pohybujeme se po spirále a ta se vzpíná do obrovského bouřkového mračna, do tajfunového víru, který se nad námi zvedá, nad střechami domů, mosty i kupolemi kostelů a chrámů. Panuje jakýsi okamžik očekávání, my se ho snažíme natáhnout, abychom se mohli nadechnout. Nebe je ještě modré a obláčky bílé a kudrnaté, omamně voní šeříky a jabloně, kvetou kaštany.

Hrajte, dokud žijeme!

Kim Kardashian zhubla kvůli tomu, aby si na pompézní přehlídku Met Gala mohla obléknout šaty Marilyn Monroe. „Chce to změnu!“ říkáte si každé ráno při lamentování nad svým účesem? Change your destiny!

Pokud bych měla vyjmenovat několik slov, která jsou vyprázdněná, jsou jimi: láska, život, změna. Něco jako „Change your destiny and love your life“. Slovo změna, byť je nevina na jeho straně, ve mně nevyvolává sebemenší zájem o prozkoumání jeho konotací. Jak ale říká starý dobrý Wittgy, záleží s jakými pravidly hru hrajeme.

Existuje esence? Může být esencí změna? Podle Platóna bytí ve své podstatě neexistuje, jelikož se neustále mění. Ice na krku, mýtus trapu. Rozuměj diamanty, jenže z ledu se stává voda. A ice na jazyku, a pak v krku, nakonec vyčůráš. Identita je tekutá, je součástí splašků. A co na jazyku, nejdřív bývalo na srdci. Jakého skupenství je inspirace? A jak se transformuje v úvahy, které potřebují být zvěcněny? Dej si pozor na svoje myšlenky, protože tvoje myšlenky přecházejí v slova, dej si pozor na svoje slova, protože tvá slova přecházejí v činy. Je potřeba přijetí, aby mohla existovat změna? Co ji předchází? A co přechází? Obrat musí být podmíněn narušením volného toku. Smítkem, které pohne složením řeky. Obrat se neděje zničehonic, ale odehrává se v přirozené proměnlivosti života. Připravuje se půda a novost je pociťována jako šok těmi, kdo onu přípravu ignorovali.

Fake it until you make it
Baudrillard ve své knize Simulakra a simulace popisuje genezi simulaker v několika fázích – nejprve existuje původní skutečnost, s technologiemi moderní doby bylo možné udělat její kopie a v posmoderní společnosti tyto kopie svou přesností nahradily originál. Celebrity jsou tvořeny médii; existence Kim v šatech Marilyn je podmíněna obrazem, který získáváme v dnešní době již převážně z internetu. Způsob zachycení a prezentace je celebritou samotnou.

Z reality se stává simulakrum, ze simulakra realita. Obrození původního smyslu se ale nekoná. Leda že by přišel umělec a poukázal na ni nevybraným gestem. Zavrhujeme, co se nesluší, omezujeme naši společnost na binaritu pro zjednodušení vzorce bytí, který nelze v celkovosti zachytit, byť nám pár jeho drobků utkví mezi prsty u nohou.

Myslím na performativitu Butlerové; až jejímž prostřednictvím se uskutečňujeme. Sebe jako muže nebo ženu podle Butlerové utváříme opakovaným performováním aktů – ať už jde o chůzi, mimiku nebo oblékání. Jedná se o proces dělání genderu podvědomým imitováním, než že by se jednalo o bytí samotné. Simulakrum se stává realitou. Neustále se obnovujeme skrze činy a zároveň konzervujeme danou pozici.

Artefakt se společenským apelem
Kamarádka mě poprosila, ať si na její svatbu neberu oversized sako. Chápe, že je to „fashion“, ale pro většinu lidí vypadá jako pánské. V roce 2000 se odehrála přehlídka módní ikony Martina Margiely a jeho módního domu známého inovativními návrhy – jedná se o bod v historii módy, který odstartoval oversized trend. Díky své hodnotové základně ale nabyl nadčasovosti a ztratil tak obraz pouhého hitu, který s rychlým nástupem padá zpět do hlubin internetu a jediný obraz, který z něj zbývá, je memíčko, simulakrum, které se očistilo od své simulakrovosti a bylo zadupáno svým vlastním stínem. V podhoubí fenoménu baggy clothes stojí poukaz na problém s tvorbou velikostí oděvů padnoucí jen určitému typu postavy – tomu, které je prezentuje na molu. Margiela, tak jak už bývá jeho zvykem, provedl dekonstrukci tehdejších norem v haute couture orientované na slim fit. Margielova kolekce přenesla pozornost zpět k oblečení k samotnému, které už není pouhou ozdobou těla. Ve své obrovské podobě nabývá nových forem.

Já vidím v oblečení, do kterého se vejde každý a jehož účelem není zdůraznit „křivky“ postavy, příležitost k větší inkluzivitě. Přestože inovativnost oversized oblečení patří do roku 2000, pro mnohé se jedná o něco stále vystupujícího z normy, zvláště pak, pokud svými vlastnostmi nekoresponduje s diskurzivními rysy našeho pohlaví. Tak jako jsme stále potomky distinkce tělo-duše děděné od Descartových časů, je těžké vnést barevné spektrum do černobílého vidění týkajícího se genderu.

Mnoho návrhářů neustále potvrzuje pozici oděvu jako něčeho, co dokáže být součástí společenské změny. Podobně jako malíř dokáže novou perspektivou pohybovat lidským vnímáním, přijatelností. Jsou to umělci, kteří nás dokážou přimět nikoli vidět jinak, ale vidět. Mnohdy rozsvítí slepá místa tak prudce, že jsme nejprve paralyzováni, ale nakonec donuceni přidat se k stále se rozšiřující většině, která v jistém nedefinovatelném bodě vznikla z menšiny. Průlomová díla dějin umění byla akcelerátorem změny, pro další vývoj přestavila výhybku. Prokazuje se zde nezbytná návaznost na dosavadní tradici a to i oněch novátorských děl vymezujících se proti ní. K negaci totiž potřebujeme nejprve předmět, který negujeme.

Šach mat, a jedeme znova
Možná i posloupnost je iluzí, stejně jako akce a reakce. Co když jsou jen odlišné jednotlivosti? Co když vývoj je mýtem, který jsme si utvořili, aby bylo žití přehledné a dávalo smysl, a světu dominuje nahodilost? Nesouvislost. Determinismus je klam. Moment, ale my si tvoříme svět a dospíváme k jeho zákonům na základě svých smyslů a mozkových kapacit. Hrajeme hru v rámci lidského společenství – pojďme dál předstírat, že pilíře našich hodnot konstruují svět a že všechno souvisí se vším, že věci mají významy, které je pojí se slovy. Každý z nás si tak může utvořit svoji hru ve hře, se svými pravidly a mantinely bez ohledu na společenské normy, nebo možná právě v ohledu k nim, s cílem jejich rozkopnutí, které může začít jen smítkem vhozeným do řeky, jedním pánským sakem na ženském těle při obřadu, skočením do řeči patriarchálním stereotypům často manifestovaným v běžném diskurzu. Proti absurditě absurditou. Hrajme si.

Ne všechno ustálené je funkční a změna je pak nejlepším řešením dlouhodobé nespokojenosti. Není výhradně oblíbeným principem, protože s sebou nese nejisté výhledy. Ovšem z konstelace, která je dlouhodobě neuspokojivá, je změna jediným východiskem. K tématu genderu, konkrétně jeho změny, se vztahuje současný filozof Jean-François Braunstein, který upozorňuje mj. na vlnu „transgenderových dětí“. Rozkrývá fakta a poukazuje na transgender jako na módu a shrnuje určité důsledky. Z výstupu z kolegia amerických pediatrů, kteří se shodli, že gender je ideologie, která děti zraňuje, ospravedlňuje, že je v době dospívání zcela normální váhat, po čem jedinec touží, ale tvrdit, že pohlavní identita, kterou indikuje naše fyzično, vůbec neplatí, znamená ve své podstatě odmítat jediný pevný základ, jaký právě tělo poskytuje. Otázka genderu došla v mladé generaci tak daleko, že se pro Američany stalo nejdůležitější otázkou, zda lze pro transgendery zřídit neutrální WC nebo v případě, že by to možné nebylo, umožnit transgenderovým jedincům používat toaletu podle genderu, se kterým se identifikují. Tato problematika dostala svůj termín bathroom wars a vyústila až v instalaci „genderneutral“ toalet v Bílém domě. Ne každá změna je nutná a mnoho z nich jich je nevratných. Móda a trend jsou podmíněny byznysem – a to jak ve věcech čitelných, tak i těch, které jsou podněcovány psychologicky. Žijeme v době, kdy experimenty se změněnými stavy vědomí nahradily experimenty s vytvářením identit?