Mám zánět Achillovy paty. Už podruhé. Achillova pata je moje Achillova pata.

Pamatuju si to jako dnes, když nám paní učitelka na prvním stupni základní školy vysvětlovala, co to je. Nebo jenom mně? Kdysi žil někdo, kdo byl zranitelný jenom na patě. Zajímavé! Pata by se určitě umístila na horních příčkách hitparády nejdůležitějších součástek těla, aspoň co se týče chůze. Mimochodem chodit se nedá ani bez palců na nohou, což potvrdí nejeden horolezec.

V poslední době jsem hodně chodil. Daleko. Když nebylo co dělat, tak jsem chodil. Bylo to jako cigarety, jen zdravé, pokud tedy člověk zrovna nevyrážel v době dopravní špičky. Šlo mi to. Jenže pak jsem se rozběhl. Předtím jsem zásadně neběhal. Myslel jsem, že už to neumím. Pak mi utekl pes a já jsem zjistil, že to pořád umím.

Teď se můžu leda ploužit. Přes špičku to nejde. Když člověk přenese váhu na špičku, odnese to pata. Když člověk neprovede krok přirozeně, přebytečná flow přeteče do kolena. A kyčle. Oprášil jsem francouzskou berli – úplná Paříž, ale tam dostanou zabrat zase bedra. Prostě starosti navíc.
Každý mrak má stříbrné rámování, jak říkají Angličani. Zpomalení modifikuje realitu. Člověku se otevře úplně nová. Když teď sám nemůže, uvědomí si, jak všichni spěchají. Když je zpomalený, je víc vystavený. Nestíhá uhýbat pohledům, které přitahuje víc než dřív, protože chodí divně. Když je něco divné, lidi se na to dívají.

Někdo se plouží o berli –, kde má sádru? Možná se dívají jen, jak se v tom mrskám. Nebo se dívají proto, že se dívám já. Nebo proto, že spěchají a nestíhají si horempádem uvědomit mou existenci a z ní vyplývající osobní city. Jsou cílevědomí, výkonní a rozptýlení. Člověk to vnímá víc, protože má méně podnětů. Když nemůže kloudně dokončit krok, chodí jen základní trasy. Najednou se víc usmívá, jako by byl konstantně přistižen při činu. Taky proto, že se mu tím uvolňují endogenní opioidy tišící bolest.

Nemoc štěstí
Cestovatelé se vždycky rozplývají, jak ti lidi v chatrčích, co nic neměli, se přesto tak krásně usmívali. Ne, usmívali se právě proto. Když se mračíme, může to být někdy i z toho, že nás dlouho nic nebolelo. Dospějeme k názoru, že jsme asi nemocní. Zranění na sebe nenechá dlouho čekat, aby nás z chandry vyléčilo.

Zranění ze mě vždycky udělá pohodáře. Přichází v době, kdy pohodářem moc nejsem. Snažím se jím být, ale někdy to prostě nejde. Dojde mi síla. Někde jsem četl, že moc se snažit být pohodářem vede ke vzniku deprese. A že dnešní doba po nás hodně žádá, abychom byli pohodáři.
V jednom dokumentu nějaká žena, co musí chodit každý den několik kilometrů pro nečistou vodu do studně, řekla, že tam u vás, tedy u reportérů v civilizaci, musejí být lidi opravdu šťastní, tak šťastní, že se jim snad ani nechce umřít. To mě dostalo. Možná hledáme štěstí tam, kde není. Možná je člověk šťastnější, když nic nemá. Ne proto, že nic nemá, ale proto, že mu pak nevadí umřít. Když toho člověk má moc, je ve stresu, protože tam nahoru si nic nevezme. My toho máme moc. Máme moc velkou moc, a ta se někdy zvrhne v nemoc.

Solný bloud
Dřív jsem míval hodně zlomenin. Pak jsem si začal dávat velký pozor, zhruba ve stejné době jako jsem přestal pít. Pití je vlastně dobrovolné zraňování se. Nesnášel jsem, jak mě vždycky to zranění zahnalo do kutlochu a odepřelo mi základní radost vesmíru – pohyb. Umím trpět, ale neumím čekat.
Mělo to i světlou stránku. Knock-out mě vždycky osvobodil od pochyb, které vznikají, když člověk pořád někam míří. Je fajn chvílí nebýt namířený. Najednou se nemuset hnát, nemoct se ani hnout. Svět je nedostupný. Při takovém zdravém – samovolném, dočasném a neztišeném prášky – zranění člověku zůstane čistá mysl a uvědomí si vzácnost zdraví. Zůstane stát jako solný sloup, ale aspoň už není bloud.

Od té doby, co jsem začal být opatrný, jsem se nezranil. Ozval se Achilles a poučil mě. Když člověk moc kouká, aby ze všeho vyšel se zdravou kůží, může pomsta přijít z místa, o kterém vůbec nevěděl. Jen příznivost výrazu, zvýšená srozumitelnost zkrotí démony, kteří se rojí v rozptylu, až člověka psychosomaticky zastíní.

Když už fakt nevím kam, tam ani vpřed, přijde pat. Nic na něj neplatí, musí prostě přejít. Za mého mlčení. Život je volání po bolesti. Takové, která je ponaučením, ne verdiktem. Takovou potřebujeme, jinak se peřeje života stanou samohanou. Člověk si při ní uvědomí, jak je jeho perspektiva prchavá. Že je možná jen fatamorgánou.

„Rýhy chrápou a budí ze spánku minulost, která v procesu znovuzrození měla být ponechána stranou. V módu podvědomého hada se však proplétá nervovými signály, které říkají: ,už dávno nespíš’, i když sis bdělostí jistý od počátku a na sny ani nevěříš,“ vkládám do chatu GPT.

AI mi doporučila psychoterapii. Prý nedokáže říct, jestli je můj text umělecky hodnotný, je to přece subjektivní. Zároveň lze konstatovat, že vykazuje metaforičnost, která je uměleckým prostředkem. „Zrod a zánik, skrumáž lepící se na konečky prstů, kterými kreslíme do broušeného skla,“ interaguju dál. Dostávám interpretaci této další náznakové věty, u níž si sama nejsem jistá mírou charakteru pouhé variace na texty kapely Kryštof. AI odpovídá: „Obecně lze říci, že tento popis může odkazovat na cyklickou povahu existence a změn, které probíhají v průběhu tohoto cyklu. Rod a zrod se mohou týkat narození a smrti, vzniku a zániku nebo vstupu a výstupu z určitého stavu nebo situace. Skrumáž lepící se na konečky prstů může odkazovat na různé zážitky, zkušenosti a emoce, které zanecháváme v průběhu tohoto cyklu a které jsou součástí našeho životního příběhu.“

Posvátná objektivita
AI tak challenguje slovo. Slovo jako “zkušenost”, “zážitek”, “emoce” – nejsou právě toto výrazy tak obecné, že se můžeme ptát na jejich relevanci například v rámci umělecké kritiky? Co profesionálové v tomto oboru ve skutečnosti o daném uměleckém díle říkají? AI snad může sloužit jako zrcadlo našich suchopárných argumentací a nic neříkajících výpovědí. Mají schopnost nás podobné výstupy podnítit k vlastním myšlenkám, nebo jen redukují náš input (položená otázka či věta směřovaná k AI) na proklamovanou obecnost, ze které nevyčteme nic překvapivého? Lepší než otázka, zda lze umělou inteligenci navést ke „kreativitě“, je snad, co znamená být kreativní v případě člověka. Není naše ohánění se tvořivostí pouhou přetvářkou toho vyššího, lidského?

Pokud naše otázky směřují k zaujetí určitého postoje, odpověď AI začíná větou: „Jako umělá inteligence nemám osobní názory, ale…“ Veškeré prahnutí po objektivitě, která není nikdy možná beze zbytku, získává zadostiučinění v nástroji, který podá široce formulovanou odpověď s místy nedourčenosti, která svou bezpříznakovostí působí validně. Netáže se, naopak předkládá v „objektivních“ (jako by to byla kdy ctnost) frázích napěchovaný balast, který jen obměňuje svoji podobu v odlišných větných konstrukcích.

Vlastní banalizace a sláva AI!
Co nám to říká o jazyce, kterým komunikujeme? Může nám AI zprostředkovat kontemplaci nad tím, jak ho používáme mnohdy pro chytré vyznění plytkého obsahu? A nevyjadřuji se právě stejným stylem jako AI? Co tvoří svébytnost dané výpovědi? Co z ní činí originální útvar, který může zprostředkovat nové úvahy? A do jaké míry vůbec v jejich případě můžeme mluvit o novosti? Nelepíme jen názor z vyřčených vět, které jsme posbírali v průběhu našeho pohybu světem? A není nakonec v boji s jazykem nejúčinnější zbraní jeho záměrná banalizace? Vlastní banalizace, v níž se můžeme ztotožňovat s kýčovitými texty popové hudby, která už podle Marka Fishera v dnešní době nepřináší nic nového, stále ve větší míře orientovaná na zisk a čerpající z technologií usnadňujících recyklaci již vyprodukovaného?

Pokud je AI skutečně tak objektivní, naskýtá se otázka, zda se jedná o nástroj, na nějž se můžeme, co se týče zprostředkovaných informací, spolehnout. A nevede nás ve finále k touze po objektivitě pouhá víra v něco, co ještě nikdo nikdy neviděl, ale AI nabízí jeho potencialitu s vysokou pravděpodobností? AI jako nový Bůh. Možná se nám pak otevírá pouze to, čeho dosáhnout chceme bez ohledu na relevanci.

Kazuistika
Kamarád, který se pohybuje v novinářském prostředí, zkoumal, jak moc se liší AI „zpravodajský“ výstup od toho lidského. Ptal se jí na „nedávnou bouři v Kalifornii“, a pak odpověď porovnal s reálnou zpravodajskou zprávou. Fascinován tím, jak jsou zprávy podobné, mi nadšeně referoval o senzačnosti jejího výkonu, který předčí rychlostí lidskou práci a předkládá podobnou obsahovou i stylistickou kvalitu. GTP chat však reálně vychází z informací do roku 2021 a z těch následujících čerpá jen omezeně. Po tom, co jsem otázku konkretizovala užitím roku 2023, přiznala mi, že mi žádné informace o bouři tohoto roku nedokáže poskytnout, protože nemůže vycházet z budoucnosti. A na otázku o „bouři v Kalifornii, která proběhla v březnu“ odpověděla, ať upřesním, o jakou bouři se zajímám, protože kalifornských bouří v této roční době se odehrává nespočet.

Na tomto případu mě fascinuje, jak bezproblémově je možné výstupům AI uvěřit a zasadit je do svých vlastních přesvědčení. Počáteční nadšení z její demokratizace může vyvolat opojení zabraňující nekritičnosti a pohánějící víru v její neoblomné schopnosti. Tento stav nabízí utvrzování se v našem stanovisku pouze v důsledku toho, že se zaměříme na informace, které tuto víru posvěcují. Obecnost, jíž se výstupy AI vyznačují, pak umožňuje jejich aplikaci téměř na cokoliv.

Mohla by nás však naopak upomínat na potřebu neutuchající reflexe a nekonečné obrody našich způsobů uvažování, jejichž rigidita představuje úskalí, že si AI bez jakéhokoli tázání propůjčíme a spolu s ní se zapleteme do v posledku nic neříkajících floskulí, které znehybňují jakékoliv tázání. Příležitost se ale naskytuje i přesně opačná – abychom z AI vymámili něco lepšího než jen nemastné a neslané obraty, naučíme se konečně tázat.

José Pijoan uvádí rok vzniku slavného obrazu Sandra Botticelliho Zrození Venuše v období let 1483–1486. Kromě krásy samotné Venuše, která se vynořila z moře a je nesena na lastuře, zachycuje obraz ještě mnoho konotací a významů. Venuše je symbolem narození, plodnosti, lásky a sexuální touhy. Nejedná se nutně jen o lásku pozemskou, ale i duchovní. Znovuzrození jara po zimě, rozkvět poupat do plných květů, nové životní etapy. To vše téma Znovuzrození může nést. V současné době je sledovatelná téměř manická fascinace umělou inteligencí. Necháváme skrze ni generovat texty, naše portréty, obrazy na základě vložených slov. Jak může obrodit naše uvažování právě AI přináší hned úvodní text k tématu. AI jako nový Bůh? Snad ne, klid. Ale může nás AI konečně něco naučit – správně se ptát. Ve Vizuální rubrice se dočtete o výstavním projektu, který znovuzrodí dílo švédské průkopnice antroposofie Hilmy af Klint. Výstavní projekt vás zavede do Olomouce. Tam se také odehraje letošní 58. ročník festivalu populárně-vědeckých filmů Academia Film Olomouc, který nabídne 52 soutěžních snímků. Více vám přiblížíme ve Filmové rubrice film Velryba, který láme rekordy v návštěvnosti kin. Otázka znovuzrození je v něm artikulována druhotně, ale ty o smyslu života se v něm kladou samy. V Hudební rubrice si přečtete rozhovor s novozélandsko-nizozemskými My Baby, kteří přijedou roztančit pražské publikum mimořádnou energií. U jednoho rozhovoru dubnový Artikl nekončí a přináší jej i v rubrice Divadelní a to s autorkou, která zpracovává téma vietnamské komunity v České republice. V rubrice si pak přečtete další dvě recenze vybraných divadelních inscenací. Tímto hlavním výčtem bych vás ráda nechala vplout do dubnového vydání, ve kterém najdete ještě mnoho dalších článků a doufám, že Znovuzrození vás na této blahodárné vlně kultury čeká i do krásy vnitřní.