Čím dál tím více mladých kapel se snaží vidět dál než jen před dveře nejbližšího klubu a hledá svou vlastní muzikantskou tvář. Ve Velké Británii, kde spousta začínajících kytarových skupin jede po inspirační lince Beatles – Oasis (Blur) – Radiohead, jsou hudební kořeny vcelku jasné. Většina tamějších kapel se je snaží v rámci vlastních možností obohatit svou kreativitou, což se někdy daří více (Arctic Monkeys) a někdy o něco méně (The Enemy). Pokud se česká kapela snaží zaměřit na vlastní kořeny, které by vycházely z našeho muzikantského podhoubí, má situaci o něco těžší. Leč i u nás vznikla řada nezapomenutelných nahrávek. Například Kuře v hodinkách od skupiny Flamengo je jedna z našich nejlepších desek vůbec. K nahrávkám tohoto typu nám ovšem chybí určitý vztah. Buď je neznáme, nebo je známe, ale jsou nám tak nějak jedno, protože ve své době neměly možnost vyniknout a dostat se tak alespoň zčásti do kulturního podvědomí – stát se symbolem doby.

Hledání a popasování se s vlastními hudebními kořeny měl v úmyslu i projekt Jiřího Buriana, známého především z kapel Southpaw a Republic of Two, nazvaný Bohemia. Burian si v něm vytyčil nemalý cíl: předělání lidových písní do moderního zvuku. A ač byl projekt přijat rozporuplně, má své nesporné kvality. Jednotlivé písně musí člověk vnímat jako samostatné subjekty a dávat si je do kontextu s klasickým pojetím lidové tvorby velmi opatrně. Je potřeba ocenit Burianovu odvahu pustit se na tenký led, kterým se dá snadno propadnout na nejhlubší dno. Hledání vlastní hudební minulosti se evidentně stává v našem prostředí o něco obtížnějším.

Když člověk slyší kapely ze Skandinávie či Islandu, většinou je rychle pozná. Zasněná atmosféra odrážející tamější přírodu. Jak by ale měla znít píseň, aby si člověk řekl, že je to nahrávka z Čech? Možná jsme svou geografickou polohou předurčeni k tomu, aby se v nás i v naší hudbě míchala řada stylů a žánrů. Máme v sobě něco z romantických skladatelů a lidové hudby. Nebo nás nejvíce oslovuje folk a Nohavica s Krylem.

Svou vlastní cestou jdou zástupci labelů Indies Scope či Máma mrdá maso. Díky nim se do popředí dostávají skupiny, jež se snaží vytvořit osobitý zvuk. Mezi nejvýraznější zástupce zmíněných labelů patří Kieslowski, Planety, Zrní, Bratři Orffové, Lenka Dusilová s Baromantikou či Ille. Díky těmto kapelám dostává alternativní scéna osobitý zvuk. Všechny tyto skupiny spojuje fakt, že vytvářejí nahrávky, jež dýchají místem svého vzniku. Pro Orffy, Zrní a Baromantiku je typická návaznost na místo (Krnov, Kladno) a zasněná atmosféra. Pro Kieslowski s Ille zase minimalismus ve spojení s písničkovou formou skladeb. U výše zmíněných je tak zajímavé spojení zahraničních hudebních vzorů s vlastní osobitostí.

Iva Bittová či kapela Zrní v sobě mají kombinaci lidové hudby s tou moderní, a mohou tak být bráni jako interpreti, jež jsou jaksi nejblíže „českému“ zvuku. Odpovídají tak na otázku, jak se přiblížit v moderní hudbě místům, která budou určitým způsobem asociovat naše muzikantské kořeny a stejně tak i zobrazovat hudební současnost. ∞

O jejich hudbu jsem se začala zajímat v souvislosti s uveřejněním nominací hudebních cen Apollo za nejlepší album roku 2012. Onoho únorového večera, kdy se zmiňované ocenění předávalo, jsem s údivem sledovala publikum, které si společně s kapelou stále dokola zpívalo text Dej si pozor na les, ať tě nespolkne hýkal / rudý vřes / hýkal / rudý vřes / hýkal obývaný mravenci / a kývalo hlavou do rytmu. Po koncertě, který se konal 25. dubna v Paláci Akropolis, už asi vím, co na tom Zrní všichni mají.

Spřátelili se díky muzice před dvanácti lety na kladenském gymnáziu a od té doby zůstávají ve stejném složení. V počátcích si přivydělávali hraním v Celetné ulici. Ze sklepa udělali zkušebnu, začali skládat vlastní písničky, vystupovali za cesťák. Chtěli být nejslavnější kapela všech dob, jako Beatles nebo Rolling Stones. Z tohoto důvodu také první písně zpívali anglicky. Brzy si však uvědomili, že jediný jazyk, ve kterém mohou být zcela opravdoví, je čeština. Proto je v názvu kapely ryze české slovo, jež asociuje sadbu, práci a jídlo.

Do určitého hudebního žánru ji těžko zařazují i samotní členové skupiny. Nechtějí podléhat žádným trendům. Vycházejí z tradice lidové hudby, inspirují se krajinou a popisují ji. Do tvorby vtiskávají emoce, jež v nich prostředí vyvolává. Ovlivňuje je však i moderní elektronická doba, město, lidé, zvířata, komiks, počítač, konec světa nebo kladenská Poldovka.

Uhelná melancholie
Jako předkapela vystoupila pražská rocková skupina Blaženka, díky které si mohlo Zrní v začátcích kariéry zahrát před publikem. Po několika písních již na pódium Velkého sálu Akropole nabitého fanoušky nastoupila očekávaná sestava pěti muzikantů, z nichž čtyři jsou Honzové. Jan Unger je hlavním zpěvákem, hraje na kytaru a flétnu. Jan Juklík obstarává též kytaru a zpěv, Jan Fišer housle a zpěv, Jan Caithaml baskytaru a zpěv. Ondřej Slavík ovládá bicí, akordeon, beatbox a rovněž zpívá.

Na koncertě zazněly především písně z „vítězného“ loňského alba Soundtrack ke konci světa. Díky němu se stali objevem roku 2012 v hudebních cenách Anděl, vyhráli na soutěžním festivalu mladého umění Český tučňák a byli nominováni na nezávislé ceny Apollo a Vinyla. Skladby jako Rychta, Hýkal, Noční jízda, Líto, Pokraj nebo Nízko letí ptáci byly odměněny největším potleskem. Během více jak dvouhodinového vystoupení mohli návštěvníci slyšet i písně plné zvukové barevnosti a lidovosti dvou předešlých alb Voní (2009) a Hrdina počítačový hry jde do světa (2011). Oproti nim se Soundtrack ke konci světa přibližuje více k popu. Ponechává si však svou osobitost.

Zrní si rádo hraje s melodií a slovy, z textů je často cítit melancholie. Na druhou stranu nezaměnitelným hudebním projevem vzbuzuje chuť vnímat barvy či vůně přírody a intenzivní zážitky, jež život nabízí. Místy až dětskou spontánnost a euforii úspěšně šíří na každém koncertě. Jejich svět člověka okouzlí a už nepustí.

V sobotu 8. 6. měl proběhnout festival WOOF!stock – benefiční akce na podporu Pestré Společnosti o. p. s., která se zabývá výcvikem asistenčních psů pro handicapované v pražské Stromovce, okolnosti, bohužel, nedovolují uspořádat festival v plném rozsahu. I přesto se našlo na poslední chvíli řešení „jak z toho ven“…

Podle meteorologického webu yr.no se měl v sobotu uskutečnit první ročník festivalu WOOF!stock, mělo být jasno a 21 stupňů. Pak přišla tlaková níže ze severu, Arktida začala tát rychleji a HAARP provedl pokus s plazmovým oblakem. Zkrátka přišla povodeň. Po vytrvalých deštích pak nakonec přišel i zákaz vstupu do městských parků. Ten je sice v tuto chvíli již z části odvolán, ale strach z možného pádu stromů je stále silný. Představte si velkou stage a silný festivalový aparát.

Lidi kolem WOOF!Stocku nejsou hazardéři, a proto se rozhodli festival WOOF!stock v řádném termínu neuspořádat. Výhledově se akce uskuteční první týden v září 2013. Zároveň ale slíbili party, jak tedy z toho ven?

Parta z Pilot Klubu (Donská 19, Praha – Vršovice) pochopila tíhu a vážnost situace a vyšla vstříc jak jen mohla. Přenechala na 8. 6. svůj klub volně k užití, a to zcela zadarmo. Zatím je Pilot Klub, tedy bývalé prvorepublikové kino – krásně strohý industriální prostor, na klubové mapě Prahy dosud ne úplně objevený.

Co tedy zbylo z původního WOOF!stocku?
1) Benefiční akce pro Pestrou Společnost o. p. s., která se již 10 let zabývá výcvikem asistenčních psů pro handicapované
2) Část line-upu, a to: Zrní, Silent LUNO, Kilda, Vložte Kočku, Wild Tides, Bonus & Martin Tvrdý Trio, Please the Trees

A co přibylo?
1) Závěrečná Silent Disco afterparty, na které zahrají Mr. Moustache a Floex!
2) Jistota, že na vás nezaprší
3) Zbavení povinnosti platit vstupné (neb je dobrovolné)

line-up:
15:30 – Zrní
16:20 – Silent LUNO
17:10 – Kilda
18:00 – Vložte Kočku
19:00 – Bonus & Martin Tvrdý Trio
20:00 – Please the Trees
21:00 – Wild Tides

a na závěr Silent Disco afterparty DJs: Mr. Moustache a Floex DJ Set (!!!)

+ v pauzách vystoupí Jakub Cermaque Čermák a Iamme Candlewick