Rozrývání nastoleného systému, ale i půdy, která měla mlčet. Pronikavé počiny ve veřejném prostoru, ale také niterní a osobní výpovědi. Pod rozličnými uměleckými i společenskými činnostmi je podepsáno jedno jméno – Roman Týc.

Občan X
Roman Týc, rodným jménem David Brudňák, díky projektu Občan K. uváděný občas také jako David Hons je kromě své vlastní výtvarné aktivity rovněž spoluzakladatelem volného mezioborového uskupení Ztohoven, centra pro alternativní kulturu Trafačka a komunitního centra Paralelní Polis. Svojí vlastní tvorbě se věnuje již od počátku devadesátých let. Kořeny třiačtyřicetiletého umělce sahají ke graffiti, kde se realizoval prostřednictvím svého dalšího pseudonymu Root (tedy právě kořen). V druhé polovině devadesátých let se také věnoval VJingu. Ačkoli je pro Týcovu (zejména pozdější) tvorbu charakteristický důmyslný obsah, není mu cizí ani výtvarné řemeslo jako takové.

Do povědomí širší veřejnosti vešel Roman Týc hlavně díky společensky podněcujícím počinům společně se svými kolegy ze Ztohoven, výtvarníkova samostatná tvorba je však místy i dosti intimní.

Součástí celku je také obsahově více vrstevnatá skupina hrozivě vypadajících loutek. Jejich prapodivný, nestvůrný vzhled zvýrazňuje skutečnost, že byly sešity z vepřových žaludků. Autor tím odkazuje nejen na výraz svině, jenž byl a je častým prostředkem nenávisti (a užívaným obzvlášť právě v česko-německé při), ale také k faktu, že umělcova rodina po válce získala dům dříve patřící německému řezníkovi.

Snahu nezapomínat zhmotňuje také staré album, z něhož byly vytrhány snímky. Jako memento zůstaly jen růžky na jejich uchycení. Do černého pole mezi nimi vepsal Roman Týc tužkou sotva postřehnutelné popisky.

Sám umělec své počínání okomentoval slovy, že jediný rozdíl mezi Čechy a Němci ve skutečnosti spočívá v jejich odlišném jazyku. To, co nás prý spojuje, je ovšem kultura.

Povstalí z popela i díra v plotě
Esteticky podobně temnou prací je Týcův celek Grave Robber (Vykradač hrobů). Pod tímto názvem se skrývá sbírka podobizen vytvořených ze skutečného lidského popela. Ten umělec získal z kontejnerů pražských krematorií. Portréty jsou navíc záměrně vytvořeny v duchu starých aranžovaných fotografií. Mrazivý charakter výtvorů měl podle autorových slov poukázat na skutečnost, že přebytečný popel po spálení zesnulého končí zproštěn jakékoliv piety jako obyčejný odpad. Původnost díla a jeho trýznivý námět také přirozeně ponoukají k obecnějšímu přemítání nad lidskou smrtelností.

Velmi něžnou prací je pro změnu výtvarníkova Madona, jež zdobila fasádu v českokrumlovské Široké ulici. Týc obrysy Panny Marie s malým Kristem po dobu dvou let vystříhával a tvaroval z drátěného pletiva. To pak umístil na bílou podkladovou desku a celý objekt byl vsazen mezi dvě okna na stěně galerijní budovy. Drsnost pletiva tak ležela v ostrém protikladu k láskyplné něze madoniny náruče. V podobném střetu se jevila i skromnost materiálu a síla výrazu, kterou originální dílo neslo.

Nebyl to ostatně jediný případ, kdy výtvarník použil techniku vystříhávání do pletiva. Uplatnil ji i v rámci výstavy Jen blbni… Zkazíš to všem. Pod jízlivým názvem, jenž zní jako klasické napomenutí z úst staromilného kantora, se skrývá možná úplně ústřední motiv Týcových aktivit – vzdor vůči autoritám. Ve zmíněné expozici jej Týc umělecky vyjádřil už právě svými „kresbami“ lidských obrysů do plotu. Materiál zde, a je tomu tak v mnohých umělcových výstupech, opět zastává roli symbolického odkazu – plot je sice určitou překážkou, ale pohyb jí končit nemusí. Silnou částí souboru jsou také multimediální objekty mající podobu dveří od dětského pokoje v panelovém domě. Skrze jejich matné sklo můžeme sice pozorovat, co se děje v zatemnělém prostoru za nimi, ale dveře nemůžeme otevřít. Jsme tak odkázání pouze na odzírání z pohybu siluet. Nastalá situace utváří znepokojující nejistotu přerůstající až ve strach, jaký zažívá malé dítě za dveřmi svého pokoje v nefunkční rodině. Celek potom doplňuje další „rekvizita“ z dětského období života a zároveň odkaz na charakter pohybu člověka – funkční autodrom umístěný přímo v galerii.

Vytrhnutí z každodennosti
Patrně nejznámějším počinem Romana Týce se i kvůli mediálnímu ohlasu následného soudního procesu a pobytu v pankrácké věznici stala výměna skel na padesáti pražských semaforech. Svým novým pojetím uvolnil autor semaforové panáčky ze strnulé šablony a zachycoval je při činnostech jako venčení psa, pití, močení, ale také jako oběšence. Za práci obdržel Týc ocenění na vídeňském festivalu CINEMA 2007.

Výrazným veřejným zásahem byla také úprava památníku 17. listopadu 1989. Ta nás pro změnu vytrhává z klamavého dojmu, že soudobý režim je oslavou svobody. Ústřední motiv ukazováčku a prostředníku pozvednutých ve vítězné listopadové véčko rozšířil Týc o další dvě gesta a data. Na levou stranu umístil ruce hajlující, opatřené datem 17. listopadu 1939 a na stranu pravou potom zdvižené již pouze prostředníky a podtitulek 17. listopadu 2009.

Roman Týc šokuje. Bylo by ovšem nadmíru povrchní skončit pouze u tohoto tvrzení. Forma díla je častokrát součástí jeho obsahu. Postup šoku je mu nástrojem k působivosti jeho děl. Ústřední úlohou jeho tvorby ovšem vyvolat šok není. Je jí vytrhávání lidi z každodennosti a podněcování k přemýšlení a činnosti. Pomyslným i skutečným rozrýváním ustálených skutečností, pomyslným i skutečným překračováním hranic, o jejichž konečné správnosti není přesvědčen, pudí kontroverzní umělec k přehodnocování a kritickému zkoumání. Je mu vlastní přirozený dialog a – jakkoli klišovitě takový popis zní – pokud možno co nejsvobodnější prostředí. Výtvarný jazyk mu je přitom nejbližším vyjadřovacím prostředkem. ∞

První říjnový víkend vycházelo z Dělnické ulice ven do budovy Paralelní Polis množství lidí. Zdánlivě nesmyslná věta smysl dává. Dvoupatrový prostor vymezující určitou paralelu okolnímu světu je totiž uváděn heslem „vejdi ven“. Ven do útrob budovy tedy vstupovali návštěvníci letošního Hackers Congressu. Přednášky a projekce měly tematicky oscilovat nejen kolem anonymity a svobody ve virtuálním prostoru, ale také kolem decentralizačních nástrojů a kryptotechnologií, které mohou mít potenciál léčit nebo předcházet krizovým situacím, jež nás v blízké budoucnosti nejspíš čekají.

Větev 01
Slovo svoboda je dnes trochu ušpiněné a zejména politické kreatury si jím radostně vytírají řiť. Hodnoty, které slovo zastupuje, jsou tlačeny do pomyslného kouta. Pochopitelně v zájmu bohabojných cílů (potírání terorismu, organizovaného zločinu nebo třeba kriminality v ulicích…). Ve virtuálním světě za sebou zanecháváme stopy a informace, přičemž nevíme, kdo k nim má přístup a jakým způsobem je (zne)užívá. Přesto se i v době sofistikovaných šmírovacích nástrojů spousta lidí stává anonymními, tedy opravdu svobodnými, právě ve virtuálním světě. Většina řečníků se na kongresu shodovala, že šifrování virtuální komunikace by mělo být samozřejmostí. Martin Baroš představil projekt Cryptelo, šifrovací nástroj, který má zejména obchodním korporacím pomoci zabránit finančním ztrátám coby důsledku kybernetické špionáže. O kryptoměně zaručující anonymitu lidem, kteří ji využívají, mluvil Slush (Marek Palatinus), slovutný tvůrce prvního miningového poolu na těžbu bitcoinů. Asi největšího zájmu se dočkal Paul Rosenberg a jeho přednáška o spravedlnosti (včetně té v kyberprostoru). Z prezentovaného vyplývalo, že nástroje pro zachování anonymity jsou v podstatě dobré, musí však být podepřeny silným morálním kreditem toho, kdo jich využívá.

Větev 10
Druhá tematická větev kongresu ukázala propojení umění s moderními technologiemi, umožňujícími realizaci nových přístupů k umělecké tvorbě. Skvělým příkladem, který vzpomněla Viola van Alphen, byla výstava v newyorské MoMA. Umělci do prázdného prostoru vložili nové virtuální patro galerie, které bylo vidět pomocí speciálních brýlí. Jan Nálepa představil vlastní práci. Na pokojové rostliny připojuje senzory snímající jejich biochemické procesy. Nálepa pak získaná data převádí ve zvuky, ze kterých komponuje hudbu. O celkem úsměvném projektu Name Readymade mluvil Janez Janša, jeden ze tří slovinských umělců, kteří se oficiálně nechali přejmenovat podle slovinského premiéra a již několik let pod jménem Janez Janša žijí a tvoří. Podle očekávání se pak velké pozornosti dočkala přednáška umělců ze Ztohoven a debata o současné médii probírané akci rudých trenek jako zástavy muže, co se za nic nestydí. Petr Žilka diskutoval se členy skupiny o tom, jak se dostali na střechu Pražského hradu, aby státní vlajku nahradili rudými trenkami. Jejich akce také možná dokazuje, že to s tou svobodou není ještě tak zlé. Souhlasím nakonec s Ondřejem Neffem, který v úvodní přednášce řekl: „Jsem optimista, budoucnost bude.“ Tak uvidíme. ∞


Hackers Congress Paralelní Polis 2015 se uskutečnil od 2. do 4. 10. v pražských Holešovicích.

Existují ale organizace, které dovedou v mezích současné autorskoprávní úpravy potichu působit plíživou revoluci směrem k novému pojetí toho, jak bychom se mohli stavět k duševnímu vlastnictví v on-line světě. Neziskovka Internet Archive (archive.org – pozor, vysoký prokrastinační faktor!) plošně shromažďuje veškerý digitalizovaný obsah, strukturuje ho a následně poskytuje veřejnosti (pokud autorské právo umožní) prostřednictvím projektu openlibrary.org. Systém je jednoduchý a funguje jako v jakékoliv běžné knihovně – legálně pořízené digitální kopie jsou zapůjčovány vždy jednomu konkrétnímu uživateli, přičemž po dobu zápůjčky není možné díky rezervačnímu systému tento soubor poskytnout někomu jinému. Nedochází tak k neoprávněnému zpřístupňování obsahu, ale zůstává zachován cíl zpřístupnit volně co nejvíce digitalizovaných děl. Tento přístup samozřejmě vyžaduje změnit i pohled na ekonomický model fungování autorů – například prodej knih s rozvojem digitalizace klesá a spisovatelé tak hledají jakékoliv stéblo, aby se udrželi v klokotajícím systému, který kombinuje výnosy z autorských odměn a grantů. Jako labutí píseň pak zní volání Asociace spisovatelů po příspěvcích na živobytí pro spisovatele v případě, že nemají dostatek honorářů z prodejů. Internet dává možnost vynechat ze vztahu mezi autorem a čtenářem ty, kdo z celkové ceny za dílo ukrajují největší část – pokud to spisovatelé se svou nezávislostí nezbytnou pro kritickou reflexi společnosti myslí vážně, nemůžou sami prosazovat vlastní ujařmení v podobě závislosti na sociálních dávkách (byť třeba zahalených do vznešenějšího pojmu „grant“). ∞


Autor je zakladatel a člen Fair Art – právního servisu pro umělce a umělecké organizace, člen umělecké skupiny Ztohoven.

Neustálé omílání pro některé kontroverzních jmen členů boardu podle mě záměrně odvádí pozornost od samotného tématu a obsahu projektu, který vnímám jako mimořádně aktuální: nové technologie totiž zásadně mění strukturu naší společnosti a mají potenciál zamíchat i s rolí státu jako nástroje pro její organizaci, což pokládám za mnohem důležitější předmět diskuse, než je krkolomná snaha o definici čistého způsobu financování. ∞


Autor je zakladatel a člen Fair Art – právního servisu pro umělce a umělecké organizace, člen umělecké skupiny Ztohoven.

Nedostatky vyšly najevo při přesunu majetku do péče Státního fondu na podporu kinematografie, instituce založené pro nápravu kritického stavu českého filmu. Jak měl českou kinematografii zachránit obraz od Jana Zrzavého se zapsanou hodnotou 10 000 Kč (odhad na 2,5 mil. Kč byl vypracován až po zjištění jeho ztráty), není zřejmé – snad měla být rozmnoženina jeho Karlachových sadů dodávána jako útěcha pro neoficiální klubová kina poté, co na nich SFK vymohl autorské odměny (ano, i to je jeho poslání).

Ze zprávy také vyplývá, že i přesto, že MK vynaložilo na inventarizaci prostřednictvím externí služby přes 250 tisíc Kč navíc, šlendrián přetrval. Tyto dílčí IT zakázky mají samozřejmě největší korupční potenciál a drobí strukturální řešení. Přitom o centrálním systému pro celou státní správu, která by ušetřila těžko představitelné sumy a mohla by redukovat potřebu fyzického kontaktu občana s úřady na minimum, se mluví už dlouho. Samozřejmě můžeme vše smést ze stolu jednoduchým srovnáním se ztrátami z minulosti, se kterými se tato čísla nemohou rovnat a věc je tedy v rámci tolerance. Ale tímto přístupem kulturu nikam neposuneme. Způsob fungování ministerstva teď mnohem víc ovlivňují úředníci, jejichž přirozeným cílem je kariérní růst, a tedy kumulace moci, kompetencí, odborů apod., a dále různé spolky (např. OSA), fondy, profesní komory a politické kluby. A daňoví poplatníci tuto nepřehlednou hru o vliv tiše podporují. Dokud nevznikne tlak na radikální efektivizaci státní správy, zůstane Ministerstvo kultury takové, jaké je. Můžeme začít třeba požadavkem na kompletní přenos agendy grantových procesů do on-line formulářů, jejichž zpracování je mnohem jednodušší než zpracování tun papíru. ∞


Autor je zakladatel a člen Fair Art – právního servisu pro umělce a umělecké organizace, člen umělecké skupiny Ztohoven.

Listopad se nechává po letních měsících slyšet mnohem hlasitěji a v kombinaci s ranními mlhami a klesající teplotou o sobě dává intenzivně vědět. V takových chvílích se čekání na tramvaj stává nekonečné. Intervaly nočních linek jsou sice stále stejné jako v letním provozu, ale prožitek nabývá na hlučnosti a každá minuta je najednou tak dlouhá, jako by se ze soboty 25. na neděli 26. října ztratila hodina. Ale tramvaje aspoň šedesát minut nestojí v zastávce… Předchozí měsíc jsme vám přinesli hned tři kulturní události. V jeho začátku další vernisáž Galerie Evoluční, za jeho polovinou ARTIKL večírek v paláci a v nedávném závěru Poslední básně na Vltavě. V den posledního provozu pražského přívozu jsme symbolicky nechali odplout básně po řece a po celém odpoledni na lodičce konstatovali, že bude lepší přesunout se na něco teplého. Na cokoli teplého. Kultura ve veřejném prostoru je už pro náročné. Pro náročné ji ale necháváme dostupnou i v tištěné verzi Artiklu – od aktuálního čísla vám přinášíme pravidelný komentář Martina Leskovjana, zakladatele a člena Fair Art – právního servisu pro umělce a umělecké organizace, člena umělecké skupiny Ztohoven. Svým kulturně-politickým postřehem bude reflektovat sféry, které jsou podstatné pro provoz a fungování kultury. Celým listopadovým vydáním Artiklu pak prorůstá téma Kořeny. Podzimní melancholie nastavují prostor rozjímání a ztišení se. Doba deprese se na lékařských recepisech objevuje jako v jarních měsících antikoncepce. Potřebujeme něco, co dává smysl. Co utváří náš vlastní svět stabilním a spokojeným. Hledáme pilíře svého mikrosvěta. Zacházíme možná hlouběji, než bychom sami chtěli. Reflektujeme. Sebe i okolí. Nebo tyhle kratochvíle měníme v konzumaci alkoholu ve vyhřátých barech. Setkávání jsou důležitá a život se dá naplnit. Je důležité, s kým se potkáme a co s ním dokážeme vytvořit. Ta správná setkání jsou stěžejní pro uvědomování si sama sebe. Lidé jsou naším zrcadlem a zároveň našimi učiteli. Nechávají nás samotné poznat, jak se umíme v určitých situacích zachovat, jak reagujeme. Jak zvládáme přijímat chování druhých. Tak se dostáváme i blíž k sobě. Nic není jednoduché a vše je komplexní. Je jen na nás, do jaké hloubky chceme sestoupat. Nebo naopak vystoupat? ∞

Všechno by to znělo jako další kapitola sci-fi knihy nebo filmu – jak je libo, jen kdyby to nebyla realita. Skutečnost, na kterou si opravdu můžeme sáhnout, kterou můžeme žít.

Byly doby, kdy se lidstvu nesnilo o čemkoli (fungujícím) na principu měny. Ovšem postupem času i toto lidstvo zjistilo, že výměnný obchod, dneska bych použila spíš slovo barter, by mohl fungovat jedině ve státě, kde by všechno bylo všech, a tedy by vlastně nikdo nic nevlastnil, za nic nezodpovídal, a tudíž neměl žádnou moc. Moc je ale opravdu slovo mocné, a tak jsme dnes v jednadvacátém století, v nedalekých státech probíhá válka a v těch vzdálenějších třeba hladomor. Moc a touha po ní je motorem k nevyváženosti společnosti, protože kdo má hodně, chce najednou ještě víc. Lidstvu chybí ukázněnost a pokora. A častokrát vlastní názor.

Umělecká skupina, či spíš myšlenková platforma Ztohoven, přichází s dalším projektem. Domem, kde se sice pije káva z hrníčků, ale neplatí se standardizovanou měnou. Místem, kde se potkávají hackeři a vyvíjí nové technologie. Prostorem, kde se propojují projekty různých oborů a lidé se vzájemně konfrontují se sociopolitickou situací. Paralelní Polis, tedy politologicko-společenský koncept, který byl vytvořen již roku 1978 českým disidentem a myslitelem Václavem Bendou v souvislosti s hnutím Charta 77, se snaží o teoretické uchopení společenského dění. Jde svou cestu, paralelní k té oficiální systémové.

A jestli očekáváte další atomový hřib, tak se možná dočkáte. Institut kryptoanarchie, tedy de facto druhý pražský hackerspace, který je součástí Paralelní Polis, je otevřenou platformou hackerů, digitálních umělců, geeků a dalších hardwarových mágů, kteří netráví svůj čas za počítači, k čemuž prvotní asociace může vybízet. Institut je platformou pro diskuze a vzdělávání, otevírající témata svobodné společnosti 21. století. Poukazuje na možnosti kryptoměny, svobodného trhu a paralelní ekonomiky. Chce konfrontovat návštěvníky s otázkou, proč by ekonomické chování lidstva, které je součástí systému, mělo být bedlivě sledované. Proč by se veškeré transakce měly přemístit na internet a být permanentně dohledatelné. Proč by stát měl upírat možnost jednoduše lidsky směňovat bez jakéhokoli zásahu – například v podobě daní. Institut kryptoanarchie se zabývá i politickým uměním nebo vývojem hackerství. Taková témata zazní na prvním hackerském kongresu, který se uskuteční bezprostředně po otevření Paralelní Polis, tedy od 10. do 12. října.

Kafe za 0,003226 BTC
Třípatrový prostor budovy v Dělnické 43, která byla symbolicky natřena načerno, bude dál propojovat pracovní openspace na celém jednom patře a Coffee Library v přízemí, kde si kafe koupíte za již zmíněnou kryptoměnu – tedy bitcoiny. Nebude vás stát nějakých třicet korun, ale zhruba 0,003226 BTC, jestliže kurz bude 1 BTC = 435 USD. Za vše zaplatíte většinou tisícinu běžné částky, což už je samo o sobě výsměchem standardní měně a vůbec celému systému finančního měřítka. Bitcoin ale není úplnou novinkou na „trhu“ – jedná se o měnu, kterou roku 2009 vytvořil Satoshi Nakamot. Ten nebo ti (dosud není jasné, zda za tímto projektem stojí jedinec či skupina) se po větším rozšíření měny od roku 2010 odmlčel. A v čem se Bitcoin liší od peněz v našich peněženkách? Tím, že jde o digitální měnu fungující pouze v internetové síti. Unikátnost bitcoinu spočívá v jeho plné decentralizaci; je navržen tak, aby nikdo – ani autor nebo jiní jednotlivci, skupiny či vlády – nemohl měnu ovlivňovat, padělat, zabavovat účty, ovládat peněžní toky nebo způsobovat inflaci. Tedy nemá žádnou centrální autoritu, žádnou centrální banku. Je to celosvětová měna, která nezná hranice, úroky ani transakční poplatky. A směňovat ji lze za jakoukoli jinou světovou měnu. Celá koncepce domu v Dělnické chce být otevřenou platformou pro rozvíjení svobody a uvědomování si aspektů tohoto slova. „Ztohoven – Vejdi ven“ je pak pobídkou vycházející z loga Paralelní Polis, která naši společnost vnímá jako tu uzavřenou a vybízí k opuštění přístupů a akceptovaných skutečností daných systémem. Paralelní Polis přináší zázemí pro přemýšlení o svobodě nezatížené systémem a zároveň zkoumá její funkčnost. To demonstruje kavárna Coffee Library, která je striktně bitcoinová. Tedy nejedná se o žádnou hru, ale o ukázku toho, že i v realitě funguje ta paralelní. ∞


Hackers Congress Paralelní Polis 2014
Paralelní Polis (Dělnická 43, Praha 7)
10.—12. 10. • vstupenky je možné koupit online
www.paralelnipolis.cz

Prožijte den D roku 2012 tam, kde končí čas a začíná PROSTOR. Od 21. do 27. prosince vyjma Štědrého dne, v novém žižkovském kulturním centru na Koněvově 219, Praha 3 se projekt PROSTOR promění v hudební klub, výstavní galerii, artové kino, knihovnu i prodejní trh!

„Pop-up“ neboli jednorázová série akcí, se uskuteční v NOVÉ CHMELNICI, místě, kde se od 80. let psala pražská klubová historie. Pořádaly se tu rockové a punkové koncerty (Pražský výběr, Visací zámek, Garáž), poslechové diskotéky, přednášky, výstavy, divadelní představení (HaDivadlo, Divadlo Na provázku). Interiér bývalého Junior klubu Na Chmelnici je zrekonstruován a vizuálně se na PROSTOR připravuje.

Začátek programu je každý den od 15h, každý večer zakončí DJ nebo kapela.

Pátek 21. 12. bude vhodný k nákupu posledních vánočních dárků, a to na stáncích BE:ŠIK. „Počkáme si, jak to skončí“ je název výstavy obrazů Jany Julínkové, vernisáž začíná v 19h. Ve 20h bude historicky první PROSTOR oficiálně zahájen, poté bude následovat JEJICH VEČÍREK – párty, kterou organizuje časopis Kulturní Pecka. Nyní se tým Pecky navázal na PROSTOR a nabízí večírek ve stylu 80. let s DJs Martinem Mikulášem, Borisem Planetou a Mr. Ultrafinem. Večer začne v roce 1980 a hudebně dorazí do roku 2012.

V sobotu 22. 12. pokračujeme se stánky BE:ŠIK. Pro všechny, kteří se chtějí naladit po konci světa na správnou vlnu energie tu bude od 17h JÓGA MASHUP. Večer zahrají mladé hudební kapely.

Neděle 23. 12. patří svěžímu dokumentu o současné společnosti. KINO PROSTOR: Dokument pro lidi, s následnou diskuzí se spoluautorkou Lilianou Mikhnevich, filosofem Václavem Bělohradským a SHE-MONem, piercerem a modifikátorem ze studia Hell. Po této akci následuje electroswingová tančírna s DJ Paolo di Maki.

Po Vánocích v úterý 25. 12. si společně oddychněme a otevřeme knihy. KNIHOVNA PROSTOR: Librarium Mobile – prohlédnout si budete moci knihy s tématem konce světa, z oblasti umění, designu a kultury. Změna rytmu nastane ve 20h, kdy odstartuje drum & bass mejdan v režii DJs PE:TE, Twisted Minds, Crespo a Eska.

Ve středu 26. 12. je také možné prolistovat se knihami a užívat si další denní program. Od 19h je připravena přednáška a workshop PRAKTICKÁ LEKCE s konopnou popularizátorkou Hanou Gabrielovou o potenciálu konopí a jeho využití, o roli ve zdravotnictví, zemědělství, o přínosu pěstování v České republice. Ale pozor! Z konopí se bude i vařit. Ve 21h je přichystán koncert kapely Sun Drive a pak DJ Orwe.

Závěrečný den, čtvrtek 27. 12. bude patřit skupině ZTOHOVEN, od 18h je připraveno KINO PROSTOR: Občan K. s následnou diskuzí s umělci. Od 20h proběhne oficiální zakončení cyklu a ZÁVĚREČNÁ PÁRTY s kapelou Chamber Worcester, kterou vystřídá DJ Sestra se svým divokým mixem.

Veškeré informace o PROSTORu najdete na https://www.facebook.com/projekt.prostor

Ztohoven jsou skupina, kterou znáte, i když nechcete. Moderní rebelové, „ti, kteří udělali v televizi ten atomovej výbuch a veřejně vyvěsili čísla všech politiků“. Díky reputaci známých odpůrců pravidel na jejich nový počin, film Občan K., vyrazil nebo chce vyrazit každý, kdo se považuje za člověka kulturního, dění sledujícího. Stojí to ale za to?

Po projekci stojím v klasické ženské frontě vy-víte-kam zabořena do svých neútěšných myšlenek a řeším své věčné dilema. Mám problém být kritická. Otevřeně říct, že něco stálo za starou bačkoru. A ano, s tím je opravdu těžké psát recenze. Před každým koncertem, filmem a představením se modlím, ať je to dobré nebo alespoň ucházející, jenže někdy to prostě přijít musí. Že to není dobré ani ucházející. Vlastně to není ani strašné. Prostě jen nijaké. Evidentně ale nejsem jediná, kdo není schopný dát dohromady komplexní názor na právě zhlédnutý film. Dívky vedle mě ve frontě si vyměňují hlášky: „Ty vole, to bylo super! Co myslíš?“ Druhá souhlasí: „Jo, fakt super! Hustý!“ Chvíli na sebe uznale pokyvují, jako by chtěly ještě něco dodat, nic je však nenapadne, a tak čekají dál v tichu.

Pivní filozofie
Neřekla bych, že lidé obvykle vyjadřují svůj názor jedním jediným slovem a neurčitým přikyvováním, spíše bych to hodnotila jako důkaz toho, že o dané věci není zrovna moc co říct. Alespoň co se týče superlativů. Občan K. je dokument o snaze oblafnout nudnou byrokratickou realitu. Vyfotíte se, zmutujete svoji fotografii v počítačovém programu s kamarádem. Pak vezmete fotografii mutanta a necháte si ji každý namontovat na občanku. Vy jste pak váš kamarád, váš kamarád je vy. Pokud ovšem předpokládáte, že vaše osoba není nic víc, než plastová kartička. Myšlenka určitě zajímavá – členové skupiny dokázali třeba na cizí doklad odletět do Anglie nebo se oženit. Úřady za celou dobu nezapochybovaly, že by se jednalo o nějaký podvrh. Skvělý příběh a fakta na zhruba půlhodinovou studii, plnou kuriózních příběhů, kdy jste v pohodě prošli s cizí občankou. Film je však dlouhý více než hodinu a za celou dobu se k zrovna velké dávce kuriózních příběhů nedostanete. Zato vás však čeká várka pivně-filozofických zamyšlení o hodnotě celého projektu a jaké to je, žít s cizí identitou. Něco jako kdybyste se dobrovolně čtyřicet minut koukali na to, jak někdo u psychoterapeuta odpovídá na otázku „jak se cítíte“. Bavilo by vás to?

Kde je ten mutant?
Než jsem na film odcházela, pročetla jsem několik recenzí. Všechny sborově mluvily o masírování vlastního ega a nebetyčné nudě. Říkala jsem si, že recenzenti jsou jen další fádní konformisti, kteří nepochopili čin, bourající hranice společnosti. Po zhlédnutí musím uvést, že jsem buď také fádní konformista, nebo tady prostě žádná převratná hranice nepadla.

Samozřejmě je dobré si na věci vytvořit názor vlastní. Tedy jít a podívat se, co že je to za film, který všichni hodnotitelé tak vesele cupují. A ještě než vyrazíte, mám pro vás jeden úkol. Podívejte se na svoji občanku. Podívejte se na fotografii individua, které se tam nachází, pak do zrcadla. Spočítejte si, kolik známých by mohlo bez větších potíží na vaši občanku projít. Zamyslete se nad tím, kde vlastně spočívá vtip toho, že morfujete svoji fotku s kamarádem a s velkou slávou si ji umisťujete na občanský průkaz. Vždyť na průkazové fotografii většina lidí vypadá, jako by je s někým zmorfovali, a možná to dokonce nebyla bytost pozemského původu.

Občan K.
dokumentární film o záměně identit členů skupiny Ztohoven
Česká republika, 2012, 72 min.
režie Michal Romeo Dvořák

Před více než měsícem představila umělecko-provokativní skupina Ztohoven svůj nový projekt Občan K. Způsob, jak dílo prezentovali, ve mně vzbudil docela rozpaky a dlouho jsem si lámal hlavu nad tím, co je vlastně oním výstupem, který by měl být nezbytnou součástí každé konceptuální umělecké práce. Kdyby jím byla pouze výstava, respektive vernisáž, na které se Občan K. představil veřejnosti, jen těžko bych z toho našel cestu ven.

Provizorní galerie v centru Prahy, uprostřed které stojí zvláštně estetická ocelovo-skleněná skulptura se zatavenými 12 občankami, na zdi běží videoart s proměňujícími se obličeji členů skupiny Ztohoven a pár lidí si vyřezává své fotky z občanek ve speciálním stroji. Byl jsem ztracený, tak jsem šel raději domů, kde jsem se podíval na internetové stránky Ztohoven, abych zjistil, co mi tím chtěl Občan K. říct.

Manifest k projektu mi obsahovou linku jejich nového díla přiblížil. Kromě jiného se v něm píše: „Skrze staré, ale i nové technologie a procedury o sobě dobrovolně poskytujeme čím dál tím více informací, které mohou být a jsou jednoduše registrovány, vyhodnocovány, propojovány a využívány bez našeho vědomí. Žijeme v době, kdy vzniká čím dál tím více registrů, kartoték, statistik pravděpodobnosti našeho chování, výpisů hovorů, bankovních účtů, popisů zdravotního stavu či monitorování pohybu v prostoru. Vznikají nové – mnohdy virtuální – časoprostory s pamětí našich tváří, nálad, přání, našich známých – našeho všeho!“ Anebo: „Změny identifikování lidí jdoucí ruku v ruce s vývojem nových technologií nenávratně ukusují, pozvolna a nenápadně, z našich individuálních svobod. Postupně se zbavujeme prostoru pro hledání, prostoru pro sebe sama, pro druhé, pro budoucnost, prostoru pro tajemství, překvapení, improvizaci a iracionální konání. A jakoby překvapeně pak nacházíme sami sebe chudší nežli kdykoliv dříve.“

Obsah mi byl konečně jasný. Ztohoven si za svůj terč (opět) vybrali společnost, ve které žijeme a to je dobře. Někde jsem narazil na větu Umberta Eca. Novodobý filosof napsal: „V dnešní společnosti je člověk jen položkou v rámci organizace, která rozhoduje za něho.“ A je to pravda. Současná společnost se pomalu stává víc systémem než společenstvím a tento systém využívá stovky našich údajů, které mu bez možnosti volby poskytujeme. Vzpomněl jsem si na George Orwella a Banksyho. Asi na tom něco bude. Biometrické údaje, identifikační čísla, všechny třistašedesátkové i jiné kamery, co mě každý den sledují, seznam virtuálních kamarádů a číslo OP. Kde mám mezi tím hledat svojí identitu?

Pustil jsem si ještě video, kde jsem se dozvěděl víc o samotné realizaci projektu. Členové Ztohoven nějak zfalšovali identity a nechali si vyrobit nové občanské průkazy, s kterými pak podnikali různé akce typu svatba, cestování, získání zbrojního pasu nebo volby. Zaprodali svoje falešné identity systému, zatímco my vesele zaprodáváme ty opravdové. Jestli z toho bude dokument, tak myslím, že je na co se těšit. Mezitím, co jsem doma seděl a dozvídal se zajímavé pozadí celého projektu, provizorní galerie v centru Prahy praskala ve švech zvědavými návštěvníky, z nichž velká část vůbec nevěděla, která bije, a tak si z nouze vystřihli z občanky fotku a chudáci museli druhý den do fronty na úřady.

Sám jsem si vzpomněl, co jsem na té vernisáži viděl a od té doby jsem dlouho bloudil v projektu Občan K. Sháněl jsem víc informací z různých médií a neustále si tím lámal hlavu. Nemohl jsem si spojit tu internetovou verzi s tím, co jsem viděl v galerii. Souvisel nějak vystavený materiál s čistým konceptem? Proč nezůstal Občan K. v rovině abstraktní a sestoupil na zem v podobě konkrétního ocelovo-plexisklového válce? Nakonec jsem na to rezignoval. Občan K. pro mě představuje dva naprosto různorodé výstupy, z čehož jeden by mohl klidně na tomto světě chybět. Jenže dvě kuřata prodáš lépe či jak se to říká. Ostatně zájem o prapodivnou skulpturu z výstavy už projevila spřízněná galerie Dvorak Sec, která si ale ještě chvíli počká, než dílo vystaví ve svých prostorách. Provizorní výstavní sál Ztohoven totiž uzavřela Policie ČR (za okolností jak ve filmu, když se Roman Týc bránil několika agresivním policistům), kvůli podezření z trestného činu poškozování cizích práv. Tomu říkám ironie.