„Poezie je způsobem komunikace, při kterém se nemusí vysvětlovat, báseň a její čtenář vedou dialog spolu,“ říká Zuzana Gabrišová, autorka antologie věnované českým básnířkám – a já s ní souhlasím.

Zuzana Gabrišová je česká básnířka, editorka a překladatelka. Vystudovala anglistiku a bohemistiku na Masarykově univerzitě v Brně a na Univerzitě Palackého v Olomouci získala doktorát z české literatury. Ve své disertační práci se věnovala surrealistickým postupům v díle českých básnířek. České básnířky jsou ostatně předmětem jejího dlouhodobého zájmu a jako editorka připravila antologii Milá Mácho, která v nakladatelství Větrné mlýny tento rok konečně vyšla. Básnířky mají svou antologii, jak uvádí nadpis, a já doplňuji – konečně! Vyjít měla totiž již v létě 2020.

Konečně!
Kniha vzbudila ohlasy a to už v prvním období svého vydání – bohužel ale takové, které její distribuci pozastavily, protože se jednalo o nevyřešená autorská práva. Antologie tak vyšla až o dva roky později. Kniha Milá Mácho tak konečně představuje tvorbu básnířek 20. a 21. století a na světlo světa tak přináší verše autorek jako byly Irma Geisslová, Simonetta Buonaccini (vlastním jménem Ludmila Šebestová-Bučanová) nebo Jan Kameník – kterým byla také žena a to Ludmila Macešková. Jedním z klíčem výběru byla vydaná sbírka do roku 2016. (Původní rozmezí antologie bylo pro léta 1857–2014, nyní vydaná antologie období o dva roky prodloužila, pozn. red.) a tak jsou součástí knihy také autorky s verši jistě neposledními – namátkou Kateřina Rudčenková, Natálie Paterová, Kateřina Piňosová, Olga Stehlíková nebo Zuzana Lazarová. Editorka knihy Zuzana Gabrišová do antologie zařazovala autorky, kterém vyšla básnická sbírka buď v nakladatelství nebo jako bibliofilie, e-kniha či vlastním nákladem, případně jde-li o samizdat, tak dohledatelným například v knihovně Libri prohibiti nebo v soukromém fondu. „Nač jen neustále hekáš, / A nás svými verši lekáš, / Jak bys jižjiž umřít chtěl? / My tvým slovům nevěříme, / Nebo to my dobře víme, / Že lež pouhá tvůj je žel. // Srdce stále v ústech nosíš, / Jeho ranám o lék prosíš, / A mluvíš jen o hrobu: / Nech těch lživých, holých frází / Pakliže ti přec co schází, / V hlavě hledej chorobu.“ – Nejstarší dohledanou sbírkou v antologii jsou tak Písně (1857) Marie Čacké a v antologie vybraný text Jistému básníku a k těm nejnovějším textům… se pročtěte sami.
Kromě hutného množství veršů je třeba zmínit také doprovodné fotografie v knize od Terezy Trautmannové, která v aluzi na Pieta Mondriana sestavila do kompozice ty takzvaně typické atributy stereotypně připisované ženám, kterými jsou domácí práce – praní, žehlení nebo věšení prádla. S humorem a nadsázkou tak fotografie skvěle odlehčily genderovou zátěž, kterou by kniha věnovaná výlučně ženské poezii mohla mít.
„Co platen ráj mi? Ó chci víc, chci víc… / Mne zahal stínem svým, ó strome Života: / chci vědět vše, chci duši všeho vzíti!“. Touto básní Antonie Menčlové (1887–1955) antologie své stránky otevírá a já na její poselství navazuji – chci víc, chci víc času do jednoho dne a nerušena býti, abych s těmito verši sama mohla sníti.

Milá Mácho
Zuzana Gabrišová (ed.)
Větrné mlýny, 2022, 480 s.

na čem bych ztroskotala já
běžte k sobě – na co čekáte
na co pořád čekáte

udělat to tak, aby se to líbilo
vydat takovou knihu, nemám-li
dům, nemám-li zahradu, nemám-li dítě
ani výbavu
vydat takovou knihu, aby se líbila
aby se alespoň měsíc, půlrok
aby ji někdo do oblíbených
udělat tak velkému množství lidí
rozkoš
z náklonu
hlavy

hitparády




strach

své muže drezíruju jako koně
bičíkem po krku, bičíkem přes nohu
cukr je uspokojení ústy
vydržte to
věčné očekávaní rány, věčné zdolávání
překážek

já to říkala, já jsem to říkala, říkala jsem
že mi bylo řečeno
nejsem kompatibilní
nic mi neschází, když jsem sama
ztráta samoty se trestá
mnohonásobně

pomalu se ti rýsují fialkové pruhy mé lásky
na plecích
a na srdci
já se nezdržím, musíš mě brát vážně, když říkám

své muže drezíruju
jako koně, ale ty nevěříš, bláhově spoléháš
na své zkušenosti
taková nebyla žádná, ne taková nebyla žádná

aby jí tekly slzy, a přece nemohla přestat
drezírovat své koně