Zuzana Jíchová alias Oipooik je osobitá výtvarnice, kterou si možná někteří pamatují jako semifinalistku soutěže ilustrátorů Secret Wars. Přišla mi od ní pozvánka na vernisáž, tak jsem si příležitost k rozhovoru nemohla nechat ujít. Nejen dílo, ale i samotný život této mladé umělkyně totiž rozhodně stojí za řeč.

Co je vlastně Oipooik? Dá se nějak definovat?
Úplně původně vznikla Oipooik Familia. Já, starší ségra a v tý době malej brácha jsme dělali streetart pod tímto jménem: Coeur, Sjuzi Q a 3Ben Killer de la oipooik Familia. Ségra pak šla studovat AVU, takže na to už neměla čas, brácha se začal zajímat o závodění. Původně rodinná tvorba tak nějak přeskočila na mě. Občas říkám, že oipooik je jako stokoruna v kanále, ale těch přirovnání je mnohem víc.

Vytváříš snový svět, ve kterém si pohráváš s opakujícími se motivy – jako bychom pokaždé poodkrývali další kousek celistvého kouzelného světa z tvé hlavy. Nebo je to jenom můj dojem?
Není, opravdu to tak je. Sním docela často a snažím se na svých obrazech zachytit takovou tu snovou mnohovrstevnatost, která podle mě prosakuje i do bdělýho života. Mým snem je udělat obraz, ze kterýho pozorovatel vycítí náladu, ale zároveň i uslyší tóny hudby a ucítí vůni. Takový 2D vše v jednom. (smích)

Máš mezi svými díly nějakého oblíbence? Nebo nějakou konkrétní postavičku, motiv?
Mám svýho malýho šamana, kterýho kreslím ráda. Takovej malej imaginární průvodce. Je to parťák, ale neřekla bych, že oblíbenec. Za poslední půlrok jsem ho vůbec nezahlídla.

Podle čeho si vybíráš témata? Maluješ i sama sebe, své blízké?
Témata nevybírám, ty prostě přicházej samy. Většinou dělám věci hodně dlouho. První den background, za půl roku v něm vidím pokračování, i když třeba jiný, než mělo původně bejt. Víceméně mi to vzniká tak nějak samo pod rukama.

Sama sebe maluju furt, je to nějaká obsese. Ale mám ty obrazy jako takový zápisky z životních cest, takže vlastně většinou i to, co nevypadá jako já, jsem já.

Jaká technika je ti nejbližší, nejpohodlnější?
Nejspíš obyčejná kresba. Malovat mi nikdy moc nešlo. (smích)

Objevuješ nějaké nové postupy?
Poslední dobou to flákám a dělám nejvíc to, co umím. Nejvíc ze všeho mě láká animace. Jeden můj kamarád teď přišel se zajímavým nápadem, tak doufám, že se do toho brzo pustíme.

Místo cigaret a vína pampeliškovej med

Začátkem února budeš mít vernisáž obrazů v kavárně Cross Clubu. Návštěvníci už nějakou dobu můžou nosit trika Cross s tvým designem. Jak spolupráce s klubem vznikla?
Přihlásil mě kamarád Robin, když si všiml, že klub hledá výtvarníky na zaplnění výstavního plánu na rok 2013. Moje kresby se jim líbily a prakticky hned se začalo řešit datum výstavy a doprovodný materiály, jako byly právě ty trička a nějaký letáky. Úspěch triček mě samotnou dost překvapil, v první sérii se tiskly jenom pánský, Nina z Crossu (Nina Špitálníková, produkční klubu – pozn. red.) přemejšlela i o dotisku dámských modelů. Ten potisk je podle mě víc pro holky.

Jak bude výstava koncipovaná? Má nějaké jednotící téma nebo techniku zpracování?
Ne, je to klasická oipooik směska. Hodně věcí bude na dřevěných deskách, na který dělám poslední dobou nejraději. Budou tam starší i nový kresby, texty, a když to vyjde, tak i pár objektů. Ale nechci předbíhat.

Jak vypadá ideální situace, ve které se pouštíš do kreslení? Pomáhá ti něco naladit se na tu správnou tvůrčí notu?
Ze všeho nejlíp se mi kreslí ve společnosti. Ráda poslouchám a pozoruju svoje okolí. Nejlíp mě naladí zajímavej rozhovor, kterýho se nemusím účastnit, poslouchám, kreslím a případně se zapojím.

Dřív jsem ráda kreslila u vína a cigárka, ale přestala jsem kouřit a ani to víno už nechutná tak jako dřív, takže jsem od toho modelu docela upustila. Myslím, že je to na mý kresbě poznat. Přijdu si taková uspořádanější. (smích)

Ujala ses například dekorace interiéru Shadow Baru. Dostáváš podobné nabídky častěji? Je nějaký projekt, který by tě vyloženě lákal?
Shadow byl za poslední dobu jedinej interiér. Mám teď rozjednaný malování v jednom bytě, ale komerční zakázka v tomhle směru není žádná. Popravdě jsem teď moc podobnejch kšeftů ani nesháněla. Měla jsem totiž plno práce se stěhováním pryč z Prahy a s celkovým uspořádáním života, takže jsem byla ráda, že jsem mohla tvořit v klidu doma. Teď bych takový vyvětrání hlavy brala hned!

Jak ti popsané životní změny prospívají?
Vždycky jsem snila, že na starý kolena budu žít někde u lesa v krásný přírodě – a plesk ho! Je to tu. Jsem za to upřímně ráda. Za ten poslední půlrok, co jsem v horách, se mi dost srovnaly priority a celkově se začínám vracet k takovýmu zdravějšímu fungování, než jsem měla v Praze. Okolo naší vísky jsou všude krásný lesy, tak ještě aby to na člověka nepůsobilo. Těší mě vyrábět si vlastní pampeliškovej med a znovu poznávat různý květiny a byliny, na který jsem už dávno zapomněla. Prostě paráda!

Oipooik: vernisáž k výstavě
kavárna Cross Clubu
Plynární 23, Praha 7
út 5. 2. 19:00
výstava 5. 2.–5. 3.
otevřeno denně 14:00–02:00
vstup zdarma