Letem světem zvrácenosti
O šílených, bizarních i zvrácených filmech se toho dá napsat spoustu. Bodejť by ne. Spousta šílených, bizarních a zvrácených filmů se v kinematografii natočilo, natáčí a natáčet bude. Mezi nejznámější mistry někdy až nechutných snímků se řadí také profláknutí filmoví velikáni David Lynch a Lars von Trier.

Lynche určitě znáte díky dílům jako Twin Peaks, Sloní muž či Duna. Méně známá je jeho experimentální celovečerní prvotina Mazací hlava, nad kterou stále, i po více než 30 letech od uveřejnění, visí několik otazníků. Jak bylo dítě v hororu sestrojené? Jak se pohybovalo? V čem tkví skutečný smysl tohoto díla?

Ovšem i Trier umí být pěkně nechutný, když chce. Příkladem může být kontroverzní Antikrist. Vidět znovu kopulaci Dafoa s Gainsbourg (i když měli dubléry) na filmovém plátně? Ne, díky. Na diváky Trier v hororovém dramatu nastražil však ještě daleko větší šílenosti. Kdyby se vám zachtělo krvavé ejakulace či brutálního násilí, není problém, i to Antikrist nabízí!

Na(ne)štěstí samozřejmě zvrácení nejsou jen tito režiséři, respektive jejich díla. V roce 2009 se zvedla vlna zájmu v souvislosti se snímkem Lidská stonožka Toma Sixe, ve kterém bláznivý německý chirurg sešil tři lidi k sobě takovým způsobem, aby měli jeden trávicí trakt. Tušíte? Víte? Zajímá vás? Jen se podívejte! A kdyby vám nestačilo, mám dobrou zprávu. Nizozemský režisér se pro velký úspěch rozhodl natočit další díl, který šel do kin o dva roky později. V amerických kinech se loni také promítalo i třetí pokračování. Mezi nejodpornější kinematografické počiny všech dob se před několika lety také stihl zařadit Srpski film. Ruku na srdce, snímek o srbském pornoherci normální stejně být ani nemůže… natož pěkný.

A můžeme ještě přitvrdit
Pro zvlášť otrlé doporučuji „romantický horor“ Svatební váza. V belgickém snímku sice neuslyšíte jediný dialog, zato budete svědky vztahu mezi člověkem a prasetem, respektive mezi mužem a prasnicí. Zoofilie a koprofagie na jednom místě nekonečných 80 minut.

Zvrácené umí být kromě hraných snímků také dokumenty. Či youtubeři. Ale o Anežce a Jiříkovi zase jindy. Docela silnou kávou je například na YouTube dohledatelný dokument Killing of America z osmdesátých let, který vám hned na úvod naservíruje důležité upozornění: „Všechny záběry, které následně uvidíte, jsou autentické. Nic nebylo zinscenované.“ Šokující dokument se zabývá všemi možnými typy vrahů z USA, na které si jen vzpomenete.

O zvrhlém životu sekty a hrůzné manipulaci s masou podává svědectví snímek Jonestown – Život a smrt v Chrámu lidu. Pořádně zvrhlé jsou i Chlípné deníky ze Švédska, u těch se však můžete mnohdy aspoň zasmát. Nebo usnout.

Jak být zvrácený teď a tady?
Všechna zmíněná díla byla natočená už nějaký ten pátek zpátky a kina jim tak prostor příliš nedávají. Je tedy možné si na něco aktuálně zvrhlého zajít? Je!

Velkou mírou zvrácenosti samozřejmě oplývá počin Decibely lásky. Ale co zvrácené pod značkou Michala Davida není…

Pokud to však myslíte filmově vážně, zkuste například snímek Humr. Tato pěkná černohumorná záležitost doputovala do našich kin na konci března. Děj romantického sci-fi se odehrává v blízké budoucnosti, kdy jsou nezadaní jedinci svážení do jistého Hotelu. Když si do 45 dnů nenajdou partnera, promění se ve zvíře dle vlastního výběru. Na základě již zmíněné Svatební vázy, nedoporučuji vybrat si prasnici. ∞

To psycho jsme jen my. Ale znamená to, že se není čeho bát? U této otázky psycho teprve začíná. Je v pořádku bát se sama sebe? Dát něčemu veškerou víru a vzápětí s brekem zahořknout, hledat temný kout a shledat se neřešitelným, a to dlouhodobě? Jak se setkat s tím šťastným, který tu vždycky je? Vytkat do jeho bledě nepoznatelné nevinnosti svůj význam? To by ho asi právě zničilo. A to on se nedá.

Jak s ním jednat, s ním, který je tebou? Hlavně se nespojovat s žádným jménem, pozorováním, posudkem, dojmem, že kromě mě je v místnosti ještě někdo jiný. Aktivně vystupovat z uvědomění toho obrazu. Ukvapený závěr je cynismus. Nepopírat toto já, jež zkrátka je. Možná taky není. Bezpochyby není!

Toto já je duše, která dusí. Toto já je snaha být druhým. Kontrolovat, jak nás vidí druzí. Tím ztrácím sebe i druhé. Správně provedená kontrola je nechat svou image plynout a jako věrný souputník s patřičným úžasem následovat své pochody. Případně jimi nakazit druhého. Pak není třeba odcházet se sklopenou hlavou.

Přestat to plotit
Pozorovat bez úsudku, naslouchat buddhovskýma ušiskama beze studu, snahy, chtění zůstat či odejít. Je třeba opustit orbit minulosti. Bez pochopení není láska. Bez přijetí (zmatku) není pochopení (lásky). Nejde o nic konkrétního, ale o spoustu podob, které se vznáší nad těmito slovy. Zůstávají po kometě mého myšlení jako epitafy obsahující mou dé en á. Je to pralátka ulpívajících a zároveň uplývajících vteřin. Nezachytitelná danost vztahů, stavů. Mapa buněčného bujení, která jde jenom myslet.

Jde i nemyslet nebo se oprostit, prostoduše proletět. Přestat to plotit, platit za pobyt, kterýs nezvolil. Přestat to psát, fotit, hrotit, potit, prostě jen… Chápeme v nedostatcích, to je motivace. To „jen“ je konec. Konec mého konceptu, sdělení, umění, zhmotnění, zmostění, trollení, zmnožení. Začátek je za koncem. Vynoření z vypaření. Nic nezůstává, jen ty. Já zařvalo někde vzadu, já reflektované. Já nereflektované tě prosím, hledám a chci ustavit, ale ty se vzpíráš. Jsi láska, jsi bůh.

Tohle jsou jen slova
Nejsi ona. Ona je tvé reflektované já. Jsi a já jsem, a proto nejsme spolu. Nikdy nebudeme. Nikdy se nepřestaneme snažit být. Jako by mělo smysl jen být spolu. Není ale nikdo druhý, kdo by chtěl, není já, které by chtělo. Není nikdo, kdo by chtěl. A přece je chtění, je to já, které není. Když tu nejsi, tak mu podléhám. Ale pravá hra začíná, až když zavadíš o skutek. Tohle jsou jen slova, stesky, psycha, šance na šok ze sebe, který ale nikdy nebude dost silný, aby mě odpoutal, odradil. Pravda pálí, žárlí.

Na konci religiózní roury světlo smíchu všechno znicotní. Zhmotní se zase jen to, co bylo, budoucnost docela jiná, ale stejně nicotná, plná planoucí snahy o zásun do šuplíku s šémy. Leží v něm však jen pravdy, které se staly lžemi. Chceš jít, ale povel je až bolest a to je pozdě, zdá se, pozdě, a to znamená, že nejsi úplně tady podle mapy. Planeš všude vášní všivého Šivy, který jaktěživ neřekne nic hezkého, ale dá se to poslouchat jako třeba vibrafon. A to je kámen úrazu. Voda, život. ∞

Umělec Martin Mulač opíjí noc, podmaňuje si její blaženou temnotu a pod jejím kouzlem zaříkává noční můry a mění je ve skutečnost.

Je jeden z mrtvolně chladných březnových dnů, kdy se vzduchem nese odér smogu a tlející zeleně, donedávna zahalené rouchem ze sněhu. Chystám se navštívit ateliér grafika Martina Mulače (* 1988), jehož díla, příznačná pro svou zvrhlost a morbidní ironizující humor, servírují divákům přesně to, před čím by raději nadále zavírali oči. Blížím se k Buštěhradu ponořenému do mlhy, míjím hřbitov, vylidněný dům a mechem porostlou zříceninu. Je teprve poledne, ale pochmurné šero jako by měnilo den v soumrak. Ocitám se před menším domem, zdi docela příhodně zdobí výjev z obrazu Edvarda Muncha „Výkřik“, o plot se opírá Mulač pokuřující mentolovou cigaretu a srdečně mě vítá u sebe doma.

Tohle počasí tu máte běžně? Připadám si jak v nějaké povídce od Edgara Allana Poea.
To je taková půlnoc za dne, trochu jako na severu. Člověk se potom už ani nediví, že Norsko patří k zemím s nejvyšší mírou alkoholismu a sebevražd. V tomhle měl Munch velké štěstí, že vyrůstal, tam kde vyrůstal, protože tvorbu hodně ovlivní místo, kde žiješ. Ať už chceš, nebo nechceš, nějak tě to poznamená.

Co poznamenalo tebe? Kde jsi vyrůstal?
Vyrůstal jsem sice na Praze 4, ale přišel jsem si tam trochu jako na venkově, protože jsem měl z okna výhled na les. Potom jsme jezdili do takové malé obce Čichalov na Karlovarsku. Bavil mě ten pravý vesnický underground s jednou hospodou, kde vysedává pět stálých štamgastů, pro které je poezie sledovat společně fotbal, vypít deset piv a jít domu. Nevedou žádné intelektuální debaty, jsou nezatížení tím, kdo jim vládne nebo kolik co stojí. Je jim to jedno, utratí stejně všechno za chlast a berou si zálohy, protože nemají skoro žádný peníze.

Jak jsi tam na venkově trávil čas?
Později během studií na AVU jsem tam jezdil na brigády. Pracoval jsem za pár korun s lidma průměrného IQ asi okolo osmdesáti a výborně jsem si tam vyčistil hlavu. Ve škole strašně moc řešíš ty závažný věci okolo vlastní tvorby. Pořád jsi zavřený v ateliéru nebo grafický dílně, kreslíš, ryješ, leptáš, tiskneš, sháníš si různý informace a intenzivně konzultuješ. Pak najednou přijedeš na venkov, kde čistíš traktory, kydáš hnůj nebo olezlej pijavicema a žábama trháš kusy stromů z rybníka. Viděl jsem třeba, jak se rodí tele – prostě přišel týpek a do krávy strčil až někam po rameno ruku, zavázal nějakej provázek, vzal obrovský kleště a to tele normálně vypumpoval. Jednou nás třeba odvezli do sousední vesnice, dali nám sbíječky a tři dny jsme bourali kravín. Po šichtě jsem doma rozklepanou rukou kreslil, pak šel s chlapama do hospody a další den zase od znova. Myslím, že je dobré poznat i tenhle způsob života.


Hodně silný je pro mne například motiv opilé ženy, která močí, zvrací nebo kálí

Je to úplně jiný svět, z něhož se derou do tvých obrazů syrovost, špína a krásy póvlu.
Čas strávený v této společnosti mi zásadně pomohl například při vystižení určitých charakterů v kresbách a obohatil jejich příběhovost. Nehraji si na žádné přikrašlování. Samotná realita je takhle tvrdá, a to i v Praze. Překvapivě jsem měl v dětství averzi k lidem, kteří zvraceli. Bylo to na základě jednoho mého zážitku z metra. Jeli jsme s babičkou na výstavu na Pražský hrad. Najednou mě k sobě přivinula, aby mi zabránila ve výhledu. Odtrhl jsem se jí, a uviděl úplně vožralýho týpka, jak jde přes celý to nástupiště, bleje a nechává za sebou takovou cestičku ze zvratků. Největší bizár byl, že za ním přišla taková ta klasická uklízečka a začala to tam rozjíždět: „Hele mladej, vem si ten hadr, kurva, a ukliďto vole. Proč chlastáš, když to neumíš?“ (smích). A vlastně používání těchto námětů v mé tvorbě je svým způsobem i osobním vypořádáváním se s podobnými vzpomínkami. Hodně lidem se dělá blbě, když vidí něco takového anebo případně i mé kresby. Často se mě ptají, proč to dělám, protože nechápou smysl vyobrazování něčeho nelíbivého.

Teď máš ideální příležitost jim to vysvětlit.
Umění tu nemá být jenom k tomu hezkýmu, co zažíváme. Mé kresby nevznikají, aby se někomu líbily, a irituje mě, když to ode mne někdo očekává. Zajímám se o odvrácenou stranu lidského bytí. Ukazuju lidem tabuizovaná témata, před kterými odvracejí zrak. Hodně silný je pro mne například motiv opilé ženy, která močí, zvrací nebo kálí. Naše společnost vnímá opilou ženu jako to nejhnusnější. Ve všech generacích se najde spousta lidí, kteří s tím mají problém, ale když vidí opilého muže, tak je to pro ně akceptovatelné a nepřijde jim to divné. Otevřeně jim tohle téma předkládám a bylo pro mne těžké se vypořádat s tím, že divák tomuto většinou ani nechce rozumět. Investuješ do toho dost energie, kreslíš intenzivně celý dny, a pak někdo jenom projde okolo a nepřečte si k tomu ani text.

Myslím si, že silný obraz mluví sám za sebe a nikdo text číst nepotřebuje. Což v kontextu tvé tvorby, je forma zobrazení obsahu lapidární do takové míry, že ji pochopí každý. Ale samotný význam toho kontroverzního obsahu už je spekulativní. Jde čistě jenom o to surové předhození tématu divákovi, nebo chceš, aby v tom lidé začali hledat krásu?
To je dobře položená otázka, neboť obsahuje oba aspekty, které jsou pro mě silné. První varianta je jasná a čistá, snadno rozpoznáš místo či figuru například Adolfa Hitlera na kolečkovém křesle, sparťanského chuligána podpíraného policisty při močení na dveře, nebo mrtvé idoly jako Sid Vicious. Lidi ten kontext může do jisté míry pobavit, zajímá mě, jak se s tím vypořádají. Chci divákům umožnit vytvořit si vlastní názor na samotnou vizualitu. Jeden námět zpracovávám opakovaně v různých vizuálních variantách, až někdy lapidárnost zmizí. Většinou toho dosáhnu experimentováním při tisku nebo méně konkrétní kresbou. V ten moment téma jenom předhazuji a interpretace je na ostatních. Zjišťuji, že do určité míry je pro mne nepodstatné, co v obraze najdou, jak si ho vysvětlí. Ale vždycky je podstatné, abych získal hodnotnější odezvu než přikývnutí, že je to dobrý nebo hezký, protože to je pro mne naprosto nejhorší. Umění by mělo klást otázky a vyvolávat odezvu.


Umění tu nemá být jenom k tomu hezkýmu, co zažíváme

Na kresbě, kterou si zrovna prohlížím, je naprosto explicitně zobrazená hajlující shemale. Proč? Ty chceš zachytit něco, co je pro extrémní?
Ano, když se vrátím k té předchozí otázce, tak tohle je jedna z forem. Vybírám si situace, které jsou pro společnost už za nějakou snesitelnou hranicí. Běžný člověk, který se tolik v umění nevyzná, tohle nepřijme, nepochopí a někdy reaguje až agresivně. Což mě na tom také baví, protože je to určitý proces, se kterým se potýkal už Goya, Munch, Félicien Rops. Ironizující až zesměšňující věc, která je ve své podstatě braná naprosto vážně.

Ty své dílo myslíš vážně?
Beru to vážně. Pro mě je to satira dnešní doby. Nevymyslíš nic horšího, než co je člověk schopný udělat člověku. Vždycky mě zajímala krajní přesahová hranice lidské existence. Paradoxně nezobrazuji nic, co bychom okolo sebe v současnosti neměli, přesto je značná část stále tabu. Jenže tabu s sebou přináší určitou hlubší otázku, jež samotné téma otevírá, a jak jinak na tohle jít než přes umění? Řekl bych, že pro mladé lidi je přínosnější si udělat představu o sexu na základě románu Markýze de Sade než nějakého extrémního porna, v dnešní době téměř stejně lehce dostupného. Dokonce učím i mladou generaci a tu už má tvorba téměř nešokuje. Dneska se na základní škole vyučuje o Ladislavu Klímovi, v jehože díle se vyskytuje všechno od fekálií přes nekrofilii po sadomasochismus. Tohle dnes již k životu patří. Estetika umělecké části je braná jinak, je uvolňující, posilující a odlehčující. Určitá zvrácenost či přesah je tvůrčí a zajímavý, protože pokládá otázky. Neměli bychom se ničemu úplně vyhýbat a zavírat před tím oči.

Máš dost specifický černý humor, který zároveň celé téma odlehčuje.
Ano, tenhle druh humoru je Čechům vlastní. Dost lidi zvenku pro něj pochopení nemá. Je to naše národní specifikum, že vážné věci, které nás štvou, zesměšňujeme a ironizujeme, protože s nimi nemůžeme nic udělat. Pro mě je nejlepší, že si mohu v tvorbě dovolit ironizaci i vážného problému, čímž je pro mne jednodušší se s těmi věcmi vypořádat.

Věnuješ se mimo volnou tvorbu ještě nějakým projektům? Na čem momentálně pracuješ?
Zajímám se teď o román „Utrpení knížete Sternenhocha“ od Ladislava Klímy. Jednou mi ho doporučil Otto M. Urban, když jsme spolu někde popíjeli. Viděl jsem ilustrace od Nepraše, Kokolii i dalších autorů, a všichni vsadili na určitý minimalismus, protože téma samotné je těžce uchopitelné. Klíma v románu vychází z Nietzscheho, Schopenhauera, z hororové, místy groteskně podávané estetiky, což mi naprosto vyhovuje. Hodlám se s příběhem vypořádat formou němého komiksu, jehož scénář konzultuji s Markem Škubalem. Už přes rok se tomu intenzivně věnuji a ještě pravděpodobně dlouho budu. ∞

Zvrátit hodnotu. Postavit ji na hlavu, jestli teda v tom lepším případě vůbec nějakou má. Nebo přidělat o pár víc končetin, pár let jí přidat. Pak ji nechat šlapat v loužích. Celé už to nabývá představ, které se v čisté mysli jen málokdy udrží déle, než se zlomí vaz.

Potřebujeme uspokojit chuťové buňky? Ukojit zvědavost? Ukotvit fantazii? Nebo jen neustrnout v klidu. Proto potřebujeme zvrácenosti? Jdeš po ulici a všechno ti připadá nějaké obyčejné. Přejmenováváš dny, aby ti nepřišly tak všední. Plníš mysl obskurními představami, aby ses nenudila. Na první pohled vypadáš docela normálně. Fázemi proměn identity sis už prošla. Teď už jen prohlubuješ jednu, která evoluci přežila. Tu, která vydržela až doposud. Oblečená v kazajce, kterou sis na sebe sama ušila, se snažíš chytit trochu vzduchu a vtlačit si ho do plic. Jenom je tak těsná, že i kdybys měla volné ruce, neměla už bys ho kam dát. Kapsy jsou děravé a propadává z nich i to, co není. Není potřeba dýchat víc než jen nutně trochu. Před přílišnou samotou, která se ti vryla pod kůži, když ses každým krokem zašlapovala hlouběji a hlouběji, otevíráš oči k cizím a protínáš jejich pohledy. Stínáš bariéry a chceš se ponořit do těch neznámých moří. Stává se to tvojí obsesí.

Potkávám tolik lidí. Zažívám s nimi chvíle, které jsou už několika prožitými životy. Film v reálném čase. Proto nemám potřebu ani moc chodit do kina. Přesto se ale často cítím sama. Jako bych byla sama celý život a nikdy jinak. Pocit, který dohání k úzkosti. Vždycky u toho svítí monitor. Trávím s ním víc času, než bych chtěla. Prázdný pokoj a stříbrnošedý svět, kterého se dotýkám. Umí si vzít tolik času, že z okna najednou není přes tmu vidět. A já mu ho dávám.

Klopila jsem zrak a pozorovala odstíny stříbrné na chodníku a snad v nich hledala svůj obraz nebo desetníky, co už stejně neplatí. Uzavřela jsem se sama v sobě. Hladila jsem pohledem beton a nenechala pohladit svou tvář. Hrbila jsem se. Předkláněla skoro tak, že jsem cítila každý kamínek na ulici. Louží poznávala chuť. Postupně jsem se zmenšovala, až mě už ani nikdo na ulici nepozdravil, protože mě neviděl. Dokázala jsem splynout s neviditelností. Jako kouzelník, který čaroval proti sobě. Představa, že bych musela neexistovat celý život, mě ale začala děsit. Zvrácené. Protichůdné. Šla jsem proti sobě. Hledala jsem hodnotu sebe sama. Tu největší cennost. A ve správnou chvíli jsem se přestala koukat na chodník, ale začala se koukat do lidských očí. Jsou daleko vřelejší než monitor. ∞

Před několika lety mi zvrácené přišlo leccos, co se odlišovalo od normálu. Věšení se na háky, návštěvy čtyřkových hospod, umělci tvořící z vlastních tělních výměšků, fotografie v galeriích adjustované na klipsech. Dnes se sice na háky nevěším, ale dle měřítka svého starého já jsem zvrácená taky – věším fotografie na klipsy a tuto formu na výstavě obhájím. Ale to už je dnes zvrácenost snad jen pro klasika. Ve světě umění, plném individualit a jejich potřeb sdělovat, se hranice toho, co už je zvrácené, posunují. Respektive neměly by v něm být. Ty pak nastavuje až společnost, která na díla reaguje. Umělec by měl být svobodný. Sdělovat to, o čem ostatní mlčí. Ukázat, co ostatní nestíhají vidět. Formou, která je jemu vlastní a ke které došel, ač paradoxně může působit, že je její podoba teprve v začátku. Je to právě ten, kdo hranice posouvá a odkrývá podoby reality. Ať k tomu potřebuje výměšky, nebo mu postačí štětec.

Stále a často v galeriích slýchám projevy nepochopení jako reakce na současné umění. Nejčastěji mají podobu dialogu se závěrem „vždyť to bych uměl taky“. Důvodem těchto soudů je možná úzký vhled do současného chápání světa skrze umělecké vyjádření. Každopádně nastavené zrcadlo vnitřních světů umělců se s tím objektivním příliš nepotkává, nejde-li publiku na ruku třeba skrze kombinování obecně srozumitelných motivů.

Nepochopení ale nejsou jen malíři, v hudbě platí totéž. Skladby postavené na matematických vztazích jsou náročné na poslech, a proto se na komerční rádiové stanice nedostanou. To ale ani není jejich cílem. Umění, zvlášť to současné, bude v jakékoli době budit otázky a nepochopení. Nebo v to alespoň doufám, protože jestli se současné umění stane pochopitelným pro masy, bude to znamenat, že jeho vývoj skončil. ∞