„Galerie vždy podporovaly progresivní muzikanty, některým pomohly doslova přežít – třeba americkým minimalistům. Dnešní scény jsou přirozeně plné přesahů: hudba se prolíná s koncepty, videem, performancemi, grafickými partiturami, novými médii. Galerie Středočeského kraje nyní dává prostor umělcům i publiku, které zajímá tohle přirozené prolínání, chtějí se do něj ponořit na jeden den a v Kutné Hoře třeba i přespí.”, říká publicista a scenárista Pavel Klusák, kurátor události A Day of Sound.

Elektronika, multimédia a performance ovládnou v pátek 6. září GASK a jeho zahrady v mezinárodním jednodenním festivalu. Připraven je osmihodinový line-up futuristů, vizionářů a experimentátorů. Projekt s názvem A Day of Sound zahájí původní performancí pro galerijní zahrady bývalé jezuitské koleje výtvarník, hudebník, literát, loutkář a akční umělec Petr Nikl. „Pocta Olze Karlíkové“ má speciální formát terénního koncertu v pohybu, jejíž jedinečné grafické zápisy zpěvu ptáků „navrátí“ do volného prostoru mezinárodní ansámbl sedmi významných improvizátorů: londýnská rezidentka Lucie Štěpánková, George Cremaschi (USA), Ivan Palacký, Peter Graham, Pavel Zlámal, Pasi Mäkelä (Finsko) a Petr Vrba.

Večerní část se soustředí na britské elektronické producenty, kteří pracují i s videem nebo vyprávějí koncepční příběhy. Renomovaný autor a zvukový umělec Scanner (UK) uvede program Mass Observation, jehož světová premiéra se konala letos v pařížské galerii Centre Pompidou. Scanner, vlastním jménem Robin Rimbaud, si získal kontroverzní věhlas odposloucháváním mobilních sítí a včleňováním hovorů do ambientní hudby v reálném čase koncertu. Znepokojivá a zároveň zvláštně opojná audiovizuální meditace se točí kolem úniku osobních dat a sledování občanů státním i soukromým sektorem.

Roly Porter (UK) z Bristolu má pověst elitního producenta na postbeatové scéně. Jeho koncepční programy se objevily na nejvýznamnějších světových festivalech elektronické hudby. Album Third Law tematizovalo lety do vesmíru bez lidské posádky, nejaktuálnější projekt Kistvaen se vrací k dávným pohanským písním pohřebních rituálů. Na A Day of Sound vystoupí Roly Porter v nočním sólovém setu.

Petr Válek si získal mezinárodní publikum svými internetovými videi s prezentací vlastní noisové DIY elektroniky, v GASK vystoupí naživo. Posledním z hlavních aktérů festivalu je rakouské ženské duo Agnes Hvizdalek & Billy Roisz. V jejich podání bude v GASK uvedena světová premiéra nového projektu – dua pro hlas, elektroniku a živě generované video. º


A Day of Sound
GASK – Galerie Středočeského kraje (Barborská 51–53, Kutná Hora)
pá 6. 9. / odpolední program 16:00—19:00 / večerní stage od 20:00—0:00 • 350 Kč


text: Šárka Krombholzová

Hluk, ruch, šum, rachot, rev
Screenshot televíznej obrazovky, zrnenie, zvuky za bezpečnými zónami známeho vizuálneho a zvukového doprovodu vysielania. Skladba francúzskeho ruchára Vomira, ktorá znamená v preklade „nič“, ako zhluk nekonkrétnej atmosféry. V duchu žánrového radikálneho harsh noisu predstavuje úzkosť a nepokoj ukryté za plynulo dávkované vertikálne vrstvy napätia. Prečo by sa niekto dobrovoľne vystavoval prenikavému a surovému zvuku, keď si môže pustiť pokojné, rytmické a harmonické? Kakofonická neurčitosť zvuku má niečo dočinenia s vrstvami a dráhami ľudského mozgu. Hudobné sféry radikálnych zvukov sa premietajú do ľudského vnímania neurologickým spôsobom, ktorý ovplyvňuje zaužívané schémy. Tak ako nie je možné povrchne hodnotiť neschopnosť žiť plnohodnotný život, pre depresiu je často poslucháčskym zážitkom definovať si nové hranice.

Stimul premeny
Britský neurovedec Oliver Sacks vo svojej knihe Musicophilia: Tales of Music and the Brain (v českom preklade ako Musicophilia: Příběhy o vlivu hudby na lidský mozek, 2009) opisuje prípady ľudí, ktorým narušenie nervových dráh spôsobilo rôzne druhy anomálií v súvislosti so zvukmi. Od náhlej posadnutosti počúvania enormného množstva hudby denne, cez zvukové halucinácie, prepadnutie hudobnej produkcii v ovládaní nejakého nástroja alebo speve, cez fóbie a panické záchvaty spôsobené istou zvukovou stopou. Vnímať fenomén, ktorý autor nazval ako „zvláštnu vec vidieť ako sa milióny ľudí hrajú s nezmyselnými melódiami, načúvajú im, zamestnávajú sa a zaoberajú tým, čomu sa hovorí hudba,“ znamená otvoriť svoje kanály pre účinok „nehudobného“ v ľudskom živote. Načaté ambientnou produkciou, cez agresívny tlak nepokojných ľudských emócií, je noise vyústením gradujúcej intenzity života. Duševné oscilácie mapujú túto premenu k silnému a odhodlanému skutočnou surovou esenciou. Ten posun znamená dostať sa bližšie k podstate psychomanipulatívnych svetov a odhaliť skutočné príčiny a následky psychického nepokoja. ∞


autor: Verona Jankovičová

Myslím, že když jde v současné době kdokoli z nás do kina, neoblékne se jinak než běžně a netěší se týdny. Kina se stala již příliš normální součástí na to, abychom je vnímali jako společenskou událost. Jenže – sály zejí prázdnotou, pokud tedy nejde o mohutnou 3D projekci, což by měl mimochodem někdo zastavit, proč ta posedlost 3D?

Lidé z okruhu Aerofilms se rozhodli přivést do sálů něco nového. Inspirovali se zahraničním projektem, který nabízí divákům trochu jiné sledování filmů a přináší ten tak chybějící „esprit“ ze společenské události. Před čtyřmi lety díky Fabienu Riggallovi a jeho inspiraci filmem Ridleyho Scotta, Blade Runnerem, vzniklo „Secret Cinema“. Stejně jako na těchto akcích v ČR, ani tehdejší diváci do poslední chvíle netušili, kam jdou a na jaký film se podívají. O to ale ani primárně nešlo. Fabien Rigall se snažil návštěvníky propojit s filmem natolik, že děj filmu prožívají na vlastní kůži. A tak se kromě Londýna obdobné akce konaly například v Berlíně nebo v Moskvě. Nicméně nemusíte jezdit tak daleko, abyste zažili film na vlastní kůži. Český projekt inspirovaný právě Secret Cinema, který na počátku nesl stejný název (snad proto, aby ti informovanější mohli jásat, že „to“ přišlo konečně k nám), se nyní prezentuje jako Cinema Royal.

Na mojí kůži
V první polovině roku 2010 jsem se i já stala členem „tajného spolku“. V průběhu měsíce přijímám s velkým očekáváním šifrované e-maily. Téma nejbližšího setkání napovídá text a nejrůznější hypertextové odkazy, pak přichází jasný dress-code a nakonec je určeno i místo setkání, avšak stále ještě neznám film, který nakonec budeme sledovat. Mohlo by se zdát, že jsem tím trošku znevýhodněna, opak je ale pravdou. Strávit večer se Cinema Royal je velmi zábavná a zajímavá zkušenost. A tak se jen s pár přáteli, kteří se díky vlastnímu zájmu o alternativní kulturu o projektu dozvěděli, těšíme na film a především na skvělý zážitek.

„Dost bylo strádání! Nabízíme jedinečný výdělek, který vás dokáže plnohodnotně zajistit na dobu několika dalších měsíců!“ Takto oznámili Cinema Royal páté setkání. Do prvního e-mailu vložili odkaz na facebook event, kde jsme my, podléhající sociálním sítím, sledovali další dění. Ale ani nefejsbukáři nepřišli o důležité informace. A když tu byl konečně 3. červen, den setkání, vyrazili jsme směr závodiště Velká Chuchle. Na Smíchovském nádraží jsme potkávali první zasvěcené. Usmívali jsme se na sebe, avšak dělali jakoby nic. Zdálo se mi, že všichni krom mě vědí, co očekávat. Oblečeni do podobných šatů jsme se pomalu dostávali do role ještě dlouho před tím, než jsme dorazili na místo. Pánové netradičně galantní, dámy s koleny u sebe a na nich lehce položené ruce v háčkovaných rukavičkách. V ruce jsem žmoulala vstupenku v podobě sázecí karty a ruličku bankovek v hodnotě 3 000 peněz, kterou jsem obdržela za 220 korun v kině Světozor. Dáma s deštníčkem a muž smekajíc klobouk uvedli naši skupinku přijíždějící stosedmdesátdvojkou v sedm dvacet ihned do centra dění. Nestihli jsme si ani objednat a už nás vyzvali k sázkám na koně. Kde však jsou? Plni očekávání jsme si žádného koně nevšimli. K našemu překvapení tam však byli, dva možná tři hnědáci v celé své kráse, každý se svým Váňou. Nedočkavě poklusávali po trati. Jen co první z nich zařehtal a přesvědčil nás, že to není žert, jsme zamířili k sázecímu stolku. Sázky se jen hrnuly, sázkaři se přetlačovali, překřikovali, ale bookmakeři byli až podezřele lhostejní. Přijímali bankovky, co jsme jim svěřovali, neptali se na jména, psali špatné cifry a zaškrtávali koně, kteří jim přišli zrovna pod ruku. Protesty sázkařů se ztrácely v informacích, kterými jsme byli zahrnováni prostřednictvím reproduktorů v areálu. Mezitím nám jiní, velmi slušně oblečení organizátoři dostihu, nabídli nějaké žetony za malý úplatek. Ve chvíli, kdy jsem se vracela s objednávkou, zaslechla jsem „Dělejte, hlavně je těch prachů musíme do tmy zbavit…“, v tu chvíli zmizela moje tisícovka ze Světozoru do kabelky a já byla rozhodnuta ji za žádných okolností neprohrát.

Vsaďte boty, že to bude stát za to
Začalo se stmívat, stejný hlas, který nás vyzýval k sázení, nás nyní zval na tribuny, upozorňoval, že koně jsou připraveni ke startu. Bylo opravdu krásné sledovat tak nezvykle oblečený dav shromážděný na tribunách. Některé dámy vytáhly kukátka, pánové doutník či placatku a společně jsme vyčkávali. Chvíli před tím, než zazněl první výstřel, se už velká část publika ošívala, někdo podotkl: „Vždyť je tma jak v prdeli, co z toho dostihu budeme mít?“ V tu chvíli se koně rozeběhli, alespoň v našich uších, osvětlovač následoval jejich pomyslné kroky po celém okruhu, komentátor oznamoval každé klopýtnutí. S posledním dusotem se rozsvítilo plátno s názvem filmu. Právě v tu chvíli již nebylo nutno žádné vysvětlení – „Podraz“. Diváci tleskali a jásali. Snímek, který získal několik Oscarů za nejlepší mužský výkon v hlavní roli, kameru a zvuk, myslím všechny potěšil. Úvodní píseň se díky filmu proslavila a je s filmem neodmyslitelně spjata – a pro mě je nyní neodmyslitelně spojena i se Cinema Royal.

Když dnes celý večer vzpomínám, neubráním se nostalgickému úsměvu – bylo to jednoduše skvělé. Nemohu se dočkat dalšího promítání Cinema Royal. Uvidíme se?