Skutečnost versus fikce. Fikce versus skutečnost. Dvě odvrácené strany jedné mince, byť se to tak na první pohled nejeví. Skutečnost smyšlenky, ať už literární, či jakékoliv jiné, ale umělecké, je blíž opravdové skutečnosti, než si myslíme.


Fikce je možností ke skutečnosti. Naše každodenní realita je ukotvena stereotypy, protože by se náš mozek utopil v záplavě nových podnětů. Na základě zkušeností a jejich podobnosti s právě zažívaným necháme svět promlouvat, přistupovat k sobě. A tím jej poznáváme.

Z fikce se stává skutečnost
Každý to známe, nebo jsme to alespoň jednou zažili. Přijedeme na místo, které jsme ještě neměli možnost navštívit. Seznamujeme se s okolím, potkáváme neznámé lidi, bloumáme po okolí, vytváříme si mentální mapu prostředí. Velmi brzy si osvojíme, kudy vede nejkratší cesta do pokoje s postelí, nebo kde nám chutnalo pivo. Zkrátka vystoupili jsme z komfortní zóny. A společně s tímto konstatováním můžeme vyslovit ještě jedno: z představovaného – z fikce se stává skutečnost. Naše nová skutečnost: ohmataná rukama, ošoupaná nohama.

V obecném pojmu literatura se skrývá pojem fikce. Literatura je vlastně definicí fikce, jelikož je utkána z textů, vět a slov. Společně představují alternativy, možnosti, které samy o sobě utvářejí nové vidění světa. Odchylky od reality, jimiž je často literární fikce vymezována, jsou však právě potvrzením těchto možností.

Možné je i nemožné
Literatura je alternativou, možností k denně vnímané skutečnosti. To je její největší klad. Ne uniknout pryč, ale nezbláznit se z neuvěřitelných situací, které nám pobyt ve společnosti servíruje z rukou šikovného číšníka.

Literatura je alternativou, řekl jsem, ale kde začíná hranice skutečnosti? V představivosti. A ta je naštěstí stále u mnoha jedinců nekonečná. Schopnost představovat si neznámé, jiné a nové je v konečném důsledku lidskou vlastností, která lidstvo posunuje za hranice myslitelného. Představovat si a tvořit fikce, alternativy k realitě, která je vykonstruována naším vědomím. Představovat si a pak to zpřístupňovat, jelikož co je představitelné, to je pro člověka dosažitelné. Jeden příklad za všechny: Za jediný lidský život se člověk vznesl a plachtil zásluhou vynálezu bratří Wrightů. To bylo v roce 1903. A o 66 let později, v roce 1969, se lidská noha dotkla povrchu jiného tělesa – Měsíce. Neuvěřitelný úspěch lidské představivosti, splněný sen Julese Vernea a mnoha dalších před ním. A od té doby do současnosti? Na první pohled téměř nic.

Problém tří těles
Posledních několik měsíců jsem měl poměrně značný problém se začíst. Dočíst knihu už bylo nad mé síly. Fikční světy, které jsou chrleny v neuvěřitelném tempu a které doslova zaplevelují veřejný prostor mediálními domy i jednotlivci na sociálních sítích. Milan Kundera ve svém, jak jinak než fikčním románu Nesmrtelnost, tento všudypřítomný vizuální útok na jedince nazývá imagologií. Fikce se opět protíná s realitou.

A pak přišla kniha, která je přímo mezníkem ve světě fikce. Tedy ve světě science-fiction. Román čínského spisovatele Liou Cch’-sina Problém tří těles je brilantně vystavěn na bázi poznatků o současném světě, který vyrůstá z podhoubí čínské kulturní revoluce a který současně směřuje k blízké budoucnosti, jež rozhodně není růžová, byť se tak na první pohled může zdát. Fundované vědecké teorie jsou umně míseny s filozofickými otázkami budoucnosti lidstva, slabinami i silnými stránkami inteligentního života, jak sami sebe často označujeme. Samotný název koresponduje s fyzikálním problémem vztahujícím se k nebeské mechanice. Jde o to, jak předpovědět chování tří těles, která na sebe vzájemně gravitačně působí. Právě tahle neřešitelná úloha dala vzniknout teorii chaosu. Jenže tahle fikce jde mnohem dál.

Světy se propojují
Román konfrontuje tradiční čínský přístup k problémům světa s tím západním, v jehož okovech se nacházíme a z nichž se nám nedaří se vymanit. Liou Cch’-sin platí za čínskojazyčného velmistra sci-fi. Ten titul mu byl skutečně udělen. Napsal celou řadu knih, ale trilogie Vzpomínka na Zemi, která vyšla péčí nakladatelství Host, je vskutku majstrštyk. Žánrový přesah této knihy je doslova dechberoucí. Fikční svět zde protíná svět reálný a smazávají se tak rozdíly, které teoretici tak rádi uměle vyzdvihují na piedestal svého bádání. Všechny možnosti se nakonec jeví jako plauzibilní. Ze svých spárů vás tahle kniha rozhodně nepustí.