Komu láska v srdci hárá
Dal jsem ptákům zrní a ježkům vodu. Frau kverulovala, tak jsme jeli na procházku.
Na Žabě jsem potkal holku, co říkala, že mě zná ze základky. Chodila o dva roky níž. Měla vykastrovaného labradora z útulku z východního Slovenska, o kterém si myslí, že je z Ukrajiny. Nina si s ním hrála. Frau se hárající Ninu pokoušela obskočit. Panička kokršpanělky, kterou jsme pak potkali, říkala, že ji obskakuje proto, že Nina je teď žádaná a sebevědomá, tak aby ji hodila do latě. Pravda je, že Nina je teď vždycky první, kdo na zahradě začne štěkat, když někdo jde. Frau až sekunduje.
Zalil jsem a orval cukety. Pohladil jsem Manon. Maur snědl Nině celé jídlo do posledního drobku, zatímco klidně ležela vedle něj a sledovala ho. Vzápětí Maur zase kňučel, jako když jsem ho coby vyhladovělé a promočené kotě našel před rokem u silnice. Vypadal jako Výkřik od Muncha. Když jsem si získal jeho důvěru, ležel s ním bok po boku, on přestal vrnět a usnul, cítil jsem se jako na začátku své první a poslední naplněné lásky. Takové to rozhřešení. Člověku dojde, že nezáleží na slovech, ale na pohybech.
Chtěl jsem pohladit Roberta, ale lehl si do kočičího záchodu. Maur si lehl na schody, tlapkou Roberta otravoval a Robert vrčel jako pes. Před barákem šel po silnici Říman s žábou v hubě. Nina na něj zaštěkala a on ji pustil. Žába začala skákat pryč a Říman poskakoval vedle ní. Pro kočky je to hodně poutavý pohyb. Hodně jsou z toho někde. Římana jsem vzal dovnitř a žábu odnesl na loučku.
Hrůza třepe kurníkem
Zalíval jsem rajčata a zdálky uslyšel štěkot Niny. Čmuchala na loučce, kam chodí koně. Pod brankou je díra, kterou se protáhla. Šel jsem pro ni. Vedle stojí barák plný harampádí, tak jsem chvíli volal na Trysku. „Sem chodí hodně koček,“ ozvala se paní z vedlejší zahrady. „Jednu postrádám.“ „Jakou má barvu?“ „Želvovinovou.“ „To neznám.“ „Taky jsem to dřív neznal. Už pár dní se neobjevila, tak jestli tu třeba někde nezapadla.“ „No, majitel je nemocný. Nedokáže nic vyhodit.“
„No, když jsem tu jednou hledal jinou kočku, narazil jsem na rozpadlý vysavač s nalepeným nápisem ,nevyhazovat’. A přitom takový pěkný barák.“ „Byl by, kdyby měl architekta, ale on si ho projektoval sám. Neustále ho přestavoval. Pořád něco boural a přistavoval. Teď ho dal svým dcerám, ale chodí sem každý den.“ „Já myslel, že to je správce.“ „Nejhorší je, že je to můj švagr. Bývalý. Bratr manžela. Manžel zemřel.“
Belmondo v pastvinách
Když se Robert vrátil po pěti nocích, Tryska by mohla dát aspoň dvakrát tolik. Jen mě děsí představa, že je někde zabouchnutá. Měl bych zazvonit u sousedů a říct jim, ať se podívají, ale nemůžu se dokopat. Donesl jsem zvenku Maura, který terorizoval žábu. Cestou na Žabu jsem před Lukovem uviděl u cesty přejetou želvovinovou kočku. Jen o kousek dál, než jsem před rokem našel Maura. Právě skončila Barumka. Šel jsem se na ni podívat. Byla tlustá a hodně světlá. Tryska to nebyla.
Na Vlčkové Nina uháněla do kopce za jeleny. Byl jsem U konce s dechem. Myslím ten film od Godarda. Jednomu průseru člověk čelit dokáže, ale dvěma? Pak ještě neochvějně štěkala na krávy. Doma jsem vzal foťák a jel vyfotit tu přejetou kočku, abych ji dal na Psího detektiva. Tryska dorazila druhý den v poledne. Po deseti dnech. Mňoukala, pila, žrala a běhala po baráku. Pohladil jsem ji. Předla.
Den předtím, než zmizela, vyskočila na plot a odrazila se od kliky branky tak šikovně, že se otevřela. Všiml jsem si díky tomu, že jsem v zámku zvenku nechal klíč. Dal jsem si ho do kapsy, pak si lehl někde na zahradě a klíč mi vypadl. To se mi stává často, ale vždycky ho pak zase najdu. Tentokrát jsem ho najít za boha nemohl. Říkal jsem si, že se Tryska možná vrátí, až ho najdu, ale nikde nebyl. První věc, kterou jsem udělal po tom, co se vrátila, byla, že jsem odnesl shnilé ovoce na kompost. Cestou v trávě vidím klíč. ![]()
