Další potácivá myšlenka na slova, která se dala říct jinak, líp, ale nakonec by se prohnula v pase, aby kolem nich ten druhý jen proplul. Nebo by je nasucho přežvýkal ve svých ústech, zotíral je o svůj jazyk postavený z agresivně uhnětené znakovosti.

foto: Lina Lapelytė. We Make Years Out of Hours, Ausstellungsansicht Hamburger Bahnhof – Nationalgalerie der Gegenwart, Berlin, 2026, © Lina Lapelytė. VG Bild-Kunst, Bonn 2026. Foto: Staatliche Museen zu Berlin, Nationalgalerie / Laura Fiorio

Možná jsem ty významy však násilně zkroutila já. Mám pocit, že lidé často mluví ve stejné řeči, ale významy znějících slovních spojení se rozpouští ve dvou nesourodých sémantických systémech.

Příště dokážu obhájit svou pozici existujícími fakty. Statistikami a grafy, načtenými studiemi. Mohla bych se zeptat AI chatbota, možná bych s ním mohla vést debatu před příštím setkáním s člověkem z opačného politického spektra a natrénovat si, jak nejakurátněji odpovědět na „největší argumentační fauly“, na nejčastěji omílané mýty. Obtisknout si procenta a čísla do hlavy a vědět. Vzít svoji občanskou povinnost vážně a obhájit si svůj názor, přesvědčit druhého, ukázat mu spravedlivější pohled, vyvrátit jeho generalizační „pravdy“. Vplout do mysli člověka z jiné společenské bubliny, kriticky myslet, rozpoznat deep fake. Stále je k nám promlouváno poučným hlasem, že bychom měli vést rozhovory s lidmi z „jiné bubliny“. Že předat jim svou zkušenost a přistupovat k nim s „otevřenou myslí“ je přece podstatné pro zdravou společnost… A já si na konci podobných setkání připadám bezzubě, vykuchaně, s rozštěpeným svědomím. Naštěstí i pro tento problém existují řešení.

Svým vlastním pánem

Protézy. Či jejich možnost, nabídka určuje poptávku. Každým dnem je nám poskytována revitalizace našich duší (stačí pár mindfullness aplikací), rozšiřování mozkové kapacity (platformy s reklamami typu „Buď nejchytřejší člověk v místnosti!“), přeskládání tělesných částí: „Zuby máte v pořádku, jediné co, že byste mohla mít rovnátka,“ ozývá se v ordinaci. – „Potřebuju je?“ – „Je to v zásadě estetická záležitost,“ uzavře zubařka s úsměvem, chladně. Napadá mě, že se v poslední době často koušu do vnitřní strany tváře; můžete mi ji prosím odstranit? Představuji si, jak bych s rovným chrupem a bez tváře dokázala hbitě odpovědět na jakýkoli komentář. Bez výplňkových slov, zakoktávání, pauz a děsivého „eee“.

Sebeoptimalizace je neustálá kontrola – už nepotřebujeme utlačovatele, který nám diktuje, co a jak dělat správně, jak naplnit kvóty, respektive je překonat. To my jsme svým vlastním pánem. Pánem, který se na nás dopouští násilí, protože sám ví, co je pro jeho poddaného nejlepší. Vyměnili jsme svobodu za to, abychom byli vysekáni jako diamanty. Vysekat čelist, zbrousit hrany. Pár ran kladivem do lícních kostí.

Pryč s virtuozitou

Je pro mě tak těžké nebýt dokonalou; udržet si svou nedokonalost jako známku lidského života. Uchyluju se k AI chatbotu a zápasím s tím, aby mu nepropadlo moje psaní. Cítím tlak na přesnou formulaci, ovšem s kreativním twistem. Sednout si a psát, i když vím, že chat to napíše lépe, správněji. Píšu zahraniční umělkyni e-mail s prosbou o rozhovor – tedy vlastně ne: nechávám si ho generovat AI, chci působit profesionálně, chyba se do mé angličtiny nesmí vloudit. „A ať to působí přirozeně,“ píšu instrukci. Už nikdy tě nikdo nebude moci nařknout, že jsi hloupá, protože neumíš používat pravopis. Nebudeš ho umět ani nepoužívat, s AI nebudeš muset umět nic. Já mám ale přece ráda chyby; miluju překlepy, to, když někdo špatně použije člen a do zprávy se mu vloudí hrubka.

V přemítání nad gramatickým nacismem otevírám oči do velkorysé haly berlínské galerie Hamburger Bahnhof – je zaplněná dřevěnými kostkami, ze kterých si návštěvnictvo může libovolně stavět. Performerstvo zpívá spolu s nahrávkou hlasu umělkyně Liny Lapelytė. Jedná se o zhudebněné básně autorstva napříč dekádami, které nesdílí nic jiného než motiv – lásku jako společenskou sílu a kolektivní paměť. „Hlas jako sdílené riziko,“ dočteme se v publikaci k výstavě We Make Years Out of Hours. Lapelytė odmítá spektakulárnost, heroismus, virtuozitu, upřednostňuje tichá gesta, akty péče, jednotlivosti ve vzájemném působení. Její praxe spočívá v práci s lidmi, v jejich spojování, v sociálních interakcích. Hudba rozlévající se po obrovské hale galerie zní konejšivě. Přála bych si vracet se tam každý den a trávit v atmosféře pospolitosti a míru několik hodin. Při vědomí probíhajících válek, rasově motivovaného násilí, oteplování planety, bytové krize, lhostejnosti čelných představitelů naší vlády nebo omezování práv trans lidí nejen v USA bylo tohle setkání s lidskou komunitní vynalézavostí léčivé. Zní to až utopicky, ale zdálo se, že každý má v tom prostoru své místo. Tenhle dojem utvrdil i fakt, že cílem umělkyně nebylo skrze open-call shromáždit profesionální zpěváky*ačky, ale ty, kteří si jsou ve svých pěveckých schopnostech třeba i nejistí. Neučila je zpěv vylepšit, nechala je přispět svébytným projevem, volně plynoucím, nikoli následujícím ideální vzor.

Porozumět

Dlouho jsem se trápila svou jinou výslovností v cizích jazycích. Používám slovo jiný namísto špatný záměrně, protože si nemyslím, že správná výslovnost je ta, kterou mluví většina rodilých mluvčích (navíc v rámci této většiny nevyslovuje každý jedinec identicky). Správná výslovnost je falešný pojem. Jako učitelce češtiny (a zároveň rodilé mluvčí tohoto jazyka) pro cizince mi jednou bylo vytknuto, že moje „e“ nezní, jak má, „odchyluje se směrem k áčku“. A tak studující udělali v diktátu, který jsem přednášela, všichni tu stejnou chybu – přijde mi to vtipné. Vzpomínám si také na situace, kdy jsem učila skupinku s úrovní češtiny B1, kde jedna studentka používala nespisovné koncovky a nářeční slovní zásobu, protože žila na Moravě. Ale protože učíme podle spisovné češtiny, měla jsem ji opravovat. A objasňovat tím, jak se to říká správně.

Vlastně bylo proti mému přesvědčení i snažit se někomu napomáhat k imitaci přízvuku rodilého mluvčího. Mám ráda různé přízvuky, ať už v češtině, nebo v jiných jazycích – nechápu, proč by například angličtina s přízvukem byla automaticky horší než ta standardní. Stejně tak se snažím cenit si svého jiného přízvuku v němčině, i když ho mám odjakživa spojený se studem a pocitem, že musí být napraven. Možná vás napadá, že přízvuk rodilých mluvčích se přece snažíme napodobit, aby nám ostatní rozuměli. Naráží vybočení z toho „správného“ v takovém případě na ostrou hranu funkčnosti? Domnívám se, že spíše otevírá situaci. Takovou, kdy se druhý musí více snažit porozumět. Kdy se zeptá, co bylo řečeno, kdy poprosí o vysvětlení. Přijde mi, že porozumění nestojí na správnosti a chybovosti, nedostatečnosti znalostí daného jazyka, perfektním ovládání gramatických pravidel, ale na setkání bytostí. Jak bychom si jinak mohli vysvětlit, že někomu, kdo sdílí náš mateřský jazyk, rozumíme méně než tomu, s kým se bavíme v cizím jazyce, který perfektně neovládá možná ani jeden z nás?

Setkat se

Naše společnost se propadá do chirurgické přesnosti umělých neuronových sítí, které se dost možná brzy zbaví veškerých halucinací, nikdy už se nezmýlí. Firma Anthropic, pod kterou spadá AI chatbot Claude, vykupuje antikvariáty, aby skenovala knihy. Jednak mají internetové zdroje často drahá autorská práva, jednak nepostačují – už jsou příliš generické. Kusově omezená papírová vydání mnohdy obsahují vzácné texty – raritní obsahy, které jinde nenajdeme. Technologická firma je vykleští, usekne jim hřbety, obtiskne je do své stabilní paměti a pak použité vnitřnosti nechá zničit. Dokonalá operace končí destrukcí písemného kulturního dědictví – a umělá inteligence nám může tříbit projev. Vyšperkovat naše vyjádření nebo ho rovnou vytvořit na základě obrovského penza textu, mluvit za nás. Abychom se na ní stali závislí, posedlí formální dokonalostí, brakují technologické společnosti materiální, ale i symbolický svět.

„Když jsme uslyšeli, jak se dřevorubci přibližují, jak ničí minulost, aby vybudovali budoucnost, chlapec se rozplakal.“ Já pláču s ním, aniž bych kohokoli obviňovala. A když si vybavím lidské bytosti, které se obracejí k precizně vygenerované formulaci myšlenek, jejichž obsahy jsou jim naservírovány jako all inclusive, k nenapadnutelnosti argumentů podložených datovými pilíři sestavenými v několika sekundách, mám jasno. Nechci dál dostávat výborné texty od žáků, kterým dělá problém vyjádřit svou myšlenku ve smysluplném souvětí. Chci skrumáž myšlenek, kterou budou muset skládat do soudržného celku střípek po střípku, chci absenci interpunkce, jejíž funkci budeme objevovat. Chci, aby mi odevzdali naprostý nesmysl a abychom si pak o něm mohli povídat.

Je tak těžké nepodlehnout a nedat tento text zkontrolovat umělé inteligenci. Doufám, že obsahuje notnou dávku podivné rozviklanosti a hned několik chyb, o kterých si brzy budeme moct promluvit.