Pojem autenticita v nás evokuje pocit něčeho opravdového – věci, kterou má smysl vlastnit, nebo zážitku, do něhož stojí za to investovat čas a přemýšlení. V této úvaze se budu snažit oprostit tento pojem od všemožných zbytečných a nelichotivých asociací a dotvořit jeho význam v umělecké sféře.

ilustrace: Sandra Grňo

Dvě plátna, jeden plenér

Představme si modelovou situaci: dva malíři realisté se domluví, že svou sérii krajinomaleb zakončí identickou kompozicí. První se rozhodne pořídit si fotografii plenéru a pracovat v ateliéru, kdežto druhý obraz namaluje přímo na místě, vystaven vlivům reálného prostředí. Po dokončení porovnají hotová plátna a zjistí, že z hlediska čistého řemesla a vizuálního dopadu jsou oba obrazy rovnocenné. Který z nich je však autentičtější?

Limity exaktní vědy

Soudní znalci a restaurátoři sice dokáží exaktně určit, jakému století náleží pigmenty na plátně, avšak samotné podmínky vzniku a vnitřní rozpoložení autora změřit nesvedou. V konečném důsledku je vlastně jedno, který z obou obrazů prohlásíme za původnější; oba jsou na tom stejně. Všechno je autentické samo o sobě. Hodnotit umělecký objekt výhradně skrze vědecké metody, jako jsou materiálová analýza, provenience, rentgenové snímkování či infračervená reflektografie, znamená zůstávat na povrchu, jež představuje pouhý základ, na kterém staví vyšší, duchovní princip a divácká zkušenost vycházející z estetického šoku, které v nás dílo vzbudí. Po první interakci se o dílo začínáme zajímat více, díváme se na něj osobněji, s menším odstupem. Už není neznámým objektem, ale cizincem, který se nám pomalu odhaluje, stejně jako my jemu, protože v něm vidíme kus sebe sama.

Estetická teorie v zajetí padělku

Představme si druhou modelovou situaci: obrazy mají nesmírný úspěch a vzniknou jejich padělky. Jsou stejně hodnotné jako originály? Z hlediska estetické teorie se nabízejí v zásadě tři hlavní pohledy, jak k falzifikátům přistupovat. Prvním z nich je formalismus Monroe C. Beardsleyho, který tvrdí, že pokud dva objekty nedokážeme rozlišit pouhým okem, jsou esteticky stejně hodnotné. Kontext vzniku ani záměr autora nejsou pro estetický prožitek relevantní. Zato Mark Sagof naprosto odmítá porovnávat originál a padělek, odkazuje na odlišnou minulost dvou objektů a na vrchol staví dogma, že dílo není pouze to, co vidíme, ale celá jeho historie (tj. například kdo umělecké dílo vlastnil, v jakém historickém kontextu vzniklo, v jakých galeriích bylo vystavováno…). Posledním pohledem estetické teorie padělku je redukcionismus. Nelson Goodman ve své teorii (Languages of Art) upozorňuje, že i ten nejvěrnější falzifikát vykazuje mikroskopické fyzikální odchylky, které lidské oko není schopno rozpoznat. Klíčovou roli však hraje psychologický aspekt: vědomí, že se díváme na padělek, radikálně mění a formuje naše estetické vnímání, pozornost a způsob, jakým k dílu přistupujeme.

Dialog namísto rentgenu

Dospěli jsme tedy někam? Ano. Podařilo se nám nahlédnout na vrstevnatost samotného pojmu, rozebrat ho a zase složit zpět. Tímto textem jsem chtěl především uzavřít svůj vnitřní boj s rigidním, čistě pozitivistickým určováním pravosti. Nahlížení za povrch věcí považuji za klíčové, neboť nám dílo přibližuje a dovoluje nám vybudovat si k němu hlubší vztah. I když tento duchovní princip ve fyzickém světě nic nezmění, dává umění ještě hlubší lidský rozměr. Umělecké dílo nesmíme vnímat jako uzavřený archiv či statickou věc, která se prostě stala, ale jako živý prožitek stojící v bezčasí, který nás neustále provokuje. Obraz nepotřebuje rentgen, aby dokázal, že má duši. Ožívá až v onom tichém, nekompromisním dialogu mezi autorem, který do něj otiskl kus své existence, a divákem, který v něm objevuje kus sebe sama. Právě v tomto jiskřivém bodě střetu se rodí věčná autenticita. ∞

text: Martin Stoklásek