Představuji si, že jsem ve světě Matrixu. Všechny katastrofické představy se staly skutečností. Nic už technologie nezastaví. Ovládly nás. Jsou všude kolem nás. Ostatně Čapek měl pravdu, říkám si. Jeho roboti nám dali sílu a my jsme ji nedokázali využít. Všechny teorie o lidství, o jedinečnosti každého člověka, o jeho duši, všechny tyto teorie jsou tytam. Teď máme kyborgy. Dokonalost. Touhu po nesmrtelnosti. Čapek by k ní opět se svým elixírem z Věci Makropulos měl co říci. Ale Čapek už tu není. Zbyli nám jen ti kyborgové. Dobrodružství začíná.


Mají kyborgové schopnost kritizovat sami sebe? Kritizovat svoji touhu po dokonalosti? To už je v podstatě rozpor sám o sobě. Jestliže se domnívám, že jsem dokonalý, kritická sebereflexe je spíše nežádoucím prvkem v systému. Záměrně užívám slovo systém. Svět už není jako dřív, nyní je to systém. Provázaný, propojený, dokonalý. Touhu po dokonalosti nahradila sama dokonalost. Je však dokonalost cosi, k čemu svět opravdu spěje? Je to žádoucí? Je svět Matrixu katastrofický scénář, nebo naopak ideální a kýžený výsledek? Co znamená lidství? Kde jsou jeho hranice? Co je morální?

Za hranicí
Nesmrtelnost, zařízení na opravu chyb, možnost upgradu, vyměnitelné geny, změna identity. To vše jsou témata, kterými se zabývá filozofické hnutí transhumanismus. Trans jako předpona, která značí, že jdu za, přes hranice. Hranice, které „omezují“ člověka. Proč by lidstvo mělo trpět, když má stroje, které mu dokážou pomoci? Proč by mělo umírat? Jeden z předchůdců tohoto hnutí, americký profesor fyziky Robert Ettinger, ve své publikaci The Prospect of Immortality řeší, jak docílit nesmrtelnosti člověka. Jeho metoda je nevyléčitelně nemocné tělo zamrazit – takovým způsobem, aby se nezničily jeho buňky – a počkat do doby, která objeví na tuto nemoc lék. Sám Ettinger se sice dožil úctyhodných 92 let, přesto své tělo nechal zamrazit, aby tak do konečného důsledku svoji teorii zpečetil.

Nesmrtelnost. Touha po ní je již od pradávných kultur v člověku velmi silně zakořeněná. Gilgameš putoval dlouhá léta, aby našel na dně moře zázračnou rostlinu, která by mu zajistila nesmrtelnost. Středověcí alchymisté soustavně hledali elixír života či kámen mudrců, zázračný všelék na všechny nemoci. Touha po překročení hranic lidskosti je stará téměř jako lidstvo samo. Z antických mýtů známe nespočet příběhů, ve kterých se lidé snažili předčit či přelstít bohy. Za což však většinou tvrdě zaplatili. Prométheus byl přece dvanáct generací přikován ke skále a orel mu den co den vyrvával játra. Kruté, avšak člověk se vzepřel vůli bohů.

Stroj versus duše
Vzpíráme se dnes i my? Zajímavé je, že transhumanismus má své příznivce i v řadách náboženských, existuje dokonce Křesťanská transhumanistická asociace. I když se koncepce člověka, jehož kvalita života je měřena na základě vědeckých předpokladů a poznatků, může se zpočátku jevit vůči křesťanské filozofii jako kontradikční. Člověk, který se staví do pozice Boha. Člověk, který nejspíš nemá duši. Protože kdyby duši měl, přece by po jeho smrti nemělo smysl tělo zamrazit. Tělesná schránka nemá stěžejní význam, ten má stránka duchovní. Křesťanští transhumanisté se však domnívají, že je tato teorie v souladu s vůlí Boží. Technický pokrok jako úděl, který má lidstvo co nejlépe zužitkovat. A jak lépe jej využít než ke zdokonalení již nejdokonalejšího Božího stvoření, člověka? Východní učení, jako taoismus, buddhismus či hinduismus, v sobě ostatně také mají zakódovanou touhu po překonání sebe samého. Je tedy zřejmé, že se tato touha nemusí nutně křížit s duchovním rozměrem.

Umění tvořit
Duchovní rozměr může být rovněž vnímán jako součást umělecké tvorby. Celá historie do nedávné doby nazírala na umělce jako na génie, kterým byl vnuknut umělecký duch. Ten jim pomáhal tvořit a vytvářet díla, která se zapsala do dějin. Tarkovskij ve svém Andreji Rublevovi nastínil problematiku nutnosti tvorby, která je záležitostí čehosi vyššího, co přesahuje lidskou povahu, lidskost, člověka. „Provazolezec nad prázdnem“, tak existencionální potřebu tvořit popisuje brněnský filozof Josef Šafařík. Z pohledu „postčlověka“, tedy dokonalé verze člověka, by tvorba byla nejspíše záležitostí systému. Dokonalá technologie, která umožní vytvořit dokonalá díla. Umělecký duch bude nemoderním pojmem. Provazolezec již nebude moci z lana spadnout.

Na stejnou problematiku se však dá dívat i z odlišného úhlu pohledu. Umění, tedy i umělecká tvorba, bylo vždy součástí společnosti, která se nějakým způsobem vyvíjela. Dnes se již společnost bez technologií neobejde, je na nich závislá. Téměř každý vlastní mobilní telefon, používá počítač nebo se dívá na televizi. Těmito prostředky v konečném důsledku každý svoje lidství posouvá za jeho hranice. S mobilním telefonem se přeci děti nerodí. Znamená to snad, že jsme všichni kyborgové? Že všichni umělci, kteří tvoří, jsou kyborgové? V tomto duchu je tedy možné tvrdit, že i umělecká tvorba současnosti musí být nutně spojená s moderními technologie­mi, jelikož ty utvářejí lidstvo.

Dobrodružství začíná

V současné umělecké scéně se teorie transhumanismu začíná více a více odrážet. Často tito umělci zkoumají hranice tělesnosti. Myšlenka těla, které se dá nejrůznějšími způsoby vylepšit. Tělo, na které působí všudypřítomné technologie, ať již chce, či nechce. První oficiálně státem uznaný kyborg Neil Harbisson, který je součástí umělecké dvojice společně s Moon Ribasovou, je jedním ze zářných příkladů. Do těla si nechal zakomponovat anténu, která mu umožňuje převádět světlo na zvuk. Což vede k tomu, že od přírody barvoslepý umělec dokáže doslova slyšet barvy. Posouvají se hranice jeho umělecké tvorby dále? Má možnost předat lidem silnější sdělení? Pomocí technologie?

Jak tedy skončí dobrodružný příběh, který začal Čapkovou hrozbou? Opravdu ovládnou svět kyborgové? Bude to svět, který bude prosperovat? Nebo to celé skončí katastrofickým scénářem, podrobně zkonstruovaným v Matrixu? Touha po dokonalosti je prastará touha, kterou však lidstvo vnímalo vždy spíše negativně. Dokonalost patřila do sfér, které člověka přesahují. Nyní se člověk ocitá ve světě, který používá na cestě k dokonalosti technologii. Matku Technologii. Tu, ze které všechno pochází a vzniká. A kvůli které všechno zanikne? Protože v sobě dobrodružný příběh obsahuje prvky nečekané, nevysvětlitelné, ponechám konec otevřený. Ostatně, svět, tak jak ho známe, stále existuje a roboti ho ještě neovládají. Dobrodružství třeba teprve začíná.

text: Helena Todorová