„Ty se furt hledáš.“ Věta s negativním zabarvením, která implikuje nevyzrálost, často pronesená s lehkým, opravdu jemným opovržením s přídechem něžného politování v hlase mluvčího, toho, který si je sám sebou jistý. „Doufám, že se nikdy nenajdu,“ odpovídám.

Člověk, jenž se každým dnem mění stejně jako svět kolem něj, nemůže klást uspokojivé odpovědi. A pokud je klade a přijme je za své, popírá sám sebe, svoji proměnlivou podstatu. Chtě nechtě je potřísněn aktualizací. Data are loadin’, baby, ale nikdy se nenačtou. Radši zůstanu načatá, nedokreslená, nahlodaná, než okoralá. Okoralý člověk se však může pochlubit jednou věcí – jistotou, bezpečím, které živí jeho-pouhou domněnku. Já se radši prohlásím za dadaistické dílo – poskládané ze střípků novinových titulků v nepřehledném pořadí. Jsem výtvorem surrealismu – proudu vědomí, který je nemožné zastavit. Chápu, že jsem nekonečnem, stékajícím po rámu obrazu. Pro mě je nemožné popsat svoji identitu, psychika trpí, ale duch je svobodný. Podstatou trendu je, že vychází z módy, tak se svlékám z kůže svého já každou vteřinu. Jsem předvoj, cítím, že jsem budoucnostní. Jsem antickou tragédií, která na rozdíl od eposu vzniká spontánně, na místě, teď a tady, stává se sebou, je nezaznamenatelná. V jádru filozofie stojí otázky. Ty mají povahu vznesení, otevřenosti, která nemůže být zcela zaplněna. Co když jednat v souladu s koláží, kterou jsme se v průběhu našeho života stali, jde proti pravdě? A jediné, co má smysl, jsou otázky? Ptám se.

Co když je ale zvrácenost ryzejší než klid, ploché uspokojení?
Tradicionalisté, konzervativci se ale zas tak často netážou, jsou přesvědčeni, že to, na čem záleží a co je pravdivé, jsou stálé hodnoty. Snad jen jednou, jedinkrát v životě se vkrade do jejich stability pochyba, která je vzápětí překonána. Roger Scruton se obává, že se současným „nehezkým“ uměním končí také krása, a v tom případě se hroutí svět. Bez krásy nelze žít. Nekrásné umění je zvrhlost. Co když je ale zvrácenost ryzejší než klid, ploché uspokojení? Co když rozevírá místo pro vznešeno, které až Edmund Burke celistvě popsal jako oddělené od krásy. V čem je avantgarda vznešená, popisuje francouzský filozof J. F. Lyotard v eseji Vznešené a avantgarda. S odkazem k umělci Barnettu Newmanovi a jeho pojmu „now“ spojenému se sublimní zkušeností mluví Lyotard o „přiházení se“, které staví do jádra avantgardního umění. Přiházení se samo je to podstatné, touha po obsažení „co“ se stává tak malichernou a povrchní. Nastupuje „že“, obrat k věci samé, k samotnému procesu vznikání, k nepopsatelnému „teď“, které nachází výraz v avantgardě, předvoji. Předjímat, být progresivní do takové míry, že uchopím budoucnost a nechám ji být v přítomnosti – tím jsem měla na mysli onen budoucnostní charakter, ať už tragédie, která je svou vlastní aktuální genezí, nebo pravdy, která nemůže být nikdy završena a již utváří proud následných momentů vlastního přehodnocení (tak chápu filozofii Jana Patočky, na niž opakovaně odkazuji).

Aplaus pro rozum
Zkušenost se vznešenem má mnohem zajímavější průběh než zkušenost s krásnem. Zatímco krásno je už podle Kanta jakousi prvoplánovou libostí, v případě nejdřív zmíněného dochází k prvotní nelibosti, která musí být překonána. Rozporuplnost, úzkost, bolest pramení z nemožnosti smyslového uchopení daného objektu. Negativní pocity se vytrácejí až s uvědoměním si naší schopnosti dané pochopit rozumem, jednoduše řečeno. Nejprve je však přítomen strach z nesrozumitelného, člověka přesahujícího, co není s to pojmout. Vznešeno ve skutečnosti nespočívá v objektu mimo nás, ale v našich schopnostech původní nejasnost přemoci. Vznešený je tak náš rozum, který dospívá k vyřešení počátečního rozporu, ze kterého jsme tak nesví. Pokud je tedy avantgardní umění, jak říká Lyotard, spojené se zkušeností vznešena, znamená to jednoznačně větší námahu našich poznávacích schopností než v případě zcela harmonického krásna. A v tom případě by se dalo říci, že pokud něčí rozum není schopný se přes počáteční fázi přenést a k usmíření dojít, ustrne daný jedinec ve fázi nelibosti, odsudku, a aby ochránil svůj status inteligentního člověka, raději se už nikdy podobným zvrhlostem nevystaví.

Bezpečné místo, díky němuž lze žít
Kde se nachází dělicí čára mezi rigidností a tradicí? Není snad jakékoliv obhajování tradice a striktní vymezení se vůči moderním zvrácenostem rigidní? Tento přívlastek označuje vlastnost, kterou shledávám obrovsky důležitou ve vztahu k formování světa, a to myslím v ohledu k morálce, ale také k horizontu jistoty a s ní spojeného štěstí. Bezpečí, které nám poskytuje nekomplikovaný vzorec, v jehož políčku máme příležitost orat, nám poskytuje relativně klidný a bezproblémový život. Najít si práci a partnera, vzít se, mít děti a hypotéku na vlastní nemovitost. Co kdybychom to vše ale obrátili v otázku? Proč je ta svatá instituce – rodina tak potřebná? Není to rodina, je to množení a ideální prostor pro vývoj nového člověka, který nese štafetu dál. Zachování lidského druhu stejně jako jiného druhu. Lpění na historicky vymezených strukturách pro společenskou stabilitu nutnou pro přežití rodu. Je šílenstvím zpochybnit vše? Co když ženy, které se rozhodly nemít děti, směřují svou nonkonformitou k maximální emancipaci, a to emancipaci člověka jako takového? Jeho uvolnění z rodové vázanosti? Rozplynout se v nejistotě, zmizet ze světa. S celým lidským pokolením, završit dějiny maximální možnou svobodou za cenu vlastní destrukce. Vznešené destrukce, která harmonickou není zcela jistě. Já ovšem nic nekonstatuji, pouze se ptám.