Nejlepší metodou, jak na něco zapomenout, je přestat si toho všímat. Zároveň je nejtěžší, protože snadněji se něco udělá, než neudělá, jak prokázal psychologický experiment, ve kterém respondenti neměli za žádnou cenu myslet na růžového slona.Jako na potvoru jim vždycky vytanul.


Nejschůdnější metodou, jak zapomenout, je vypadnout. „Turn on, tune in, drop out,“ zní známé hippie heslo Timothy Learyho – zapni se, nalaď se, vypadni. Vyvstaň a zase přistaň, zostři smysly vytrhnutím ze stereotypu. Je snazší, udělat to dobrovolně, protože když se nevytrhneš sám, vytrhne tě něco jiného. Jen u vytržení je možné se aktualizovat. Vypadni, vychladni, shoď kůži. Podívej se, jak to chodí jinde, hodně jinde, kde jinak mluví a mají třeba i jiné písmo, aby se s tělem mohla vydat na vandr i mysl. Po návratu medituj všímavost za humny, protože tady je stejně hezky jako kdekoli.

Možností je množství. Stejně jako cestování rozproudí myšlenky i psaní, případně čtení, nebo si jen tak sednout ke stromu jako Siddhárta Gautama, ale nesmíš se moc uvelebit, jinak usneš a začneš hledat mouchy. Mozek potřebuje impulzy, a když je nemá, vycucá si je z nehtu, případně z netu. Tak třeba zpívej.

Mávám rukama, vznáším se vysoko nad krajinou a svou psičku vidím chaoticky běhat dole po zemi jako malou tečku. Bylo to jen sen. Vstanu, zapnu počítač a zjistím aktuální vývoj kauzy, kterou jsem včera sledoval hluboko do noci. Udělám si coffee to go, vlezu s psičkou do auta, nahodím ho a vyrážíme. Jako vždycky stojí opřená předníma o mou ruku na volantu, pozoruje a naviguje. Upíjím a impulzivně měním směry. Zastavuju na kopci Rablina, půl kiláku nad mořem.

I don’t know just where I’m going
V lese vždycky zapomenu na všechny trable a zapomnění umocním zpěvem písní, které memoruju, abych je mohl ukládat do svého inner juke boxu. Snažím se je vždycky procítěně nazpívat. Nejdřív přesně jako ten zpěvák, až pak po svém, stejně jako správný surrealista musí nejdřív zvládnout techniku klasické malby. Někdy to jde snadno jako třeba u Stand By Me od Oasis, někdy ztuha jako u Cypress Avenue od Vana Morrisona. Nemohl jsem za žádnou cenu pochopit to rozpoložení a musel začínat pořád znova, až jsem si nakonec zabodnul klacek do nohy. Pak už to šlo. Prostě soul blues.

Pod Rablinou směrem na Kašavu jsem v šestnácti halucinoval na durmanu, že se mi tehdejší náš psík vpil do silnice. Zoufale jsem ho hledal po okolí. Vždycky jsem ho uviděl, sáhl po něm a zvedl jen prázdnou kožešinu. „Thank God that I’m as good as dead and thank God that I’m not aware and thank God that I just don’t care,“ recituju Heroin od Velvet Underground a můj heroin šupitá za mnou.

Pár čísel zpátky psala Epocha o slavných podivínech, kteří měli vztah se zvířaty. Nikola Tesla se prý oženil s holubicí. Psička odpuzuje nápadnice, moje náklonnost k ní jim přijde přehnaná, a pokud mají děcka, tak nepochopitelná, zvlášť když ji jejich ctěné ratolesti nenechám hladit. Mám fobii, že ji rýpnou do oka. Došli jsme na louku, které se říká Na Pasece, s krásným výhledem na Lukov a Fryšták a směřovali po ní nahoru k druhému výhledu na Vlčkovou a Kašavu. Louka se v půlce láme do roviny a zdola za zlom nejde vidět. Zpoza něj se vynořili dva dospělí a deset dětí (nedaleko sídlí hipísácká školka). Vyloženě se před náma zjevili a dvě z děcek hned běžely k psičce, která se z nich taky zjevila a dala na úprk. Rozběhl jsem se za ní, čímž jsem zjistil, že zase můžu běhat. Doběhl jsem až k autu, ale slehla se po ní zem. Chodil jsem sem a tam mezi autem a loukou a nic. Vypařila se.

To se mi snad zdá
Po hodině jsem to nahlásil na fejsbukovou skupinu Psí detektiv. V poslední době jsem byl z některých fejsbukových diskuzí nervózní a přikláněl se k názoru, že sociálními sítěmi si společnost uvázala kolem krku oprátku, která její členy duchovně dusí, v důsledku čehož ztrácejí duši. Udušení je nejtrýznivější formou smrti, protože při něm žádná knock-outující bolest nezve na pomoc vysvobozující beta-endorfiny. No ale na hledání domácích mazlíčků jsou socky k nezaplacení.

Nahodil jsem auto a vyrazil domů pro kolo. Sklopil jsem zadní sedadla, nacpal ho do kufru a vrátil se na místo činu. Paběrkoval jsem v hustém porostu strmých kopců a volal psiččino jméno. Kontaktoval mě týpek s termovizuálním dalekohledem. Tvrdil, že když se pes lekne, vždycky utíká dolů. Měl pravdu, akorát prohledával les svažující se k Lukovu, zatímco psička to vzala na Kašavu, jak jsem zjistil druhý den v šest ráno, kdy u mě zastavil týpek, jestli prý nehledám psa. Když tudy jel včera, viděl malého bílého metat dolů po silnici směrem na Kašavu, zatímco se u mojí fordky skláněla nějaká ženská. Takže takhle. Dal to na fejsbukovou skupinu Vlkadrž.
Na Vlkadrž jsem zjistil, že zmatená psička byla viděna v Kašavě na zastávce u bytovek. Směřovala k potoku, ale už včera kolem poledne – hned po tom, co se ztratila. Jezdil jsem na kole po Vlčkové, Kašavě a Držkové a čerpal sílu ze small talků s domorodci. Šílené množství lidí už to vědělo z netu, ale nikdo ji neviděl. Z jedné zahrádky se na mě rozštěkala stejná rasa. Vylil se mi dopamin, ale byl to planý poplach. Po silnici si zatím závratnou rychlostí vozili prdele humanoidi.

Hluchý bod
Děs z další noci, děs, že psičku uvidím přejetou, nebo že přijde taková zpráva, naděje, že se najde, modlení, volání a pískání psí hračkou, jenže nic. To peklo v sobě mělo ten lítací pocit ze sna. Buddhisti věří v nic. Život je hledání, lítání je drahý špás. Na mysl mi přišla i sebevražda, ale tu myšlenku provázelo uvědomění, že by šlo jen o pokus o únik od zodpovědnosti. Realita je zodpovědnost. To uvědomění mi pomohlo se zase napřímit a hledat. Dokonce s dobrou náladou, protože nešlo jinak.

Bylo poledne a měl jsem dost, tak jsem se vrátil na místo činu, na Rablinu. Svítilo sluníčko, byl nádherný den. Lehl jsem si na zem, sledoval mraky a do té odevzdanosti zavolala žena z Ostraty. Psičku měla před dvěma hodinama na zahradě. Vyhnala ji, ale pak se podívala na net, jestli ji někdo nehledá. Spravedlivá mezi národy, že aspoň dala vědět. Ostrata je pár kilometrů za tou frekventovanou silnicí zhruba směrem k domovu, ale v takovém hluchém bodě. Nikdy jsem v ní nebyl, ale trefil jsem a s novou vervou zase úřadoval. Krásná vesnice, ideální pro odchyt. Malý provoz, plná otevřených zahrad.

Na pomoc dorazil taky kámoš a jezdil různě autem. Najednou volá, že ji našel! Měl jsem za sebou zrovna kopec, po kterém jsem vystoupal až do sousední Hvozdné, takže stačilo to otočit a samospádem dojet na místo zjevení. Kolo se valilo z kopce, kámen se valil ze srdce. „Heroin, be the death of me. Heroin, it’s my life and it’s my wife,“ spustil jsem zase. Euforii umocňovaly endorfiny ze svalové námahy. Kámoš ukazoval do zahrady, která už měla pilíře, ale zatím jí chyběl plot. Fakt tam byla, ty jo. Vykukovala zpoza baráku. Prostě ji zahlídl, génius. Vyhoupl jsem se na zeď, která dělila zahradu od chodníku, jako parkourista. Psička setrvávala v ostražitosti, ale když jsem si sedl do trávy, hned za mnou vyběhla. Áno, páníček. Cenila zuby. Zuřivě vítala. Bříška pacek měla rozedřená. Drapl jsem ji a odnesl do auta, aby ji ještě nějaké nezajelo. To by na mě byl už moc Sartre. Díky všem. A Bohu. „Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme svým viníkům,“ prosil jsem ho v noci. Teď je řada na mně.