Nádech, výdech, nádech. Opakování, ne strnulost. Vrátit se zpátky. Zpětný pohyb. Na trati jsme už příliš dlouho. Nebo v bublině stagnace. Znovuzrození. Co z nás ale zbyde, pokud se vrátíme opět na začátek? Opakujeme se? Propadáme se zpátky do prázdné mysli? S jak dalece čistým štítem startujeme? Tři, dva, jedna…

Restart je něco jako očištění, umyjeme se a můžeme pokračovat. Od začátku. Ptám se, zda navazujeme na předchozí smyté chyby, nebo je novým startem popíráme. Zbavili jsme se svých starých já, nacházíme se však v otevřenosti? Nebo je naše opakovaná pozice na startu dost možná na cestě k dalšímu vyhoření, které snad podstupujeme proto, abychom si sprchu zasloužili. Je všechno v našem životě jen alibi pro požitek z opojení novými začátky?

Restartován je náš mozek každou noc ve spánku – filtruje informace a ty relevantní ukládá do dlouhodobé paměti, vytváří se tak prostor pro nové zkušenosti a poznatky. Krátkodobá paměť tím prochází regenerací stejně jako každý orgán našeho těla. Mezi výrazy „vrátit se na začátek“ a „prodělat restart“ je ale rozdíl. Již zmíněný případ fungování naší nervové soustavy ve spánku odhaluje ne zcela funkční kompozici slova restart vzhledem k jeho konotacím. Anglická předpona „re“ s významem „back“, „again“ se ukazuje být lichou stejně jako primární důraz na „start“. Pokaždé se stavíme do bodu, který nikdy nemůže být počátečním v pravém slova smyslu. Domnělá startovací dráha je vlastně jen prodloužením dráhy předchozí, začátek je jen jeden a pak dochází pouze k udržování našeho kroku v mezích zpola vyšlapané cesty. Historie se neopakuje.

Dynamika smyslu
Čekáme na další zvuk klapky jako na smilování, protože již nechceme cítit vinu a tíži stále se prodlužující skutečnosti, které už okoraly. Propadáme se do úzkostí ze stagnace? To proto tak toužíme po novém začátku, který představuje změnu? Nejedná se zkrátka jen o smysl, který ne a ne nalézt? To stále omílané „být sám se sebou tě dovede k poznání sebe sama“. Co když ale poznáváme sami sebe už tak dlouho, že se obklopení vlastní identitou stává její záhubou? Co když jsme se být sami se sebou prostě nenaučili a stále to tak bolí? Covidová situace otevřela naše rány, které teď čekají na zašití, zatímco uniká stále více životadárné tekutiny. Je snad smysl v té bolesti? Zračí se v ní pravda, které se nyní dotýkáme, a přemýšlíme, zda vůbec stojí za to vrátit se do naší krásné iluze?
V tomto tématu mě vždy fascinovaly úvahy jednoho z našich nejvýznamnějších filozofů, Jana Patočky. Patočka životní smysl neshledává v náboženských dogmatech ani v relativním smyslu Nie­tzscheho nihilismu, nýbrž v samotném hledání smyslu. S odkazem na Martina Heideggera mluví o doteku konečnosti, ke které se dostáváme zpochybněním smyslu. Ten je třeba zpochybňovat ne­ustále, abychom se k němu mohli vracet. Návrat ke smyslu také není re­‑startem, nýbrž pokračováním cesty, jejíž zdolávání je proces, jenž je smyslem sám o sobě. Nepřeskakujeme z módu nicotnosti do módu smysluplnosti, ale každý z těchto kroků se propisuje do vývoje, kterým procházíme. Z temných hlubin se ke smyslu vracíme po prožití nesmyslnosti života, změněni touto zkušeností stejně jako každou příští. Zpochybnění významu naší existence je jednou z částí, ze které se smysl skládá. Na základě této myšlenky bych tak vyzvala: „Nechtějme restart. Chtějme vývoj.“

Rest art
Co jiného ale restart může znamenat? Tím myslím na jedné straně konotaci pojmu, na druhé jaký má význam pro člověka. Počítač většinou restartujeme v případě, že se vyskytne nestandartní situace a přístroj nefunguje tak, jak má. Zásadní fází restartu je dočasné vypnutí. Rest art. Umění si odpočinout, spočinout u Bytí, vytratit se na chvíli z předvídatelnosti funkcí, jimiž jsou obvázány věci a konec konců i my. V jógínské praxi je pro mě tímto vypnutím zadržení dechu mezi nádechem. A výdechem. A nádechem. Občas se potřebujeme vystavit narušení svého běžného rytmu, abychom si jednak odpočinuli, jednak se upomenuli na onen rytmus a učinili ho nezřejmým. Restart je v tomto ohledu obnovou. Uchopit staré a udělat ho novým, sfouknout z něj prach, uvědomit si jeho aspekty zastřené každodenní šedí. Podobně jako ve spánku dochází k renovaci orgánů a zachování základů v podobě významných dat, v restartu zažíváme uvolnění od dosavadnosti a integraci podstatného do nadcházejícího úseku naší cesty. Ať žije vintage!