Galerie Rudolfinum do 11. ledna 2026 prodloužila sólo výstavu Kateřiny Vincourové s názvem Skin Care. Je do určité míry přelomová nejen pro umělkyni, ale i pro galerii. Samostatnou prezentaci české umělkyně galerie nabízí ve své historii poprvé. Nutno dodat, že hovoříme o tzv. velké galerii instituce primárně zaměřenou na současné mezinárodní umění.

Proměňuje nádobu v živý organismus, který nese gesto, omyl i nevratnost okamžiku. V jeho monumentálních formách se setkává řemeslná kázeň s intuitivním rituálem, který umožňuje materiálu promluvit vlastní, překvapivě lidskou řečí.

Může poctivý záznam vést k poznání, které změní realitu? Můžeme se vypsat ze svých problémů? Ale kam?

Měl bych víc myslet na čtenáře? „Není čas,“ říká Borkovec. „Hlavní je styl,“ říká Zábranský. Kdo píše pro čtenáře, nestojí za řeč. Ty jsi čtenář.

Nnena Kalu je umělkyně, která byla vybrána do širší nominace na Turnerovu cenu 2025, jejíž vyhlášení proběhne 9. prosince. Její případ je výjimečný – je totiž prvním člověkem s výraznými neurodivergentními rysy, který se do širší nominace prestižní soutěže dostal.

Tato esej není ohlédnutím za kulturní událostí. Je snahou ukázat, že výstavy mají různé fáze zralosti a jejich působnost nemusí být omezena časem mezi vernisáží a deinstalací. Vyvíjejí se i po svém skončení. Výstava Pokoj berlínského umělce Jonase Habricha, která proběhla v bytové galerii Vítězná 15 (6.–13. 9. 2025), je jednou z těch, které nám ukazují naši každodenní existenci ve světě. V našich příbytcích, v jejich okolí. A pomáhají nám nalézat různorodé, zprvu neviditelné spojnice.

Dřív jsem chodil za lidmi. Teď čekám, že přijdou za mnou. Až přijdou, udělím jim audienci a audit.

BookTok změnil fungování knižního trhu – stačí jedno virální video a z pozapomenuté knihy se stane bestseller. Přestože měly sociální sítě vždy komerční potenciál, nepředpokládalo se, že TikTok, platforma zaměřená na krátký a úderný obsah, dokáže ovlivnit „seriózní“ literární svět.

Když člověk píše, nepíše, co si myslí, ale hádá, co si myslí. Ve výsledku se rozhoduje, co si myslí.

Jsme nájemníci kultury, ale co vlastně smíme sledovat? Nic nám nepatří – filmy a seriály, které sledujeme, alba oblíbených interpretů a interpretek ani programy na úpravu fotek. Kulturu si pronajímáme – a výpověď může přijít kdykoliv.

„Je to nějaký ideál. Je to představa toho, že v nějakém prostoru se můžeme nějak cítit,“ objasňuje pojem safe space výzkumník Michal Pitoňák z Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy pro pořad Vlna Radia Wave. O tom, co všechno může bezpečný prostor znamenat a jak se tvoří, jsem si povídala se Zai Xu, zakladatelem* Světova 1 (S1).

Každý uživatel digitálního prostoru si vytváří neviditelnou identitu. Ta často existuje v rovině hyperreality – simulované skutečnosti, která může působit přesvědčivěji než realita sama. V digitálním prostoru se tato identita stává trvalou stopou, nezávislou na tělesné existenci.

Když jsi někde moc dlouho, překročíš horizont událostí. Subjektivně vyčerpáš všechny možnosti, i když objektivně jich máš pořád habaděj.

Co spojuje fragmentovanou identitu Britney Spears s dystopickým světem Balenciagy? Na první pohled málo. Přesto jejich spojení v aktuální kampani otevírá otázky o obrazu, komodifikaci a hranicích mezi kritikou a cynismem.

Milujete kulturu a rádi píšete? Naučíme vás milovat psaní a žít kulturou. ARTIKL otevírá již pátou letní akademii.

Cílem mého psaníčka je pěkně se uvelebit. Narafičit myšlenku tak, aby klidně, kladně cinkla v pokladně jako jistá, cenná mince. Čistý deal.

A co ji skutečně dělá institucí – fyzický prostor, forma organizace, nebo způsob, jakým strukturuje kulturní scénu? Úvodní článek série o institucionální kritice se zamýšlí nad tím, jak fungují kulturní instituce.

„Lungo?“ „No, asi nic nového nevymyslím.“ „Ještě vám můžu nabídnout čaj, ale nemáme sypaný.“ „Čaj je dobrý, ale radši kafe.“ „Myslím, že bez mléka, že?“ „Myslím, že jo.“