Drazí čtenáři a čtenářky,

žijeme ve světě, kde kontury ztrácejí ostrost. To, co bývalo pevné – identita, role, pravda či Bůh – se dnes vyjevuje jako tekuté, rozostřené, někdy až neuchopitelné a přinejmenším – přeznačené. Sociolog Zygmunt Bauman by mluvil o „tekuté modernitě“, filozofové jako Judith Butler či Byung-Chul Han o krizi pojmů, které jsme považovali za samozřejmé. Připouštíme, že pravda neexistuje. Její komplexnost má tolik úhlů pohledu, že se její samotná esence pomalu vypařuje.

Kontury nejsou jen hranice mezi objekty, ale i rámce, v nichž rozumíme sobě samým a druhým. Když se stírají, mizí i orientační body: mezi soukromým a veřejným, autentickým a inscenovaným, já a my. Kulturní sféra na to reaguje – umění rezignuje na formu a prezentuje se stylem, který má rozpoznatelný mustr. Kvalita ztrácí na hodnotě a lifestyle pomalu přebírá žezlo, stejně jako se jím stává mikrofon i kdyby do něj mluvil diletant.

Je to úpadek, nebo možnost? Rozmazané kontury nutí znovu hledat smysl, opouštět danosti a zkoumat nuance. Sociologie ukazuje, že právě v těchto přechodových pásmech vzniká to nejživější – změna. A filozofie? Ta je nástrojem, jak snášet nejistotu a hledat kontury tam, kde se nevnucují nebo jsou násilně smazané. Nabízí dýchací přístroj pro hluboký ponor do hlubin veškerých životních zkušeností napříč dekádami, aby ukázala, že nic není ztraceno, jen je potřeba na chvíli se ztišit, přestat se bavit a – přemýšlet!