Drazí čtenáři a čtenářky.

Probouzení bývá popisováno jako okamžik náhlého prozření. Momentem, kdy se ukáže, že to, co jsme považovali za pevné, bylo jen zvykem. Jako by se svět jedním pohybem rozhrnul a najednou ztrácíme iluze a zjišťujeme, že svět funguje jinak, než jsme si po léta mysleli.

V tomto smyslu je probouzení spíše nepříjemným prozřením než útěšným zjevením. Slovinský filozof Slavoj Žižek opakovaně upozorňuje, že ideologie dnes nefunguje skrze lež, ale skrze samozřejmost. Nejsme klamáni tím, co nevíme, nýbrž tím, co považujeme za „normální“. Prozření nastává ve chvíli, kdy se tato normalita začne drolit — když si uvědomíme, že pravidla hry nebyla nikdy neutrální a že naše role v ní nebyla tak svobodná, jak jsme věřili.

V kulturním kontextu dnes probouzení neznamená pouze individuální změnu vědomí, ale také kolektivní přehodnocování hodnot, jazyků a gest, jimiž svět popisujeme. Inspiraci tu lze najít i v japonském myšlení: zenové satori neoznačuje náhlé odhalení, ale jemné uvědomění si přítomného okamžiku a věcí takových, jaké skutečně jsou.

Toto číslo se nevěnuje probouzení jako slibu lepšího zítřka. Zajímá nás spíše jako okamžik destabilizace, v němž se rozpadá jistota a vzniká prostor pro nové myšlení. Probouzení tu chápeme jako bod zlomu — chvíli, kdy už není možné dál tvrdit, že jsme něco nevěděli. Jsme spoluaktéry.