Je jedním z nejběžnějších předmětů našich interiérů, současně však patří k nejstarším formám, které člověk stále znovu vytváří.

Výstava Váza. Symbol kultury a života v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze ukazuje, že právě tato kontinuita činí z vázy mimořádný kulturní fenomén. Její síla nespočívá jen v množství krásných objektů, ale především ve schopnosti sledovat na jediném archetypu proměny vztahu člověka k přírodě, tělu, smrti i samotnému pojmu krásy.

Jeden tvar, tisíce let

Vybrat vázu jako ústřední téma rozsáhlé výstavy může působit téměř banálně. Právě tato samozřejmost je ale její výhodou. Vázu poznáme téměř bez ohledu na dobu, materiál či styl. Její elementární princip zůstává po tisíciletí obdobný, zatímco se radikálně proměňuje význam.

Kurátoři Jana Černovská a Radim Vondráček proto nebudují pouze chronologické dějiny užitkového předmětu. Vázu sledují jako archetyp kulturní tradice, antropomorfní objekt, prostředníka mezi uměním a přírodou, součást architektury i předmět spojený s rituálem a smrtí. Do konfrontace vstupují artefakty od prehistorie po současnost, sklo, keramika, porcelán či kov, ale také fotografie, malba nebo grafika.

Právě mezioborovost patří k nejvíce progresivním přístupům projektu. Váza přestává být exponátem určité sbírkové kategorie a stává se motivem prostupujícím muzeem. Výstava tím zároveň ukazuje, co mohou historické sbírky sdělit, přestaneme-li je číst pouze podle materiálu, období či autorství.

Současnost mezi historií

Důležité také je, že výstava nenechává vázu ustrnout jako historický artefakt. Do rozsáhlého souboru vstupují práce mladých současných designérů i etablovaných autorů střední generace a expozici nejen vizuálně oživují, ale především narušují představu, že sledujeme uzavřený vývoj jednoho typu předmětu. Kromě již takřka ikonické vázy Garden Františka Jungvirta či práce Maxima Velčovského nebo Jakuba Berdycha Karpelise, je v tomto námětu překvapivě invenční také Michal Škapa.

Současné intervence tak dokazují, že váza stále poskytuje prostor pro experiment s materiálem, technologií, funkcí i samotnou definicí nádoby. Historické a současné práce se díky tomu neocitají na dvou koncích vývojové osy, ale vstupují do vzájemné konfrontace. Právě zde výstava získává současnou relevanci a ukazuje, že archetyp není mrtvá forma, kterou design zdědil, nýbrž struktura, kterou může každá generace opětovně interpretovat.

Nádoba podobná člověku

Jedna z nejsilnějších interpretačních linií vychází z antropomorfního charakteru vázy. Antropomorfní čtení vázy přitom není pouze kurátorskou konstrukcí – vztah nádoby k lidskému tělu je vepsán už do samotného jazyka, jímž její formu po staletí popisujeme – prostřednictvím hrdla, ramen, těla či patky.

Odtud už není daleko k existenciálním významům – zrození, tělesnosti, paměti a konečnosti. Zvlášť přesvědčivě proto působí začlenění urny. Ta v expozici není prezentována pouze jako historický funerální artefakt, ale jako svébytný typ nádoby a zároveň stále aktuální designérské zadání.

Právě tento posun je překvapivě inovativní. Urna bývá vytěsněna do specifického prostředí pohřební kultury, přesto řeší obdobné otázky jako váza – materiál, proporci, haptiku, vztah obsahu a schránky či způsob, jakým objekt komunikuje se svým okolím. Jen jeho obsah zásadně mění naše čtení formy. Přítomnost urny tak otevírá otázku, proč jsme ochotni estetizovat nádoby spojené s životem, zatímco design předmětů spojených se smrtí zůstává často mimo hlavní diskurz. Stejný archetyp přitom může nést květinu jako demonstraci života a uchovávat lidský popel. Mezi oběma póly stojí stále nádoba – objekt určený k tomu, aby něco chránil a uchoval.

Luxusní artikl i sériový produkt

Šíře výstavy má ovšem i problematickou stránku. Váza je zatížena takovým množstvím významů, že lze snadno nabýt dojmu, že dokáže symbolizovat téměř cokoli: život i smrt, člověka i přírodu, tradici i modernitu, užitek i umění. Tam, kde se konkrétní historické souvislosti příliš rychle podřizují univerzální symbolice, hrozí jejich zploštění.

Zajímavější než otázka, co všechno váza symbolizuje, je proto otázka, co o společnosti vypovídá. Kdo ji vyráběl a kdo vlastnil? Kdy byla luxusním artiklem a kdy sériovým produktem? Proč jedna epocha hledala krásu v ornamentu a jiná v jeho odstranění? A kdo rozhoduje o okamžiku, kdy užitkový předmět vstupuje do muzea jako design či umění?

Právě konfrontace historických exponátů se současnou tvorbou a nečekané vtažení urny do stejného uvažování tyto otázky aktualizují. Výstava pak není jen demonstrací dějin vkusu, ale také sondou do toho, jak prostřednictvím designu zacházíme se životem, pamětí a konečností.

Stálost formy jako unikum

Největším unikem výstavy proto není množství ani typologická rozmanitost exponátů. Je jím stálost základní formy proti nestálosti významů, které do ní člověk ukládá.

Váza přežila společnosti, pro které vznikla, estetické kánony i způsoby používání. A současní autoři dokazují, že její možnosti zdaleka nejsou vyčerpány. V tomto napětí mezi kontinuitou a neustálou aktualizací nachází výstava svou nejsilnější polohu.

Výstava tím nakonec přesahuje téma, které si zvolila. Namísto lineárních dějin vázy nabízí případovou studii toho, jak kultura významy předmětů vytváří, stabilizuje a znovu přepisuje. Jejím nejzajímavějším exponátem proto v jistém smyslu není žádná z jednotlivých váz, ale samotný proces, během něhož se užitková forma stává nositelem kulturní paměti.

Váza. Symbol kultury a života
Uměleckoprůmyslové museum v Praze (17. listopadu 2, Praha 1)
30. 4. — 6. 9.