Jan Mlčoch: Zabývat se Sudkem není povinnost

Josef Sudek není jen melancholický fotograf za oknem. Jeho dílo je mnohem vrstevnatější, než naznačuje zažitý mýtus. Kurátor Jan Mlčoch mluví o Sudkovi jako o člověku, který si dokázal hájit vlastní cestu. A právě v tom může být Sudek inspirativní i dnes: jako důkaz, že vlastní rukopis vzniká z trpělivosti, práce a odvahy jít po svém.

Josef Sudek je dnes téměř mytická postava české fotografie. Nehrozí ale, že právě tento mýtus překrývá dílo?
Obecná představa o Josefu Sudkovi je zvláštní. Pochopitelně je to nejvýznamnější, světově nejuznávanější český fotograf. Jsem přesvědčen, že ještě hodně dlouho bude. Je to osobnost, které bylo věnováno už mnoho studií, výstav, knih, katalogů. Věnovala se mu řada odborníků, ale samozřejmě rozsah jeho uměleckého odkazu je takový, že když jsem před 30 lety v roce 1996 při jeho jubilejní výstavě v Belvederu měl Sudka charakterizovat, tak jsem ho označil za „samostatný kontinent” světové fotografie. Jeho práce, realizovaná ve velkoformátových fotografiích, bylo asi 40 tisíc prací, což usuzujeme podle počtu dochovaných negativů. Jinak u nás v UPM je jich asi 21 tisíc pozitivů a asi 30 tisíc negativů. Rozsah a vnitřní struktura jeho díla je obrovsky členitá a mnohovrstvá. Do Sudkova odkazu je možné vstupovat z nejrůznějších směrů, vybírat nejrůznější témata i období jeho tvorby – a to mne baví už více jak třicet let. Nedělejme si ale iluze, že Josef Sudek je téma, které oslňuje celý národ. Josef Sudek, Karel Hynek Mácha i Leoš Janáček jsou autoři nejen národního významu, ale vstoupit do jejich díla a zajímat se hlouběji o jejich obsah – to je přece jen práce, kterou si mnoho lidí nepřidělí. Proto pak zůstávají na povrchu, u prvního dojmu. Mne ale baví jít do hlubin Sudkova odkazu – v tuto chvíli je k navštívení v Galerii Josefa Sudka na pražském Úvoze 24 výstava, která jde proti zaběhnutému tématu – Sudek je považován hlavně za melancholika, romantika a já jsem pro galerii připravil komorní výstavu, která se jmenuje Železo, ocel, stroj. Protože i to bylo součástí fotografovy práce – a nejen té profesionální, ale i té volné výtvarné.

Navrátím se ještě k Sudkovým motivům – okno, zahrada, světlo, déšť, mlha, sklo. Myslíte si, že je správné chápat tyto motivy jako symboly? Co tyto motivy měly se Sudkem vlastně společného?
Josef Sudek byl velice vnímavý, citlivý a přemýšlivý člověk, ovšem nebyl to autor, který by filozofoval o svém vlastním díle. Myslím si dokonce, že v něm bylo kus anarchisty a tím i trochu pohrdal. Vyjadřoval se velice věcně, rázně, velice často používal slovník, který si přinesl z 1. světové války ze zákopu a tím se trochu v očích pražské veřejnosti posouval do jakési „pražské postavičky”.

foto: Ondřej Kocourek

Karikoval sám sebe?
To zcela ne, ale nechtěl být zařazován do té mondénní společnosti. I když sám měl velice blízké až intimní vztahy s nejvýznamnějšími představiteli tehdejší kultury. Ve výtvarném umění to byl například Emil Filla, lidé kolem SVÚ Mánes nebo Umělecké besedy. Mnohá přátelství s hudebníky. Z těch uměleckých oborů měl nejméně blízkých přátel ve fotografii. Mnohem bližší mu bylo výtvarné umění a hudba.

Formoval sám sebe jako solitéra?
Těžko říct. Solitér samozřejmě byl, ale neznamená to, že byl samotář, který by byl obklopen pouze nějakou svojí aurou, kterou si sám vybudoval a pěstoval. To vůbec ne. Byl to velice společenský člověk, ale to neznamená, že byl všem a všemu otevřený. To v žádném případě. Měl pověst člověka, který údajně spí do oběda, odpoledne si zajde do ateliéru a večer si zajde s kamarády na koncert. A vedle toho si pak položíte to jeho obrovské dílo, které tady je. Vybudovat si tuto pověst muselo být skutečně úžasné a on ji nikomu nerozmlouval. Představovat si Sudka jako figurku – a upřímně řečeno i já, když jsem ho jako malé dítě párkrát potkal – jsem ho tak vnímal. Stejně tak i Jana Zrzavého na Malé Straně. To byli lidi, které většina lidí znala, ale vůbec nevěděla, co je za tím. Neznali třeba ani jejich dílo.

Sudek ale tehdy tolik nevystavoval?
Ve 20. letech, když začínal mezi Funkem a Schneebergerem, měli ctižádost vystavovat v zahraničí.

Byl ambiciózní.
To bezesporu. Ale kromě toho byl ještě hodně nadaný a pracovitý. Odjakživa. Začátkem 30. let měl v rámci Krásné jizby Družstevní práce první výstavu, ale paradoxně další výstava proběhla až koncem 50. let v Umělecké besedě.

Proč vznikla tak dlouhá pauze?
V meziválečném období se běžně fotografie nevystavovaly. Sudek se jako jeden z prvních už ve 30. letech soustředil na to nikoli dělat výstavy krásných fotografií, ale publikovat. V tom byl velice moderní. Skrze časopisy, zejména ty prestižní, se kterými spolupracoval a kterými byly Volné směry vydávané SVU Mánes nebo tiskoviny Družstevní práce, mu umožnily rozšiřovat svou práci k velkému množství lidí a seznamovat je i s jeho volnou tvorbu. Pro Družstevní práce dělal i užitou tvorbu – reklamní fotografii, fotografie z pracovního prostředí Družstevní práce, portréty umělců. Takže na sebe dobře upozorňoval. Kromě toho, že to byl velice citlivý a jemný člověk, tak to byl také dobrý stratég a dovedl si kočírovat svoji vlastní kariéru velice dobře.

Měl tak i plnou kontrolu nad fotografiemi, které zveřejní a které budou reprezentovat jeho jméno.
Samozřejmě. Málo se také ale připomíná, že ve skutečnosti byl z té skupiny velmi drahých fotografů. Dokázal si své místo nejen vybudovat, ale také uhájit. A nebylo to na základě žádných kompromisů – na rozdíl od jiných fotografů.

Jak si Sudek dokázal obhájit svou vysokou cenu za fotografie?
Anekdoticky se to připomíná s koncernem Baťa, kdy fotografoval velké záběry baťovských budov, byly to spíše krajinářské záběry a nějak se nepohodli a spolupráci neukončil Baťa, ale Sudek. Nebyl za každých okolností přístupný jakýmkoli kompromisů.

Držel si hranice.
Vždycky. Rok 1958–59, připravuje se jedna z nejzajímavějších knih dějin české fotografie, kniha Praha panoramatická. Přátelil jsem se s tehdejším šéfredaktorem Janem Řezáčem, který byl iniciátor té knihy a vyprávěl mi, že graficky knihu upravoval Otto Rothmayer. Se Sudkem se dohodli, že fotografie budou mít černé rámečky. Ale názor redakce byl, že bude Praha s černými rámečky vyznívat depresivně a Sudek si trval na svém, že buď to tak bude nebo odstupuje od smlouvy. V 50. letech.

Věděl, že si své stanovisko může dovolit hájit, protože kniha byla postavena na jeho fotografiích.
Bylo to tvrdé a rezolutní rozhodnutí, ale bylo to správné rozhodnutí. Vždy byl svéráz. Ale měl i vysokou empatii. Celý život přispíval do nejrůznějších spolků válečných veteránů. Ostatně sám bydlel až do roku 1927 v karlínské Invalidovně. Znal tenhle svět.

Sudek je fenomén, který je neustále aktuální. Když dnes, jako kurátor, stavíte Sudkovo dílo před současného diváka, co je podle vás potřeba udělat jinak, než právě před dvaceti nebo třiceti lety?
Sudkovo dílo, ani česká fotografie obecně, se neděly, nedějí a asi ani dít nebudou, bez širších souvislostí. Při nejmenším kulturních souvislostí. Sudkova přátelství a vazby na umělecký svět se dříve nepřipomínaly, nebo jen v textech a dělaly se čistě fotografické výstavy. Já v činnosti Galerie Josefa Sudka, v jeho bývalém bytě na Hradčanech, jsem se snažil připomínat vazby s výtvarníky. V roce 2021 jsem s kolegyní Jitkou Štětkovou organizoval velkou výstavu Josef Sudek / Otto Rothmayer / Návštěva u pana kouzelníka přímo v hlavní muzejní budově UPM. To byla výstava, kde jsme vedle Sudkových fotografií na toto téma vystavovali také práce souvisejících umělců. Když se to týkalo Pražského hradu, tak tam byly Plečnikovy věci, Rothmayerova díla. Nebo díla přátel, se kterými se Sudek v 50. a 60. letech stýkal, jako byl keramik Pravoslav Rada, nebo malíř Andrej Bělocvětov. Ty vazby jsou nesmírně důležité.

Formovaly ho?
Vzájemně se vše ovlivňovalo. Byl to jeden svět, ve kterém Sudek žil. Ta sudkovská zátiší se promítla třeba do kreseb a grafik Václava Sivka. Sudek byl skutečný ctitel přátelství, což v takovém tom konkurenčním světě české fotografie, kde se leckdy pracuje i loktama, nenacházím tak často.

Na druhou stranu ale jeho přátelé tvořili v jiných médiích…
Někdy ano, ale někteří také fotografovali. Syn Otta Rothmayera Jan dělal Sudkovi asistenta a posléze začal také fotografovat. Další jeho asistent Petr Helbich, jeden z nejvýznamnějších pamětníků, také začal fotografovat a dnes je velmi respektovaným autorem.
Setkání s Josefem Sudkem, která se realizovala v těch temných dobách za války, to byly tzv. hudební úterky v ateliéru Josefa Sudka, tak tam chodili lidi, kteří byli většinou od divadla nebo od hudby a Sudek měl v té době bohatou discotéku klasické hudby a každé úterý se u něj scházeli a zabývali se hudbou, ne fotografií. To propojení médií a lidí je skutečně zajímavé. Sudek se ale nesnažil být mentorem, vše z něch vycházelo přirozeně.

Když byste měl vybrat jednu vlastnost Sudkových fotografií, která je pro dnešního diváka nejcennější – a zároveň nejhůře napodobitelná – jaká by to byla?
Nemluvil bych o žádné konkrétní fotografii. Těžko napodobitelná je ta jeho trpělivost. Legendární trpělivost. Měl téma Petřín, bylo časné jaro nebo předjaří, postával tam dlouhou dobu a pak zjistil, že světlo není takové, jaké by se mu líbilo a „neprásknul” to jen tak, aby si něco odnesl domů, ale řekl, že zase přijde za rok. To je třeba případ, kdy fotografoval nějaké plastiky v exteriéru. A vůbec mu to nevadilo, že by ztrácel čas.

Dělal paralelně více činností, takže čas vlastně neztrácel.
Pořád, těch témat měl rozpracovaných hodně. Proto jsou také jeho cykly vesměs rozprostřeny do mnoha let. Ten nejslavnější do toho roku 1940 byl Sudek velice uznávaný profesionál a vážený výtvarný fotograf. Ale v roce 1940 došlo k takové proměně v jeho díle i v jeho přístupu k fotografii. To byl příklon k práci s velkoformátovou kamerou, kdy zjistil, že existují přes 50 let staré kamery na velký formát, že existuje to, co dávno uměl a učil se ve škole – kontaktní fotografická kopie a začal pracovat touto starou technikou, která ale vyžadovala trpělivost, soustředěnost a čas. V okamžiku, kdy propukla ta tragédie válečná, tak si našel téma a začal fotografovat nikoli vnější svět, ale ten vnitřní. Začal se věnovat subjektivní fotografii, fotografoval Okno mého ateliéru. V tom ošklivém druhém dvoře na Újezdě, který byl zaprášený, protože tenkrát se topilo uhlím, začal fotografovat nejintimnější prostředí, ve kterém do dvora vstupoval jen skrze okno. Fotografoval ho od roku 1940 až do roku 1954, zcela umanutě, kdy neměl ani jak komerčně tyto záběry uplatnit. Navíc za války, kdy nebyl fotografický materiál, tak jako po roce 1948. Veškerou snahu soustředil na tuto volnou práci. V poválečné době už bylo méně zakázek, zachránilo ho nakladatelství Odeon s již zmíněným Janem Řezáčem, který mu dával práci.

Přesto bývá Sudek vnímán jako fotograf minulosti, i když jeho postupy působí zcela současně – práce s fragmentem, materiálem, atmosférou nebo nedořečeností. V čem je podle vás Sudek skutečně současný a v čem už naopak může patřit do jiné epochy?
Sudek patří do jiné epochy. Ale záleží na tom, jestli patří Shakespeare nebo Mácha do jiné epochy… Záleží jen na lidském přístupu, jestli lidi chtějí vstoupit do jeho díla, zajímat se blíž. Umění je mimo jiné i vzdělávání se – a na to se zapomíná. Není to jen šum, povrch, euforie a to, co se podává v instantní podobě v médiích. Je to práce. Pokud do toho lidi nechtějí investovat čas, sílu, osobní vstup, tak to jde mimo ně. Ale to se nic neděje – není povinnost zabývat se Josefem Sudkem. Sudek není pro každého. Ale to není žádná hanba. Tak to prostě je.

foto: Bára Alex Kašparová

Pojí se se Sudkovou tvorbou nějaká raritní tvůrčí etapa?
Kolem roku 1960 byl Sudek uhranut rastry. Z tiskárny dostal na skle rastry s různým zrnem a ta skla pak pokládal na fotografické papíry a kopíroval přes to. Technicky je to trochu složitější, ale část těchto jeho fotografií, jako například Lampa v zahradě u Rothmayerů a nějaké portréty, tak jsou s tímhle rastrem. Většinou spíše s jemnějším, ale někdy i s hrubým. Kdysi před 25 lety jsem dělal komorní výstavu Josef Sudek: Fotografie s rastry. No. Přijata nebyla. Dokonce i ze zahraničí, někdy v 90. letech se na nás v UPM obrátil jakýsi Američan, že má krásnou Sudkovu fotografii s těmi rastry a jestli je v Čechách restaurátor, který by dokázal ze Sudkovy fotografie ty rastry odstranit.

Přestože nebylo přijetí vstřícné, tak ale přispělo k určité Sudkově demytizaci a ukázalo také jeho jiné tvůrčí polohy.
Téma bylo důležité připomenout, stejně jako fotografie, které dělal technikou pigmentu. Nebo když začal fotografovat panoramatickou kamerou z konce 19. století, která byla také archaická. Sudek měl nejrůznější odbočky, kdy experimentoval technicky, ale vyzkoušel i další témata interpretovat jiným způsobem – jako třeba Prahu panoramatickou.

Analogová fotografie se opět dostává do zájmu mladé generace. Jak byste této generaci fotografů a fotografek interpretoval Sudka, aby na něj nebylo pohlíženo jako na autora historické fotografie, ale aby v něm dokázali vidět i tu současnou polohu?
Hloupá věc je napodobovat Sudka. Být epigon. Žijeme ve třetím tisíciletí, ve kterém jsou přítomny digitální technologie a je naprosto přirozené, že se pracuje současnými prostředky. Fotografové nemusí mít potřebu se vztahovat k Sudkovi. Není to opravdu nic povinného. Začít fotit sudkovská zátiší je sice zábavná amatérská práce, ale nic to nikam neposouvá. Mladí lidi ať fotí současná témata, svůj život, současnou technikou.

Není potřeba Sudka univerzalizovat.
Ne. Opravdu bych varoval před povinností zabývat se Sudkem.