Anish Kapoor patří k autorům, jejichž dílo si lze vybavit i bez znalosti konkrétního názvu. Zrcadlo deformující prostor a diváka, absolutní čerň pohlcující světlo, rudý pigment, otvor vedoucí zdánlivě do nekonečna, monumentální hmota vzpírající se architektuře.

Během několika desetiletí vytvořil Anish Kapoor (* 1954, Bombaj, Indie) natolik svébytný vizuální jazyk, že se jednotlivé principy jeho práce staly téměř ikonami současného umění. Právě tato rozpoznatelnost se však na jeho aktuální výstavě v londýnské Hayward Gallery obrací proti němu.

Kapoor se sem vrací po téměř třiceti letech. V roce 1998 byla Hayward Gallery první britskou veřejnou institucí, která mu uspořádala velkou přehlídku. Současná výstava, kurátorovaná Ralphem Rugoffem, propojuje nové práce se staršími, dnes už kanonickými díly. Nejde tedy o retrospektivu v pravém slova smyslu. Výstava spíše koncentruje polohy, které dnes určují naši představu o tom, co znamená Kapoor.

A právě zde nastává problém. Jako by se kurátorská koncepce zdráhala cokoli z Kapoorova rejstříku vynechat. Je tu monumentální rudá hmota, zrcadla, optické klamy, absolutní čerň, prázdnota, pigment, tělesnost, krev, útroby, sakrální symbolika i monumentální objekty na terasách. Jednotlivé principy, které v Kapoorově tvorbě vznikaly v různých obdobích a kontextech, jsou koncentrovány do jednoho výstavního celku. Výsledkem však není jejich syntéza, ale postupné rozmělňování jejich účinku.
Hned první prostor obsazuje All of Nothing (2026), obrovská nafukovací červená forma natlačená do brutalistní architektury galerie. Kapoor zde stále dokáže přesně to, co uměl vždy: znejistit měřítko vlastního těla a převrátit vztah mezi objektem a prostorem. Jenže už o několik místností později začíná být patrné, že výstava tento mechanismus nebude rozvíjet, ale variovat. Každá další práce znovu usiluje o destabilizaci divákovy percepce – jiným materiálem, jinou technologií, jiným efektem.
Spektákl přitom není v Kapoorově tvorbě ničím novým a sám o sobě není problémem. Jeho monumentální výstava v Martin-Gropius-Bau v Berlíně v roce 2013 zabrala celé přízemí historické budovy a proměnila je v intenzivní fyzickou zkušenost. Centrálnímu atriu dominovala Symphony for a Beloved Sun: dopravníkové pásy vynášely vzhůru bloky rudého vosku, které následně padaly zpět k zemi pod obřím červeným diskem. Byla to podívaná – monumentální, mechanická a teatrální. Přesto měla vnitřní nutnost. Řada prací vznikla přímo pro konkrétní architekturu a Kapoorovy intervence prostor nejen obsazovaly, ale aktivně jej proměňovaly. Spektákl zde nebyl výsledkem, nýbrž prostředkem.

V Hayward Gallery se tento vztah převrací. Jednotlivá díla fungují, ale jejich koncentrace postupně vytváří něco na způsob kabinetu Kapoorových charakteristických účinků. Zrcadlo. Černá. Červená. Prázdnota. Krev. Monumentální objekt. Každá místnost nabízí jinou formu senzorického vychýlení a návštěva získává rytmus očekávání dalšího překvapení. Právě tady se výstava přibližuje logice atrakce – nikoli proto, že je efektní, ale protože efekt se stává její hlavní dramaturgickou jednotkou.
Dobře je to patrné na Kapoorových pracích s absolutní černí. Jeho voidy dokázaly znejišťovat samotnou ontologii sochy: objekt přestával být hmotou a stával se nepřístupným prostorem, jehož hloubku oko nedokázalo určit. V Hayward Gallery je tento princip stále technicky i percepčně fascinující. V sousedství tolika dalších optických manipulací se však metafyzická nejistota snadno redukuje na mechanismus, který chce divák rozluštit. Přistupuje, ustupuje, naklání se, hledá hranici objektu. Zkušenost prázdnoty ustupuje zkušenosti optického klamu.
Ještě přesněji lze tento problém sledovat u Mount Moriah at the Gate of the Ghetto (2022), monumentální rudé masy visící ze stropu. Stejné dílo jsem viděla už v Palazzo Manfrin v Benátkách v roce 2022, kde vzniklo pro vstupní prostor částečně rekonstruovaného paláce. Tehdy působilo podstatně intenzivněji. Amorfní, téměř masitá hmota vstupovala do fyzického konfliktu s historickou architekturou a stala se jejím znepokojivým narušením. V Hayward Gallery se tatáž práce ocitá v sousedství dalších Kapoorových gest a její radikalita se oslabuje. Nezměnilo se dílo, změnil se kontext – a s ním překvapivě i jeho účinek. To, co v Benátkách působilo jako fyzická intervence do konkrétního místa, se v Londýně snadno zařadí mezi další atrakce čekající na divákovu reakci.

Berlín a Benátky jsou v tomto ohledu důležité ještě z jiného důvodu. Ukazují, že Kapoorova monumentalita, teatrálnost ani fyzická agresivita nejsou novým ústupkem publiku. Patří k jeho práci dlouhodobě. Rozdíl spočívá v tom, zda konkrétní dílo dokáže vytvořit vlastní prostor zkušenosti, nebo zda je zařazeno do řetězce dalších stejně intenzivních podnětů. Hayward Gallery volí druhou možnost – a Kapoorova díla se zde paradoxně oslabují právě množstvím Kapoorových kvalit.
Výstava tak mimoděk odhaluje také důsledek mimořádného úspěchu jeho vizuálního jazyka. Kapoorovy nejsilnější práce operovaly mezi hmotou a prázdnotou, povrchem a hloubkou, skutečností a iluzí. Jejich účinek vznikal v okamžiku, kdy nebylo možné přesně rozhodnout, co vlastně vidíme. Dnes jsou však tyto principy natolik rozpoznatelné, že před Kapoorovým dílem často poznáváme Kapoora dříve, než začneme vnímat samotné dílo.

Příznačný epilog čeká za dveřmi výstavy. Galerijní obchod je Kapoorovým vizuálním světem zaplněn téměř stejně důsledně jako výstavní sály. Jeho estetika se zde rozpadá do souboru snadno přenosných a okamžitě rozpoznatelných znaků. To samo o sobě není v institucionálním provozu ničím neobvyklým. V kontextu této výstavy však merch mimoděk dovršuje proces, který začal už uvnitř galerie. Černý otvor, zrcadlová plocha nebo sytá červeň už fungují jako okamžitě identifikovatelný podpis. Kapoorův umělecký jazyk dosáhl stadia, kdy je zároveň jeho značkou.
To ale neznamená, že Kapoor přestal umět vytvářet fascinující objekty. Naopak. Jednotlivě řada z nich stále disponuje mimořádnou fyzickou i vizuální silou. Selhává především celek. Berlín v roce 2013 i Benátky o devět let později ukázaly, že Kapoorův spektákl může fungovat právě tehdy, když dostane dostatek prostoru a vytvoří skutečné napětí s místem. Hayward Gallery jako by místo toho chtěla předvést všechno.

Možná právě proto je londýnská výstava tak divácky přitažlivá. Nabízí mimořádně koncentrovanou zkušenost s jedním z nejrozpoznatelnějších uměleckých jazyků posledních desetiletí. Jenže Kapoor býval nejsilnější právě tehdy, když nebylo snadné určit, co před námi vlastně je. Hayward Gallery nám naopak až příliš ochotně ukazuje, co všechno je Kapoor. A právě v okamžiku, kdy dostaneme od každého Kapoora něco, začíná být obtížnější znovu nalézt toho, kvůli němuž jsme přišli.

Anish Kapoor
Hayward Gallery, Southbank Centre (Belvedere Road, Londýn, Velká Británie)
16. 6. – 18. 10.