Kateřina Melenová: To, co jsme o umění tušili, dnes potvrzuje věda

Co když krása není luxus, ale biologická potřeba? Výzkumy stále přesvědčivěji ukazují, že kontakt s uměním může ovlivňovat psychickou kondici, odolnost i schopnost člověka prospívat. Z toho, co kultura intuitivně věděla po staletí, se dnes stává téma neurovědy, prevence i zdravotní péče. Může se jednou chodit do galerie také na předpis?

foto: Barbora Kovářová

Do zájmu několika mála posledních let se dostává umění v souvislosti s duševním zdravím. V jaké fázi je propojování krásna a duševního zdraví nyní?
V posledních letech přinášejí výzkumné neurovědecké týmy stále přesvědčivější doklady o tom, že vnímání uměleckého díla může příznivě působit na naši psychiku. V mnoha zemích se tyto poznatky už promítají do praxe – například v modelu art on prescription, tedy umění na předpis.
Nejde jen o hypotézu. Vznikají studie, které sledují také sociální a ekonomické přínosy těchto postupů. Na průsečíku kultury, zdravotnictví, vzdělávání a sociální oblasti se objevuje pojem „biologie krásy“. Naznačuje, že naše estetické cítění – tedy schopnost zakoušet soulad nebo krásu – není něčím okrajovým. Může být biologickým regulativem, který nám napovídá, co je pro nás podpůrné, potřebné a prospěšné.

A to už jsou data a nikoli jen hypotézy.
Ano. A právě to konečně odpovídá na stále se vracející otázku: Proč kulturu vlastně potřebujeme?
Nepotřebujeme ji jen jako zábavu nebo volnočasovou aktivitu, jak mnozí. Potřebujeme ji biologicky, psychicky i sociálně. Zároveň se tím ale otevírá prostor pro velmi důležitou věc: každý má právo na vlastní zkušenost krásy. Nemusíme se shodnout na tom, co je krásné. A nemusíme se ani bát, že umění „nepochopíme správně“.
V době zjevné psychické nouze, v níž se společnost nachází, se význam umění proměňuje. Pro mnohé lidi se galerie, koncertní sály nebo divadla nestávají pouze místem kulturního zážitku, ale prostorem, kde lze na chvíli vystoupit z informačního i smyslového přetížení. V galerii se mění kvalita času. Člověk se může zastavit, ztišit, nadechnout se.

Lepší antidepresivum je umění než prášek.
Takto bych to nestavěla. Umění nenahrazuje odbornou léčbu tam, kde je potřebná. Může však být významnou součástí prevence, podpory a návratu k psychické rovnováze. A v řadě situací může člověku pomoci dříve, než se jeho obtíže rozvinou do stavu vyžadujícího medikaci nebo intenzivní terapii.
Naše čtyřletá spolupráce s Národním ústavem duševního zdraví (NUDZ) dospěla do bodu, kdy jsme se rozhodli nepokračovat jen v jednotlivých tematických výstavách, jako byly KRÁSA, DUŠE, HRA. Ne proto, že by tato téma ztrácela na významu, ale proto, že jsme nechtěli opakovat stále stejný formát. Začali jsme přemýšlet systémově a iniciovali jsme vznik Institutu prevence uměním. NUDZ v něm představuje odborné a výzkumné zázemí, exaktní pilíř celého projektu. Na tento centrální bod bude navazovat síť regionálních center prevence uměním, založená na spolupráci stávajících kulturních institucí, kde se budou jemné umělecké intervence aplikovat v praxi. Ideálním prostředím pro takovou aplikační zónou jsou právě galerie, které mají jednu zásadní výhodu: umělecká díla jsou v nich přítomna trvale. Hudba, tanec nebo divadlo jsou vázány na konkrétní čas a výkon. Galerie však umožňuje opakovaný, dostupný a prostorově ukotvený kontakt s uměním. A zároveň se v nich může tančit, hrát, zpívat, tvořit. Tato fúze jednotlivých druhů umění se už stejně reálně a spontánně děje.
Celková vize počítá se čtrnácti regionálními centry prevence uměním. V tuto chvíli je jisté, že pilotní projekt se začne od 1. 1. 2027 realizovat u nás v GBR. Ústecký kraj, náš zřizovatel, se k naší aktivitě postavil velmi konstruktivně a finančně ji podpořil. Dalšími galeriemi, které mají deklarovaný zájem se zapojit jsou kutnohorský GASK, Gočárova galerie v Pardubicích a Galerie umění Karlovy Vary.

A tam už se výstupy dají přebírat a aplikovat zase dál.
Přesně tak. Projekt je výhodný pro všechny zúčastněné strany. Je ekonomicky i organizačně smysluplný, protože jednotlivá centra mohou sloužit jako metodická pracoviště pro další kulturní instituce v regionu.
Ve spolupráci s NUDZ rozlišujeme dvě základní roviny. První představuje jemnou, neinvazivní intervenci, kterou lze realizovat prakticky kdekoli: ve školách a družinách, kulturních domech, knihovnách a samozřejmě i v dalších galeriích. Nejde o terapii v klinickém smyslu. Jde o bezpečný způsob, jak se dotknout psychického prostoru člověka a nabídnout mu nástroje pro zklidnění, sebevyjádření, vztahovost či orientaci v sobě samém.
Právě tato preventivní rovina může včas zachytit obtíže, které by se jinak mohly později rozvinout v závažnější problém. U mladých lidí je navíc velmi citlivé, jak se s nimi o duševním zdraví mluví. Klasická přednáška, která je příliš zaměřená na diagnózy a symptomy, může někdy vyvolat úzkost nebo falešnou identifikaci s problémem. Hledáme proto jiný jazyk: jazyk hry, tvorby a imaginace. Ta se neptá: „Co je s tebou?“, ale spíš klade otázku: „Co s tím můžeš dělat?.
Pod touto rovinou pak existuje ještě druhý plán – terapeutická rovina, která bude vyžadovat ještě mnoho odborné práce. Prozatím budeme vytvářet první patro sítě, budeme vzájemně ladit naše zkušenosti a rozvíjet vlastní specializace. Podstatné je, že nevytváříme vše od začátku. Mnohé už existuje: instituce, lidé, prostory i zkušenosti. Je třeba je pouze propojit.

Jak do této struktury zapadá „umění na předpis“?
To je právě ten druhý plán. NUDZ si představuje vytvoření systému, který by umožnil tento model aplikovat také v České republice. Umění na předpis má v zahraničí odborné i ekonomické zázemí a je vyzkoušeno v praxi. Obvykle probíhá ve dvanáctitýdenních cyklech. Člověk, který prožívá psychické obtíže, sociální izolaci nebo jiné nezdravotní problémy ovlivňující jeho kondici, může být nasměrován kontaktním pracovníkem k vhodné aktivitě – ke skupinové tvorbě, hudbě, pohybu, návštěvám galerie či jiným komunitním programům.
Neznamená to, že by všichni po dvanácti týdnech přestali potřebovat léčbu. Znamená to ale, že se u části lidí může výrazně zlepšit psychická pohoda, pocit smyslu a schopnost aktivně pečovat o sebe i o komunitu. A někdy právě to rozhodne o tom, zda se člověk propadne do hlubšího problému, nebo najde cestu zpět. Evidence naznačuje, že jde o velmi efektivní metodu.
Ve skutečnosti nevymýšlíme nic zcela nového. Vracíme se k tomu, co kultura dělala vždy. Kultura kultivuje. Pečlivě jsme volili programovou strukturu a Institut založili na šesti pilířích.

Prvním je prostředí?
Ano. Prostředí a jeho vliv na člověka. Environmentální enrichment – obohacující prostředí. Víme, že kvalita prostoru ve kterém žijeme, pracujeme, učíme a léčíme se, ovlivňuje jak se cítíme, jak se soustředíme i jak reagujeme na léčbu nebo zátěž. Barva, světlo, zvuk, vůně, dotek – to vše dohromady vytváří prostředí, které může být buď stresující, nebo podpůrné.
Již před padesáti lety vznikl koncept aktivačního prostředí snoezelen – smyslově stimulačních místností, především pro pacienty s poruchou autistického spektra nebo s demencí. Dnes vzniká opět potřeba takových prostorů, kde reálně dochází k neuromodulaci přetíženého systému. Potřebujeme však relaxovat, více než stimulovat. K naší velké radosti je o relax zóny stále větší zájem – např. ve školách. Další druhy speciálních prostorů jsou nazývány serenity rooms, tedy místnosti klidu. Člověk se v nich může během relativně krátkého času přeladit ze stavu vysoké aktivace, napětí a stresu do parasympatického nastavení – do relaxovaného stavu, v němž tělo i mysl prosperují.

Jaký je druhý pilíř?
Percepce uměleckého díla. Díváme-li se na obraz, posloucháme-li hudbu nebo vstupujeme-li do prostorové instalace, odehrávají se v nás procesy, které by bez této zkušenosti nenastaly. Umění nás nutí k aktivitě, k pozornosti, k abstrakci, k hledání vlastního vztahu k tomu, co vnímáme. A právě tím nám může otevírat nové pohledy na věci, které jsme dosud neuměli vidět.
Percepce se samozřejmě netýká jen výtvarného umění. Týká se hudby, divadla, tance i literatury. Umění neprožíváme pouze intelektuálně. Prožíváme jej všemi smysly, celým tělem.

Třetím pilířem je tělo.
Tělo, skrze které tvoříme. Tělo, které se pohybuje, tančí, maluje, hraje, zpívá. Zde se vytváří prostor především pro uplatnění hudebních a pohybových oborů.

Je to vlastně naše médium k prožívání života.
Přesně tak. Třetí oblast je věnována tělu a jeho možnostem. Víme například, že pohyb propojený s estetikou, rytmem, soustředěním a výrazem může mít velmi specifické přínosy. Tanec není jen fyzická aktivita. Je to také práce s rovnováhou, emocí, koordinací, pamětí a obrazem sebe sama.
Estetický moment do pohybu vnáší další regulační rovinu. Nejde pouze o výkon. Jde o soulad.

Čtvrtý pilíř má zřejmě zvláštní postavení – je jím hra.
Ano. Hra a herní princip. Johan Huizinga, nizozemský filosof a kulturní historik, napsal v roce 1938 zásadní knihu Homo ludens – Člověk hravý. Je to text, na který navázala řada moderních divadelních a kulturních konceptů. Huizinga ukazuje, že hra není vedlejším produktem kultury. Naopak: kultura z ní vyrůstá. Pravidla, rituály, dohody, soutěž i spolupráce – to všechno má svůj základ v herním principu.
Hra je také jazyk, kterým lze náročný obsah zpřístupnit dětem a mladým lidem přirozeně, bez mentorování. Nevnucuje odpověď. Vytváří situaci, v níž si mohou něco prožít, vyzkoušet, pojmenovat, objevit.

Není to nic nového. Jsou to věci, které už tu byly – akorát jsou jinak uchopené.
Jen je znovu skládáme do souvislostí. Pátým pilířem je tvorba: manuální práce, proces a také dokončené dílo.

Což v době digitálních technologií, kdy se dotýkáme nejvíce času snad už jen displeje, je návrat k haptické činnosti více než nutný…
Pracovat rukama, vnímat materiál, odpor, strukturu, čas. Jemná motorika souvisí s činností mozku a s pozorností. Dokončené dílo pak přináší zvláštní druh uspokojení: člověk vidí, že něco vytvořil, že za ním zůstala stopa, otisk v realitě.
Neříkáme tím nic úplně nového. Jen znovu podtrhujeme význam činností, které jsme pod vlivem digitalizace začali považovat za vedlejší.

A přináší to jiný efekt, než když dřív ženy pletly, protože potřebovaly ponožky a teď pletou, aby zaměstnaly právě jemnou motoriku…
Ano. Funkce se proměnila, ale základní princip prospěšnosti jemné motoriky zůstává.
Šestým pilířem je sdílení – kolektivní prožívání umění i vzájemné koexistence. Kolegové v NUDZ provádí výzkumy, které naznačují, že se lidé ve velkých skupinách určitým způsobem synchronizují. Přesný mechanismus ještě neznáme, ale velmi dobře ho vnímáme – při společném zpěvu, v tanci, v divadle, ve hře nebo i při spoluprožívání uměleckého díla či prostoru. Prožitek sounáležitosti, jednoty, spojení…

Je to odžitá zkušenost.
Kdo zažije kolektivní souhru – třeba právě při hře – už na ni nikdy nezapomene. Není to intelektuální znalost. Je to prožitek, který se zapíše do těla i paměti. Dnešní důraz na individuální výkon a individuální úspěch člověka izoloval, možná právě v objevování kooperativní koexistence je určitá naděje. Nacházíme se v době, kdy se proměňuje téměř všechno. A můžeme propadnout frustraci z toho, že se rozpadá civilizační model, který jsme znali. Osobně si velmi často musím dodávat odvahu a víru v to, že i když cestu nevidím, přesto existuje.

Není navigace. Je to vstup na zcela neznámou půdu.
Ukazuje se, že právě tady je určitý prostor pro umění.

A umění přetrvává a je tady s námi, možná jako pomyslný pilíř, od počátků civilizace.
Je paradoxní fakt, že je to právě umění, které po nás zůstává, jako jeden z mála dokladů epoch či civilizací předchozích. To chráníme a honosíme se tím. V žité každodenní realitě si to ale uvědomujeme jen velmi málo. Možná právě proto stála u zrodu naší cesty k Institutu prevence uměním jednoduchá otázka: Potřeba krásy, kde se bere? A věda teď přichází s myšlenkou, že může jít o biologickou potřebu. Fascinující, nemyslíte?
Stále hledáme a nacházíme inspiraci. Třeba v knize Art cure, která se dostala na seznam bestsellerů Sunday Times. Její autorkou je Daisy Fancourt, britská vědkyně a profesorka psychobiologie na University College London (UCL). BBC ji označila za „New Generation Thinker“. Její výzkum se zaměřuje na vliv sociálních faktorů a chování na zdraví – konkrétně na témata jako osamělost, sociální izolace, komunitní aktivity a zejména vliv umění a kultury na zdraví a pohodu. Řešila globální zprávu WHO o vlivu umění na zdraví (2019), která shrnula přes 3 500 studií a stala se nejčtenější evidenční zprávou WHO vůbec. Analytická společnost Clarivate ji řadí mezi nejcitovanější vědce světa. Přesto tyto myšlenky pronikají do českého prostoru na můj vkus velmi pomalu. Ale věřím, že to napravíme.

Umění, které má uzdravovat?
Zdá se, že jde skutečně o velké téma. Jako vše nové má ale i toto svá úskalí. Nebude to tak jednoduché, jak bych si ráda myslela. Ale dává mi to velký smysl a naplnění. To, co jsme doposud pouze tušili, je náhle podpořeno evidentními důkazy.

Je potřeba nová metodika.
Určitě, zatím ale budeme skromnější. Hledáme nový pohled na věc. Budeme jako výzkumná, tvůrčí laboratoř a spojovací centrum zároveň. Mnoho se toho u nás v Čechách děje atomizovaně. Nevíme o sobě. Pro každý z pilířů, o nichž jsem mluvila, budeme hledat partnery, již existující aktivity, příklady dobré praxe, funkční nástroje. A už nyní máme dost velký arzenál nástrojů, které můžeme nabídnout. Chceme toho zvládnout dost, že? Hlavně ale aby to nevyznělo, že jsem snad nějaký aktivista!

Spíš osvětlovač.
Osvětlovač! Ano, to je příhodnější. Bereme další reflektor a nasvěcujeme scénu z jiného úhlu pohledu. Tady už nejde o to, kdo je první, nejlepší, nejznámější. Hra na vítěze skončila, zkusíme spolupracovat.

Kam a kdy se může člověk přijít řízeně zrelaxovat?
Takový prostor plánujeme teprve vytvořit v našem experimentálním studiu PRONA. Modelový příklad „serenity room“. Na druhou stranu, už teď, kdykoliv vstoupíte do hlavní budovy GBR, ocitnete se ve zcela uvolňujícím a fascinujícím prostředí. Naše edukativní aktivity a Art kluby nabízí dostatek příležitosti k aktivnímu zapojení do tvůrčích procesů. K cílené nabídce preventivních programů se však dostaneme až od nového roku.
Ostatní prostory, projekty a aktéry zatím spojujeme a představujeme. Jak se nám to daří přijďte posoudit sami. Stejně jako v předchozích dvou letech budeme i letos pořádat ve dnech 15.–17. října konferenci Umění a duševní zdraví, tentokrát s tématem prevence uměním / human flourishing / biologická prosperita. První den proběhne v bývalém divadelním sále Klementina v Národní knihovně v Praze, další dva dny u nás v GBR v Lounech.
Konference se v roce 2026 zaměří na možnosti, jimiž umění a aktivní účast na uměleckých činnostech podporují duševní zdraví, kvalitu života a všestranné lidské prospívání. Pojem human flourishing zde chápeme jako schopnost jednotlivců i společenství rozvíjet svůj potenciál, vytvářet smysluplné vztahy, aktivně se podílet na společenském a kulturním životě a vést naplněný život.
Dva dny budou věnovány odborným příspěvkům a jeden den posterovým prezentacím projektů, aktivit a přístupů jednotlivců i institucí, které s tímto tématem souvisejí. Konferenci zakončí praktické prezentace a workshopy.
Rozloučím se pozváním. Pozváním ke spolupráci, pro všechny, kterým téma prevence uměním rezonuje. Vytváříme síť, nikoliv hierarchickou strukturu. Sčítáme síly, zkušenosti a dobrou praxi. Přidejte se!

foto: Věra Drápalová