Portréty místních institucí, kteří fungují mimo institucionální rámec – v kulturním prostoru není „hlas“ přidělovaný automaticky. Jde o privilegium – o to, být slyšen, brán vážně, mít možnost formulovat vlastní pozici veřejně. V rámci institucí je to často kurátor, dramaturg nebo tiskový mluvčí, kdo mluví za umělce – nebo místo nich. Umělecký hlas tak prochází filtrem: jazykem výstavních textů, schválenou estetikou, grantovými kritérii.

Umělci a umělkyně působící mimo tento rámec nejsou jen „nezávislí“ – často se pohybují v prostoru mezi nutností přizpůsobení a vědomým odporem vůči mocenské logice institucí. Jak tedy tvůrci artikulují svou pozici vůči systému, který jim nabízí jen omezený prostor?

Přizpůsobení jako strategie přežití

Současný umělec musí být nejen tvůrcem, ale i manažerem, stratégem, diplomatem. Veřejné instituce, stejně jako grantové systémy, stanovují určitý způsob, jak o své práci mluvit – jak ji prezentovat, formulovat její „přínos“ a „dosažitelné výstupy“. Tato jazyková a institucionální hra má své nepsané kódy, které si člověk buď osvojí, nebo zůstane mimo.

Zejména mladí umělci popisují opakující se dilema: Má smysl svou praxi upravovat tak, aby odpovídala kritériím grantových agentur? Nebo se tím ztrácí autenticita a riziko? Přizpůsobení se tak stává strategií přežití – ale často za cenu umělecké a lidské frustrace.

Tiché hlasy mimo střed

Pragovka Art District

V bývalé průmyslové zóně Vysočany vzniklo za poslední dekádu jedno z mála míst, kde mohou mladí umělci pracovat mimo tlak trhu i oficiálních institucí. Ateliéry zde fungují na bázi nájemních smluv, galerie (např. Pragovka Gallery nebo The White Room) provozuje spolek Pragovka for Art. Provoz těchto míst je však často finančně nejistý a závislý na kombinaci komerčních pronájmů, dobrovolnické práce a omezených dotací.

Berlínskej Model

Tato galerie vznikla jako reakce na nedostatek prostoru pro experiment a dlouhodobou spolupráci. Funguje z osobní iniciativy, s minimem byrokracie a bez ambice zapojit se do oficiálního kulturního provozu. Její činnost je založena na důvěře, neformálních vztazích a časové flexibilitě. Nabízí prostor tam, kde by formální instituce stanovily limity. Berlínskej Model funguje jako mezidruhový prostor – kombinuje výstavy, čtení, workshopy.

Protest před Kunsthalle Praha

V únoru 2022 se otevření Kunsthalle Praha – nové velké soukromé instituce financované z prostředků rodiny Pudilových – neobešlo bez kontroverze. Aktivisté z řad umělecké obce protestovali proti tzv. „artwashingu“, tj. využívání kultury k očištění obrazu sponzorů, jejichž podnikatelské aktivity jsou sporné. Transparenty jako Art isn’t neutral nebo Kultura není štít upozorňovaly na to, že hlas instituce nelze oddělit od toho, kdo ji financuje. Protest byl sice symbolický, ale ukázal, že instituce nejsou vnímány jako neutrální, nýbrž jako politická tělesa.

Odmítnutí jako pozice – ale za jakou cenu?

Odmítnout institucionální rámec může být silným gestem, ale nese s sebou praktické důsledky. Umělci bez podpory grantů či veřejných galerií často žijí v prekérních podmínkách, kombinují několik zaměstnání, tvoří ve volném čase. Jejich práce není součástí oficiálních výstavních plánů, zůstává často nedokumentována, nediskutována. Přesto mnozí z nich vytvářejí podmínky pro skutečně novou imaginaci – pro odlišné tempo, jazyk i vztahy.

Kdo je slyšet, a kdo zůstává záměrně nevyslechnut?

Instituce mají prostředky, aby svůj hlas zesilovaly – weby, PR týmy, mediální síť. Umělci mimo tyto rámce mluví jiným tempem, jiným jazykem – často tišeji, ale o to naléhavěji. Poslouchat jejich hlasy znamená zpomalit, opustit komfortní jazyk hodnocení a místo toho se ptát: Co všechno kultura může být, pokud ji necháme dýchat?