Co se stane, když autoportrét přestane být obrazem vlastního já a začne fungovat jako místo setkání s něčím, co člověka přesahuje? Výstava Jiřího Petrboka ukazuje tvorbu autora, pro nějž obraz není pouze záznamem osobní zkušenosti, ale způsobem poznávání reality prostřednictvím těla, nevědomí a symbolů.

Výstava Jiřího Petrboka Deník pacienta, kterou pro Centrum současného umění DOX připravil kurátor Otto M. Urban, představuje průřez jeho tvorbou od 90. let po současnost. Přestože se soustředí především na autoportrétní tvorbu, nejde o tradiční deník osobní identity. Petrbokův „deník“ je spíše transpersonální – neukazuje pouze podobu autora, ale proces neustálé proměny subjektu a jeho vztahu ke světu.

Petrbokova tvorba vychází z přesvědčení, že člověk není zcela suverénním tvůrcem vlastních myšlenek a činů. Jak připomíná Carl Gustav Jung, kterého Petrbok ve své práci cituje: „Rádi bychom si mysleli, že jsme jedno, ale nejsme. Nejsme opravdovými pány ve svém těle.“ Tato nejistota vlastní identity tvoří jeden z hlavních principů jeho obrazového světa. Obraz zde nevzniká pouze jako vědomě kontrolovaná kompozice, ale jako prostor, kde se setkávají nevědomé obsahy, tělesná zkušenost a symbolické struktury.

Autoportrét u Petrboka proto nepředstavuje potvrzení stabilního já, ale naopak jeho neustálou proměnu. Podoba člověka se zde rozpouští do množství rolí, masek a bytostí, které překračují hranice individuální zkušenosti.

Tělo jako médium poznání

Významnou roli v Petrbokově tvorbě mají mimořádné stavy vědomí, zejména zkušenosti spojené s holotropním dýcháním. V cyklu Kojil jsem sám sebe (1993) se původní motiv Madony proměňuje v intenzivní tělesnou zkušenost, v níž se stírají hranice mezi kojeným a kojícím.

Podobně v díle Cítil jsem se být topolem (1993) zachycuje zkušenost identifikace se stromem, kterou Petrbok popisuje jako stav rozšířeného vnímání. Nejde přitom o ilustraci psychického zážitku, ale o pokus zachytit jiný způsob vztahování se ke skutečnosti. Zkušenost se zde nestává pouze námětem obrazu, ale samotným zdrojem poznání.

Tělo proto není pasivním nositelem psychických obsahů, ale médiem poznání a transformace. Bolest, porod, kojení nebo změněné stavy vědomí se stávají prostředky, skrze něž lze překročit běžné hranice vnímání. Spiritualita zde není abstraktní ideou, ale konkrétní zkušeností těla, materiálu a obrazu.

Bytosti, symboly a proměnlivá realita

V Petrbokových obrazech se opakovaně objevují podivné, nezařaditelné bytosti. Jak kdysi poznamenala historička umění Věra Jirousová: „Ty nemaluješ obrazy, ty maluješ bytosti.“ Tyto figury nepůsobí pouze jako symboly psychických stavů, ale jako samostatné obrazové entity existující ve vlastní logice.

Petrbokův tvůrčí proces navíc často nevychází z předem stanoveného konceptu. Obrazy podle něj vznikají prostřednictvím volného procesu, v němž se nevědomé obsahy postupně vynořují na povrch. Tento způsob práce je blízký jungovskému chápání intuice jako formy poznání, která předchází racionálnímu uchopení.

Podobně Petrbok zachází i se spirituálními symboly, například s motivem dvojité vadžry (skt. viśvavajra) převzatým z buddhistické ikonografie. Nepoužívá je jako ilustraci konkrétní nauky, ale jako součást osobního obrazového jazyka, v němž se propojuje spiritualita, humor i absurdita.

Důležitou roli v této souvislosti hraje také samotný charakter obrazu. Petrbokovy vertikální malby, často odpovídající proporcím dveří, nepůsobí pouze jako plochy určené k vizuální reprezentaci. Stávají se spíše prahovými objekty – místy, která otevírají možnost jiného způsobu vnímání reality. Obraz zde není jen zobrazením světa, ale místem potenciálního setkání s něčím, co běžnou zkušenost přesahuje.

Spiritualita jako způsob poznávání světa

Spiritualita v jeho tvorbě proto nepředstavuje soubor hotových odpovědí ani návrat k tradičnímu náboženství. Je spíše způsobem, jak zůstat otevřený nejistotě a proměnlivosti světa.

Petrbokova tvorba tak není pouze osobní výpovědí ani autobiografickým deníkem. Je specifickým způsobem poznávání skutečnosti, v němž se obraz stává prostředkem setkání s tím, co přesahuje běžné režimy vnímání. Spirituální zkušenost se zde neuskutečňuje primárně prostřednictvím rozumu, ale skrze tělo – jako médium poznání, proměny a neustálého vztahování se ke světu. Nejde přitom o nalezení pevného bodu jistoty, ale o schopnost setrvat v procesu proměny, který je samotnou podstatou lidské zkušenosti. ∞

text: Tereza Jobová

Jiří Petrbok – Deník pacienta
Centrum současného umění DOX (Poupětova 1, Praha 7)
24. 4. – 16. 8.