Komplexní přístup k fotografii

David Stejskal je fotograf, který nechce „jen zaznamenávat“. V rozhovoru vypráví, proč je pro něj důležitá možnost komplexního přístupu k vizuálu, umožňující komunikovat napříč celým projektem. Mluví o tom, jak ve své tvorbě uplatňuje konceptuální způsoby předávání myšlenek a proč mu vyhovuje práce v kolektivu.

Na Instagramu působíš hlavně jako fotograf, ale z tvé práce je zřejmé, že děláš i víc než jen fotografii. Jak bys dnes popsal, čemu se věnuješ a jak se tyto oblasti propojují?

Momentálně převážně pracuju s médiem fotografie a užitou fotografií pro různé klienty a subjekty, ať už jsou to festivaly, designéři, divadla, kavárny, nebo další, komerčnější firmy. Dřív jsem se označení „fotograf“ spíš vyhýbal, protože mě při práci zajímá celková vizuální komunikace, příprava scény i celkový vhled do projektu. V poslední době se mi navíc daří dostávat k projektům, ke kterým mohu přistupovat komplexně, nejen jako člověk, který ovládá zaznamenávající stroj.

Tenhle přístup úzce souvisí i s tím, jak fungujeme v našem čtyřčlenném týmu s Hankou Kubrichtovou, Filipem Sajlerem a Annou Vašičkovou na vizuální komunikaci brněnského HaDivadla. Jsme sice „dva fotografové a dva grafici“, ale role mezi námi nejsou pevně rozdělené. Na projektech pracujeme společně a komplexně.

Mohl bys popsat konkrétněji, co všechno máš na starosti při práci na projektu?

Záleží na projektu a na tom, kam až sahá moje působnost. Jeden z prvních projektů, kde mi bylo umožněno pracovat takhle komplexně a mít dohled nad celkovou vizualitou, byla vizuální identita pro album Hey Girl zpěvačky Marjari, na kterém jsem spolupracoval právě s grafičkou Annou Vašičkovou. Celý proces vypadal tak, že jsem si nejdřív po-slechl hudbu a nacítil se na ni. Potom jsme se o ní společně bavili a vznikl ústřední motiv – květiny. Ty se objevují na coveru alba, na fotografii coveru, v grafice, ve videoklipu i merchi.

U merche jsem přemýšlel nad tím, jak vytvořit něco jiného než klasický balíček plátěnky a trička. Namísto triček vznikly piny, které si můžeš připnout kamkoliv – na tričko, tašku nebo cokoli jiného. Z jakékoliv věci, na kterou připneš pin, se tak stává brand Marjari – dáváš tím najevo podporu její tvorby a zároveň je to i udržitelnější řešení. Do obalu LP jsme navíc vložili sušené květiny, takže když desku vyndáš, zavoní květinami.

Přemýšlíš ve své tvorbě o udržitelnosti?

Začíná mě to zajímat víc než dřív. Cítím větší zodpovědnost za to, aby se zbytečně netisklo moc materiálů, které se nakonec nevyužijí. Máme sklad, takže při koupi nové věci zvažuju, jestli tam půjde uložit a později znovu využít. Neřekl bych však, že jsem stoprocentně udržitelný.

Jak vzniká ústřední motiv vizuálu? Můžeš to popsat na konkrétním příkladu KEEP IN TOUCH 2024?

Většinou to vychází z reakce na zadání. Tématem porcelánového sympozia Keep in Touch v roce 2024 bylo Only Treasures Left to Last neboli Po nás zbydou jen poklady. Pracovali jsme na tom s Hankou Kubrichtovou. Začali jsme fotit jako skici různé věci, které by po člověku mohly zůstat. Ty „poklady“ jsme přitom chápali i jako naprosto obyčejné předměty. Zbydou po nás taky například i odpadky. Začali jsme se prostě rozhlížet kolem sebe, jako když uklízíš po někom pozůstalost.

Na jedné ze skic jsme vyfotili jablko, což se líbilo kurátorovi sympozia Kryštofovi Hejnému. Nakonec jsme se po domluvě s ním a s Antonínem Tomáškem rozhodli, že vizuál zúžíme právě na motiv jablka. Zúžili jsme to na jeden objekt proto, že jsme vizuálním zpracováním tématu nechtěli dávat návod na to, co mají účastníci vyrábět z porcelánu. Kdyby bylo na vizuálu více věcí, mohli by mít tendenci vytvářet to, co vidí. Jablko jsme fotili různě – okousané, vyřezané, vyřezané do tvaru labutě a podobně, ale každé to jablko je vyfoceno v jiném provedení. Tímto různorodým uchopením zobrazení jablka jsme chtěli podnítit účastníky, aby i oni téma ročníku pojali po svém a různorodě.

Vnímám v tvé tvorbě opakovaný prvek humoru nebo bizarnosti. Mohl bys popsat, jak o takových motivech uvažuješ?

Bizarnost mám rád, protože mi umožňuje víc experimentovat s formou, být „ujetější“. Můžu se víc rozmáchnout ve výtvarnosti, přidat do fotky víc prvků nebo přehnat stylizaci. Z mého pohledu je to i efektnější a vizuálně přitažlivější způsob, jak pracovat s tématem. A taky někdy pomáhá rozbourat vážnost situa–
ce. Popíšu to na příkladu práce na vizuální identitě pro UMPRUM Art Semestr 2024. Tím, že se akce koná na začátku léta, bylo vedro a fotili jsme zpocené lidi, rozteklou zmrzlinu atd. Ve vizuálu jsou proto obrázky plastových brček a pytlíků, což lehce tematizuje klimatickou krizi.

Je to způsob, jak zpracovávat problémy, které se nás týkají, ale ne vážnou formou, která mi není tolik vlastní. Vím, že klimatická krize se fotkou rozteklé zmrzliny nevyřeší, ale taková forma mi dává možnost tyto otázky zpracovat a reflektovat je i v užité tvorbě.

Zmínil jsi, že ve své práci na vi-zuálech přemýšlíš nad jejich komunikací s divákem. Přemýšlíš, jak bude tvoje umění interagovat s recipientem i při své volné tvorbě?

Napadá mě zmínit projekt, který vznikl během mého bakalářského studia na FUD UJEP. Projekt začínal jako site-specific prostorová instalace, jejímž cílem bylo oživit prostor školy, ale pak se různě obměňoval. Časem jsme ho pojmenovali Ping Pong Ping a vystavovali jsme ho několikrát, například na výstavě Pokoje. Postavili jsme v průchodové části školy pingpongový stůl, který nesloužil jen ke hře, ale symbolizoval i dialog. Míček představoval tu „flow“ komunikace – i když názorově stojíte proti sobě, je třeba si naslouchat. K tomu stolu vznikla tribuna, která umožňovala sezení. Nejsi omezený už vzniklými přátelstvími nebo kontakty, ale můžeš přijít a vytvořit si nové. Doprovázely to ban-nery s textovým a fotografickým zobrazením našeho manifestu, který zpochybňoval princip výhry. Chtěli jsme říct, že nejde o výhru, ale o samotnou hru – a o to, jestli tě to baví. Například na jednom bylo napsáno „Work Hard” a „Play Hard“ a vedle byla fotografie zapálené hráčky ping-pongu. Vedle toho byl další banner s fotkou trofeje.

Manifest, který jsme sepsali, byl do jisté míry naivní. Postupně jsme si uvědomili, že naše touha neustále něco dělat – „hrát“ – je spojena s naivní a optimistickou vizí práce, která může vést k vyhoření a vyčerpání. V dalších fázích Ping Pong Pingu, kdy jsme naposledy vystavovali na výstavě Pokoje, jsme proto začali zpracovávat téma vyčerpání a mentální hygieny. Skrze kritičtější pohled vznikl fiktivní energetický nápoj Recharger.

V tomto projektu využíváme estetiku a přístupy užitého umění a vi-zuál-ní komunikace, se kterými máme zkušenosti. Vytvořili jsme například kšiltovky „Never Stop Playing“ nebo šály „Work Hard, Play Hard“. Nošením tohoto brandu vyjadřuješ, že patříš do naší komunity, která sdílí stejné myšlenky.

Nyní pracuješ se svým čtyřčlenným uměleckým kolektivem na vizuální identitě HaDivadla v Brně. Jaké je pro vás tvořit společně na jednom projektu? Není to někdy náročné?

Baví mě práce v našem týmu, protože tam máme dobrou energii. A zároveň se mi líbí, že si dáváme feedback už v procesu tvorby a vedeme spolu dialog. Dialog je něco, co mě obecně hodně zajímá a baví. Rád slyším názory lidí, kteří uvažují jinak než já. Jsem zvědavý, když se někomu nelíbí to, co se líbí mně.

U HaDivadla je ta kolektivnost vlastně dvojnásobná – spolupracujeme jako náš tým s kolektivním vedením divadla, které tvoří Jana Vaverková, Jan Doležel a Justina Grecová. A máme vlastně dost podobný přístup k práci, je to takové indiánské hlasování. Není to demokratické hlasování, kde dva přehlasují jednoho. Hlasujeme a bavíme se o výsledku práce tak dlouho, dokud s ním nejsme spokojeni úplně všichni. Ten proces funguje jako přirozený filtr, díky kterému je výsledek podle mě silnější.

Jsi technický typ? Vyznáš se v tabulce expozice a v dalších technických věcech?

Mě technika moc nebaví. Nezajímá mě, jaký mám foťák ani kolik má fotka pixelů. Dokud splňuje to, co potřebuju, je mi to jedno.

text: Marija Furletova