V prostorách Zámecké jízdárny Alšovy jihočeské galerie v Hluboké nad Vltavou se rozprostřela výstava, která není jen přehlídkou sochařských objektů, ale skutečným prožitkem křehkosti, pomíjivosti a kontemplace.

Výběr z díla Marie Bartuszové (1936–1996), který připravila kurátorka Gabriela Garlatyová, představuje jednu z nejvýraznějších československých sochařek 20. století v dosud nejucelenější prezentaci pro české publikum. Výstava promlouvá tiše, ale přesto naléhavě, s důvěrou ve schopnost vnímat svět jinak než jen očima.

Přestože se Bartuszová narodila v Praze, tvořila většinu svého života v Košicích, mimo hlavní umělecká centra a v podmínkách, které byly nejrůznější, jen ne příznivé. Přesto – a nebo právě proto, vznikla díla, která nenásledují dobové kategorie i geografická vymezení. Její tvorba, která nedostávala po dlouhou dobu patřičné odezvy, se v posledních letech rehabilituje v nových kontextech a dostává uznání, které jen málo autorů stihne zažít ještě během svého života.

Sádrou obejmuté prázdno

Expozice představuje více než šedesát děl z různých tvůrčích období, včetně ikonických sádrových objektů, v nichž Bartuszová experimentovala s odléváním přes nafukovací balonky. Tyto „pneumatické sochy“, často svazované provazy nebo deformované tíhou vlastního objemu, působí zároveň jako objekty i jako stavy. Jsou to těla bez identity, vejce těsně před puknutím, kapky těsně před dopadem. Jemné, někdy roztržené, jindy ztuhlé v gestu rozpínání, evokují nejen přírodní procesy, ale i hluboké emoce: zranitelnost, úzkost, péči nebo porod.

Výstava není uspořádána chronologicky, ale tematicky a překvapivě – právě v jejím úvodu jsou představeny rozměrné objekty a spektakulární instalace z posledních let autorčiny tvorby. Návštěvník není veden jako sledující sbírky, ale jako spoluúčastník určitého dění. Prostorově uměřená instalace nechává každý objekt dýchat, současně však vytváří vazby mezi jednotlivými díly. Vzniká dojem, že plastiky spolu vedou dialog – o tíze, o křehkosti, o hmotě, která si pamatuje dotek ruky, jež ji stvořila. Menší gravistimulované sádrové plastiky doplňují jejich odlitky z bronzu a hliníku, některé zcela prvně uvedeny.

Hmatem k tvarosloví

Maria Bartuszová vnímala hmat jako klíčový smysl. Pracovala i s nevidomými dětmi a vytvářela tzv. taktilní sochy, které mají být vnímány dotykem. Dotek je u ní způsobem poznání, nikoliv přivlastnění. Je to cesta, jak se světem nebýt v opozici, ale v kontaktu. Sádra – často vnímána jako přípravný „neušlechtilý“ materiál, se v jejím pojetí stává prostředníkem mezi intimitou a krajinou, mezi jednotlivostí a univerzálností.

V kontextu české a slovenské poválečné tvorby zůstává Bartuszová výjimečnou solitérkou. Nehlásila se k žádnému hnutí, netvořila pro galerijní scénu ani v duchu oficiálního diskurzu. O to silněji působí její schopnost jít k podstatě: k tomu, co je tělesné, cyklické, pomíjivé. Ve své estetice je „ženská“ nikoli v tématu, ale v přístupu – v důrazu na detail, péči, rytmus, intuici.

Odměna za trpělivé pozorování

Výstava v Alšově jihočeské galerie není retrospektivou v tradičním slova smyslu, ale událostí, která vyžaduje specifický způsob účasti. Není to přehlídka formální virtuozity – i když Bartuszová byla technicky výjimečná – ale spíše meditativní prostor, který zve ke ztišení. V sálech se prolíná sochařský objekt, poezie i biologie. Objekty jakoby dýchaly, občas možná až praskly, ale zůstaly navždy křehké. Specifická estetika, kterou Bartuszová vymodelovala, se v žádném případě podbízivě nevnucuje, není ani přístupná na první pohled. Ale po delším pobývání, pozorování a objevování kvalit a nuancí křehkosti za tuto trpělivost díla odměňují – hlubokým vnitřním prožitkem. Maria Bartuszová potvrzuje, že právě v křehkosti je síla. Že ticho může promlouvat. A to hlasitěji než slova.

Maria Bartuszová
AJG – Zámecká jízdárna (Hluboká nad Vltavou 144)
8. 6. – 17. 11.