Juxtapozice děl nejznámějších českých umělců, socialistického realismu i současného sociálněkritického umění – tak vypadá výstava k výročí 100 let ostravského Domu umění. Ta mapuje vývoj jedné galerijní instituce a spolu s tím otevírá otázku role instituce a kurátora v utváření kulturního života své doby.

Výstava představuje výběr prací zejména českých, ale i německých, polských a dalších umělců, a stává se tak svědectvím proměn galerie i ostravské společnosti od jejího vzniku. Dům umění, původně založený sběratelem umění a mecenášem Františkem Jurečkem, byl po dobu své existence opakovaně vystaven politickým a ideologickým tlakům. Přesto si zde působící kurátorstvo dokázalo zachovat integritu a vytvořit pozoruhodnou sbírku. Výstava je tak v různorodosti vystavených děl i okolností jejich zakoupení jak zachycením uplynulého, tak i symbolickou otázkou po úloze, kterou by galerie měla hrát ve 21. století.

Toyen, Veselý, Katarzyna Kozyra

Chronologické řazení děl podle data akvizice umožňuje tento vývoj sledovat skrze jeho odraz v kurátorských rozhodnutích. Ta v sobě zrcadlila svoji dobu: Výstavu otevírají obrazy Toyen a Štyrského, často žádané zahraničními institucemi k zapůjčení a zároveň relikty krátkého období autonomie, které galerie po svém založení zažívala. Ani v dobách ideologického tlaku však hlavní ostravská galerie nerezignovala na aspiraci plnit roli prostředníka mezi veřejností a živým uměním své doby. O tom svědčí mimo jiné akvizice děl nekonformních umělců v 60. letech. Najdeme zde tak práce zachycující existenciální úzkost plynoucí z poměrů doby, jako jsou práce Mikuláše Medka nebo Aleše Veselého, zakoupené narychlo koncem dekády, často skrytě mezi desítkami budovatelských děl.

Skutečná autonomie se Domu umění vrátila až v 90. letech. To bylo obdobím četných výstav a přírůstků, díky kterým se galerie etablovala jako významné kulturní centrum. To dokáže současně oslovit širokou veřejnost i poskytnout prostor experimentálním a společensky kritickým podobám současného umění, jako tomu bylo v případě výstavy současné polské umělkyně Katarzyny Kozyry. Především bylo období od 90. let do současnosti také časem, kdy v galerii dostali více prostoru umělci místní – z Ostravy a Moravskoslezského kraje.

Umění v „utilitárně zaměřeném městě“

Právě část expozice věnovaná vývoji galerie v posledních třech desetiletích otevírá otázku po roli instituce nejostřeji. Dům umění v Ostravě se od počátku vypořádával se specifickou pozicí galerie výtvarného umění ve městě, které charakterizovala především jeho utilitární funkce. Právě tato tenze kladla na kurátorstvo nárok na inkluzivitu, který nemusí být u podobných institucí vždy tak výrazný. Návštěvníka může při procházení nejnovější části expozice překvapit, jak moc se GVUO zdá být institucí, která se vyvíjí v těsném sepětí s lidmi, kteří zde vystavují a kteří se zde setkávají. Ostatně etos nezávislosti a dědictví místa, jež vzniklo z iniciativy místních obyvatel v reakci na potřebu kultivace města, si s sebou Dům umění nese již od dob svého založení filantropem Františkem Jurečkem.

Instituce otevřená, instituce uzavřená

Dům umění ukazuje, že galerie nemusí být místem, kde se kulturní hodnota přiděluje shora. Může naopak fungovat jako prostor pro utváření komunity a dialogu, ať už mezi umělci samotnými, mezi nimi a publikem, ale také mezi uměním etablovaným a novým, popřípadě zavedeným a experimentálním. Zkušenost Domu umění lze chápat jako důkaz pro to, že kurátorská ambice a inkluzivita nemusí stát proti sobě.

text: Anna Sálová


Stopa (1926–2026)
GVUO (Jurečkova 9, Ostrava)
14. 5. – 30. 8.