Mezi relikviářem a fetišem, přírodou a civilizací vytváří Jan Švankmajer svět, v němž se z obyčejných věcí stávají nositelé paměti, herci i spolubydlící jednoho podivného domova.

foto: Martin Polák

Do Galerie Miroslava Kubíka v Litomyšli, kde je do 3. října otevřena výstava Jana Švankmajera Relikviáře a fetiše, jsem přišla s tím, že jako obvykle zamířím rovnou k prvnímu dílu. Nakonec jsem ale několik minut jen stála uprostřed prostoru a nechala na sebe působit jeho atmosféru.

Vila, ne galerie
Galerie svým měřítkem a vzdušným prosvětleným prostorem připomíná spíše vilu než výstavní síň. „Nejdůležitějším bodem je pro mne divák. Chci, aby jeho oko zůstalo klidné a soustředilo se na vystavené umění,“ popsal svůj záměr architekt Michal Motyčka, autor poslední přestavby prostoru. A přesně to jsem sama pocítila; kombinace se zahradou, do níž se z galerie vstupuje, vyvolává zvláštní klid, čisté vidění prostoru a přirozenou soustředěnost.
Vzdušnost prostoru vyvolává cosi zvláštního: díla, která pocházejí z chaotického, nespoutaného Švankmajerova světa, tu působí, jako by trpělivě čekala na objevení nebo také obdiv pro to, jakou existenční hříčkou jsou. Rozestupy mezi nimi nechávají dost místa na to, aby se dalo zastavit u každého zvlášť a nikam nespěchat.

Relikviáře a fetiše
Název výstavy Relikviáře a fetiše není jen označením souboru vystavených děl, ale klíčem k tomu, jak je číst. Význam na vernisáži objasnil spisovatel Jakub Řehák, když řekl „relikviáře představují skrumáž lidské civilizace, zatímco fetiše každodenním předmětům dodávají magický smysl“.
Švankmajer později doplnil, že jeho fetiše vycházejí z afrických sošek, vytvářených pro konkrétní účel a symbolicky probodávaných hřebíky. Onen magický smysl mu připisujeme tím, že mu sdělujeme své tužby a pobízíme ho naplnění našich očekávání. V textu z roku 2003 je Švankmajer nazývá partnery nadané „vyšší mocí“, které jim propůjčila naše víra v jejich schopnosti.
Fetiše na výstavě reprezentuje například dílo Moje nejmilejší boty (2001). Staré boty propíchané kostmi a hřebíky, na kterých je vidět, jak i obyčejná věc může díky vložené víře přestat být jen sama sebou.
Z Relikviářů bych vyzdvihla Mandalu II., která vznikla tento rok a doopravdy je schránkou paměti a svědectvím civilizace. Skládá se ze symetricky poskládaných kostí, ulit a nalezených předmětů, jako jsou například zubní kartáčky, mince nebo tužkové baterie.

Jedna domácnost
Nejvíc mě táhly právě živočišné objekty sestavené z kostí, přírodnin a nalezených předmětů do podob zvířecích a napůl zvířecích bytostí. Přiznávám, že jsem se tomu tíhnutí zprvu bránila a rozhodla se projít výstavu poctivě od začátku, i když mě to stálo trochu sebeovládání. S odstupem mi ale došlo, že to možná jde proti duchu samotné výstavy, která k nespoutanosti a poddání se vlastním touhám spíš vybízí, než aby po návštěvníkovi žádala disciplínu.
Sám Švankmajer o svých objektech mluví jako o hercích, ne o neživé hmotě, a přesně tak jsem je i vnímala: jako bytosti, které se dívají zpátky, a vypadají, že by mezi sebou mohly vést dialog stejně jako s divákem. Zdálo se, že je k tomu i sám prostor svým obytným potenciálem navádí, jako by nebyly vystavené, ale spolu bydlely, každá bytost ve svém pokoji té podivné vily, přesto v neustálém dohledu ostatních.

Čas, který neplyne
Vedle objektů vzniklých před desítkami let se objevují i práce z roku 2026. Místo chronologického nebo retrospektivního přehledu tak výstava vytváří dojem, že čas ve Švankmajerově světě nehraje podstatnou roli. Starší i nové práce spolu existují samozřejmě, jako by vznikly ve stejném okamžiku a patřily do jednoho světa.
Když jsem z galerie odcházela, uvědomila jsem si, že jsem vlastně žádné dílo neviděla jako první. Nejsilnějším zážitkem nebyl jednotlivý objekt, ale celek: zvláštní soužití prostoru, zahrady a Švankmajerových bytostí, které působily, jako by se do galerie jen na chvíli nastěhovaly a čekaly.
Odcházela jsem s otázkou, do jaké chvíle zůstává předmět jen předmětem, a od kdy se stává vlastním aktérem, možná i katalyzátorem vzdoru.

Relikviáře a fetiše
Galerie Miroslava Kubíka (Piaristická 49, Litomyšl)
13. 6. — 3. 10.

text: Vendula Alexandrovičová